Kapitola 2 – „Hodné holky říkají ‚Miluji tě‘“

                                                                 aneb

„Like a Rolling Stone“

Občas ji napadlo, že kdyby vykročila z astronomické věže, prostě by odletěla pryč.

On si nedokázal vzpomenout, kdy se vůbec naposledy zamyslel, než do něčeho skočil po hlavě.

Ona věřila v Boha.

On příliš kouřil.

Když jí bylo patnáct, dostala v jedné prosluněné zahradě svůj první polibek.

Když mu bylo patnáct, přišel o panictví s dívkou jménem Sarah.

Ona chtěla psát.

On chtěl hrát famfrpál.

Ona myslela, že je zamilovaná, a neměla z toho radost.

On věděl, že je zamilovaný, a naprosto to nenáviděl.

Hodně se usmívala a smála.

On taky.

Ona byla dramatická.

On byl dynamický.

Ona byla precizní.

On byl impulzivní.

Ona byla skvělá diplomatka.

On byl skvělý diplomat, ale často se místo toho uchyloval k ranám pěstí.

Dostala sedm školních trestů během stejného počtu let.

On si jich odsloužil sedmdesát čtyři.

Myslela si o něm, že mu šplouchá na maják.

Myslel si o ní, že musí být šílená.

Ať už se z tohohle vyklube cokoliv, je to v první řadě milostný příběh. Příběh o tom, jak se jeden chlapec a jedna dívka do sebe zamilovali – a potom si uvědomili, že zamilovaní jsou. Víte, to zamilování bylo pravděpodobně tou nejvýznamnější věcí, které kdy dosáhli, a to se jim velmi významných věcí podařilo hned několik. On byl James a ona byla Lily, a jednoho dne je spojil polibek, ale předtím je spojovalo mnoho hádek, protože on byl arogantní a ona byla milá, a srdeční záležitosti často vyžadují čas.

Začalo to – spekuloval později, zatímco zíral na konec hůlky, která by ho docela jednoduše mohla zabít – ranou pěstí. Prostým pohybem paže následovaným nárazem jeho pěsti do čelisti Nicolaie Mulcibera, jež ho srazil k zemi a způsobil tak docela povyk.

Začalo to – spekulovala později, zatímco stála na prahu místnosti a přemítala, jestli tohle může někdy fungovat – polibkem: tím prostým pohybem, kdy si stoupla na špičky a objala Luka Harpera na nástupišti vlakového nádraží v Prasinkách.

Ať už měl skutečně pravdu on či ona, oba se shodují, že „to“ začalo 1. září 1975: prvním dnem jejich šestého roku na Škole čar a kouzel v Bradavicích. A tak, čistě z chronologických důvodů, začíná tento příběh událostí, kterou považovala za prvopočátek ona. Bylo asi půl osmé večer, 1. září, a ona stála na nástupišti v Prasinkách se svým přítelem, se kterým byla už dva měsíce, ale poslední dva dny jej neviděla – a políbili se.

(Miluji tě)

Rty Luka Harpera byly teplé. Byl jemný, skromný a opatrný, pohyboval se pomalu a snažil se jí přizpůsobit. Nehrála sice hudba, ale i tak se jejich polibek zdál patřit k těm romantickým. To bylo dobře – pomyslela si – protože ona byla povahou jednoznačně romantička. Dívala se na černobílé filmy a líbilo se jí, jak vypadá sníh v jejích vlasech, proboha; samozřejmě že romantika byla dobrá věc. Samozřejmě že chtěla... Jak to, že se jí takhle rozutekly myšlenky, do pekla? Měla by se právě mazlit se svým přítelem, ne... Dobrý bože.

Rozestoupili se a on se usmál tím svým krásným, klasickým úsměvem plným rovných zubů. Byl to dost možná jeho nejlepší rys, a díky němu uběhlo těch zhruba patnáct vteřin ticha, které mezi nimi nastaly, velmi příjemně. Lily Evansová strávila s Lukem Harperem většinu léta, takže jeden polibek na nástupišti asi nebyl natolik dramatickým gestem, jakým by být mohl, ale koneckonců se opravdu dva dny neviděli, takže určitý pocit dlouho očekávaného znovushledání tu nechyběl.

Obloha začala temnět a pochodně na nádraží v Prasinkách vzplanuly už před nějakými deseti minutami, když bradavický expres dorazil do stanice; teď již většina z odhadem dvou set padesáti pasažérů z vlaku vystoupila a připravovala se na cestu k hradu, který hostil bradavickou Školu čar a kouzel. Bledé měsíční světlo mdle ozařovalo dlouhou stezku k otevřeným školním branám. Studenty prvních bradavických ročníků odvedl šafář Hagrid k loďkám, které je k oné stezce měly převézt přes jezero, zatímco starší ročníky vyrazily ke kočárům bez koní, které jely druhou trasou přes vesnici Prasinky.

V tom slabém světle možná Luke nevypadal úplně nejlépe, ale to neznamenalo, že i tak nebyl naprosto úžasný, s jeho jemnými hnědými vlasy, láskyplnýma hnědýma očima a samozřejmě tím úsměvem. I v okamžicích, kdy Luke Lily lezl na nervy – což se samo o sobě stávalo jen zřídka – jí tenhle úsměv rozbušil srdce. Teď, s dlaněmi na jeho hrudi – pohrávajíc si prsty jedné ruky lehce s jeho perfektně vyrovnanou stříbrno-modrou školní kravatou – si uvědomila, že poslední dva měsíce (tedy doba trvání jejího vztahu s Lukem) byly vlastně hodně hezké.

Luke byl dobrý typ kluka: moc se nestaral o politiku a vážné věci, ale byl romantický a ztělesňoval všechno, čím by sedmnáctiletý přítel každé šestnáctileté holky být měl. Bydlel v Prasinkách, kde jeho rodina vlastnila obchod, takže nejezdil bradavickým Expresem jako ostatní studenti; přesto ale počkal na Lily na nástupišti, což bylo krásné gesto... docela jako z černobílých filmů, říkala si Lily.

Jediný okamžik ale dokázal Lilyiny šťastné vzpomínky na léto docela roztříštit.

„Miluji tě,“ řekl Luke.

Stejně jako jeho polibek byl i jeho tón jemný a opatrný, ačkoliv už samotný akt vyznání lásky po pouhých dvou měsících byl vše, jen ne obezřetný. Vyřčením těch dvou slov jako by se čas zastavil a Lilyino srdce naráz bušilo velmi rychle... ne v dobrém smyslu. Zvažovala své možnosti.

On ji miloval. Miloval ji. Milovat bylo velké. Milovat bylo epické. Milovat bylo... Jistě, Luke se jí moc líbil. Líbilo se jí, jak jeho ruce spočinuly na jejích bocích, když se políbili, a že dokázal docela přesvědčivě předstírat nadšení, když spolu poslouchali její nahrávky Led Zeppelin. Líbilo se jí, jak směšně nesmělý byl před její matkou a že se ani jedinkrát nezeptal na její přátelství se Snapem. Líbil se jí jeho úsměv a že se nesnažil neustále přijít na to, na co právě myslí. Líbilo se jí, že mu nevadilo „jít na to pomalu“ a že říkal ty pošetilé romantické věci jako nějaký hrdina ze středověkých balad.

Mám Lukea ráda, pomyslela si.

Miluju někoho jiného.

A to jí pomohlo se rozhodnout.

„Nemůžu to říct nazpátek,“ zašeptala Lily po chvíli, která se jí zdála být nekonečná, ale ve skutečnosti netrvala déle než pár vteřin. I tak byl zmatek v Lilyiných očích pro Lukea dostatečnou indicií, aby si domyslel, jak by její odpověď nezněla. Sklesle přikývl. „Luku, poslouchej, já tím nechci říct, že tě – že tě nemám moc ráda, protože mám.“ Nástupiště se mezitím víc a víc vyprazdňovalo jak ostatní studenti nasedali do kočárů. Lily si ani nepohrávala s myšlenkou, že by Lukeovi přiznala pravý důvod, proč mu nemohla tyhle dvě zatracená slova říct... Nepochopil by to.

„Co chci říct,“ pokračovala odhodlaně, „je, že víš, jaká jsem. Mám dost specifické představy o lásce a těchhle věcech, a mohla bych to teoreticky říct už teď, ale – ale pro mě by to neznamenalo dost. Já bych tohle prostě nedokázala říct, pokud bych to doopravdy, naprosto a nezvratně nemyslela vážně. Jsme spolu jenom dva měsíce...“

„Deset týdnů,“ opravil ji Luke.

„Ale když to řekneš takhle, zdá se to být ještě míň,“ podotkla Lily a zamračila se. Odevzdaně přikývl a ona si vzdychla. „Zlobíš se?“

„Ne.“ Odpověděl okamžitě a bez zaváhání, očividně upřímně, se snahou ji v tom ujistit. „Ne, nezlobím se. A chápu – jsi... jsi o rok mladší než já a takovéhle závazky by pro tebe mohly být těžší...“

Lily si pomyslela, že tahle úvaha vyznívala o dost blahosklonněji, než na co mu rozdíl pouhého jednoho roku dával nárok, ale nic nenamítla, protože si tím ušetřila hádku. Tak jako tak, morálně tu byl v právu on: ona mu bývala měla být schopná odpovědět „Já tebe taky.“

Spustila ruce z jeho hrudi a mezi oběma mladými lidmi vznikla mezera. „Měli bychom si najít kočár,“ vzpamatoval se z přestálého zklamání Luke docela rychle. Lily si to v hlavě připsala na seznam jeho obdivuhodných vlastností: nebyl ten typ, co by někomu něco dlouho vyčítal.

Severus je ten typ, pomyslela si.

