Chlapec zvedl oči a znovu se na něj zadíval. Bylo to několik týdnů, co do sirotčince zavedli telefon, a on jednou fascinovaně sledoval, jak hlasitě zazvonil. Jak správkyně zvedla sluchátko a chvíli tiše mluvila. A pak se to stalo. Jeden chlapec, o něco starší, odešel. Prý se o něj zajímal jeho příbuzný ze zahraničí. Zaslechl, jak si o tom vyprávěla děvčata, která v sirotčinci pracovala.
Pousmál se a přitáhl si bosé nohy v příliš krátkých pyžamových kalhotách blíž k sobě a pevně je objal rukama. Tenkrát se v jeho dětské fantazii zrodila naděje. Jistě ho také někdo hledá, jistě brzy zavolá. On sem přeci nepatří. Cítil to! Věděl to! Špinavý sirotčinec, kde vyrostl se mu hnusil, ač nikdy nic lepšího nepoznal.
Každou noc se pak vykrádal z ložnice, kterou sdílel s ostatními chlapci jeho věku a čekal u telefonního přístroje. Nesmí propásnout svůj dálkový hovor. Představoval si, jak jasný hlas telefonu prořízne ticho, jak zvedne sluchátko a tam se ozve hluboký mužský hlas. Jenže telefon zůstával tichý. On ale neztrácel naději. Jeho touha být pryč, touha po někom blízkém byla mnohem silnější než zklamání.
Opřel hlavu o tapetou pokrytou stěnu a zhluboka povzdechl. Prsty přejel po vybledlém květinovém vzoru. Velké pivoňky, které sice byly zachycené v plném květu, působily unaveně, omšele a vůbec ne vesele. Potřebovaly by zalít, pomyslel si a pousmál se. Taky by potřebovaly, aby o ně někdo pečoval. Aby je někdo miloval. Vdechoval zatuchlou vůni staré tapety a během chvíle usnul.
„Raddle, co tu krucinál děláš?! Copak nevíš, kde máš bejt?!“ vytrhl ho ze spánku ječivý hlas správcové sirotčince. Než se stihl vzpamatovat a úplně probudit, popadla ho za límec a vytáhla na nohy.
„Nebylo jasně řečeno, že tady nemáte co dělat? Děcka zatrápený! Co si to vůbec dovoluješ, spratku?!“ křičela na něj žena.
Stál roztřeseně a prkenná podlaha ho studila do bosých nohou. Zamrkal očima, aby zahnal poslední záchvěvy spánku a chtěl něco říct, ale žena ho pevně sevřela pod paží a vyvlekla ho z místnosti.
„Ještě jednou, Raddle, ještě jednou tě tam načapám a přísahám Bohu, dostaneš takovej vejprask, že si tejden nesedneš!“
„Pusťte to bolí!“ našel Tom konečně ztracený hlas. „Jen jsem čekal, až zavolají! Až mě budou hledat. Až mě odtud vezmou pryč, jako Barneybyho...“ křičel a do tmavých oči mu vyhrkly slzy.
Žena se zarazila a pohlédla na chlapce, neuvolnila ale sevření, jen se posměšně ušklíbla. „Tebe, Raddle, nikdo nikdy hledat nebude. Kdo by stál o takovýho zmetka!“ prskla a dovlekla ho do ložnice. „Padej do postele a opovaž se ještě někdy vlézt do mé pracovny!“ zavrčela, než mu přibouchla dveře před nosem a rychlým krokem odešla.Chlapec sklonil hlavu a úporně se snažil zastavit slzy, které se mu řinuly po tvářích. V jeho mladičké hrudi se vzmáhal vzdor. Stiskl zuby a jeho malý obličejík se zkřivil vztekem. On je hrdý, on nebude plakat a nebude snášet takové zacházení! Jednou, jednu až si pro něj přijdou, bude se smát on! On je lepší než oni! Cítil to! Věděl to!
Text písně:
Oh why am I the weird guy
who always sits alone
oh why do I care,
no one calls on the goddamn phone,
well I’ve grown,
complacent when no one knows.
I have feelings too
and I feel this way,
especiallywhen I’m with you
you make me feel alone,
you make me feel like
a long distance phone call
you make me feel alone,
whenever I’m with you,
you make me feel alone
well I could surely tryto
make you recognise,
that these poor pleading eyes
ain’t asking that much,
hey’re asking can I touch you
you make me feel alone, when I’m with you
you make me feel alone, when I’m with you
you make me feel alone, when I’m with you,
you make me feel alone,
well, even wallflowers need some water and some tender care
and even wallflowers need some water, and some tender care
well, even wallflowers need some water and some tender care
well, even wallflowers need some water, and some tender care
won’t you care for me or am I too weird.