Sípavě se nadechl, okolí pomalu zakrývala temnota, černá jako jeho plášť. Jediné, co viděl, byly oči. Zelené oči rozšířené děsem. Patřily chlapci, který klečel nad ním a snažil se rukama zastavit krev, která prýštila z jeho krku, bylo to ale marné.
„Máte oči po matce,“ vydechl a hlas mu konečně selhal. Cítil, že je konec. Nevnímal bolest, přál si zemřít. Přál si být konečně svobodný. Volný. Zavřel oči a představil si její tvář. Lily...
„Severusi!“
Když uslyšel ten hlas, prudce sebou trhl a otevřel oči. Musel si je zastínit před oslnivým světlem, které ho oslepilo. Zhluboka se nadechl, aby dokázal ustát nával emocí, které ho hrozily roztrhat. Otočil se a hlas mu odumřel. Stála tam. Kde vlastně? Ten prostor byl neskutečný, plný světla. Stála před ním a usmívala se. Je tedy mrtvý? Nedokázal přemýšlet, nedokázal od ní odtrhnout pohled.
„Lily, já...“ najednou nevěděl co říct. Nemohl najít slova, která by vystihla ty bezútěšné roky výčitek, sebetrýznění a bolesti.
Jako by věděla, co by jí chtěl povědět. Snad to všechno viděla v jeho očích, ve tváři, ze které jako by někdo kouzlem strhl tu obvyklou zaprášenou masku chladu a pohrdání.
„Dávno jsem ti odpustila,“ usmála se a ten úsměv mu rozechvěl každičký nerv v těle. Tak dlouho ho neviděl, a přece jako by to bylo včera. Jemně mu položila ruku na rameno. Chtěl ji uchopit do své dlaně, ale vysmekla se mu a zvážněla.
„Ne, Seve, to nejde, nemůžeš jít se mnou.“
„Proč?“ útroby mu znovu sevřela letitá bolest, stále stejně bodavá, hořká, nenáviděná. Štěstí odletělo jako noční motýl s prvním paprskem slunce.
„Ještě nepřišel tvůj čas. Musíš se vrátit!“ pevně mu hleděla do očí.
„Vrátit? Kam? Proč bych se měl vracet?“ nechápal co mu chce říci. A možná ani nechtěl pochopit.
„Jsou povolanější, kteří ti to mohou vysvětlit,“ pousmála se a očima zabloudila se někam za jeho rameno. Neohlédl se. Nechtěl ji spustit z očí, bál se, že zmizí, že se rozplyne. Jasnou zeleň zakryly dlouhé řasy, když sklopila pohled.
„Lily, zůstaň, prosím,“ vztáhl ruku a chtěl se dotknout její tváře. Znovu ustoupila.
„Nejde to, jsi můj přítel a vždycky jsi byl, přes všechno, co se stalo. Ale to je vše. Víc ti dát nemohu,“ věnovala mu poslední úsměv, poslední zelený záblesk očí. „Musím jít. Harry na nás čeká,“ šeptla a otočila se zády.
Chtěl vykřiknout, ale hlas utonul v úzkosti, která s ještě větší intenzitou naplnila jeho nitro. V dálce zahlédl vysokého tmavovlasého muže a pochopil. Proč jen musí trpět i po smrti? Je to jeho trest? Znovu ho opouští, znovu ho nechává samotného. Bolestně semkl víčka, aby už neviděl její vzdalující se siluetu.
„Je čas opustit minulost a vyjít vstříc budoucnosti, Severusi.“
Věděl, kdo na něj mluví, nemusel se ohlížet. K neskutečné bolesti se pomalu začal přidávat vztek. Zaťal pěsti.
„Já nemám budoucnost, a vy to víte, Brumbále!“ zasyčel a ještě pevněji zavřel oči.
„Ne, mýlíš se, chlapče. Tvá budoucnost stojí stále před tebou, copak nechceš novou šanci?“
Konečně se otočil a šlehl pohledem po starci, který na něj mluvil. Usmíval se, jako vždy, když mu sděloval, co musí udělat, co musí dalšího obětovat.
„Šanci? K čemu? Neudělal jsem dost?“
„Copak se nechceš očistit? Nechceš být svobodný? Nechceš začít nový život?“ odpověděl mu otázkou.
„Život?“ zavrčel, „Jak bych mohl žít nový život po tom všem? Copak to nechápete? Nechci žít, nemám důvod. Co je na tom, jakou mám pověst, minulost se za mnou táhne jako krvavá stopa, jako stín. Jsem poznamenaný, jsem vrah, Smrtijed, špína! Mojí poslední šancí na očištění byla smrt!“ už se neovládl a zvedl hlas. Jeho slova se rozléhala po tom nekonečném prostoru a rezonovala mu v hlavě.
„Každý má dostat šanci a ty jsi dokázal, že si ji zasloužíš,“ odolával starý muž jeho vzteku s neochvějnou sebejistotou.
„Nebuďte směšný,“ odsekl. „S tou vaší věčnou vírou v dobro lidí! To jste i po vlastní smrti tak naivní?!“ rozhodil bezmocně rukama.
„To není naivita. To je důvěra. Věřil jsem ti a ty jsi mě nezklamal.“
Zavrtěl hlavou a odfrkl si. „Ale za jakou cenu!“
„Proto ti chci dát příležitost, příteli.“
„Nejsem váš přítel, jsem jen vaše loutka, váš nástroj, nic víc,“ zavrčel.
