V místnosti se ozvalo zašustění listu knihy, kterou dívka právě svírala v ruce. Jednalo se o knihu pojednávající o středověkých praktikách upalování čarodějnic. Serena tuto knihu četla s určitou dávkou znechucení, zvlášť když věděla, že na místě, kam chodila do školy, zemřelo v sedmnáctém století devatenáct lidí naprosto stejnou smrtí, ostatně také na jejich počest byla Salemská škola pro čarodějky postavena.
Dívčino soustředění přerušilo tiché zaklepání na okenní tabuli. Vzhlédla, aby se jí tak naskytl pohled na mladičkou sovu se srdcovitým obličejem. Chvíli se marně namáhala s tím, vzpomenout si, zda ji poznává, ale pak zatřepala hlavou s dlouhými havraními vlasy, které se jí jemně kroutily téměř k pasu, a vstala, aby sovu pálenou vpustila dovnitř. Natáhla se pro pamlsek, který sovičce vsunula do zobáku a sundala z její nožky úhledně poskládaný a vanilkovým parfémem navoněný list. Ona sama tu vůni nenáviděla, ale naprosto přesně věděla, kdo ji miloval.
Sereno,
jsou to už tři měsíce, co ses neozvala. Jak si to vůbec představuješ? To, že ses přestěhovala do Kanady, jsem se taky musela dozvědět od tvojí babičky! Vážně nechápu, jak mojí nejlepší kámoškou mohl být celý ty roky největší ignorant široko daleko.
Doufám, že přijedeš alespoň na výročí svatby Annabeth a Thomase, protože nepřijet na tak slavnou událost, když se jedná o tvý příbuzný, by byl fakt vrchol. Vím, že to bude více méně mudlovská oslava, ale nebuďme rasisti, no ne? Navíc i mudlové jsou docela žhavý, zvlášť ti v Kalifornii.
Mimochodem, asi to nevíš, ale přestěhovala jsem se do Anglie, však víš, vždycky jsem měla slabost pro ten přízvuk, což asi vysvětluje moje předchozí dilema, proč jsi byla celý ty roky moje nejlepší kámoška zrovna ty. No, je fakt, že když nechceš, tak ten přízvuk není ani slyšet, ale stejně! Avšak co ti chci říct je, že jsem tu někoho potkala, jsme spolu teprve měsíc, ale nakonec souhlasil, že se mnou pojede, budeš koukat, co za kus jsem to ulovila! No jo, vždycky jsem měla dobrej vkus.
S láskou tvoje nejúžasnější kámoška Silver Casta
Serena odhodila dopisní papír na psací stolek a donesla sovičce i vodu. Nevzpomínala si, že by Silver měla někdy nějakou sovu. Dokonce ani nevěděla, že se přestěhovala z New Yorku do Anglie. Měla trochu vztek, poněvadž jí kamarádka vyčítala neoznámené stěhování a přitom udělala naprosto to stejné, ovšem její vztek přemohla radost z dopisu. Silver měla na lidi vždy takový účinek.
Rodina Castových pocházela z Kuby a přistěhovala se do Ameriky už před několika desítkami lety. Jakožto čistokrevná kouzelnická rodina to měli rozhodně jednodušší, než zoufalci připlouvající na Floridu na černo. Silver byla jediná hispánka, kterou Serena znala, jež neuměla ani slovo španělsky, ale její temperament se s rodným jazykem nevytratil, měla ho prostě v krvi.
„Ani mi neřekla, jak se jmenuješ,“ promluvila směrem k sově a pohladila její prachová peříčka, takže sova spokojeně zahoukala.
Z psacího stolku vyndala papír a propisku. Podle babičky byla sice čistokrevná čarodějka také, ale moc toho o své rodině nevěděla. Celé roky vyrůstala pouze s ní, až pak později se k nim připojil Thomas, který tak docela do jejich světa nezapadal. Nezáleželo na tom, že v sobě neměl ani kouska čarodějnické krve, ale byl natolik povahově odlišný, že se to nedalo snad ani přehlédnou. Annabeth byla vždy aristokratka, avšak její nový manžel byl ten typ muže, který měl spoustu přátel, pořádal grilovačky a byl posedlý sledováním jakéhokoliv sportu. Tím, že se od Sereniných pěti let v jejich domácnosti nacházel mudla, se naučila se v tomto světě perfektně pohybovat. Některá mudlovská udělátka jí vždy přišla praktičtější, než ta kouzelnická. V současnosti si nedokázala představit svět bez elektriky nebo třeba již zmíněné propisky.