To byl fakt. A skutečně, právě v tu chvíli Severus Snape pozoroval celou scénu ze svého kočáru, stojícího nedaleko, a formuloval v duchu výčitky. Lily se podle všeho stále vídala s Lukem Harperem, a jelikož neměl žádné prostředky, jak zjistit obsah jejich rozhovoru, cítil zmizojelský mladík – bledý, obyčejný, a ve všech směrech protiklad Lukea Harpera – jak v něm bublá vztek. Potom se jeho kočár rozjel a on rychle odvrátil zrak, aby si ostatní zmijozelští nevšimli, kam se předtím díval.

„Promiň,“ zopakovala Lily, zatímco pár mířil ke čtyřem zbývajícím kočárům.

„Nemysli na to,“ přikázal jí Luke láskyplně. „Není to vůbec důležité – jen jsem ti chtěl říct, co cítím já.“

Lily přikývla a potom trochu zdrženlivě dodala: „Děkuju ti.“ Usmál se, políbil ji na vršek hlavy – což dělal docela často – a oba nastoupili do kočáru. Zdálo se, že na všechno doopravdy zapomněl, ale Lily na to nedokázala přestat myslet.

Když si sedli, byl kočár kromě nich prázdný. „Doufám, že si k nám nikdo nepřisedne,“ začal Luke, ale sotva to dořekl, strčil do dveří kočáru hlavu někdo další. Byl hezký, s černými vlasy a šedomodrýma očima.

„Jé, ahoj, Lily,“ řekl kluk. „Ahoj... druhá osobo.“ Přešel Lukea pohledem, jako by mladík z Havraspáru neměl pro jeho okamžité záměry nejmenší význam.

„Tohle je Luke, Siriusi,“ řekla Lily nově příchozímu. „Luke Harper... je v Havraspáru.“

„To má dobrý,“ poznamenal Sirius. Celou konverzaci směřoval výhradně k Lily. „Neviděla jsi Jamese?“

„Ne...“

„Určitě? Zmizel, když jsme vystoupili z vlaku.“

„Jsem si jistá.“

„Co ty, Lucasi?“

„Jsem Luke.“

„Já vím. Viděl jsi Jamese Pottera?“

„Ne.“

„Tak fajn. Krásnou jízdu kočárem přeju. Buďte cudní.“

„Siriusi, už běž,“ nařídila Lily.

Sirius na ni mrkl. „Na viděnou, Lily. Na viděnou... druhá osobo.“

Za moment byl pryč, a Luke zavrtěl hlavou. „Co to s ním vůbec je? Je tak...“ Luke ale nedostal příležitost myšlenku dokončit, protože do kočáru vrazila vysoká plavovlasá dívka a posadila se. Lily překvapením pozvedla obočí.

„Ahoj, Mar. Myslela jsem, že jsi už jela do hradu s Milesem.“

„Miles Stimpson,“ začala Marlene Priceová, s ohněm v modrých očích, „je ten největší, nejnesnesitelnější kretén, kterého jsem kdy poznala.“

„Chodíte spolu už skoro dva roky,“ připomněla jí Lily.

„Je to šmejd,“ prohlásila blondýna. „On a celý jeho pitomý, zlý, otravný Havraspár.“ A jako by si právě všimla Lukea poprvé, dodala Marlene: „Bez urážky, Harpere.“

„V pořádku,“ odvětil Luke.

„Co se stalo?“ zeptala se Lily opatrně.

„Je to blbec!“ Marlene téměř zaječela. „Kašlal na mě po většinu cesty vlakem, což ty, Lily, sama víš, protože jsi byla se mnou, a potom, když vystupujeme z vlaku, mě poprosí, ať na něj počkám na nástupišti, než si pro něco doběhne zpátky do kupé. Tak čekám, a pak, ani ne o dvě minuty později, ho vidím, jak nastupuje do kočáru s tou courou Alexou Kyleovou.“

„Alexa Kyleová je coura?“ zeptala se Lily skepticky.

„Nevím,“ připustila Marlene. „Ale nejspíš. A víš, co ještě udělal? On...“

Než ale měla Lily příležitost dozvědět se o dalších kouscích Milese Stimpsona v roli mizerného přítele, přidala se ke skupině v kočáře čtvrtá cestující. Dveře se za ní kouzlem zavřely a kočár – teď už splňující kvótu čtyř pasažérů – se téměř okamžitě rozjel směrem k hradu.

„Donno,“ ozvala se Lily překvapeně. Vysoká, sportovně stavěná čarodějka tmavé pleti s kudrnatými tmavými vlasy a jantarovýma očima se zhroutila do sedadla naproti Lukeovi. „Myslela jsem, že jsem tě viděla nastupovat do kočáru s Mary.“

„Divím se, že jsi vůbec něco viděla,“ odvětila úsečně dívka, kterou oslovila jako Donnu, „když vezmu v úvahu, že sis zrovna vyměňovala DNA s tímhle idiotem.“ Kývla hlavou směrem k Lukeovi. Lily položila ruku na paži svého přítele ve smířlivém gestu.

„Donno Shackleboltová,“ řekla rusovláska vážně, „co jsem ti říkala o tom, že se nemáš chovat jako mrcha okolo lidí, kteří neví, že se vždycky chováš jako mrcha?“

Donna se zamračila. „Fajn. Sorry, Harpere,“ omluvila se, aniž by zněla alespoň trochu lítostivě. „Já se na tebe vlastně ani nezlobím. Jen prostě nesnáším všechny chlapy.“

„Já taky!“ zavolala Marlene okamžitě.

„Něco na čem se vy dvě shodnete,“ divila se Lily. „Možná existují nějaká pozitiva na tom, že Marlene chodí s pitomcem a Donna... všechny nenávidí.“

„Není pravda, že nenávidím všechny,“ protestovala Donna, ale její tvrzení vyvolalo u všech třech spolucestujících pochybovačné pohledy. „Není.“

„Nesnášíš většinu lidí,“ řekla jí Marlene, a ač Donna otevřela pusu, aby se hádala, blondýna přesvědčeně pokračovala: „Jaký podíl z lidí sedících právě teď v tomhle kupé ne-nenávidíš?“

Donna se rozhlídla. „Dvacet pět procent, ale to je zkreslená statistika. Samo sebou nesnáším sebe, samo sebou nesnáším Harpera, protože je chlap, a samo sebou nesnáším tebe, Marlene, protože jsi psychotická a emocionální.“

„Takové zlatíčko,“ poznamenala Marlene suše. „Takže nenávidíš muže, kteří reprezentují padesát procent populace, a nenávidíš emocionální lidi. Don, připusť si to, nesnášíš většinu lidí. V zásadě nesnášíš všechny kromě Lily a možná své desetileté sestry.“

„Zklapni, Priceová.“ Marlene si založila ruce s vědoucím výrazem ve své pohledné tváři. Donna protočila panenky. „Nové téma,“ požádala.

„Dohodnuto,“ souhlasila Lily. Vyhlédla z okna a spatřila špičky hradních věží, vykukující právě zpoza vrcholků kopců. „Dívejte,“ řekla, „za chvíli tu máme první pohled na Bradavice.“ A měli, za okamžik, kdy se hrad objevil, třpytící se modře ve svitu měsíce a každým coulem tak neskutečně majestátní, jak si ho Lily pamatovala. Bradavice byly možná tou jedinou věcí na světě, která nikdy nezklamala Lilyina romantická očekávání. Řekla to ostatním, a zatímco Luke se na svou hezkou rusovlasou přítelkyni láskyplně usmál, Lilyny dvě kamarádky se na sebe jen podívaly.

„Co?“ zeptala se Lily, když si toho všimla.

„Letní Lily je pryč,“ povzdechla si Marlene, imitujíc nostalgický žal. „Bradavická Lily je zpět. Mám Bradavickou Lily samozřejmě hrozně ráda, ale vidět Letní Lily jít je vždycky smutné.“

„Letní Lily?“ zopakoval Luke. „Ono existuje víc druhů Lily?“

„Existuje víc než šedesát druhů Lily,“ řekla mu Donna, jako by byl velký hlupák, pokud to doposud nevěděl.

„Letní Lily,“ vysvětlila Marlene, „zůstává dlouho venku, aby viděla světlušky. Bradavická Lily je melancholická.“

„Dřív jsme mívali Letní Lily celý rok,“ pokračovala Donna. „Museli jsme snášet citáty z Percy Byshe Shelleyho uprostřed Přeměňování a poznámky o mimořádném půvabu světla svíček během Lektvarů. Ale pak...“ Tady Donna na nejkratší z okamžiků zaváhala, než pokračovala, „pak Lily vyrostla, a teď musíme přestát Letní Lily jen na konci roku a během prázdnin.“

Luke dal Lily ruku kolem ramen; nevšiml si, zdálo se, ani odmlky v Donnině vysvětlení, ani vděčného pohledu, který jí jeho přítelkyně poslala ihned poté. „A budu mít rád Bradavickou Lily?“ zeptal se.

„Všichni mají rádi všechny druhy Lily,“ řekla mu Marlene, trochu defenzivně. Podívala se přes rameno ven z okna. „Za chvíli budeme na hradě.“ A taky byli.