„Ale Severusi, sám víš, že to není pravda. Jinak bych po tobě nemohl žádat tolik. Udělal bys to jen pro přítele, pro nikoho jiného. Nejsi loutka a máš právo na svobodu,“ pevným pronikavým pohledem mu hleděl do obličeje zkřiveného zlobou a bolestí.
„Jste si tím tak jistý?!“ tvrdě opětoval starcův pohled.
„Jsem,“ odpověděl prostě a usmál se.
Chtěl opět něco odseknout, ale nakonec si to rozmyslel, nemělo to cenu. Jen zavrčel a odvrátil pohled.
Brumbál po chvíli mlčení tiše promluvil: „Odpusť prosím. Využil jsem tě...“.
„V zájmu většího dobra,“ dokončil hořce Severus a zahleděl se do bílého světla.
Starý muž svěsil ramena a najednou jako by se zmenšil. „Ano,“ hlesl.
Severus znovu zvedl hlavu a měřil si ho pohledem.
„Snad jednou pochopíš, jak to bylo těžké,“ v letité tváři se zračilo utrpení, oči jako by viděly něco, co on nemohl spatřit. Dobře věděl, že obětoval vše, včetně vlastního života, aby zastavil Temného pána. Nejen ten svůj, také Potterův, jeho a mnohé další v boji. To bylo více než vše.
„Máte vůbec svědomí, Brumbále?“ sykl tiše a sledoval, jak stařec zvedl modré oči. Jejich pohledy se střetly a poprvé mu bylo umožněno nahlédnout do hlubin plných trýzně, nekonečného sebeobviňování a snahy očistit se, která se ovšem zvrhla jen v další vinu a bolest.
„Nevím, Severusi, já nevím...“ vydechl a nechal mladšího muže aby četl v jeho očích a přál si aby pochopil. Severus se na chvíli odmlčel. Hlubokým výdechem zahnal stín porozumění a jeho pohled opět ztvrdl.
„Co po mně chcete?“ procedil mezi sevřenými rty.
„Chci? Nechci, žádám tě, prosím, vrať se. Jen ve tvé moci je porazit Voldemorta, jen ty na to máš sílu.“
„Vždyť jsem mrtvý, jak bych mohl?“ pousmál se nevesele. Až teprve teď si uvědomil konečnost těch slov.
„To je v pořádku, přežiješ, to jsem zařídil,“ pozoroval ho Brumbál zkoumavě.
„Proč zrovna já? To zase nějakou čistou duši nechcete poznamenat vraždou? Hodí se vám Smrtijed, že?“ prskl a znovu zkřivil tvář zlostí.
„Ne, Severusi, tak to není. Jsi silný kouzelník a znáš temnou stránku magie, znáš Voldemorta, a proto se mu můžeš postavit. A to co máš uvnitř, to co cítíš v srdci, to jediné ho dokáže zničit. Proto na tebe mám poslední prosbu, skonči to,“ znovu se pousmál stařec a s hlubokým povzdechem se vzpřímil do své obvyklé výšky.
Severus si jen odfrkl. Znal jeho argumenty. Láska, to bylo Brumbálovo řešení na vše. Ušklíbl se. On sám tomu nevěřil.
„Další váš skvělý plán na záchranu světa?“
„Ne, tvoje šance. Šance dokázat všem, kdo jsi.“
„Nezáleží mi na nich. Jediné na čem mi záleželo stejně nikdy nebudu moct mít,“ trhl hlavou směrem, kam zmizela Lily.
„Pak tedy šance začít znovu,“ oponoval mu stále Brumbál.
„Opakujete se,“ zavrčel.
„A ty jsi stále stejně paličatý,“ lehce potřásl hlavou.
„Myslíte, že si se mnou můžete dělat, co chcete?“ měřil si starce tvrdě.
„Ne. Vím, že uděláš vše, co je potřeba,“ nevšímal si sevřených pěstí ani výrazu tváře muže před sebou.
„Zase ta vaše jistota,“ odsekl. „Jsem pro vás stejným služebníkem, stejným otrokem jako pro Pána zla.“
„Jsi otrokem, pokud nejednáš ze své vůle. Chceš se vrátit.“
„Tsss,“ vypustil vzduch mezi sevřenými zuby, „Nevidíte do mě! Dochází vám argumenty?!“ zvedl obočí v hraném údivu.
Brumbál se jen zasmál a v očích se mu zablesklo. Nadechl se k odpovědi, ale nebyl mu dán čas ji vyslovit. Koutkem oka zahlédl tmavovlasého chlapce, který se k nim váhavě blížil. Chlapce, kterého Severus před chvílí viděl, oba tehdy žili, oba dýchali. Jak dlouhá to byla chvíle, si nedokázal spočítat. Čas tu neexistoval. Šlehl po něm pohledem. Cítil se před ním jako nahý, věděl vše. Přesto, nebo právě proto k němu nedokázal pocítit nic než odpor. Jediné, co na něm dokázal ocenit, bylo jeho odhodlání, díky kterému se dostal až sem.
„Harry, ty statečný chlapče,“ odvrátil se Brumbál konečně od Severuse a zářivě se usmál na mladíka před sebou. Ten jen těkal očima z jednoho muže na druhého. Severus se posměšně ušklíbl.
„Profesore, já nevěděl...“ když mluvil, nervózně si žmoulal hábit.
