Když dorazila domů, bylo už hodně pozdní noc, letěla různými oklikami, aby ji nebylo možné jednoduše vystopovat. V době, jako byla tato, musel být každý obzvláště opatrný a pro ni to platilo dvojnásob. Setkání s ním ji znovu připomnělo, že ona nemá nepřátele jen ve Smrtijedech, jako většina kouzelnického světa, ale i v bytostech daleko mocnějších a nebezpečnějších. K tomu ještě nenadálá smrt paní Scumové a Erika a nakonec i samotného pana Scuma ji klidu zrovna nepřidaly. Nebylo se tedy čemu divit, že sebou tak poplašeně trhla, když se ozvalo tiché zaklepání.
„Kdo je tam?“ otázala se. „Tady profesor Brumbál,“ představil se příchozí. Profesor Brumbál? Měl tedy snad James Scum pravdu a byla opravdu u něho? A nebo se za něho někdo jen vydává, blesklo ji náhle hlavou. Jak nyní litovala, že se nestihla vrátit dřív, aby zaskočila na Příčnou ulici pro novou hůlku. Jen málo bojových či obraných kouzel totiž zvládala i bez ní a svou sílu nehodlala použít ani v případě přímého ohrožení smrtí, příliš se jí bála.
„Byl jsem u Jamese Scuma krátce po tvé návštěvě,“ promluvil profesor zpoza dveří. „A také bych ti rád vrátil tvou hůlku, kterou jsi u mě ve spěchu zapomněla,“ dodal. Erikův otec měl tedy pravdu, zachránil ji Brumbál a vzal ji k sobě domů. Nyní ji už jen trápila otázka, kde se tam tak náhle vzal.
„Dobrý večer, profesore,“ pozdravila ho upřímným stiskem ruky, když ho konečně pustila dovnitř. „Už jsem se začínal bát, že budu muset zůstat venku, není tam zrovna dvakrát příjemně,“ přivítal se s ní Brumbál. „Mohu vám nabídnout čaj, pokud mi vrátíte mou hůlku.“ „Ach ano, tvá hůlka,“ pousmál se bradavický ředitel a podal jí ji. Několikrát ji převrátila v ruce, jakoby zkoumala, zda je opravdu její, a potom s ní máchla směrem ke krbu, ve kterém zaplál oheň a ve stařičké konvici se jala ohřívat voda.
„Opravdu velmi zvláštní počasí na to, že je červenec,“ nadhodila Tiffany, když spolu usedli do křesel u krbu. „Pravděpodobně to bude událostmi, jež nás potkali,“ poznamenal Brumbál a usrkl ze svého šálku. „Ano, doneslo se mi...“ nakousla a zpytavě na něho pohlédla. Jeho oči přímo vybízely, aby mu pronikla do myšlenek, ale ovládla se a pustila něco takového z hlavy.
„Patrně tě zajímá, jak ses ocitla u mě doma, není-liž pravda,“ nadhodil po chvíli ticha. „Jako vždy jste uhodl, kudy se mé myšlenky ubírají,“ pousmála se na něho a vybídla ho, ať vypráví. „Vlastně tomu pomohla šťastná náhoda, že jsem se nacházel poblíž toho místa, kde jsem tě našel,“ začal Brumbál. „Vydal jsem se totiž navštívit jednoho starého známého a přemluvit ho...ale o tom snad někdy později. Zkrátka, když jsem zahlédl to rudé světlo, neprodleně jsem se vydal zjistit, co ho způsobilo a nalezl jsem tebe.“ Tiffany žasla. Je tedy možné, že Brumbál přišel na místo, až když její sok zmizel? Ale co by ho potom bylo zahnalo? A co Pettigrew? Kde ten byl, když se tam objevil Brumbál? Hned se ho na to také zeptala.