Ahoj Silver,
promiň, neměla jsem teď příliš času. To víš, musela jsem zařídit svůj novej byt, přestěhovat oblečení a další drobnosti.
Pracuju teď pro jeden místní kouzelnický plátek, jmenuje se to Týdeník kouzelnice. Není to úplně to, co jsem si představovala. Však víš, vždycky jsem chtěla psát seriózní články a ne pro noviny, kde se neřeší nic jinýho, než který kouzelník má lepší zadek. Zrovna teď zpracovávám rozhovor s Wilburem Duncem o jeho sexuálním životě. Možná ho znáš, je to chytač Kanadských vlků, ale přísahám, že to příjmení k němu opravdu sedí. Většího idiota jsem ještě nepotkala a to jich na naší škole bylo nepočítaně. Dokonce bych si troufla říct, že je na tom ještě o trochu hůř než Fletcher a to jsem si myslela, že ten je blbec rovnou korunovanej. Nechápu, jak jsem s ním mohla marnit tolik času.
Na výročí samozřejmě přijedu, co bych to taky byla za vnučku, že? Jsem ráda, že babi pozvala i tebe, protože jinak nevím, jak bych to tam s partou rozverných staříků zvládla, však víš, jací jsou Thomasovi kamarádi.
Serena
Serena zacvakla propisku a zamračila se nad svým téměř nečitelným rukopisem. Nikdy se nepyšnila krásným vypsaným písmem, jako měla její babička, dokonce ani ne téměř dětským, avšak čitelným své kamarádky, jenže tenhle dopis vypadal ještě hůře, než obvykle. Mávla nad tím rukou a dopis složila. Nemělo cenu posílat sovu ještě teď na noc, zvlášť když věděla, že musí být po dlouhé cestě přes celý oceán i pevninu utahaná, tak jen zhasla lampičku a zalezla do postele, kterou už okupoval velký černý pes neznámé rasy. Serena ho našla v útulku, kam si šla původně pro kočku, avšak tohle majestátné zvíře jí učarovalo. Vlastně jí vždycky spíš imponovali psi, než kočky, ale do Salemu, jak všichni přezdívali škole, si mohla přivést pouze kočku, sovu nebo žábu.
***
Letní květované šatičky jí dosahovaly sotva pod zadek, ale nestyděla se, neměla ostatně za co, dlouhé a hubené nohy zdědila po babičce. Vlasy si sepnula do ležérního drdolu a na obličej nanesla lehký přirozený make-up. Ač se mohlo zdát, že desetileté výročí svatby bude nějaká nóbl akce, Serena věděla, že ne. Kdyby záleželo jen na její babičce, tak by to tak pravděpodobně bylo, ale protože její manžel nenáviděl všechno, co jen částečně zavánělo snobismem, tak tahle událost byla již předem oznámena jako obyčejná zahradní párty, tudíž ani nevadilo, že si místo elegantních páskových bot na podpatku obula obyčejné žabky.
„Vzala bych tě, ale bude tam i několik dětí a ty docela pouštíš hrůzu,“ promluvila směrem k psovi, který po ní koulel vyčítavýma očima. Natáhla svou drobnou ruku s perfektní manikúrou a Oldieho pohladila po hlavě.
Pohledem se stočila k velkým nástěnným hodinám, už byl skoro čas. Vzala do ruky malého otrhaného plyšového medvídka a naposledy zkontrolovala odraz v zrcadle. Pokusila se ještě upravit trčící pramen vlasů, ale to už jakoby se jí něco zaseklo do břicha a táhlo ji směrem na jih.