„Nepitvejte to, Pottere, není to nutné!“ naježil se Severus.
„Chtěl jsem vám jen poděkovat, pane,“ sklopil zelené oči ke špičkám svých bot.
„Nic po vás nežádám, nedělal jsem to pro vás,“ odsekl tvrdě. Harryho obličej zchladl. Chtěl něco odpovědět, ale Brumbál ho přerušil.
„Ne, Harry, nechme to být, každý jednou pochopí, někomu to jen trvá déle,“ Severusova zasyčení si nevšímal. „Pověz mi, jsou viteály zničené?“
„Ano, pane, jen had ještě žije, ale řekl jsem o něm Nevillovi, ví že ho musí zabít, kdyby Ron s Hermionou...“ nedořekl a skousl si ret.
„Výborně,“ rozzářil se Brumbál.
Severus se ušklíbl. „To ten pravý.“
Brumbál jeho poznámku ignoroval, Harry se ale stáhl koutky úst a zlobná slova se mu drala na jazyk.
„Severusi, přišel čas se rozloučit,“ zasáhl Brumbál, jemně chytil Harryho za rameno.
„Samozřejmě, k vašim službám,“ sklonil s hořkostí v hlase hlavu. Vzdorně hleděl Brumbálovi do očí.
„Děkuji ti Severusi, za vše,“ usmál se stařec a stiskl muži rameno. „Dej na sebe pozor.“
„Jistě, jakým ještě poučením mě vybavíte na cestu? Jako třeba, že se mám nechat zabít?“ odsekl sarkasticky.
„Ne, přeji ti, abys našel svou cenu,“ oponoval mu pevně stařec.
„Jaká je cena někoho, kdo nemá co ztratit? Není o co se bát,“ zavrčel.
„Tvůj život má cenu, měl by ses o něj bát.“
„Pro mě nemá cenu už dávno,“ sykl tiše.
„Máš ještě něco udělat, Severusi, je tvým úkolem to skončit, ty jediný na to máš právo. To je tvoje hodnota. “
Hlasitě si odfrkl a sevřel rty.
„Ještě něco bys měl vědět. Voldemort není pánem bezové hůlky,“ pousmál se na něj Brumbál.
„A kdo tedy?“ zvedl obočí
„Já,“ ozval se pevným hlasem chlapec s černými rozježenými vlasy. Severus ho jen probodl tázavým pohledem. Málem by zapomněl, že tu ještě je.
„Já jsem jejím pánem. Tenkrát na věži odzbrojil Brumbála Draco a já jsem ho pak v Malfoy Manor připravil o jeho hůlku,“ pronesl pevně a vzdorně se zahleděl na svého bývalého profesora. Toho až bolestně bodlo u srdce, jak mu připomněl svou matku.
„A jelikož se Harry odevzdal do Voldemortových rukou bez boje, nemohl být poražen a odzbrojen. Moc bezové hůlky byla zlomena,“ dokončil Brumbál s úsměvem.
„Co mám tedy podle vás udělat?“ procedil Severus se sevřenými rty.
„To co myslíš, že je správné.“
Jen něco nesrozumitelně zavrčel.
„Vím, že tvé kroky konečně naberou nový směr,“ nevšímal zlobného pohledu a zářivě se usmál.
„Kde berete tu jistotu?“ sykl, ale stařec jen pokýval hlavou. Objal kolem ramen Harryho a naposledy se na něj podíval skrz půlměsícové brýle.
„Je čas, hodně štěstí, Severusi,“ pak se otočil a jemně chlapce vedl ke dvěma tmavým siluetám v dálce.
„Pojď Harry, někdo na tebe čeká, máme si hodně co vyprávět,“ bylo to poslední co Severus slyšel, než osaměl. Znovu ještě pevněji sevřel pěsti a zahleděl se na druhou stranu. Chtělo se mu křičet, ale ovládl se. Kdesi v zapomenutém koutku duše musel dát Brumbálovi za pravdu. Chtěl žít, chtěl smýt svou vinu a ta touha se bolestivě drala napovrch a trhala všechny jeho pracně vybudované zdi, valy z chladu a bezmoci, i když se ji snažil ze všech sil zadržet, nedařilo se mu to. Nechtěl si to přiznat, nemohl, neměl právo a přeci věděl, že to udělá.
Váhavě vykročil. Nevšímal si podivného stvoření, které kňučelo nedaleko, tušil co je zač. Hnusilo se mu. Ještě jednou stočil svůj pohled přes rameno, neviděl už ale nic, jen jasné světlo. Stiskl zuby a s vědomím, že dělá nehoráznou hloupost, pevným krokem vstoupil do prázdna.
Chrčivě se nadechl a vzápětí ho přemohl kašel, když mu vzduch plný prachu a plísně naplnil plíce. V ústech ucítil pachuť krve. Zkřivil tvář odporem a pomalu otevřel oči. Ležel na zemi v tiché zdemolované místnosti. Špinavými okny začalo pronikat první světlo nového dne a kreslilo na podlahu prapodivné obrazce. Aby zahnal vzpomínky a otázky, které začaly neodbytně dotírat na jeho zastřenou mysl, znovu zavřel oči a ztěžka nasál vzduch. Jeho hlavou projela prudká bolest. Promnul si dlouhými štíhlými prsty kořen nosu a sjel jimi přes obličej až ke krku. V dlani ucítil lepkavou krev, ale nenahmatal žádné rány, jen neporušenou kůži. Donutil se znovu otevřít oči a pohlédl na svoji ruku. Byla mrtvolně bledá, umazaná od již zasychající životadárné tekutiny.
