„Nikdo se nesměje Bohu tváří v tvář namířené hůlce.“

Její slova, plynoucí z těch dokonalých malých úst tak jasně, jako by je vyslovila právě před chviličkou, zněla Jamesovi v hlavě znova a znova jako údery bubnu. Ve své mysli ji viděl, krásnou a šestnáctiletou, jak sedí v té chodbě a světlo pochodní se odráží od její bledé, bezchybné pleti, mihotá se v těch jasných zelených očích. Už to byly skoro dva roky, a že se věci změnily. Ona byla samozřejmě stále nádherná, snad i víc, než dřív, ale člověk vždycky jinak vnímá krásu, která mu patří, a tu, po které dychtí zpovzdálí.

„Nikdo se nesměje Bohu tváří v tvář namířené hůlce,“ slyšel ji říct ještě jednou a pousmál se, protože – jak jinak – Lily měla pravdu. Lily měla obvykle pravdu. Se špičkou protivníkovy hůlky namířenou přímo mezi jeho oči a s vlastní hůlkou mimo dosah ruky tu najednou byl nějaký Bůh. Byl tu smysl a důležitost, a byl tu důvod přežít, protože za špičkou té hůlky se skrýval řád, pravda, hodnoty, a ještě něco jiného. Slíbil si, že Lily později řekne, že měla pravdu: že takováhle hrozba udělá z intelektuálních skeptiků zbabělce. Nejspíš to byl nesmysl, ale na tom nezáleželo. Opožděné přijetí božstva nejspíš bylo dokladem intelektuální zbabělosti, ale v tomhle okamžiku mu dodávalo odvahu. Lily měla obvykle pravdu.

Věděl, že se začíná usmívat, a očekával tu kletbu – kletbu, která buď vše ukončí, anebo mu přinejmenším způsobí značnou bolest či bezvědomí. Ale ona nepřišla. Jeho protivník sice nakonec otevřel ústa, ale zaklínadlo z nich nevyšlo.

„Ona tě nemiluje,“ vyštěkl zoufale. „Nemiluje tě.“

Podle všeho se nikdo nesměje Bohu ani tváří v tvář ztrátě člověka, kterého miluje.

James cítil ta slova jako bodnutí nože; věděl, že musí být pravdivá. Nechal se tou bolestí naplnit, ale nedal se jí ovládnout. Přikývl. „Možná,“ odpověděl po chvíli. „Ale to je něco, s čím se budu muset vyrovnat já sám.“

Starší z kouzelníků, zlomený Jamesovou apatií, přimhouřil hnědé oči a pevně stiskl rty. Mladická přitažlivost, která z něj vyzařovala ještě před rokem, byla ta tam. „Brzo budeš mrtvý,“ řekl.

James zamrkal. Zvláštní myšlenka: brzo mrtvý. Potom znovu přikývl. „Do toho,“ odvětil, a znělo to skoro vzdorovitě. „Smířil jsem se.“

Protože teď konečně pochopil, co ta věta vlastně znamená.