(On řekl)

„On řekl ‚Miluji tě‘?“ zopakovala Donna nevěřícně. Děvčata – stejně jako většina ostatních bradavických studentů – už vystoupila z kočárů bez koní a vydala se na krátkou cestu k vratům hradu. Luke odešel najít své havraspárské známé, se kterými bude večeřet, a Lily právě dovyprávěla svou rozpačitou novinku. „Jen tak? Po dvou měsících prázdninového vztahu? Copak neví, že tyhle věci nikdy nevydrží?“

„Já jsem chodila s Milesem víc než rok, než řekl ‚Miluji tě,‘“ poznamenala Marlene trpce; „A jsem si celkem jistá, že to řekl jen proto, aby odvedl mou pozornost od faktu, že psal dopisy Sandy Pittertonové.“

„Tak za prvé,“ řekla Donna, „Marlene, tvůj kluk je zmetek; my to víme; ty to víš; teď už to nikoho nezajímá. A za druhé, Lily, co jsi proboha Lukeovi řekla? Nevypadal naštvaně... Neřeklas to taky, že ne?“

„Samozřejmě, že neřekla,“ odsekla Marlene. „Lily by o něčem takovém nelhala... nebo jo?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ povzdychla si Lily. „Prostě jsem mu řekla, že to nemůžu říct nazpátek, to je všechno. Řekla jsem, že bych něco takového mohla říct, až když bych to myslela naprosto vážně.“

„A on se s tebou na místě nerozešel?“ divila se Marlene. Lily zavrtěla hlavou. „Některé holky mají všechno štěstí.“

„Kdo má všechno štěstí?“ přidal se ke skupině nový hlas. Drobná brunetka s velkými zlatými kruhy v uších a slušnou dávkou make-upu kolem očí se zastavila vedle Marlene. Blondýna objala nově příchozí dívku kolem ramen.

„Nazdar, Mary,“ řekla Lily, „ony jen mluvily o tom, jak...“

„Jak je Luke Harper idiot a řekl Lily ‚Miluji tě.‘“

„Po dvouměsíční letní aférce?“ zeptala se dívka zvaná Mary nevěřícně. „To je vtipné!“ Potom, docela vážně: „Nezalhala jsi a neřeklas mu to zpátky, že ne?“

„Řekla mu, že není připravená,“ řekla Donna.

„A on se s tebou na místě nerozešel?“

„Ne,“ řekla jí Marlene. „Naopak, byl k ní úplně příjemný.“

„Některé holky opravdu mají všechno štěstí,“ souhlasila Mary.

„Kdes vůbec byla?“ zeptala se Lily. „Během cesty kočárem, myslím...“

„Myslíš po tom, co jste se na mě vy tři vykašlaly?“ zeptala se Mary přidrzle. „Ne, neomlouvejte se... Seděla jsem v kupé plném kluků, což je stejně lepší než vy. Adam McKinnon seděl vedle mě a – můj Bože – že přes léto vyrostl? Musí mít kolem šesti stop...“

„Mary, máš zakázáno spát s Adamem McKinnonem,“ nařídila jí Marlene důrazně. „Je to jeden z mých nejlepších kamarádů a všechny tvoje vztahy končí... no, obvykle končí žhářstvím.“

„Vtipné,“ podotkla Mary jízlivě. „Ano, jsem si jistá, že tvoje přátelství s Adamem je důvodem, proč nechceš, abych s ním spala...“

„Co to má...?“

„Viděl někdo Jamese?“

Vyčerpaný a zadýchaný Peter Pettigrew dorazil na vršek kopce, přiblížil se k dívkám a skočil jim do řeči. „On tady někde je, James, ale nikdo ho nemůže najít.“

„Neviděla jsem ho,“ řekla Donna, a Marlene přitakala.

„Víš co, možná jsem ho viděla nastupovat do jednoho z prvních kočárů,“ přemítala Mary nejistě. „Nemůžu to říct určitě... ale možná to tak bylo.“

Peter poděkoval a odspěchal pryč.

„Proč je z toho tak nervózní on?“ divila se Lily.

Ale její poslední poznámce vlastně nikdo nevěnoval pozornost, protože právě v tom okamžiku vešly dívky do hradu. Zástup studentů vstoupil skrz velká dřevěná vrata do Vstupní síně – obrovské a spoře osvětlené, s velikým mramorovým schodištěm nalevo a vysokými dveřmi do Velké síně přímo na protější straně místnosti. Tyto dveře byly ale netypicky zavřené, a za moment se ukázalo proč. Profesorka McGonagallová, přísná a impozantní učitelka Přeměňování, se objevila zdánlivě odnikud a požádala o ticho, zatímco se studenti shromažďovali ve Vstupní síni.

„Zdá se,“ řekla McGonagallová a zamračila se, „že strašidlo Protiva v rámci odplaty proti panu Filchovi udělal trochu nepořádek ve Velké síni. Většinu škod už jsme napravili, ale požádám vás všechny, abyste ještě pár minut počkali, než pan Filch a profesor Dawton budou hotovi.“

Školní strašidlo Protiva – jeden z mnoha duchů v Bradavicích – sice Lily dokázal lézt na nervy, ale jednu věc měl s bradavickým studentstvem jednoznačně společnou: vášnivý odpor ke školníku Filchovi. Několik mladistvých v davu se Protivovým kouskům uznale zachechtalo, zatímco jeden či dva prefekti mumlali něco o Protivově „nesnesitelném nedostatku respektu k autoritám“. Lily nijak zvlášť nevadilo počkat pár minut navíc, než začne obvyklý program (tedy Zařazování a Uvítací hostina), pokud to bylo na Filchův účet.

Poslouchala, ne zcela bez zájmu, jak si Marlene a Mary navzájem vyměňují nejnovější drby, když vtom ji vyrušilo zaklepání na rameno. Remus Lupin – nejlepší přítel Siriuse Blacka, Petera Pettigrewa a Jamese Pottera a Lilyin kolega v pozici nebelvírského prefekta – stál vedle ní s nevrlým výrazem v pobledlé, hubené tváři.

„Lily, nevidělas...?“

„Pottera?“ dokončila Lily za něj. S nadějí v očích přikývl, ale Lily zavrtěla hlavou. „Bohužel ne, ale kdyby tě zajímalo, kde hledat Siriuse Blacka nebo Petera Pettigrewa, možná bych ti mohla pomoct.“

„Ne, je už jsem našel,“ zabručel Remus. „Teď hledáme Jamese. No, každopádně díky...“

„Není zač,“ řekla Lily; měla Remuse ráda. „Tak zatím.“ Chystal se k odchodu, a Lily obrátila svou pozornost zpátky ke svým kamarádkám, když ji ještě jednou vyrušilo poklepání na rameno. „Pořád jsem ho neviděla, Re...“ Tentokrát to ovšem nebyl Remus Lupin. „Seve,“ řekla Lily překvapeně. Severus Snape teď stál hned za ní. Lily se pokusila vzpomenout, kdy naposledy vypadal tak napjatě, když mluvil s ní, a hádala, že to bylo, když se poprvé setkali, před více než sedmi lety.

„Ahoj, Lily,“ začal Severus, a zněl naprosto nesvůj. „Doufal jsem, že si můžeme na minutku promluvit.“

Lily prolétla Velkou síň pohledem, hledajíc Severusovy zmijozelské kamarády. Nakonec je našla v docela vzdáleném koutě, zhruba o sto studentů dál; očividně si neuvědomovali, že Severus už mezi nimi není. „Chápu,“ řekla Lily chlapci ze Zmijozelu zatrpkle, „teď je povídání se mnou celkem bez rizika. Nehrozí, že by tě Mulciber a Avery přistihli, jak mluvíš s někým z mudlovské rodiny.“ Chystala se od něj otočit pryč.

„Tak to není!“ protestoval Severus, a Lily se zastavila. Mary, Marlene a Donna zmlkly a sledovaly jejich rozhovor.

„A jak to je?“ dožadovala se. Když nenabídl odpověď, pokračovala sama: „Severusi, myslela jsem si, že jsme si na konci minulého roku jednoznačně ujasnili, že tohle už nebudeme dál dělat. Je to pro nás oba moc těžké.“

„Lily...“ Severus opatrně přelétl pohledem její tři kamarádky. „Nemůžeme si o tomhle popovídat někde jinde?“

„Proč? Mí přátelé nemají problém s tím, že se spolu bavíme.“

Donna se chtěla hádat, ale Marlene do ní kopla.

„Lily,“ povzdechl si Severus unaveně. „Kdy mi odpustíš?“

„Já už jsem ti odpustila, Severusi,“ odsekla Nebelvířanka. „Prostě si nemyslím, že ještě můžeme být kamarádi.“

„Ale já jsem to tak nemy...“

„Ano, myslel jsi to tak, a nemá cenu se o tom hádat. Vždycky se v tom zamotáme a řešíme to pořád dokola, dokud nejsme oba tak naštvaní, že už se ani nedokážeme rozumně bavit.“

„Byli jsme přátelé sedm let...“ řekl Severus polohlasem (na druhou stranu, on vždycky mluvil potichu). „To se přece nemůže změnit přes noc kvůli jedné malé chybě.“

„Byla to ale dost výmluvná chyba,“ odpověděla Lily tiše. „Seve, prostě už běž.“

„Ne.“ Umíněně. „Nepůjdu, dokud mi neřekneš, že můžeme být zase kamarádi. V létě jsi mi neodpověděla na jedinou sovu a po schůzce prefektů dneska ráno jsi víceméně odsprintovala pryč.“

Lily si nedokázala pomoct: docela ji ohromil. Severus nikdy nebyl takhle důrazný, když šlo o osobní věci – ne před ostatními... obzvlášť ne před jejími kamarády. Lily si nedokázala vybavit jedinou situaci, kdy by skutečně zmínil jejich přátelství na veřejnosti. Možná toho upřímně litoval...

Okamžitě zkrotila své emoce. Nezáleželo na tom, že ho to teď mrzelo... Přátelit se s ním bylo příliš těžké. Bylo moc těžké se tomu zasvětit, když všechno, co kdy udělal on, zdánlivě jen zvětšovalo vzdálenost mezi nimi.