Proč? Proč nemohl dojít klidu? Copak to nebyl jeho konec? Sevřel prsty v pěst a stiskl zuby. Opět mu Brumbál ukázal, jak dokáže ovládat, manipulovat i ze své bílé hrobky. Proud výčitek přerušilo tiché zašustění. Trhl sebou a hledal jeho původce. Pohled mu padl na oprýskanou komodu. Seděl na ní velký pták a rovnal si peří, které zářilo jako oheň. Pečlivě se přebíral pírky na velkém křídle. Jako kdyby zaznamenal jeho pohled, vztyčil ušlechtilou hlavu a zamrkal na něj zářivýma očima.
„Fawkes,“ zachraptěl tiše. Fénix natočil hlavu na stranu, když uslyšel své jméno. Severus se opatrně vzepřel na rukou a posadil se. Snažil se ze všech sil potlačit závrať a znovu pevně sevřel víčka. Nedokázal ale zabránit zmateným myšlenkám, aby znovu dorážely na jeho zmučenou mysl.
Pochopil, jak se to stalo, Fénixovy slzy, Brumbálův poslední bod velkého plánu. Proč má ale žít dál svůj neutěšený černý život? Proč nemohl prostě skončit, jako životy jiných, za dnešní hrůzné noci? Proč právě on byl obdarován tím proklatým darem? Darem života? Darem, o který nestál? Byla to dobrá vůle nebo pomsta?
Čím dál tím víc mu to připadalo jako hloupý vtip, nekonečná fraška pošetilého starce, který svými chladnými prsty se sebejistotou osudu, posouvá své figury po hracím plánu. S neochvějnou samozřejmostí je vydává smrti, aby jí je pak znovu vyrval a poslal do neutěšeného života.
Chvějícími se prsty si prohrábl vlasy. A znovu pohlédl na ptáka. Stále ho pozorně sledoval ohnivě klidnýma očima. Zhluboka se nadechl a rukama se křečovitě chytil ztrouchnivělého kusu nábytku, který měl nejblíž. Posbíral všechny síly a vytáhl se na nohy. Musel se opřít, aby znovu neztratil rovnováhu, a se skloněnou hlavou rozdýchával slabost. Zatnul zuby a vzhlédnul. Ve špinavém okně matně rozeznával svůj obraz. Dlouhé černé vlasy mu spadaly do obličeje umazaného od krve. Jeho krve. V křídově bílé tváři kontrastovaly temné oči. Zářily podivným leskem, sám však zatím nevěděl, co to znamená. Znovu naplnil své protestující plíce vzduchem a konečně si uvědomil ostrý zápach. Pach smrti, která měla být jeho.
Pak, jako by z čistého nebe uhodil přímo do jeho temena blesk, ozval se ten hlas a zařízl se mu do mozku jako ostrý nůž. Zároveň se jeho levé předloktí rozpálilo. Oběma rukama sevřel bolestí pukající hlavu a nedokázal zadržet zaskučení. Celou vahou se opřel o dřevěnou stěnu, až v ní zapraštělo. Nemohl ustát tu děsivou sílu.
„Poslouchejte mě všichni,“ promlouval chladný hlas, který tak dobře znal. „Harry Potter je mrtev. Byl zabit na útěku, když se snažil opustit školní pozemky. Vaše naděje padly, je konec. Vzdejte se, máte poslední možnost. Vzdejte se a budete ušetřeni. Přidejte se ke mně a budete odměněni. Braňte se a nikdo z vás a vašich blízkých nepřežije tuto noc.“
Musel si třesoucí se rukou povolit několik knoflíků u krku, aby mohl volněji dýchat. Zatnul zuby a sevřel zkrvavenou ruku v pěst. Praštil jí do zdi, ze které se snesl obláček prachu. Nenáviděl tu karikaturu muže. Celých šestnáct let ho nenáviděl a jediné po čem toužil, bylo zvednout proti němu svou hůlku.
Všechny ty léta potlačované pocity zaplnily jeho nitro. Trýznivé vzpomínky, které tak pečlivě ukrýval, se mu jako obtížný hmyz zahryzávaly do mysli, aby ji svými krutými kusadly rozdíraly a drásaly. Znovu pocítil mučivý strach, když se dozvěděl, jak si Pán zla vyložil tu věštbu. Znovu svíral v náručí mrtvou ženu a nářkem raněného zvířete ji oplakával. Znovu ho s bolestivou intenzitou probodl její zelený usměvavý pohled. Znovu ucítil nezvratitelnou vinu. Všechny nezvané a utlačované pocity zaútočily na jeho nepřipravené vědomí a obtáčely se kolem jako černý závoj. Zastíraly jeho nepřítomný pohled a tlačily hloub a hloub do rozdrásaného srdce osten nenávisti, kterou byl celé roky nucen skrývat za maskou chladné pokory. Děsivá hořká nenávist, která jako ničivá exploze vybuchla a strhla poslední zbytky ochranných zdí kolem jeho duše, aby ji mohla naplnit až po samý kraj. Pak konečně pochopil, co mu chtěl Brumbál říct. Je čas to skončit a nikdo nemohl Pána zla nenávidět víc než on. Nenávidět pro ztracenou lásku, pro promarněné životy, zbytečné boje.