Netrvalo to příliš dlouho, když tvrdě dopadla na sluncem vyhřátý chodník v zapadlé uličce LA. Nohy se jí podlomily, ale naštěstí zvládla vyrovnat rovnováhu, i když její žaludek byl jako na vodě. Nebyla zrovna fanouškem přenášení, kolikrát dala přednost nepraktické mudlovské dopravě jen proto, aby se nemusela potýkat s žaludečními obtížemi.
Zhluboka se nadechla, přímořský vzduch města, kde vyrůstala, jí opravdu chyběl. Těžko si zvykala na kanadské nepříliš teplé podnebí, avšak milovala tamní jezera. Kalifornské vyprahlé pouště se jen těžko daly srovnávat s krásou kanadských jezer a to ani nebydlela nikde v blízkosti těch nejznámějších.
„Oh, Sereno, tak ráda tě zase vidím,“ objala ji právě zjevící se Adelina Casta, snědá žena v pouzdrových černých šatech a s hnědými vlasy sepnutými v přísně vyhlížejícím drdolu. Na očích měla nasazené pro ni tolik typické hranaté brýle s růžovými obroučkami, bez nichž ji nebylo možné potkat. Její manžel, Calvino, naproti tomu vypadal v mudlovské módě naprosto bezradně, oproti černé pleti mu doslova zářila příšerně barevná košile s krátkým rukávem, bílé tepláky a mokasíny.
„Chtěl si vzít kilt, ale to jsem mu naštěstí rozmluvila,“ podotkla Adel, když si všimla hodnotícího pohledu kamarádky jedné ze svých dcer. Serena se zasmála nad představou Calvina Casta navlečeného v irském národním oblečení. Na rozdíl od své ženy, která byla zvyklá pohybovat se i v mudlovských kruzích, žil Cal výhradně v kouzelnickém světě. Měl celkem vysoké postavení na Americkém ministerstvu kouzel a tak nebylo divu, že kdykoliv, kdy se ocitl mimo, byl mírně řečeno nejistý. Adelina, i když aristokratka každým coulem, pracovala pro kouzelnickou pobočku jedné modelingové agentury. Její prací bylo vyhledávat nadějné tváře, se kterými poté fotila kolekce hábitů. Jednou si to vyzkoušela i Serena, ale zjistila, že to není práce pro ni, a tak raději zůstala u psaní článků, dokonce i o téhle ženě, ostatně v Týdeníku kouzelnice byl prostor i pro módu.
Všichni tři společně vyrazili k jednomu z viktoriánských domů, který působil na první pohled trochu hororově, přesto ho Serena vždy považovala za domov, vždyť tady taky vyrostla, nehledě na fakt, že se narodila v Anglii. Za Britku se vlastně ani nikdy nepovažovala, zvlášť když místo jejího narození bylo natolik neobvyklé, že bylo lepší o něm pomlčet.
„Vždycky jsem si přála dům ve viktoriánském stylu,“ vzdychla Ade a Serena se usmála. „Jenže ten můj pitomec vždycky chtěl něco moderního. Nechápu, že jsem náš dům nechala vybírat někým, kdo rozumí architektuře asi tak jako koza petrželi.“
„Miláčku, náš dům je funkcionalistický.“
„Právě, hnusná bílá kostka s ještě hnusnějším moderním nábytkem.“
„Sereno!“ zakřičela Annabeth a vrhla se dopředu, aby svou jedinou vnučku objala, pak se odtáhla a přivítala se i s Castovými, jedinými dalšími kouzelníky na oslavě. U grilu se už obratně otáčel Thomas oděný pouze v šortkách, který svými vtipy jako obvykle bavil široké okolí. Několik lidí posedávalo u stolu a jedlo své hamburgery. Byla tu určitá pohoda, kterou Serena nikde jinde nezažila, dokonce ani ve svém jednopokojovém bytě ve Vancouveru.
„Selena!“ Maličká holčička stále ještě neschopná vyslovit r přiběhla, aby objala Sereninu nohu. Ta se naklonila, aby pocuchala její zlatavé vlásky spletené do dvou copánků. Její nevlastní neteř Alison byla rozkošná a kupodivu ji měla ráda, i když co se týče chování k dětem, byla vždy dost nejistá, proto taky po dětech netoužila, rozhodně ne v blízké době.