„Prosím, už běž, Seve,“ zopakovala Lily. Zdálo se, že to mladík vzdá, když tu na scénu dorazily polehčující okolnosti ve formě Nicolaie Mulcibera a Samuela Averyho.

Osud si s námi někdy legračně zahrává.

Začalo to ve čtvrtém ročníku.

Sirius Orion Black – nechvalně známý školní výtržník – tehdy zrovna hledal svého nejlepšího kamaráda, Jamese Pottera. James Potter strávil většinu toho rána (byla to jedna sobota v březnu) výkonem svého školního trestu za to, že zapálil plášť Lily Evansové, a to ze dvou hlavních důvodů: za prvé proto, že byl James do Lily tou dobou docela zblázněný, a za druhé proto, že Lily Jamesovi řekla, že nemá tolik talentu na famfrpál jako mrzimorský hráč Liam Lyle (jednoznačně vylhané tvrzení pronesené Lily pouze za účelem Jamese podráždit). Následkem onoho výše zmíněného incidentu s hořícím pláštěm potrestala profesorka McGonagallová Jamese týdnem školních trestů, a Sirius Black – který na to zapomněl – se vydal onoho sobotního rána v březnu 1974 svého kamaráda hledat.

V jednom momentě svého pátraní zaslechl Sirius partičku zmijozelských, kteří právě procházeli sousední chodbou a něčím se hlasitě chvástali. Sirius se okamžitě rozhodl, že vyzkouší nové zaklínadlo, které se naučil minulou noc, a rozhlížel se, kam by se v chodbě schoval. K jeho smůle byla chodba ve druhém poschodí západního křídla bradavického hradu v porovnání s ostatními chodbami nezvykle prázdná a po celé její délce visela jen jediná tapisérie. Sirius se za gobelínem přikrčil a přemítal, jestli je vůbec možné, aby si ho zmijozelští nevšimli, a v tom okamžiku pan Black objevil něco zvláštního. Dveře.

Byl to nejspíš jen zapomenutý přístěnek na košťata – tahle malá místnůstka, co se nacházela za dveřmi, co se nacházely za tapisérií v chodbě ve druhém poschodí západního křídla bradavického hradu. Ale Sirius měl rád tajemství a – v důsledku toho – se do té tajné místnůstky dočista zamiloval. Zůstal do ní dočista zamilován až do okamžiku, kdy omylem odhalil její polohu strašidlu Protivovi během jednoho obzvlášť nudného školního trestu (měl za úkol leštit trofeje, ale přestal, aby si mohl s uličnickým strašidlem poklábosit) zhruba o rok později. Tehdy si Sirius uvědomil, že utajená poloha přístěnku je navždy ztracena a že už ho nemůže považovat za výhradně svůj. Hned další týden ovšem objevil nový přístěnek na košťata, takže tou ztrátou nebyl obzvlášť rozrušen.

Protiva, jak se ukázalo, měl ale také rád tajemství. Byl to právě fakt, že věděl o tomhle přístěnku na košťata, co ho přivedlo na nápad přichystat pro svého zapřísáhlého nepřítele školníka Arguse Filche dne 27. srpna 1975 jeden žertík. Odnesl ze školníkova kabinetu veškeré předměty krom nábytku a uschoval je v tom přístěnku, jehož polohu mu kdysi odhalil Sirius Black. Filch, jak se dalo čekat, zuřil. Trvalo mu dva dny, než své věci našel.

Tehdy Filch požádal Brumbála, aby ducha vykázal z Uvítací hostiny, a Brumbál jako solidární ředitel tomuto jednomu požadavku vyhověl. A když Filch informoval Protivu, že mu Brumbál zakázal zúčastnit se letošní Uvítací hostiny, rozhodl se Protiva udělat nepořádek ve Velké síni, aby pozdržel chod událostí a vůbec celkově rozčílil Filche. Povedlo se mu obojí.

Proto Zařazování nezačalo včas a studenti byli nuceni čekat ve Vstupní síni, zatímco profesor Dawton a pan Filch odklízeli poslední zbytky smetí. Díky tomu získal Severus Snape příležitost vyklouznout svým zmijozelským přátelům a konfrontovat svou bývalou nejlepší kamarádku, Lily Evansovou, zatímco stála a poslouchala, jak si její kamarádky vyměňují ne úplně nezajímavé drby. Následkem toho se ti dva – Lily a Severus – začali hádat a pohlceni okamžikem nezaznamenali, že Nicolai Mulciber a Samuel Avery si všimli jejich rozhovoru a vydali se k nim.

Kdyby Mulciber a Avery v tom konkrétním momentě v dějinách nebyli dorazili, mohl se zbytek tohoto příběhu odvíjet velmi, velmi odlišně. Jenže oni dorazili, a příběh pokračoval tak, jak pokračoval, a to všechno proto, že Lily Evansová lživě tvrdila Jamesi Potterovi, že nemá tolik famfrpálového talentu jako mrzimorský hráč Liam Lyle.

Osud si s námi někdy legračně zahrává.

„Severusi,“ řekl Mulciber, vysoký chlapec s úzkýma očima. „Co to tu máme?“ Poukázal na malou scénu mezi svým spolužákem z koleje a Lily. Objevilo se několik dalších studentů ze Zmijozelu včetně hezké tmavovlásky a pohledného blond chlapce.

„Severusi,“ řekla dívka, „Co tu děláš?“

„Ach, Colisto, v žádném případě se netrap slušným chováním kvůli mně,“ poznamenala Lily sardonicky. Nevšimla si, že Donna kradmo vytáhla hůlku, očekávajíc šarvátku.

„Musíš nás omluvit,“ vložil se do rozhovoru Mulciber tónem plným falešného šarmu; „Víš, tady Severus nám tvrdil, že váš... vztah... už skončil.“

Severus otevřel ústa a chystal se promluvit, ale Lily jeho výmluvy nezajímaly. „Říkal pravdu,“ pokračovala a dávala přitom pozor, aby nepoznali, jak moc ji bolelo slyšet tuhle zprávu. „Už nejsme přátelé. Vyhráli jste.“ Myslela si, že ta poslední část třeba ukonejší jejich pýchu a učiní přítrž jakémukoliv souboji, ke kterému by se schylovalo.

„Dej si bacha, Evansová,“ odsekla ta dívka, Colista.

„Pojďme,“ zamumlal Severus, ale ostatní zmijozelští ho ignorovali. Remus zaregistroval, že se Lily asi dostala do nějaké hádky, a vrátil se k ní.

„Něco špatně, Lily?“ zeptal se, zírajíc chladně na Severuse.

„Ne,“ odpověděla Lily rychle. „Nic není špatně. Všechno je v pořádku. A tihle spořádaní studenti byli zrovna na odchodu.“

„My si rozhodneme, kdy odejdeme,“ přisadil si podsaditý a tvrdohlavý Samuel Avery. Lily protočila panenky a znovu se odvrátila. Zaznamenala, že pěkných pár lidí přerušilo vlastní konverzace a sledovalo probíhající scénu, nejspíš v naději, že se stane něco dramatického, jak tomu při hádkách Nebelvíru se Zmijozelem často bývalo.

„On nebude kouzelnický souboj?“ zeptal se nějaký naivní druhák po chvilce ticha.

„Ne,“ řekla Lily. Už i Remus nenápadně vytáhl svou hůlku, jen pro jistotu.

„Co se děje?“ zeptala se Colista. „Copak si nemyslíš, že na nás vy dva máte?“

„Vás pět,“ opravila ji Mary a popostoupila vpřed s hůlkou v ruce. Lily naráz došlo, že je jednou z mála lidí, kteří ještě nedrží v ruce hůlku.

„Ach, jsem k smrti vyděšená,“ posmívala se Colista. „Co říkáš, mudlovská šmejdko Macdonaldová? Co takhle dát si další ochutnávku nějakých Averyho vynalézavějších kleteb?“

Marlene a Donna obě postoupily o krok vpřed. Lily je zadržela. „Zklapni, Blacková,“ odsekla Colistě. „A myslím to vážně – jestli si plánuješ ponechat ten půvabný, vykouzlený nos, tak už nikdy nebudeš takhle mluvit.“ V hlase měla oheň, a Colista lehce znejistěla. Blonďák stojící za ní jí položil ruku na rameno.

„Co se tu děje?“ Dorazil Sirius Black a s ním Peter Pettigrew a dojem, že se celá situace vyhrotila.

„Nic,“ řekla Lily rychle a vyslala k Siriusovi pohled, který mu nařizoval držet se zpátky.

„Jestli to není můj bratranec krvezrádce!“ poznamenala Colista. „Jaké to je, žít na ulici, kam patříš?“

„Zklapni, Blacková,“ štěkl Sirius.

„Ty zklapni, Blacku,“ odsekla Colista. Sirius vykročil vpřed, ale zadržela ho Lilyina paže.

„Možná bys měla jít,“ pošeptal blonďák Colistě do ucha.

„Uklidni se, Zabini,“ utrhla se na něj. „Nejsem tvůj majetek.“

„Ale má pravdu,“ řekl Sirius, předstírajíc starost. „Možná budeš protentokrát chtít vycouvat, drahá Colisto. Pro citlivé povahy jako je ta tvoje by to tady mohlo být nepříjemné. Avery tě může odvést...“ Tohle všechno řekl, jako by nabízel přátelskou radu staré známé. „Vím, že už roky umírá touhou dostat tě někam o samotě.“

Kluk jménem Zabini pozvedl hůlku a Lily se vší silou snažila udržet Siriuse na uzdě. „Můžete se všichni uklidnit?“ vyštěkla. „I kdyby hádka o tom, s kým se chce Avery vyspat, byla inteligentním rozhodnutím, pořád se tu někde kolem pohybuje profesorka McGonagallová a měli bychom z toho všichni potíže. Tak si teď laskavě běžte všichni po svých! Všichni!“ dodala významně směrem k obecenstvu. Nikdo se ani nehnul, protože ačkoliv přihlížející možná Lily respektovali, definitivně by se nevzdali příležitosti sledovat co se slibovalo vyvinout v mimořádnou bitku.