Konečně našel pevnou půdu pod nohama, konečně věděl, co musí udělat. Postavil se již bez zaváhání a narovnal se do plné výšky. Pták na komodě roztáhl křídla a vykřikl jasným hlasem, jako by právě na tohle čekal. Pak se zlatým zábleskem zmizel.
Severus si promnul oči, aby zahnal mžitky a pozorně se rozhlédl. V kaluži krve zahlédl svou hůlku. Sehnul se a jemně ji uchopil do prstů. Projela jím známá vlna magie, která se skrývala v kousku dřeva. Zavřel oči a vychutnával si ten pocit, jako by to bylo poprvé, a přece cítil, že od té doby jeho síla mnohonásobně narostla. Projela mu páteří, až se mu zježily chloupky na šíji. Snažil se z lesklého dřeva otřít krev o rukáv hábitu. Naposledy se rozhlédl po zatuchlé místnosti a s hlasitým prásknutím se přemístil.
Do tváře se mu opřel chladivý vítr, když se objevil na cestě před kovanou branou na školní pozemky. Nadechl se čerstvého vzduchu. Po zaprášené zatuchlosti Chroptící chýše působil na jeho chřípí jako balzám. Neměl ale čas na rozkoš z tak obyčejné a přesto nepostradatelné činnosti, jako je dýchání. K tomu dostane příležitost potom. Bude nějaké potom? Někde kdesi hluboko pociťoval slabou touhu po existenci své budoucnosti, budoucnosti bez viny, bez bolesti.
Pohledem přejel po rozvalené bráně a sevřel rty. Byl tu klid. Přesto si ale poklepal hůlkou na temeno hlavy. Cítil, jak jej zahalilo zastírací kouzlo. Nestál o kletbu do zad, byl přeci Smrtijed.
Pevným krokem překročil hranici pozemků a směřoval po příjezdové cestě ke hradu. Svítání pomalu odhalovalo, to co mu milosrdná tma dokázala skrýt, když odtud v noci odcházel. Pohledem sklouzl z roztříštěných skleníků přes vyhořelou Hagridovu hájenku, až k siluetě monumentálního hradu. Stiskl zuby, až mu zakřupalo v sanici. Pevněji sevřel hůlku a zrychlil krok. Nedokázal nevnímat těla rozesetá kolem cesty. Nedokázal si ucpat uši a neslyšet nářek raněných. S každým mrtvým v něm vzrůstalo odhodlání. S každým stenem, který mu pronikl do uší, cítil jasněji chladnou nenávist, jak tiše vzrůstá. S každým krokem, který ho přibližoval k jeho cíli, sílila touha to všechno skončit, jednou pro vždy. Nezáleželo mu na ničem. Nebyl jiný cíl, jen konec tomu všemu nesmyslnému vraždění, kterému zpočátku sám chtěl a nakonec byl nucen po dlouhá bezútěšná léta napomáhat.
Poničený bradavický hrad se nad ním tyčil s pochroumanou majestátností. Jeho pyšný domov se otřásl v základech, ztratil svou neochvějnou hrdost. Bitva se přes něj přehnala jako bouře přes domeček z karet a rozmetala jeho trosky do okolí. Tisíciletá tradice každodenně dýchající ze zdí byla obrácena v popel během jediné, děsivě krátké noci. Vztek se mu vzedmul v hrudi, jako vlna uchvacující poslední zbytky nejistoty.
On nesmí přežít. Temný pábitel a vykradač duší, který slíbí nebe a vykoná peklo. Nesmí uchvátit další životy v honbě za mocí, roztrhat a zničit vzpomínky na světlo. Nemá už právo dýchat stejný vzduch, dotýkat se země a špinit ji svým stínem, který za jeho záda vrhlo svítání. Tom Raddle dnes zaplatí za vše a zaplatí cenu nejvyšší.
Ta neotřesitelná jistota ho pohltila. Pevným rychlým krokem kráčel za svým úkolem a nepocítil ani stín strachu. Byl rozhodnutý zabít a poprvé v životě si byl naprosto jistý, že to nebude zbytečné a tou smrtí konečně odčiní svou vinu.
Něco ale přece jen dokázalo upoutat jeho pozornost a donutilo zastavit. Na volném prostranství před vstupní bránou zahlédl smotané tělo velkého hada bez hlavy. V Naginiho útrobách tedy neskončí žádná další oběť a jeho pánu zbývá poslední kousek duše. Ten, který je uvězněný v jeho zrůdném těle. Ten, který čeká na jeho kletbu. S neveselým uspokojením si prohlížel zkroucené pozůstatky smrtících smyček. Chtěl znovu vykročit a málem zakopl o tělo ležící jen pár kroků od hadích ostatků. Ten pohled se mu nečekaně zahryzl až do srdce. Před ním ležel Potter. Prázdné zelené oči upíral na světlající oblohu, ve tváři měl klidný smířený výraz. V tu chvíli poprvé v něm uviděl Lily. V tom poškrábaném obličeji ušpiněném prachem, který tolik let nenáviděl, a přesto ochraňoval, poprvé zahlédl rysy, které miloval. Jeho Lily žila v něm a dnes spolu s ním zemřela podruhé a naposledy. Poprvé pocítil tichou náklonnost k chlapci, o kterém se říkalo, že přežil. Opatrně přistoupil k jeho hlavě a poklekl. Naposledy pohlédl do hluboké zeleně a věděl, že si ten pohled bude pamatovat navždy. Vryl se mu do mozku s nekonečnou samozřejmostí, stejně jako její usměvavá tvář. Chvíli ho mlčky pozoroval a pak prokázal mrtvému poslední službu, jemně mu prsty zavřel oči. Jakoby tak uzavřel poslední kapitolu minulosti a čekal ho jen hrůzný epilog. Palcem ruky přejel po jizvě ve tvaru blesku a vstal. Věděl, že ta smrt nebyla zbytečná, přesto jí dokázal litovat.
