Obloha byla zatažená a v dálce se blýskalo. Vypadalo to jako nějaký vzdušný souboj. Nemohla se jím však příliš dlouho kochat, musela se připravit na jiný, mnohem důležitější souboj. Ten, koho čekala byl sice tím nejnatvrdlejším z pobertů, ale už dost dlouho sloužil Voldemortovi, a tak se mohl něco přiučit. Trvalo jí celých třináct let, než ho vypátrala a další dva roky, než se k němu dostala. Celou tu dobu nežila pro nic jiného, než pro pomstu. Před dvěma lety se k ní donesla zpráva, že Sirius uprchl z Azkabanu. O to víc se snažila Pettigrewa najít, chtěla, aby se přiznal před kouzelnickým soudem a Sirius mohl být osvobozen. Nyní měla svůj cíl takřka na dosah ruky.
V křoví zapraskalo a kolem ní proběhla opelichaná krysa. „Revincio ire,“ zamumlala, neb neznala přesnou formuli pro zrušení podoby metamorfága. Tohle kouzlo rušilo kouzlo předchozí, takže by mělo fungovat i v tomto případě. A zdá se, že fungovalo. Krysa se pozvolna začala měnit až před ní stál drobný mužík zavalité postavy. Tvářil se překvapeně, ale svou hůlku ihned sevřel v dlani přepraven k boji.
„Kdo jsi,“ prskl Peter Pettigrew. „Nezáleží na tom, kdo jsem, ale co teď hodlám udělat,“ odtušila ledově. Peter se trochu schoulil a v jeho očích byl na malinký okamžik vidět strach. „A co hodláš udělat?“ otázal se přiškrceným hlasem. „Jsi tak hloupý, že se ptáš, a nebo to není dost jasné,“ štěkla a namířila na něho hůlkou. „Petrificus totalus,“ vykřikla. Peter byl však chytřejší než vypadal a hbitě uskočil. „Sakra,“ zaklela polohlasně. „Mdloby na tebe,“ vyzkoušela další kouzlo, ale Peter použil včas protego a její útok odrazil. Získal tím jistotu a nyní se jí vysmíval do obličeje.
„Nejsi dost rychlá na to, abys mě zabila,“ ušklíbl se. „Ale já tě nechci zabít,“ odvětila a z očí jí čišel chlad. Takový chlad jaký poslední dobou měl v očích i jeho pán, lord Voldemort. Peter se roztřásl. „Nechci tě zabít,“ opakovala přibližujíc se k němu s napřaženou hůlkou. „Chci tě spoutat a odvést před soud, budeš pykat za své viny,“ vykřikla a znovu použila kouzlo petrificus totalus. Někdo však, a byla si naprosto jistá, že to nemohl být Pettigrew, její kouzlo odrazil.
„Kdo jsi,“ zvolala. „A kde jsi?“ tázala se. Měla pocit, že jí neviditelný obchází v kruhu. Točila se kolem do kola a přitom musela ještě dávat pozor, aby na ni nezaútočil Pettigrew. Ten však stál jako přimrazený a ani se nepohnul.
Cítila, jak jí naskakuje husí kůže po celém těle. I Peter poznal, že se ochladilo. Nyní i on se rozhlížel kolem sebe a hledal svého zachránce. Ale nebylo po něm ani stopy, krom jemného, sotva slyšitelného šelestu.
„Tak už si přestaň hrát na schovávanou a ukaž se,“ vykřikla Tiffany. Až příliš pozdě si uvědomila, kdo může být jejím protivníkem. Zjevil se jí v celé své velikosti a hrůze. „Ale....oni přece nesmějí čarovat,“ uteklo jí zděšeně. Poté planinu proťal rudý záblesk.
Probudila se až k večeru. Cítila se malátná a bolelo jí celé tělo. Rozhlédla se kolem, ale nic z věcí nepoznávala. Kde to jsem, tázala se v duchu sama sebe. A potom ještě palčivější otázka se jí vydrala na mysl – A jak jsem se sem dostala?
Vrzli dveře a ona se přikrčila. Hmátla automaticky po hůlce, ale nebyla tam. Musela jí vypadnout, když spatřila ten rudý záblesk. Ach bože, co teď bude dělat?
Někdo stoupal nahoru po schodech. Slyšela jeho kroky, i když se snažil být velmi tichý. Okno, blesklo jí hlavou a přiskočila k němu. Prudce ho rozrazila a bezmyšlenkovitě vyskočila ven. Bylo to vysoko a kdyby nebyla použila nadnášecí kouzlo, byla by špatně dopadla. Je výhoda, že mohu používat některá kouzla i bez hůlky, pomyslela si a dala se do běhu. Přenášení bohužel už tak dobře nezvládala.