„Prostě pojďme,“ zopakoval Severus svou prosbu. Na nikoho se ani nepodíval.

„Počkej moment,“ řekl Mulciber, úlisný jako vždycky. „Severusi, tady Colista položila zajímavou otázku...“

„Opravdu?“ skočila mu do řeči Lily zoufale. „Mně nijak zvlášť zajímavá nepřipadala.“

Mulciber pokračoval, jako by ji neslyšel: „Řekl jsi nám, že tvoje přátelství s Evansovou je pasé, a přesto tě s ní najdeme hluboce ponořeného v rozhovoru. Tedy, já o tvé loajalitě vůbec nepochybuji, ale myslím, že Avery ano. Že, Same?“

Samuel Avery, přihlouplý chlapík, se kolem sebe zmateně rozhlédl, jako by si naráz uvědomil, že se od něj něco očekává, ale nebyl si tak docela jistý co. „Jen řekni ano,“ štěkla Colista a obrátila oči v sloup.

„Uhm, aha. Jo. Jo.“

„Asi bys mu to měl dokázat, Severusi,“ pokračoval Mulciber.

„Nicku, no tak,“ řekl plavovlasý Zabini. „Tady ne... Určitě ho chytí.“ Lily se ulevilo, že aspoň jednomu ze Severusových domnělých „přátel“ leží na srdci jeho zájmy. Colista ale řekla Zabinimu, ať je zticha, a on ji poslechl.

„Nechci, abys jí ublížil nebo tak něco,“ pokračoval Mulciber. „Ani ve snu by mě nenapadlo žádat něco takového. Severusi, všechno, co musíš udělat, abys dokázal Averymu, že tvoje oddanost patří výhradně tvým skutečným přátelům... a Zmijozelu, všechno, co musíš udělat, je dát mi hůlku Lily Evansové.“

Ač zdánlivě jednoduchý požadavek, bylo to jednoznačně tvrzení plné podtextu. Aby získal Lilyinu hůlku, musel by ji Severus – podle všeho – odzbrojit za použití té své.

„Mou hůlku nedostaneš,“ řekla Lily neústupně a celou dobu přitom pevně tiskla Siriusovu paži, aby nezaútočil. „A vlastně, celá tahle konverzace právě oficiálně skončila.“ Ale nikdo ji neposlouchal.

„Udělej to, Severusi,“ řekla Colista. „Udělej to, nebo nejsi náš kámoš.“

„Snape, pokud zvedneš proti Lily hůlku,“ ozvala se Donna, klasicky výkonná moc, „porušíš tím bradavická pravidla a vystavíš se riziku školního trestu.“

Avery si pobaveně odfrknul. Bylo evidentní, že pokud Severus brzy nepozvedne hůlku proti Lily, vystaví se riziku něčeho mnohem horšího, než byl školní trest.

„Víte co,“ začala zrzka podrážděně, „tohle je tak pitomé. Jestli chceš mou hůlku, prostě si ji vezmi. Zítra na vyučování ji ale budu potřebovat.“ Vytáhla svou hůlku a nabízela ji Severusovi. Mulciber varovně pozvedl ruku.

„Vezmi ji sám, Severusi,“ řekl, po povrchním šarmu už ani stopa. Lily pohlédla Mulciberovi přímo do očí a zase svou hůlku stáhla zpátky. Severus by ji nenapadl. Nemohl by.

„Severusi,“ zašeptala Colista. „Udělej to teď.“

„Teď,“ souhlasil Avery.

Většina studentů kolem nich se zastavila a sledovala probíhající drama. Lily mimoděk pustila Siriusovo zápěstí. Pozorně sledovala Severuse; vytáhl svou hůlku.

„Severusi, prosím tě,“ Lily prakticky zašeptala. Neměla nijak zvlášť strach z napadení, ale představa, že ztratí všechny naděje co se Severusova přátelství týče byla mučivá.

„Severusi.“

Ruka zmijozelského mladíka zacukala. Lehounce pozdvihl své předloktí. Donna, Mary, Marlene, Sirius, a dokonce i Peter si nachystali hůlky. Několik zmijozelských taky. Lily viděla jen Snapea. Rukou mu opět škublo.

A pak se stalo několik věcí naráz.

Zatímco se Severusova paže pozvedla ještě o něco výš, zdvihla Colista svou hůlku a namířila ji na Mary Macdonaldovou. Sirius také zvedl svou hůlku a v hlavě začal tvořit slova formule omračovacího kouzla. Remus byl připraven vykročit vpřed a odstrčit Lily z cesty, pokud to bude nutné, a blonďatý Zabini zatím popadl Colistu a vynuceně skryl její drobnou postavou za podstatně větším vlastním tělem.

Jedno konkrétní gesto ovšem převážilo všechna ostatní, jak významem, tak podívanou. Zdánlivě odnikud se někde za Marlene vynořil vysoký chlapec s rozcuchanými černými vlasy. James Potter – protože to byl on – se protlačil skrz všechny ostatní shromážděné a jediným jednoduchým, elegantním a naprosto zdrcujícím pohybem dal Nicku Mulciberovi ránu přímo do čelisti. Lily zalapala po dechu a Severus překvapením témeř upustil hůlku; Mulciber ležel na zemi, svírajíc svou čelist a sténajíc bolestí.

V síni bylo několik vteřin ticho. Nakonec se ozval Sirius Black: „No, aspoň jsme našli Jamese.“

A potom Avery a Zabini pozvedli hůlky a – odpusťte to klišé – rozpoutalo se peklo.

(Johanka z Arku)

Minerva McGonagallová byla rozená učitelka. Byla jí dána vysoká, výhružná postava, drsný a elegantní tón hlasu, rty jednoduše stlačitelné do tenké – v zásadě neviditelné – čárky, i oči tvrdé jako kámen, které by dokázaly vyždímat upřímnou odpověď i z balvanu. Pozdvihnutím jediného perfektně klenutého obočí dokázala přesvědčit i toho největšího skeptika, že je expertem na kterékoliv dané téma, a většinou ani nepotřebovala zvednout hlas, aby si zajistila pozornost celé třídy. Vše, co se jejího vzhledu týkalo – od tmavých vlasů příkře stažených pryč z úzkého obličeje až po ty dlouhé, široce střižené hábity, které nosila, a to jen mimo jiné – poukazovalo na charakter, který nesnese žádné nesmysly: na ten druh osobnosti, který si přirozeně žádá respekt. Minerva McGonagallová byla bez pochyby rozená učitelka, ale v tomto okamžiku si přála, aby tomu tak nebylo.

„Ani jeden z vás,“ začala starší čarodějka, přecházejíc z jednoho konce svého kabinetu na druhý, „neopustí tuto místnost, dokud neodpovíte na mou otázku.“

Podpatky jejích kotníkových bot – z tmavě zelené dračí kůže – zlověstně cvakaly o kamennou podlahu; její ústa byla tak tenká, jak jen to bylo možné; a dokonce i vzduch v potemnělém kabinetě se snad třásl, ale devět nebelvírských studentů vyrovnaných v řadě před ní stále mlčelo. Každý z nich zíral na část zdi přímo před sebou, protože si všichni uvědomovali, že pokud by se své kolejní ředitelce a učitelce Přeměňování podívali do očí, dozajista by se přiznali. McGonagallová několik chvil vyčkávala, a potom, když došla až ke zdi, se otočila a zamířila k jednomu ze studentů nedaleko opačného konce řady.

„Pane Pettigrewe.“ Nebohý Peter Pettigrew vypadal, že bude zvracet. Celých jeho sto sedmdesát centimetrů se klepalo, od pískově blond vlasů až po palce v kožených botách.

„Ano... paní profesorko?“

„Možná dokážete odpovědět na mou otázku vy,“ řekla profesorka McGonagallová a přimhouřila oči.

Vykulený Peter sebral odvahu. „Já – ehm... Já ne... Jak zněla ještě jednou ta otázka?“

Podrážděná, ale nikoliv zdolaná McGonagallová zopakovala svůj předchozí dotaz: „Ptala jsem se, kdo z vás začal ten souboj ve Vstupní síni. Ten souboj, který – mohu dodat – zahrnoval více než padesát studentů a skončil tucty zranění.“

„Ach... Ach, ehm... Nevím... Neviděl jsem, přesně. Bylo tam... bylo tam hodně plno.“

McGonagallová pozvedla svá neúnavná obočí. „Doopravdy?“ Peter přikývl. „Jste si jist, že nikoho nekryjete, pane Pettigrewe?“

„Ne! Samozřejmě, že... ne!“

„Ne pana Blacka?“

„Ne.“

„Slečnu Shackleboltovou?“

„Ne.“

„Pana McKinnona?“

„Ne!“

„Tak pana Pottera?“

„Ne! P- paní profesorko, přísahám, že nevím, kdo...“

Ale McGonagallová už evidentně ztratila zájem. Přesunula se na druhý konec řady, kde s vysoko vztyčenou hlavou stála Donna Shackleboltová. Jak se však McGonagallová přibližovala, odhodlání v Donniných jantarových očích sláblo. Její kudrnaté černé lokny byly zacuchané a čelo mladé čarodějky zdobila řezná rána. Když McGonagallová přišla až k ní, zdálo se, že Donnina pýcha na své jizvy z bitvy poněkud ochabla. Donna Christine Shackleboltová hrála podle pravidel, a teď se po ní chtělo, aby lhala učitelce.