K jeho uším dolehl křik a zvuky soubojů. Ještě nebyl konec. Téměř se rozeběhl ke zbytkům vstupní síně. Pevně svíral svou hůlku a nevšímal si trosek, nevšímal si prohrávajících Smrtijedů. Opatrně se propletl ke dveřím do Velké síně a vstoupil. Přimhouřenýma očima se snažil prohlédnout matné světlo prostupující vysokými okny. Snad brzy vyjde slunce.
Pak konečně zahlédl, co hledal. Vířící černý hábit, záblesk rudých hadích očí, křivý povýšený úsměv bezretých úst. Stále byl tak sebejistý, i když jeho ukryté životy byly zničeny. Byl si jistý hůlkou, kterou svíral v dlouhých prstech, a zatím se jeho jistota jevila oprávněnou. Poznával kouzelníky, kteří na něj dotírali. Minerva McGonagallová právě uhnula před paprskem zeleného světla. Kingsley vrhl dlouhý oštěp, který se ale neškodně rozplynul, když proletěl Voldemortovým ochranným kouzlem. Křiklan, kterému po čele stékaly kapky potu a rozepnutý župan, odkrývající pruhované saténové pyžamo, mu pleskal kolem kotníků, využil krátké chvilky, a několikrát se zhluboka nadechl, aby mohl znovu začít vrhat kouzla na černokněžníka před sebou. Všichni tři byli velmi silní, ale na Temného pána nestačili. Jejich magie byla příliš čistá. Nechtěli zabíjet, nechtěli ovládat. Chtěli jen v klidu žít, a to nemohlo nikdy stačit na ničivou agresi Pána zla. Musel se mu postavit někdo stejně poznamenaný, kdo dokázal uchopit podstatu černé magie. Mohl se mu vyrovnat jen bývalý služebník.
Jeho pozornost na okamžik upoutal paprsek zeleného světla, který udeřil do hrudi divoce se smějící Bellatrix. Síla kouzla ji zvedla několik stop nad podlahu a táhlým obloukem odhodila její mrtvé tělo k nohám Voldemortovi. V rudých očích se mihlo náhlé překvapení. Hned je však vystřídal zuřivý vztek, který vybuchl v hromové ráně a jako tlaková vlna odhodil všechny tři jeho soupeře pryč. Celá velká síň ztichla v očekávání konce. Přišel jeho čas. Pevným krokem vykročil ke svému bývalému pánovi a švihnutím hůlky zrušil zastírací kouzlo.'
Zaslechl zašumění, ucítil nenávistné pohledy a dlouhým zakroužením vyčaroval silné obrané kouzlo, které vytvořilo neproniknutelnou bariéru a zabránilo tak ostatním přítomným dostat se do jeho blízkosti. Jediným kdo stál proti němu, byl Voldemort. Ten na malý okamžik zaváhal, pak se ale křivě usmál.
„Severusi, jak jsi dokázal přežít a vrátit se ke svému pánu?“ očekával poklonu svého služebníka, ta ale nepřišla. Severus se zastavil a pevný temný pohled zabodl do rudých očí. „Nejsi můj pán.“ Jeho hlas zazněl s tichou chladnou razancí a rezonoval jako ozvěna v mnohonásobném výdechu přítomných kouzelníků.
„Nejsi? Po těch letech věrné služby se snad chceš postavit proti mně?“ zvedl v tázavém pobavení to, co snad kdysi bývalo obočím.
„Mýlíš se, Tome Raddle, už přes šestnáct let ti nesloužím,“ neuhnul pohledem, když hrůzný obličej jeho protivníka zkřivil úšklebek.
„Co se mi to snažíš namluvit Snape? A jak se opovažuješ vyslovit to jméno?“ zasyčel.
„Nejsem ti ničím vázám. Moje služba skončila ve chvíli, kdy jsi pomyslel na Harryho Pottera, jako na dítě, které musí zemřít, ve chvíli kdy jsi zvedl hůlku a namířil ji na Lily Potterovou.“
„Chtěl jsi ji pro sebe, že? Jaká smůla,“ zle se usmál Voldemort a s přimhouřenýma očima ho sledoval.
„Ne Raddle, chtěl jsem, aby žila a byla šťastná. To ty ale nikdy nepochopíš,“ odsekl tvrdě.
„Nesnaž se mi namluvit, že jsi ji miloval,“ rozesmál se děsivým smíchem Voldemort, až všem přítomným přeběhl mráz po zádech.
„Myslíš, že bych tu jinak stál živý a proti tobě?“ pozvedl tázavě obočí Severus.
„Láska! Jsi hlupák, Severusi. Nemůžeš se mi rovnat! Jsem pánem bezové hůlky, nemáš proti mně šanci,“ uchechtl se a lenivě zvedl ruku. V prstech jemně láskyplně svíral hůlku a opájel se její mocí.