„Bohužel tě musím zklamat,“ odvětil Brumbál, „Petera jsem tam nikde nepostřehl, ale možná byl někde poblíž ve své zvířecí podobě a já si ho nevšiml, protože jsem nevěděl, že tam ještě před pár minutami byl.“ „Trvalo mi celé věky, než se mi ho podařilo vystopovat,“ rozčilovala se Tiffany. „A potom, když ho mám na dosah ruky.....“ Odmlčela se, neboť nevěděla, kolik toho Brumbál ví. „Bojovali jste tedy spolu?“ otázal se. „Ano, bojovali,“ kývla. „Ale byl tam ještě někdo další, že?“ zaskočil jí Brumbál svou domněnkou. „Z čeho tak soudíte?“ otázala se. „Jsem si totiž téměř jist, že Peter Pettigrew neumí používat ono kouzlo, kterého jsem byl svědkem,“ poznamenal Brumbál. Nyní už nemohla mlčet, a tak mu vyjevila, jak se vše událo.
„Jen jedno nechápu,“ poznamenala nakonec, „jak je možné, že když jste tam přišel a našel jen mě, kdo mi pomohl to kouzlo odrazit.“ „Možná,“ pronesl Brumbál v hlubokém zamyšlení, „že některé tvé zvláštní schopnosti mu zamezily, aby tě plně ovládlo a ublížilo ti.“ To se jí však nejevilo jako příliš pravděpodobné. „Už léta je nepoužívám,“ řekla, jako by na vysvětlenou. „To ale neznamená, že zmizely,“ podotkl Brumbál. Ano, to jistě neznamenalo to, co by si tak toužebně přála. Pronásledovaly ji a nejspíš budou pronásledovat po celý její život, stejně jako paní Evelyn, Erikovu matku.
„Mohu se jen dohadovat, co se ti nyní honí hlavou,“ řekl Brumbál, aniž by se na ni příliš pozorně zadíval, takže měla jistotu, že její myšlenky jsou před ním v bezpečí. „Proto,“ na kratičkou chvilku se odmlčel, „a po událostech dnešního dne mi věru není lehko, že jsem za tebou přišel, abych tě o něco požádal.“ Usmála se na něho, jako by mu tím dávala najevo, že něco podobného čekala. „Věděla jsem, že to bude jen otázka času,“ řekla tiše. „Rád bych ti nabídl i ochranu, ale obávám se, že pokud kývneš, čeká tě jen samé nebezpečí.“ „Profesore, já se nemám o čem rozhodovat,“ sdělila mu, „rozhodla jsem se již velmi dávno.“ Na Brumbálovi bylo vidět, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. „Ani nedovedu vyjádřit, jak moc mě tvá slova potěšila,“ řekl jí.
Druhého dne zrána se líně protáhla na své posteli. Události předchozího dne se jí nyní jevily spíše jako sen, než jako skutečnost. Nebyla by nikdy věřila, kolik se toho dá stěsnat do pouhých čtyřiadvaceti hodin. Nejvíce jí mrzelo, že nedokázala dopadnout toho mizeru Pettigrewa. Ale pokud Brumbála dobře pochopila, bude k tomu mít snad nějakou příležitost i v budoucnu. Nebude to však již její hlavní poslání, přijdou úkoly daleko důležitější. Bude potřeba vykonat tolik věcí, neboť vše je teprve ve svém zárodku. Byla pyšná na to, že si ji Brumbál vyvolil jako svou pomocnici a nemohla se už dočkat, až uvidí řádové sídlo. Navíc, jak uklouzlo profesorovi, se zde setká s Harrym, o kterém měla jen povrchní zprávy od doby, kdy ho v polozničeném Godrikově dole předala do Brumbálovy péče. Bylo pošetilé se domnívat, že by si na ni pamatoval, viděli se jen jednou a tak krátce, ale přesto všechno na něho byla zvědavá.