„Slečno Shackleboltová,“ řekla profesorka McGonagallová svým nejsametovějším hlasem, „možná mi vy dokážete říct, co se stalo? Možná mi vy můžete prozradit, kdo začal ten souboj?“

„To byli zmijozelští, profesorko,“ odpověděla Donna okamžitě. „Jednoznačně to začali oni.“

„To chápu,“ řekla učitelka kysele. „Přes tucty příhodně použitých matoucích kouzel...“ McGonagallová vyslala významný pohled k Siriusi Blackovi nedaleko opačného konce řady, „panuje, zdá se, všeobecná shoda, že vás všechny k souboji vyprovokovala partička zmijozelských stůdentů z šestého ročníku, ale že jeden z vás – jeden z nebelvírských šesťáků – skutečně zahájil tu fyzickou část souboje. Protože Carlotta Meloni a Michelle Mumpsová v té době ani nebyly v síni, nepovažovala jsem za nutné sem volat i je. Takže, slečno Shackleboltová, možná byste mi mohla říct, kdo z vás doopravdy začal ten boj? Kdo uhodil pana Mulcibera?“

Donna zaváhala. Dvakrát otevřela a zavřela ústa, než nakonec sebrala sílu říct: „Já nevím, paní profesorko. Já – já jsem neviděla, kdo dal první ránu.“

Výraz ve tváři profesorky McGonagallové – pokud to bylo vůbec možné – ještě víc ochladl. Rychle odešla od Donny a vydala se směrem k Marlene Priceové. Marlene měla modřinu na lícní kosti a díru ve školním svetru, ale zatímco se profesorka přibližovala, čekala s hlavou vysoko vztyčenou.

„Slečno Priceová? Byla jste to vy?“

„Ne, paní profesorko,“ řekla Marlene.

„Kdo to byl?“

„Nevím, paní profesorko.“

„A vy, pane Lupine?“ otočila se McGonagallová k prefektovi, který zavrtěl hlavou.

„Hádám, že mě zasáhlo jedno z těch matoucích kouzel, která jste zmínila...“ řekl, trochu nepřesvědčivě. „Mám to všechno trochu nejasné, jestli víte...“

„Pane McKinnone?“

Hnědovlasý mladík po Marlenině levici zavrtěl hlavou. „Stál jsem s pár mrzimorskými. Nic jsem neviděl.“

Profesorka McGonagallová přikývla a celý kabinet na několik minut ztichl.

„Předpokládám správně, že se žádný z vás nepřizná?“ zeptala se nakonec, a dle očekávání se setkala jen s dalším tichem. „Tak dobře. Profesor Křiklan má právě v práci vaše takzvané 'oponenty'. Nemohu ovlivnit jejich trest. Mohu jen říct, že vy všichni dostanete školní trest a že za každou hodinu, která uplyne, dokud někdo z vás neřekne pravdu, ztratí každý jeden z vás Nebelvíru dvacet bodů.“

Studenti kolektivně zalapali po dechu a profesorka pokračovala.

„Tohle potrvá tak dlouho, jak bude třeba,“ řekla. „Není možné dostatečně důrazně vyjádřit, jak moc jste mě všichni zklamali – prvně svou očividnou účastí v tak trapném a barbarském vystoupení...“ Nepochybně mluvila o tom, že jejich vzhled v důsledku potyčky vykazoval různá stadia neuspořádanosti, „a potom kvůli vašemu neotesanému, hloupému odmítnutí se mnou spolupracovat teď. Tak tedy, odečítání bodů začne v příští celou hodinu.“ Vypadala přinejmenším tak zklamaně, jak tvrdila. „Už nemám, co...“

„Byla jsem to já.“

McGonagallová – stejně jako všichni ostatní, včetně Jamese – obrátila zrak ke studentce, která se právě přiznala.

„Vy, slečno Evansová?“

Lily rychle zamrkala, sbírajíc odvahu, a pak přikývla. „Ano, paní profesorko, já – já jsem začala ten souboj.“

Profesorka McGonagallová si založila ruce a přikročila k rusovlásce s nevěřícným výrazem ve své stárnoucí tváři. „Vy jste uhodila Mulcibera? Vy jste mu vykloubila čelist?“ dožadovala se.

Lily si skousla ret, plně si vědoma svých hubených paží a štíhlé postavy. „Já – ehm... Já posiluju.“

„Slečno Evansová...“

„Je to pravda, paní profesorko,“ naléhala Lily. „Upřímně, já – měla jsem vztek a všechno se to stalo tak rychle, a měla jsem vám to říct dřív, ale... asi jsem měla strach.“

Starší čarodějka na tu mladší dlouhou chvíli jen upřeně hleděla. „Všichni ostatní smí odejít,“ řekla nakonec. Ostatních osm beze slova v zástupu opustilo kabinet. Lily vydechla a nervózně očekávala trest, který jí McGonagallová jistě napaří, jakmile zůstanou samy.

„Slečno Evansová,“ zopakovala McGonagallová, stále skeptická. „Jste si jistá, že to chcete vzít na sebe vy?“

„Já – neberu to na sebe,“ řekla Lily vážně. „Zasloužím si to, byla to moje vina.“

„Takže nikoho nekryjete?“

Chvíli trvalo, než Lily odpověděla. „Paní profesorko,“ řekla nakonec, „kdybych to neudělala já, tak kdo? Jak známe náš ročník, tak Black nebo Potter, že?“ McGonagallová její tvrzení nezpochybnila. „Copak bych se doopravdy zastávala jich?“

Učitelka přeměňování si Lily pečlivě prohlédla. „Dobrá tedy.“ A zněla tak upřímně zklamaně, že si Lily téměř přála vzít svá slova zpět: myšlenka, že by jí její kolejní ředitelka – čarodějka, kterou Lily tak obdivovala – opovrhovala, byla prakticky nesnesitelná. „Celá tahle věc je velkou ostudou pro mě i celý učitelský sbor. Napíšeme dopis vaší matce a – no, a co se týče zbytku vašich spolužáků...“

„Ale oni to nevěděli,“ přerušila ji Lily hlasitě. „Chci říct, že – samozřejmě, že byli v Síni se všemi ostatními, ale všichni ostatní byli zmatení tím kouzlem, takže nebylo by... možné, že říkali pravdu, když tvrdili, že neví, kdo uhodil Mulcibera?“

„Možné to je,“ připustila McGonagallová neochotně. „Ale vy, slečno Evansová... Obávám se, že se tomu nedá vyhnout.“

„Nedá,“ souhlasila Lily.

„Nebelvíru bude odečteno padesát bodů. A vy strávíte každý páteční večer tohoto měsíce na školním trestu.“

Lily sklopila hlavu. „Ano, paní profesorko.“

„Musíte se naučit, Lily, že být skutečně statečnou studentkou Nebelvíru neznamená brát si v každé situaci příklad z Jamese Pottera... což všeobecně znamená někoho praštit nebo zaklít.“

Lily přikývla, potlačujíc úsměv. „Ano, paní profesorko,“ řekla znova vážně. „Moc mě mrzí, že se to stalo.“

McGonagallová přikývla s neutrálním výrazem ve tváři. „Můžete jít.“

„Ano, madam.“ A šla.

Když osaměla, sedla si profesorka McGonagallová ke svému stolu a zavrtěla hlavou. Tak Lily Evansová začala plnohodnotnou rvačku ve Vstupní síni... i když by to nebyla pravda, vydala celá tahle záležitost za zábavnou historku. Dovolila si jedno pousmání.

„Dobře pro ni.“

(Něco málo o Jamesovi)

James Potter byl vysoký. Měl černé vlasy, které – podobně jako James sám – se nikdy nezdály ochotné spolupracovat. Byl hezký, s brýlemi a výraznou čelistí a dlouhým, rovným nosem. Měl dobrou pleť, dobré zuby a usmíval se nakřivo. Hrál famfrpál lépe než téměř kdokoliv, s kým se kdy setkal, a měl velmi osobitý styl chůze: kráčel zároveň líně i efektivně, klidně, jako by naznačoval, že ať už je kdekoliv, bylo by mu stejně dobře i kdekoliv jinde, a ať už se setká s kýmkoliv, bude mít ten dotyčný štěstí, že James vůbec přišel.

James Potter příliš kouřil.

Většinu 1. září 1975 strávil tím, že nemyslel na Lily Evansovou, čímž chtěl říct, že většinu 1. září strávil v odhodlání, že nebude myslet na Lily Evansovou. Poté co vystoupil z bradavického Expresu se rozhodl jít do školy pěšky, a když všechny kočáry odjely, strčil si do úst cigaretu, zapálil si ji a naprosto si vychutnal osamělou cestu k hradu.

Po dobu těchhle dvaceti minut nebo tak na Lily Evansovou skutečně nemyslel.

Potom dorazil do Vstupní síně. Viděl to malé drama odehrávající se mezi Lily a zmijozelskými studenty, ale neřekl nic, protože se rozhodl, že už se nebude zajímat, co tahle konkrétní rusovlasá prefektka dělá. I přesto ale tajně poslouchal, dokud mu nedošlo, co přesně se má právě stát. A pak, bez přemýšlení, bez jediného zvážení důsledků (pro Jamese to mohlo mít důsledků hromadu, ale o tom později), vyrazil vpřed a srazil Nicolaie Mulcibera k zemi.

Vykloubil Mulciberovi čelist, ale přišel na to až později v kabinetě McGonagallové, chvíli poté, co se Lily Evansová k tomu přestupku přiznala, aby všichni neztratili Nebelvíru kupu bodů. Býval by byl docela hrdý na to, že tomu týpkovi vykloubil čelist, kdyby mu nebylo tak nanic ze všeho ostatního.