„Opět se mýlíš, opět jsi nedomyslel ve své sebevědomé zabedněnosti, že vše může být jinak,“ ušklíbl se Severus.
„Přemohl jsem tě, je tedy moje,“ povýšeně se šklebil Voldemort.
„Já jsem nikdy nebyl pánem bezové...“
„Zabil jsi Brumbála,“ přerušil ho Voldemort.
„Ano zabil, protože jsem tak ukrátil utrpení svého přítele. Odzbrojil ho ale Draco a z něj moc té hůlky přešla na Pottera.“
„I kdyby… toho jsem zlikvidoval jednou pro vždy.“
„Postavil se ti bez boje a s ním zemřela i její síla.“
„Lžeš a já ti to dokážu,“ zasyčel Voldemort a bez varování zaútočil. Opsal ve vzduchu složitou křivku a vyslal na Severuse obrovskou ohnivou kouli, která ho měla pohltit. Severus ale lehkým pohybem švihl svojí hůlkou a oheň zmatněl a zastavil. Pak ho dalším elegantním mávnutím roztříštil na maličké úlomky žhavého prachu, které vyslal zpět na Voldemorta. Ten vztažením volné ruky oblak zastavil a jemným zatočením hůlky ho zformoval v obrovského býka, který se s kvílivým rykem rozeběhl proti jeho protivníkovi, aby ho zašlapal do podlahy velké síně. Severus na poslední chvíli uskočil z dosahu dlouhých rohů a několik kroků ustoupil, aby získal pár vteřin času a prostor. Náhle se se zlatým zábleskem objevil Fawkes a s děsivě krásným výkřikem zatnul velké pařáty do býkovy hlavy. Severus neměl čas sledovat souboj dvou zvířat. Švihl hůlkou jako mečem a rozčtvrtil obrovského hada, který proti němu vyletěl z Voldemortovy hůlky. Věděl, že si s ním bude chtít ještě pohrát a byl na to připraven.
Několikrát za sebou švihl hůlkou a postupně vyslal na černokněžníka několik velkých dýk s krvavě rudou čepelí. Pronikly sice jeho ochranou, ale on jim s nadlidskou rychlostí uhnul. Přesto mu jedna mělce poškrábala levé rameno. Když mu krev potřísnila černý hábit, chrčivě zasyčel a roztáhl ruce. Zvedl se silný vítr a vysoko pod začarovanou klenbou Velké síně zařval přízračně stříbřitý drak. Vychrlil modrý plamen a vrhl se na Severuse, který se s prásknutím přemístil. Několika pevnými švihy hůlkou vyčaroval velké kopí a proklál jím srdce příšery, jež se s děsivým jekotem rozpadla na jemný zářící prach snášející se k podlaze.
Voldemort vztekle zařval a z bezové hůlky vytryskl proud zeleného světla. Severus v poslední vteřině uhnul a najednou se vysokými okny dovnitř prodraly první paprsky vycházejícího slunce. Černokněžník zakolísal a zakryl si rukou tvář před oslepujícím jasným příchodem nového dne. Severus využil protivníkovy slabosti a všechna zloba a nenávist se změnila v zelený záblesk, který udeřil Voldemorta do prsou. Ten nestihl udělat vůbec nic, jen nevěřícným pohledem zíral na svého služebníka. Pak se zhroutil na podlahu a hůlka v jeho prstech se rozpadla na prach.
Severus sklonil svou hůlku a vyčerpaně oddechoval. Náhle, jako by na něj dopadla těžká rána, zasáhla jeho tělo palčivá nesnesitelná bolest, která vystřelovala z levého předloktí a s razancí Cruciata zkroutila všechny svaly v silné křeči. Pevně stiskl zuby, přesto nedokázal potlačit výkřik a sesul se k zemi. Nebyl ale sám. Ve stejné chvíli z hrdel zbývajících Smrtijedů zazněly stejně přidušené nebo vřískající hlasy a zmučená těla dopadala na podlahu.
Bariéra, kterou Severus vyčaroval, zmizela. Přesto se nikdo nepohnul. Všichni sledovali muže, který se svíjel v bolestech. Když se tu objevil, obávali se, že je to jejich konec. Děsil je pohled na voskově bledou tvář pokrytou krví, na pevné smrtící odhodlání. Jaké ale bylo jejich překvapení, když se postavil svému pánu a porazil jej. Teď nevěděli, co mají dělat. Nenáviděli ho, a přesto je zachránil. Několik hlasů tiše vydechlo, když se k němu snesl velký ohnivě rudý pták a tiše zazpíval. Teď už nikdo přítomný nepochyboval o tom, komu sloužil Severus Snape, ač to bylo neuvěřitelné. Nikdo, kdo nepracoval pro Brumbála, kdo nebyl jeho přítelem, nemohl získat Fawkesovu náklonnost.
Tak rychle, jak ta příšerná bolest přišla, i odezněla. Opustila jeho tělo jako závan větru a zmizela navždy. Několikrát se zhluboka nadechl a otevřel oči. Váhavě se překulil na bok a vzepřel se na rukou. Tělo měl rozlámané, jako po pádu z několikametrové výšky, ale přesto zaťal zuby a opatrně se postavil. Zastínil si oči proti jasnému rannímu slunci a rozhlédl se. Obklopoval ho kruh kouzelníků, kteří na něj nevěřícně zírali. U jeho nohou tiše seděl Fawkes a sledoval ho chytrýma zářivýma očima. Několik kroků od něj leželo tělo nejobávanějšího černokněžníka té doby. Byl konec strachu. Konec jeho hrůzovlády. Do hrobového ticha zazněl tichý povzdech.
