PROLOG

Slunce svítilo. Zvláštní. Ještě před několika minutami bylo schované za oblaky páry, ale ty se najednou rozplynuly a zbyla jenom obrovská zářivá koule, která se pomalu ale jistě nahřívala. Za pár hodin už bude pořádně pražit. A kdo by se tomu divil? Vždyť je léto.

Pohnula se.

Stočil jsem na ni pohled. Hnědé kudrny jí zakryly celou tvář. Zvláštní. Rád jsem pozoroval její tvář. Někdy mi přišla jak z jiného světa. Někdy mi přišlo, že je nejkrásnější na světě. Někdy jsem se na ni ale nemohl ani podívat. Někdy se mi prostě hnusila.

Nadechl jsem se vůně jejích vlasů.

Usnula ještě před půlnocí. Vždycky nakonec usnula, i když se pokaždé snažila udržet s mým tempem ve bdění. Když jsem byl s ní, nemohl jsem spát. Zkrátka nemohl. Možná to bylo proto, že někdo z nás musel dávat pozor. Možná to bylo proto, že jsem si vychutnával její němou společnost. Možná to bylo proto, že jsem jí nedokázal důvěřovat. Nebo se mi prostě špatně spalo na tvrdé zemi.

Vytáhl jsem zpod ní ruku a odhrnul jí vlasy z tváře.

Jednou rukou jsem ji objímal, ona kolem mě obtočila obě své ruce. Těsně se ke mně přitiskla. Ani jsem nevěděl, kdy se tohle naše přespávání stalo zvykem. Původně jsme se párkrát potkali jen na rychlý sex a pak jsme se skoro okamžitě zvedli a odešli každý jiným směrem bez pohledu na toho druhého. Jednou ale usnula. A já se na ni podíval. Poprvé za ten měsíc rychlého setkávání jsem si ji prohlédl. Uviděl jsem unavenou, strhanou tvář s kruhy pod očima a uvědomil jsem si, že ji nemůžu probudit. Potom se pohnula, přitiskla se ke mně, obtočila kolem mě jednu ruku a drobně se usmála a já jsem si uvědomil, že ji nechci probudit. A ani mi nepřipadalo vhodné, abych ji skoro úplně nahou nechal samotnou venku a tak jsem zůstal s ní. A celou noc jsem přemýšlel o tom, proč má kruhy pod očima.

Nezmizely jí ani časem, pořád je měla.

Tolikrát jsem se jí chtěl zeptat, proč je má, ale nesebral jsem odvahu. Bál jsem se odpovědi. Bál jsem se, co by odpověď přinesla. Bál se jsem, že by mi to bylo jedno, jako celý svět.

Začal jsem si pohrávat s kaštanovými kudrlinami.

Vídali jsme se pět měsíců. A z rychlého sexu se stalo něco víc. Ne vztah, my rozhodně neměli vztah. Jen jsme se scházeli. Tři dny v týdnu. Měli jsme sex, ale ne vždy. Občas jsme si jenom povídali, občas jsme si oba četli v přítomnosti toho druhého, občas jsme za celou dobu nepromluvili ani jedno slovo, jen byli spolu.

Ze spaní se usmála.

Ale nemiloval jsem ji a byl jsem si sakra jistý, že ani ona ke mně nic takového necítí. A neřekl bych, že jsem ji měl rád. Ne, když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem ji rozhodně neměl rád. Ale ani jsem k ní necítil nenávist. Byla mi lhostejná, jako celý svět.

Ten úsměv byl kouzelný.

I přesto, že mi byla lhostejná, mluvil jsem s ní. Zvláštní. Své emoce k lidem bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky: nenávist k Potterovi, nenávist k Weasleymu, nenávist ke svému otci, nenávist k tomu kříženci obra a respekt ke Snapeovi. Ti ostatní lidé mi byli prostě ukradení. Proč se o ně starat?

Proč se o ni starat?

Vlastně jsem ani nedokázal říct, proč jsem se s ní pořád scházel. Měli jsme to už dávno ukončit. Ne, neměli jsme s tím ani začínat. Bylo to moc nebezpečné, moc riskantní, moc tajné. To byl ale asi důvod, proč jsem to dělal. Doufal jsem, že mi to dodá trochu vzrušení. Zakázané věci jsou tak lákavé. Pomohlo to. Když jsem se plížil chodbami, cítil jsem se… cítil jsem. Prostě jsem jen cítil.

A to byl dobrý pocit.

Samozřejmě jsem cítil i jiné věci. Cítil jsem bolest, cítil jsem strach, cítil jsem zbabělost, ale to bylo tak… všední. Cítil jsem krásu, užíval jsem si pohled na krásné obrazy, užíval si, když jsem slyšel dobrou hudbu, užíval si čtení dobré knihy. Měl jsem rád krásu a ta všední nebyla.

A ona krásná byla.