I tak James opustil kabinet a zůstal zticha. Zůstat zticha nikdy nebylo Jamesovou silnou stránkou, ale v poslední době na tom zapracoval.

(Více o Johance z Arku)

Zařazování – které se spojenými silami Protivy a jeho spouště a souboje ve Vstupní síni zpozdilo téměř o hodinu – bylo hlasitější, než si ho Lily kdy pamatovala. Dorazila spolu s ostatními nebelvírskými šesťáky pozdě kvůli kázání od profesorky McGonagallové; jejich protivníci ze Zmijozelu se vplížili do Síně o pár minut později, evidentně rozčarováni, že si Křiklan vůbec dovolil je potrestat. Severus se nadále vůbec na nikoho nedíval.

Po několika minutách začala Uvítací hostina, ale ne dřív, než stříbrovlasý ředitel, profesor Brumbál, povstal u učitelského stolu v čele Velké síně a pronesl krátkou řeč.

„Uvědomuji si,“ řekl, a to věčně přítomné pobavené jiskření v jeho modrých očích se dnes večer zdálo o něco méně viditelné než jindy,  „že dnešní večer byl poněkud dramatický; mohu jen doufat, že zbytek roku proběhne mnohem nudněji.“ A Brumbál jako by to přikázal. O něco vážněji pokračoval: „Takovéto spory nesmí letos pokračovat. Je-li svět plný nepokoje, je úkolem Bradavic držet pospolu. A teď se pusťte do jídla.“

A talíře na všech čtyřech kolejních stolech se okamžitě zaplnily.

„Držet pospolu, to určitě,“ poznamenala Donna o čtvrt hodiny později, zatímco si přidávala brambor. „Kdy tak asi Bradavice držely pospolu? Kdy se Nebelvír nepral se Zmijozelem?“

„Když zmijozelští nebyli hromada zlounů?“ dodala Marlene ponuře. „Bez urážky, Lily. My víme, že Snape býval v pohodě...“

„Mluv za sebe,“ zabručela Donna. Mary zůstala po většinu večera netypicky zticha.

„Jsi v pořádku, Mér?“ zeptala se Lily. „Nevypadáš dobře. Potřebuješ na ošetřovnu?“

„Jsem v pořádku,“ povzdychla si Mary. Její sebevědomé, živé já působilo poněkud povadle – vzácný, téměř neexistující úkaz. „Asi jen uvažuju nad tím, co říkala Colista... a nad loňským rokem, když mě Avery zaklel v učebně Přeměňování.“ Její upřímnost ohledně celé té věci Lily zaskočila. Marlene položila brunetce ruku kolem ramen.

„Přepadli tě ze zálohy, Mary,“ řekla blondýna klidně. „Je to jen banda ohavných zbabělců, které strašně vytáčí, že holka jako ty by s nimi nikdy nechodila.“ Mary se vděčně usmála, potom zvedla hlavu k Lily.

„Tak proč jsi to udělala, Zrzko?“

Lily, usrkávajíc svou dýňovou šťávu, povytáhla jedno obočí. „Udělala co?“

„Vzala to na sebe,“ vysvětlila Mary polohlasem. „Proč jsi řekla, že jsi vrazila Mulciberovi ty?“

„Někdo musel,“ řekla Lily v domnění, že to bylo docela jasné. „Nechtěla jsem, aby Nebelvír přišel o všechny ty body, a bylo zřejmé, že Potter se neozve.“

„Já v tom smysl nevidím,“ připustila Donna; „Chci říct, samozřejmě jsem ráda, že jsi to udělala, protože Nebelvír neztratí tolik bodů a já nebudu muset jít na školní trest, ale, Lily, teď budou všichni vyčítat tobě, že jsi nám ztratila padesát bodů ještě než vůbec začal školní rok. Možná to bylo šlechetné, ale moc chytré to nebylo, no ne?“

„Dík za podporu, Donno,“ odpověděla Lily. „Hele, mně je to docela jedno. Mám čtyři školní tresty a o padesát bodů míň. Kdyby to dostal za vinu Potter, nejspíš by mu odečetli sto bodů, už jen proto, že takovéhle kousky dělá pořád.“

„Asi jo,“ souhlasila Marlene. „No, já jsem skončila – půjdu myslím nahoru do ložnice. Máš heslo, Lily?“

Jako prefektka ho Lily měla. „Skákavé fazolky,“ odvětila. „Ty už jsi skončila? Skoro nic jsi nesnědla.“

„Držím dietu,“ informovala je Marlene a nespokojeně přeletěla pohledem svou vysokou postavu. „Skákavé fazolky jsi říkala?“

„Dietu?“ odfrkla si Mary. „Nech toho, Marlene, ty jsi ohledně jídla tak pitomá.“

„Říkal proutek. Skákavé fazolky?“

Lily přikývla. „Vypadáš skvěle, Mar.“

„Hmm, to bych měla,“ nadhodila Marlene lehce. „Dva týdny jsem skoro nejedla.“

„Už jsi taky hotová, Mar?“ zeptal se další kluk, co taky seděl u nebelvírského stolu. Měl světle hnědé vlasy, modré oči, přátelský výraz a prázdný talíř. „Jestli míříš do společenské, přidám se.“

„Jasně, Adame,“ řekla Marlene a usmála se, zatímco se Adam McKinnon zvedl od stolu. I jemu po souboji zůstalo pár šrámů, včetně roztrženého svetru a fialové podlitiny na čele. „Zatím ahoj,“ dodala Marlene směrem k dívkám a otočila se k odchodu.

„Nedělejte nic, co bych neudělala já!“ zavolala za nimi Mary dvojsmyslně.

„A to zahrnuje co přesně?“ zeptala se Donna. „Ty jsi tak trochu coura, Mary.“

„Nebuď zlá,“ přerušila ji Lily.

Mary si vzdychla. „Pro mě bude navždy záhadou, proč Marlene dál chodí s tím hňupem Milesem Stimpsonem, když má tak dokonale úžasného kluka jako je Adam McKinnon.“

„Co tím myslíš, ‚má‘?“ zeptala se Donna překvapeně. „Nemyslíš si, že se McKinnonovi Marlene líbí, že ne?“

Mary a Lily si obě pobaveně odfrkly. „Myslím si, že jsi slepá, to si myslím, Donno, zlatíčko,“ odpověděla Mary. Donna se zamračila.

Když zmizely talíře od večeře, objevil se dezert. A když zmizely talíře na dezert, byl čas jít spát.

„Nebelvírští tudy,“ zavolala Lily ke svému stolu; nemuseli ji sice následovat, ale jako prefekt měla povinnost ukázat prvním ročníkům, kudy mají jít, a samozřejmě měla i heslo. Takže Lily poslušně všechny vedla nahoru po schodištích a chodbami směřujícími do sedmého patra a nebelvírské věže.

Cestou ji několik studentů zastavilo, aby jí pogratulovali nebo poděkovali, že Mulciberovi jednu vrazila – tak rychle se tu šířily zprávy. Ve čtvrtém poschodí ji ale dohonil někdo, s kým se Lily právě vidět nepotřebovala.

„Můžeme si promluvit, Evansová?“ zeptal se James tónem, který otázku naznačoval jen minimálně.

„Musím vzít prváky do společenky a dát jim heslo,“ odsekla Lily chladně. „Možná později.“

„To může udělat Remus,“ řekl James. Remus byl skutečně kvalifikovaný a byl i k mání, ale Lily nadále váhala.

„Dobře,“ rozhodla se nakonec. Uškodit to nemohlo. Remus převzal velení a Lily zůstala pozadu s Jamesem Potterem. Počkal, než v chodbě osaměli, než začal mluvit.

Ještě roky poté si Lily nedokázala vybavit, co přesně v tom momentě očekávala, že James řekne, ale ať už to bylo cokoliv, jednoznačně to nebylo to, co skutečně řekl.

„Co sis sakra myslela?“

Odmlka.

„C-co?“ zmohla se na odpověď rusovláska.

„Co sis myslela?“

„Já...“ ale žádná odpověď se nezdála adekvátní. „O čem to mluvíš, Pottere?“

„Mluvím o tvém idiotském malém vystoupení s profesorkou McGonagallovou,“ odsekl James. „Mluvím o tom, jak sis pitomě nechala... nechala připsat zásluhu za to, že jsi vrazila Mulciberovi, když se tě nikdo...“

„Nechala připsat zásluhu?“ zopakovala Lily nevěřícně, začínajíc se zlobit. „Promiň, ‚nechala připsat zásluhu’? Ty nejsi normální!“

„Proč jsi sakra řekla McGonagallové, že jsi tu bitku začala ty?“

Lily přimhouřila své zelené oči. „Proč jsi sakra neřekl McGonagallové, že jsi tu bitku začal ty?“

„Já jsem ten souboj nezačal,“ štěkl James. „Jenom jsem vrazil Mulciberovi. Ani jsem se nezúčastnil tvé malé aférky se Zmijozelem. Ale ty jsi neměla právo vzít tu ránu pěstí na sebe, jak jsi to udělala u McGonagallové!“

Lily se neobtěžovala tím mu sdělit, že technicky vzato nikdy neřekla, že Mulcibera skutečně uhodila. Silně to naznačovala, ano, ale otevřeně se přiznat – to ne. Raději si dala ruce v bok a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Wow, Pottere, ani já bych nečekala, že bys mě fakt vinil za to, že jsem přebrala tvůj trest.“

„Nikdo se tě neprosil, abys to brala na sebe!“ pronesl kouzelník hlasitě.