„Už se nemůžu dočkat vnoučat i od tebe,“ usmála se Annabeth a Serena se zamračila. „Nechci děti, rozhodně ne teď.“
„Jasně že ne, vždyť jsi teprve začala pracovat, máš život před sebou, to já jen tak. Jak se má vlastně Fletcher?“
„Nevím, babi, už jsem ti říkala, že jsme se rozešli.“
„Ale perfektně jste se k sobě hodili, vždycky se zdál jako docela fajn kluk.“
„Je to kretén a vždycky byl, jenom jsem byla příliš slepá na to, abych to viděla.“
„Já to říkám pořád, nejlepší je se nijak extra nevázat,“ ozvala se právě příchozí Silver a vysoký blonďatý kluk vedle ní ji za trest kousl do ucha. Silver se zachichotala, a aniž by se starala o to, co na to řeknou lidi okolo, strčila mu hladově jazyk do pusy.
„Silver!“ okřikla ji Ade. „Tady jsi na veřejnosti, nemůžeš se chovat, jakoby lidi okolo tebe neexistovali!“
„No jo,“ zahučela. „Mimochodem, tohle je Draco Malfoy. Draco, tohle je moje kamarádka Serena Maxlyn a její babička Annabeth. S rodičema už se znáš.“
Příjmení Maxlyn vlastně ani nebylo původem její, ale nechala si ho změnit společně s babičkou před deseti lety na to Thomasovo. Ve svých tehdejších deseti byla natolik vyspělá, aby si uvědomovala, že se svým jménem díru do světa neudělá, právě naopak. Nechtěla riskovat nenávist lidí jen proto, že její příjmení v kouzelnickém světě nevěstilo nic dobrého.
„Těší mě,“ řekl Draco a Serena přijala jeho nataženou ruku. Nikomu nemohla uniknout nejistota tohohle zdánlivě arogantního čaroděje. U košile si nechal vyhrnutý rukáv, takže bylo viditelné i sotva znatelné znamení zla. Serenu to trochu vyděsilo, ještě nikdy se nesetkala tváří v tvář s opravdovým smrtijedem, avšak snažila se na sobě nedat nic znát, ostatně byla ta poslední, kdo mohl soudit.
„Znamení zla?“ zeptala se nepříliš taktně Annabeth a znechucením se oklepala. V očích se jí mihla bolest ze vzpomínek, o kterých si myslela, že už jsou dávno pohřbené. Ze vzpomínek na prvního manžela.
„O tom nebudeme mluvit.“ Nesmlouvavý tón Silver vyvolal mezi všemi trapné ticho.
***
„Děkuju za pamatováčky,“ zasmála se Annabeth nad poněkud drzým dárkem své vnučky. Před cizími lidmi obvykle zachovávala dekorum, ale před Serenou mohla úplně klidně přiznat, že její paměť už není to, co bývala, ostatně jeden dostal i její manžel, který na tom byl ještě o něco hůře.
„Doufám, že vám manželství vydrží minimálně dalších deset let,“ popřála Serena, ale když chtěla odejít, tak ji babička zastavila. Byla zachmuřená, když vytáhla zpod halenky klíček, který celé roky nosila okolo krku a odemknula jím a několika kouzli starou truhlici položenou na nočním stolku. Uvnitř té věci byl sešit. Serena pozvedla obočí, protože čekala spíše nějaké cennosti vzhledem k zabezpečení, zatímco Annabeth si mnula kořen nosu, jakoby nemohla uvěřit, že se to opravdu děje.
„Co to je, babi?“
„Deník tvojí matky,“ odpověděla prostě a vytáhla sešit ven. Pod ním byl schovaný amulet, rodinné dědictví, které její dcera nosila celé roky. Pevně ho sevřela a přetáhla ho vnučce přes hlavu.
„Nevím, jestli dělám správnou věc, ale nemám na výběr, měla by sis to pamatovat. Taky bys měla vědět, že ne všechno je takové, jaké se na první pohled zdá. Nic není černobílé, Sereno.“ Ruce se jí třásly, když jí sešit vtiskla do ruky a zmáčkla přitom ve své dlani i několik vnuččiných prstů.