Lidé to obvykle neviděli na první pohled. Někteří si toho nevšimli nikdy. Ale já byl znalcem. Odborník na krásu. A jako takový jsem dokázal rozpoznat i tu nejskrytější krásu. Pod huňatými kudrlinami ukrývala pěknou tvář. Oči plné medu, malé plné rty, které si často kousala, bílá pleť a narůžovělé tváře. Jen ty kruhy pod očima to kazily. Chtěl bych, aby zmizely. Vypadala by pak lépe.

Na čele měla vrásku.

Sedmnáct. Bylo jí sedmnáct a přesto měla na čele vrásku. Zvláštní.

I když ani ne. Musela dospět dříve, tak jako i já jsem musel. Celý svět se pro nás točil rychleji.

Znovu se pohnula.

Brzy se už probudí. Věděl jsem to. Už jsem to znal. Přemýšlel jsem, co mě dneska asi čeká, v duchu jsem si psal seznam.

Oči mi znovu sklouzly na její úsměv.

Když byla vzhůru, nikdy se na mě neusmála. Ani jednou. Viděl jsem ji často se usmívat, ale ne na mě. Na mě koukala vždy vážným pohledem se smutnýma očima. Ten pohled mě drásal. Měl jsem rád, když se usmívala, ty kruhy pod očima totiž nebyly tak nápadné. Ze spánku se ale usmívala často.

Záviděl jsem jí, že neměla noční můry.

Tempo dechu se jí změnilo. Z pootevřených úst jí vyšlo zamumlání.

Otevřela oči.

Podíval jsem se na její zmateně rozespalý obličej. Párkrát mrkla, než se zorientovala. Pak si uvědomila, kde je a s kým je, a nechala zmizet ze rtů svůj rozespalý úsměv.

„Dobré ráno, Grangerová,“ pozdravil jsem ji. Nasměrovala hlavu tak, aby mi viděla do očí.

„Dobré ráno, Malfoyi."

 PRVNÍ KAPITOLA

Je celkem jednoduché se plížit po chodbách a po koleji tak, aby si člověka nikdo nevšiml. Chce to jen správné načasování. Věděl jsem přesně, kdy každý ze Zmijozelu chodí spát, věděl jsem, kdy vstávají, věděl jsem, kdy a kde Snape chodí. On to ostatně před svými Zmijozely ani moc netajil.

Večerka v naší koleji začínala úderem desáté hodiny a nikdo, kromě mě, ji neporušoval. Zmijozelové takoví nebyli. Proč porušovat pro ně výhodná pravidla? Spánek byl potřebný, to každý věděl, tak proč ho vynechávat?

Zmijozel byl kolejí disciplíny. Tvrdě jsme pracovali, dělali jsme všechno proto, abychom dosáhli svého cíle. A já měl svůj cíl jasný.

Rychle jsem se převlékl a zalezl ve svém pokoji sedmáků do postele. Kouknul jsem se na hodiny na stolku u mého stolu, za dvacet minut bude stávat Nott. Ten se probouzí vždy jako první, přesně v šest hodin, do osmi si pak čte ve společenské místnosti. Zabini se probouzel zhruba o půl sedmé a pak si dodělával úkoly, na které už neměl večer náladu. Crabbe a Goyle vstávali za pět minut osm, měli to vždy tak tak. A já jsem vstával vždy pět minut před Nottem, za pět minut šest. Nedokázal jsem spát, když jsem věděl, že někdo jiný je v mé přítomnosti vzhůru.

Grangerová o mně tvrdila, že jsem paranoidní.

Nebral jsem jí to. Vlastně jsem s ní souhlasil. Většina Zmijozelů byla paranoidních, já jsem to jen dohnal do krajnosti. Nevěřil jsem ani sám sobě. Položil jsem si hlavu na polštář a dopřál si svých patnáct minut spánku.

ooo

Na obědě si ke mně sedla Pansy. Využila chvíle, kdy Crabbe odešel a ihned zasedla jeho místo.

„Ahoj Draco,“ pozdravila mě a mrkla. Pansy byla zvláštní bytost. Černé vlasy jako hedvábí, černé oči a bílá, porcelánová pleť. A její nejnápadnější vlastnost? Cílevědomost, jako každého Zmijozela. Pansy měla jediný cíl – stát se paní Malfoyovou.

Kdybych si ji měl vzít, nevadilo by mi to. Pansy byla dostatečně hezká a dostatečně chytrá na to, aby se mohla stát mojí ženou, takže proč ne? Byla mi lhostejná. Celá ta věc se svatbou mi byla celkem lhostejná.

„Ahoj Pansy,“ odpověděl jsem jí, aniž bych vzhlédl od svého jídla.

„Jak se ti daří?“ Jemně se dotkla mého ramene.

„Dobře.“

„Hele, Draco, jen jsem tak přemýšlela,“ ozvala se nejistě. Velmi nejistě. „Nemáš čas ve středu? Já bych tě totiž moc ráda viděla,“ podívala se na mě, ale já jsem pořád nehodlal zvednout oči od talíře. Proto dodala slovo, o kterém si myslela, že by mě mohlo přesvědčit: „V noci.“

Ve středu jsem se v jedenáct hodin večer setkával s Grangerovou. Každou středu, každý pátek a každé pondělí. Nikdy to žádný z nás nezrušil, tak proč bych to měl udělat teď?