„Je mrtvý, Vy-víte-kdo je mrtvý,“ nesl se téměř neslyšně síní a strhl lavinu. První kouzelníci váhavě vykročili k Severusovi. Ten strnul. Nestál o jejich díky, nestál o potřásání rukama, nestál o poplácávání po ramenou. Celou svou bytostí zatoužil být pryč, daleko od toho všeho a potichu v soukromí strávit události dnešní noci. Byl ale příliš slabý na to, aby se přemístil, ruce se mu třásly, že stěží udržel hůlku. Jeho slabost ho ještě více popudila. Zamračil se a o krok ustoupil. Než se ho stihly dotknout první ruce, fénix roztáhl křídla a s hlasitým výkřikem se mu vznesl nad hlavu. Severus se pevně chytil jeho ocasu a s hlasitým prásknutím oba zmizeli.
Na přídi velké zaoceánské lodi stál zvláštní muž. Opíral se o zábradlí a slabý černý plášť mu sahal až po kolena. I přes to, že na moře bylo klidné a vál teplý letní vítr, neodložil žádný ze svých svršků, nerozepnul knoflík, aby uvolnil límec černé košile, obepínající jeho krk. Tmavé vlasy mu spadaly na ramena a dodávaly jeho bledé tváři ještě pochmurnější výraz.
Temným pohledem sledoval přes svůj hákovitý nos slunce nořící se pod hladinu a přemýšlel nad událostmi poslední noci. Nedokázal cítit radost, kterou prožívalo kouzelnické společenství v celé Británii. Jediné co cítil, byla prázdnota, jako kdyby někdo vylil všechen čaj z konvice a nezbyly ani povadlé umáčené lístky, jen tiché nic vonící po hořkém nápoji, ovšem nikdo si nepamatoval, jak vlastně chutnal.
Když ho Fawkes ráno přenesl do jeho domu na Tkalcovské ulici, smyl ze sebe špínu posledních událostí a několik hodin tvrdě spal. Pak sbalil všechny své věci, nechal se od fénixe přemístit do nejbližšího přístaviště a tam ho s tichým poděkováním propustil. Pomocí matoucího kouzla sehnal lístek na nejbližší loď, která mířila do Ameriky. Až když vyplula na širý oceán, dokázal opustit svou kajutu.
Netoužil po popularitě, která by ho bezesporu čekala. Netoužil, aby mu noviny připomínaly hořkou minulost, neustále přetřásajíce jeho příběh. Netoužil po otázkách, které by ho pronásledovaly na každém kroku. Jediné co si přál, byl klid. Když už mu Brumbál dal možnost začít znovu, hodlal ji využít. V Británii to ale nešlo.
V zátylku už nějakou dobu cítil zkoumavý pohled. Věděl, že ho pozoruje nějaká žena. Všiml si jí, když sem přišel. Doufal, že když na ni nebude reagovat, dá mu pokoj. Toužil být sám.
Jeho přání se ale nebylo vyslyšeno. Vycítil její blízkost, když přistoupila k němu a opřela se o zábradlí.
„Krásný západ slunce,“ tiše promluvila hlubokým konejšivým hlasem. Neodpověděl, ani se na ni nepodíval.
„A dlouhý den byl utopen v nekonečném oceánu a smyl ze sebe pach krve spolu s vinou z našich srdcí.“
Když si uvědomil, co řekla, trhl sebou a šlehl po ní pohledem. Nebyla mu povědomá. Neznal ji. Jen plácá, co ji napadne. Zůstal ale ostražitý.
Všimla si jeho pohledu a pro sebe se pousmála. Ten muž ji přitahoval už od chvíle, kdy zahlédla, jak vstoupil na loď. Měl v sobě zvláštní sílu, kouzlo a to ji vábilo jako světlo noční motýly. Nebyl hezký, ale měl něco, co ji znepokojovalo a přitahovalo.
„Nejste moc hovorný společník,“ pronesla s lehkým pousmáním po chvíli ticha.
„Nejsem váš společník!“ odsekl temným hlasem, který ji příjemně zamrazil. Usmála se na vodní hladinu.
„Škoda, mně je s vámi dobře.“
„Ale mně s vámi ne!“ sykl a zamračil se.
„Jste milý,“ pohlédla mu ze strany do teď již naštvané tváře.
„Vy jste hrozná!“ zavrčel, aniž by se na ni podíval.
„Děkuji za kompliment,“ odhalila v úsměvu přední zuby a dál ho pozorovala.
Prudce sebou trhl, zabodl jí černý pohled do očí a chtěl něco říct. Když se ale jejich pohledy střetly, spolkl, co měl na jazyku. Její světle hnědé oči, které zářily v západu slunce prazvláštním leskem, mu připomněly jasný pohled ptáka fenixe. Ten pocit ho na pár vteřin odzbrojil. Pak však nabral ztracenou rovnováhu, zavrčel, otočil se na podpatku a rázným krokem odešel do své kajuty.
Žena se jen pousmála a zamyšleně ho sledovala. Když zmizel v útrobách lodi, zahleděla se znovu na rudé slunce