„A nikdo se neprosil tebe, abys vrazil Mulciberovi!“ oponovala mu Lily. „A aby bylo jasno, nevzala jsem to na sebe kvůli tobě! Jenom jsem nechtěla, aby Nebelvír ztratil všechny ty body!“

„Pořád jsme přišli o padesát – Křiklan vzal Zmijozelu jen dvacet pět!“

„A co to má co dělat se mnou? Proč neštěkáš na něj?“

„Protože nemůžu vystát, jak běháš kolem a děláš ze sebe mučednici,“ řekl James. „Ty jsi byla ta, co začala celou tu věc se Snapem a Mulciberem a Colistou Blackovou a tím zbytkem – proč bys za to neměla dostat ty školní tresty?“

„O čem to mluvíš?“ ječela už napůl Lily, neschopna uvěřit svým uším. „Kdo tady ze sebe dělá mučednici? Neřekla jsem ti jediné slovo!“

„Budeš mi to zkoušet vyčítat po celý zbytek roku,“ reagoval kapitán famfrpálového týmu. „A já ti říkám, že se na to nechytnu. Jestli si chceš hrát na Johanku z Arku, nevztekej se, až tě za to upálí na hranici. Jasné? Protože já se nebudu cítit provinile, a ty mě setsakra jistě nedonutíš se omluvit za to, že ses kvůli tomu dostala do nesnází. Vlastně bys mi měla děkovat, že jsem tomu idiotovi vykloubil čelist.“

Lily zírala. Několikrát zamrkala. Když se zase uklidnila, prohrábla si rukou své dlouhé vlasy a řekla: „Měla bych ti děkovat? A na to jsi přišel jak?“

„Tak zaprvé,“ odpověděl, „jsem ti ušetřil pořádné drama.“ Lily chtěla protestovat, ale James pokračoval: „Ty jsi potřebovala, aby někdo tu scénu ukončil, protože ses nedokázala smířit s tím, jak se věci doopravdy mají.“

„A to je jak, přesně?“

„Že by tě Snape odzbrojil.“ Na okamžik oba šesťáci zdráhavě nastolili klid zbraní; James nechal svá slova zapůsobit a Lily se marně snažila na ně najít odpověď. „Odzbrojil by tě a rozhodl by se jednou pro vždy proti tobě, a abych pravdu řekl, Evansová, nemyslím, že by ses s tím dokázala vypořádat.“

Lily vydechla. „A proto jsi praštil Mulcibera, říkáš?“ dožadovala se. „Abys mě uchránil od té nesnesitelné pravdy?“

James zavrtěl hlavou. „Praštil jsem Mulcibera, protože je to vůl, který mi leze na nervy. Ale tobě i drahému Severusovi jsem tím docela dost pomohl. Teď si nemusí vybírat. Copak to není setsakramentsky příhodné?“

„Nevíš, co by Severus udělal,“ řekla Lily vzdorovitě. „A nevím, jak můžeš ospravedlňovat to, cos udělal, jako předcházení něčemu horšímu, když ta rána způsobila gigantickou bitku ve Vstupní síni!“

„No a co? Jsem rád, že jsem tomu šmejdovi vrazil... Kdybys měla aspoň trochu kuráže, udělala bys to sama!“

„Co tím...?“

„Nemůžeš jen tak posedávat a nechat lidi, ať si říkají, cokoliv sakra chtějí, Evansová.“

„V zásadě to je přesně to, co můžeš udělat, Pottere. Copak jsi nikdy neslyšel, že se nemá cenu nechat vytočit hloupými řečmi?“

„Říká se tomu postavit se za správnou věc, Evansová!“

„Ale musíš si ty bitvy vybírat!“ zakřičela Lily rozzlobeně. „A to nebyla dobrá doba na rvačku se zmijozeláky. Byli jsme v nacpané síni s tucty dalších lidí všude kolem, kteří tím mohli být – a byli, smím-li podotknout – postižení.“

„Nepředstírej, že to je to, proč jsi couvla,“ vysmíval se jí James. „Vycouvala jsi, protože tam byl Snape.“

Lily zamrzla. „Prosím?“ řekla tiše, a James se měl před takovým hněvem choulit strachy. Jenže James Potter málokdy dělal to, co měl.

„Vycouvala jsi, protože tam byl Snape,“ zopakoval. „Kdykoliv se někde děje jakákoliv jiná nespravedlnost, vyskočíš a skoncuješ s tím raz dva. Ale jakmile je v tom zapletený Snape, jsi naráz prapor diplomacie, a všichni bychom si měli jen ‚vybírat svoje bitvy’. Dřív nebo později si budeš muset uvědomit, že ať už tě dneska odzbrojil nebo ne, svou stranu už si vybral, a...“

Plesk!

Otisk její malé ruky rudě plál na jeho tváři. James si ji opatrně promnul a ačkoliv nevypadal překvapeně, umlčelo ho to.

„Ty kruci vůbec nevíš, o čem mluvíš,“ řekla mu Lily jedovatě. „A jestli upřímně věříš čemukoliv z tohohle blábolu, tak jsi větší idiot, než jsem si kdy myslela.“

S tím se obrátila na patě a vydala se chodbou pryč. O pár kroků dál se zastavila. „A jak sakra víš, kdo je Johanka z Arcu?“ zakřičela, ale když se James pokusil odpovědět, zavrtěla hlavou a dodala: „To je jedno. Nechci to vědět.“ Potom Lily odspěchala pryč, protože nevěřila, že by mu vydržela být nablízku ani o okamžik déle.

(Drama)

„Tak ty nám nepovíš, co James řekl?“ zeptala se Mary, zatímco si Lily oplachovala obličej v umyvadle v koupelně nebelvírských šesťaček.

„Proč myslíš?“

„No, od té doby, co jsi sem před deseti minutami přišla, jsi neřekla ani slovo,“ řekla jí bruneta. „Kromě, a to cituji, ‚Nesnáším toho kreténa!’ Což, jak se můžeme jen domnívat, byl odkaz na Jamese.“

„Byl,“ připustila Lily a osušila se, než obě vstoupily zpátky do sousední dívčí ložnice. „Vyčetl mi, že jsem si ‚nechala připsat zásluhu’ za ten souboj.“

„Děláš si srandu,“ zírala Marlene, zatímco si před zrcadlem pročesávala své dlouhé blond vlasy. „To neudělal! To by nemohl!“

„Udělal a mohl,“ odvětila Lily. „Říkal, že si hraju na Johanku z Arku.“

„Jak věděl, kdo je Johanka z Arku?“ chtěla vědět Mary. Lily zavrtěla hlavou, naznačujíc, že nemá zdání.

„Kdo je Johanka z Arku?“ zeptala se zvídavě Donna, jediná čistokrevná čarodějka ve skupině.

„Jedna mudlovská mučednice,“ odpověděla Marlene. „To je bizarní. Proč by se na tebe zlobil, když jsi ho vytáhla z průšvihu?“

Otázka zůstala viset v tichu ložnice skoro minutu, dokud nevešla Michelle Mumpsová – jejich pátá spolubydlící. „To byla úžasná hostina,“ řekla. „Ten jahodový koláč byl vynikající! Nemyslíte?“

Michelle – neboli Shelley – Mumpsová byla nevýrazná dívka zakulacené postavy a temperamentní povahy. S ostatními čtyřmi si nebyla nijak zvlášť blízká, ale její nejlepší kamarádkou byla jejich šestá spolubydlící, v tom okamžiku nepřítomná Carlotta Meloni.

Shelley si všimla, že ostatní čtyři se zdají být nezvykle zamyšlené, a zeptala se: „Co se děje? Stalo se něco?“

Donna obrátila oči v sloup. „Samé drama, Shelley. Samé velké, velké drama.“

„Jů, super!“ zapištěla Shelley. „Půjdu se převléct a vyčistím si zuby – a pak mi o tom budete muset všechno povyprávět.“ Posbírala si pár věcí ze své truhlice a odběhla do koupelny. Marlene si dokartáčovala vlasy a sedla si na postel s nebesy, kterou si předtím pro sebe zabrala.

„Víte, přes co se nemůžu přenést já,“ poznamenala blondýnka po chvíli. „Nemůžu uvěřit, že Luke Harper už řekl ‚Miluji tě.’“

Lily se rozesmála. „Mar, po všem, co se dneska stalo, tě pořád trápí tohle?“

Marlene přikývla. „Je to prostě tak divné! A nerozešel se s tebou, když jsi mu to neřekla taky.“

„Nemohla říct taky,“ opravila ji Lily.

„Ale i tak,“ souhlasila Mary. „Mám strach, že ses přidala k nám ostatním ‚nedobrým holkám’, Zrzko.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se prefektka.

„Hodné holky říkají ‚Miluji tě,‘“ řekla jí Mary věcně a zalezla si do postele. Lily si povzdechla a taky si lehla.

„Já jsem jen ráda, že už je tenhle den za mnou. V tomhle souhlasím s Brumbálem – doufejme, že se od teď všechno uklidní.“

„Zajímalo by mě, kde je naše šestá spolubydlící,“ přemítala Mary lehkovážně.

Donna se uchechtla. „Opravdu? Carlotta Meloni už vyzkoušela na téhle škole víc postelí než jakákoliv jiná osoba v dějinách Bradavic.“ Carlotta Meloni měla reputaci. „Nejspíš je někde s nějakým klukem.“ Ve skutečnosti nebyla, ale o tom víc později.

„Dobrou noc všem,“ zavolala Lily na ostatní. „Vyspěte se dobře a ať zítřek není tak nanic jako dnešek.“

„Tak, tak,“ souhlasily sborově Mary a Marlene. Všechny čtyři usnuly dřív, než se Shelley vrátila z umývárny.

Osud si s námi někdy legračně zahrává.

Příštího dne je brzy ráno vzbudil pronikavý výkřik.