Do pokoje vstoupil vysoký stříbrovlasý čaroděj. Když spatřil prázdnou postel, zamžikal očima. Potom si však povšiml otevřeného okna a bylo mu vše jasné. Ani se nenamáhal kontrolovat, jestli neleží dole zraněná. Věděl, že bude už bůh ví kde. Však se spolu ještě setkáme, usmál se a sevřel v ruce její hůlku.
Utíkala asi hodinu, než se dostala k nejbližší mudlovské vesnici. Ale ani tam se příliš nezdržovala, navíc, svým vzezřením by jen upoutala nechtěnou pozornost a stejně by se nedočkala žádné pomoci. Nutně potřebovala sehnat nějaké koště, protože síly jí pomalu docházeli a její dům byl ještě hodně, hodně daleko.
Zastavila se na okamžik u posledního domku vesnice. Byl zvláštní a něco jí připomínal. Bylo by možné....pomyslela si v duchu a vzápětí se to rozhodla vyzkoušet.
„Ťuky, ťuk.“ Ticho. „Buchy, buch.“ Nic. Kruci, mám já ale smůlu, povzdechla si a chystala se odejít. Když vtom....dveře se pomalinku otevřeli a v nich nestál nikdo jiný než otec jejího kamaráda ze školy. Chvíli na sebe užasle hleděli, a potom ji pozval dál.
„Málem bych tě nebyl poznal,“ promluvil k ní rozechvěle pan Scum. „I vy jste se hodně změnil,“ poznamenala Tiffany a pátravě si ho prohlížela. Přišlo jí, že zestárl o víc než jen o těch patnáct let. „To víš, časy jsou těžké,“ opáčil pan Scum a nabídl jí čaj. Poděkovala a posadila se k malému ušmudlanému stolku.
„Jak se má vaše paní?“ otázala se. Erikův otec zbledl a zatřásl se. „Stalo...stalo se něco?“ zeptala se. „Je mrtvá...Evelyn je mrtvá a Erik taky,“ vzlykl pan Scum a skácel se. „Pane Scume, Jamesi!“ vykřikla Tiffany a přispěchala k němu. Pomohla mu vstát a usadila ho do křesla. Těžce dýchal a vypadal ještě ztrhaněji, než když vešla. Podala mu sklenici vody a počkala, až se trochu uklidní. Teprve potom se odvážila zeptat. Nejprve to vypadalo, že jí nic nepoví, muselo to pro něho být asi velmi bolestné. Potom se však konečně nadechl a začal vyprávět, jak k tomu všemu došlo.
„Je to už skoro rok,“ povzdechl si, „ale já to mám před očima každičký den. Odmlčel se, napil se vody a pokračoval. „Byla neděle, ne tak pošmourná jako ta dnešní, ale nádherná slunečná neděle. Erik měl volno a Evelyn pekla chleba. Zašel jsem do lesa, měl jsem se tam sejít s profesorem Brumbálem, ale nebyl tam. Vracel jsem se domů, když jsem uviděl, jak se řítí k našemu domu. Bylo jich celé stádo, ani jsem je nedovedl spočítat.“ Tiffany mu stiskla ruku. Nebyla si sice jistá, zda má na mysli Smrtijedy nebo ty druhé, ale tak či onak, musel to být šok. „Uháněli šílenou rychlostí, úplně se vznášeli. Vzduch se chvěl a jejich hábity za nimi vlály, byla to strašlivá podívaná,“ pokračoval pan Scum. Mimoděk se zachvěla, ale nepřestávala svírat jeho ruku ve své.