„Nemám čas,“ odpověděl jsem jednoduše.

„Draco,“ povzdechla si teatrálně. „Měli bychom se svým vztahem něco udělat…“ Ta věta mě konečně donutila se na ni podívat. Tvářila se vážně, ale já jsem věděl, že té větě nevěří ani ona. Několikrát jsme se spolu vyspali, několikrát jsme se drželi za ruce, několikrát jsme si povídali. Pansy byla dobrá, to je vše, co jsem o ní mohl říct. Byla dobrá, průměrná. Ve všem byla průměrná.

V tom se tak lišila od Grangerové.

„Pansy,“ řekl jsem jí s pohledem do černých očí, „my nemáme a ani jsme nikdy neměli vztah.“ A pak už jsem jen čekal na její reakci.

Pokračoval jsem s upřeným pohledem do jejích očí. Obličej se jí zkřivil do ublížené grimasy. Ale já jsem nepolevil a ona věděla, že ani nepolevím. Grimasa zmizela, Pansy povytáhla jedno obočí a pak se začala jemně chichotat. A díku tomu jsem se usmál i já.

S Pansy byla vždycky zábava.

„Hele, Malfoyi, ani ne za dva týdny tady končíme. Takže se vymáčkni a dej mi prsten, nebo mě pošli pryč, abych mohla jít pracovat na Goylovi.“

To je pravá Pansy.

„Myslel jsem si, že po mně je Nott.“

„Zasnoubil se s Millicent, před týdnem,“ informovala mě.

„S Bulstrodeovou?“ To mě překvapilo. „Vždyť ta je…“

„Jen to řekni,“ usmála se křivě. „Je pěkně ošklivá.“ Ani ji nezajímalo, že Millicent seděla jen několik míst od ní a Nott naproti mně. Ale co, mně to bylo taky jedno…

„Co k tomu Notta vedlo?“

„Co já vím? Třeba je na mužatky,“ odfrkla si Pansy. Nott zvedl hlavu od knihy, zadíval se na nás a nesouhlasně zakroutil hlavou.

Stočil jsem na něj svůj pohled. „Ne, Pansy, já myslím, že Nott k tomu má jiné důvody.“

Pansy se zašklebila. „Asi ano, Draco, asi ano. Ale jak na ty důvody přijdeme?“ Nott nás pobaveně sledoval.

„Asi můžeme jen hádat.“

„Nebo se můžeme zeptat Milli,“ Pansy se zle usmála. „Hej, Milli,“ zavolala na ni. Bulstrodeová se na ni otočila a spolu s ní i půlka zmijozelského stolu. „Proč si tě Nott chce vzít?“

Bulstrodeová se okamžitě začervenala a znovu sklopila oči k talíři s jídlem. Millicent nebyla dobrým Zmijozelem, dávala své emoce příliš najevo.

Když jsem se od Bulstrodeové podíval zpět na Pansy a Notta, zjistil jsem, že se Nott Milli taky směje. Ta mužatka byla něco jako Crabbe v skoro ženském provedení. Nott byl oproti ní velmi chytrý, pravý Zmijozel. Ta chudinka bude mít určitě šťastné manželství...

I když se mnou by to měla horší.

Nott se začal opět věnovat své knize a Pansy se na mě obrátila svýma černýma očima.

„Takže, Draco, mám hledat Crabbeho?“ zeptala se mě s povytáhnutým obočím.

„Chtěla jsi Goyla,“ opravil jsem ji.

„To je jedno, uvidím, kterého potkám jako prvního,“ mávla rukou a intenzivně se na mě dívala.

„Pansy, já vím, že máme jen málo času do graduace, ale já nevím, jestli se s tebou zasnoubím,“ vysvětlil jsem jí pomalu.

„Jsem skvělá partie,“ zamračila se na mě. „Jsem hezká, jsem mladá a jsem chytrá. Já znám svoje kvality.“

„Pansy, já neříkám, že jsi ošklivá, stará a tupá. Říkám, že si vezmu toho, koho mi doporučí rodiče. A ti mi ještě neposlali sovu.“

„Moji rodiče už to udělali.“ Opřela se a zaklonila hlavu. Chvíli nic neříkala, ale pak se na mě zase otočila s nechápajícím výrazem. „Bylo v něm napsáno jedno: ‚Malfoy‘. A pak někde na spodku dopisu, který byl seznamem tvých kvalit, bylo ‚Crabbe nebo Goyle‘.“ Ušklíbla se a jen tak ležérně pohodila rukou. „Moji rodiče mě chtějí prodat.“

To jsem věděl. Parkinsonovi Pansy nabízeli už od jejího útlého věku. A jejich hlavním cílem jsem byl právě já. Jejich největším přáním bylo spříznit se s dobrou rodinou.

Už jsem jí neodpověděl. Co bych jí na to taky měl říct? Že ji chápu? Že je mi to líto? Nebo snad, že ji mají rodiče i přesto rádi?

Blbost.