„Nevěděl jsem najednou, co mám dělat, chtělo se mi křičet, nějak je odlákat od domu, kde v kuchyni byla má milovaná Evelyn a v obýváku můj syn. Nevydal jsem však ani hlásku.“ Na Jamesi Scumovi bylo vidět, jak těžce oddechuje. „Potom...potom jsem se přemístil k nám na zahradu, ale bylo už pozdě. Dům byl vzhůru nohama a v kuchyni na podlaze leželo její tělo, vyhaslé a bez života. Byla celá vysátá. Na zadní zahrádce jsem potom našel Erika. Bránil svou matku, mou drahou Evelyn, ale neměl proti nim šanci,“ zavzlykal pan Scum. „Měl, měl jsem být doma, měl jsem se s nimi porvat a třeba i umřít,“ zvolal rozvášněně. „Ale měl, měl jsem tu být a chránit svou rodinu.“
Tiffany mlčela, jeho příběh se jí hluboce dotýkal. I ona přišla o svou rodinu. Bylo to už dávno, mnohem dříve než před rokem. Událo se to, než nastoupila do Bradavic. Ale nikdy na ten den nezapomene. Nikdy nezapomene na den, kdy je poprvé spatřila. Rozsévači smrti a neštěstí, sběrači duší, které si zotročují, ach bože, jak je nenáviděla. A dnes se s jedním z nich setkala znovu, chránil Petera Pettigrewa.
„Jste, jste v pořádku?“ otázala se, když se z toho všeho vzpamatovala. „Je mi už, už je mi líp, děkuji,“ vykoktal pan Scum. „S nikým, s nikým jsem o tom ještě nemluvil, ani s Brumbálem,“ sdělil jí. „Bylo to těžké, moc těžké, ale jsem rád, že jsi přišla a zeptala se,“ řekl a pohladil jí po ruce. „Jsem ráda, že jste k tomu našel odvahu,“ šeptla.
„Ale, ty jsi zraněná,“ uvědomil si náhle přítomnost krve na její dlani. „Nic to není, budu zase v pořádku,“ uklidňovala ho a vyprostila jemně svou ručku z jeho. „Jak se ti to přihodilo?“ chtěl vědět pan Scum. „A kde jsi se tu tak najednou objevila?“ „Někoho jsem tu poblíž hledala,“ odvětila. „A našla jsi ho?“ otázal se. „Ano, našla, ale byl tam i někdo třetí.“ Pan Scum se zachvěl. „Viděla jsem jen rudé světlo, a potom si nic nepamatuju. Probrala jsem se v neznámém domku pár kilometrů odsud a bez hůlky,“ vypověděla. „Pár kilometrů odsud, říkáš?“ otázal se pan Scum a prohrábl si slepené vlasy. „Ano, ale moc jsem si to tam neprohlížela, koukala jsem co nejrychleji zmizet.“ „Nejblíže ke mně bydlí Albus Brumbál,“ sdělil jí pan Scum, „je tedy možné, že jsi byla v jeho domě.“ „Nevím, nikdy jsem profesora doma nenavštívila, takže nevím, jak to u něho vypadá,“ pokrčila rameny. „Navíc, bála jsem se, že bych mohla být v nějakém nepřátelském domě.“ Nemusela už dál vysvětlovat, věděl, jak to myslí. Ano, doba byla zlá. Vše nasvědčovalo tomu, že se vrátil. I když ministerstvo vše vehementně popíralo, z Brumbála a toho Potterova kluka dělalo blázny, jeho neoblaflo. Cítil to, cítil to ve svých starých kostech, i nedaleký les toho byl plný. Každičký strom, každičký lísteček či květina byly nasáklé neklidem.
„Je to jen otázka času,“ zašeptal a podíval se strnule z okna. „Bojím se, že to rozhodující už se stalo,“ rovněž zašeptala a podívala se stejným směrem. Nic však neviděla, ale zdálo se, že pan Scum tam něco vidí. „Jezdci, bílí jezdci,“ zamumlal. „Jezdci?“ otázala se, neboť nechápala. „Měla bys je najít, už jich není moc, ale jejich síly ještě stačí.“ „Ale kde je mám hledat a kdo jsou?“ tázala se zoufale. Ale nedostalo se jí už žádné odpovědi.
Když se dotkla jeho ruky, byla ledová. Pan Scum tiše odešel z tohoto světa. Nyní už byl u své milované ženy a syna a bylo mu dobře. Po tváři jí skanuly dvě velké slzy, přišla o dalšího přítele. Nezemřel sice násilnou smrtí, ale i tak byl jeho odchod bolestný. Věděla, že má nějaké příbuzné v Derbyshiru, a tak jim poslala sovu. Ona neměla čas ani sílu, aby ho pohřbila a prokázala mu poslední pocty.
Než odešla, zanechala na stole vzkaz, že si vypůjčila koště, stařičkou kometu, a zavázala se jí vrátit, pokud by o ní příbuzní projevili zájem. Doufala však, že neprojeví a že jí zůstane jako památka na dobrotivého pana Scuma, jeho ženu Evelyn a také na Erika, jejího kamaráda z dětství.