Konečně tedy vstala a přistoupila ke stolu. Její zrak padl na dva dopisy, jež jí patrně někdy nad ránem přinesly sovy, zaslechla jejich šelest. První dopis byl od Ministerstva kouzel, jednalo se o opětovné zamítnutí jejích snah o obnovení procesu se Siriusem Blackem. Prý tím, že utekl z Azkabanu, se doznal ke svým činům mnohem otevřeněji. Takový nesmysl ušklíbla se. Druhý dopis byl o mnoho zajímavější a musela si ho přečíst třikrát, než vůbec uvěřila tomu, co v něm stálo. Byl sice mnohem kratší než ten z ministerstva, ale o to výstižnější. Vlastně obsahoval jen jedinou větu - Brány světů se opět otevřely.
Vypadala velmi znepokojeně a zmateně, když ho odkládala, avšak leccos se tím i vysvětlovalo. Byl to dopis anonymní, takže se nemohla pisatele vyptat na podrobnosti, a že měla neuvěřitelné množství otázek, to bylo na d slunce jasnější. Prozatím se však musela spokojit s pouhým vědomím, že existuje někdo, kdo je na tom stejně, nebo podobně jako ona, a nadto ji chce varovat, aby si dala pozor. Přemítala v duchu, zda to může být někdo z jejího okolí, ale ať to probírala z té či oné strany, nikdo nepřicházel v úvahu. Snad budu mít v budoucnu příležitost dozvědět se o tom více, pomyslela si v duchu a oba dopisy pečlivě uložila do své dopisnice a uzamkla ji kouzlem.
Zbytek dne strávila přípravami a čekáním na profesora Brumbála, který jí přislíbil, že se dostaví na čaj, a potom se spolu vydají do řádového sídla. Proto, když hodiny odbíjely pět, začala chodit nervózně po domě a v šest hodin byla už přímo nedočkavá, avšak Brumbál se stále neukazoval. Kdyby byla věděla, jaká událost si mezitím vyžádala jeho pozornost, byla by ještě mnohem shovívavější k jeho nedochvilnosti. Takto přijala sovu s krátkým omluvným dopisem, který nic nevysvětloval, trochu chladně. Byl zde však i příslib, že následujícího dne dostojí svému závazku, a tak se upokojila.
Navečer druhého dne se profesor opravdu dostavil, jak slíbil. Vypadal velmi ustaraně a požádal ji, aby čaj odložili až do řádového sídla. „Velmi mě mrzí, že nebudu moci ochutnat tvou výbornou směs, ale události vzaly poněkud rychlejší obrat, než jsem předvídal.“ „Patrně vás včera zaskočila nějaká nepříjemná novinka, je to tak?“ otázala se Tiffany. Nechtěla vyzvídat, na to byl slušně vychovaná, ale přeci jen ji to zajímalo. „Nepříjemná, to ano, ale vše nakonec dobře dopadlo,“ sdělil jí a značně roztěkaně se rozhlédl místností. „Jsem připravena, můžeme okamžitě vyrazit,“ ujistila ho. Bylo na něm vidět, že je tomu rád, a tak, když kouzlem uzamkla svůj dům proti nenadálým a nepředvídaným vetřelcům, přenesli se společně na jedno z londýnských náměstí.
Tiffany to tu připadalo poněkud povědomé, ale nemohla se rozvzpomenout, kdy tu vlastně byla. „Tohle si pozorně přečti a zapamatuj,“ podal jí profesor maličký pergamen. Grimmauldovo náměstí dvanáct, stálo na něm. Když si slova třikrát přečetla, Brumbál pergamen zničil a společně vykročili někam mezi domy jedenáct a třináct. A tu se před ní, užaslou, začal pozvolna objevovat stařičký dům. Dům jí známý, neb sem kdysi o prázdninách přijela navštívit svou spolužačku, Narcisu Blackovou. Nyní jí už bylo jasné, proč i náměstíčko jí připadalo povědomé. „Vítej v sídle Fénixova řádu,“ promluvil na ni polohlasně Brumbál, když vešli do haly. „Netušila jsem, že....“ nakousla, ale nakonec raději nechala nedopovězeno.
„Profesore, jak ráda vás vidím,“ přispěchala k nim drobnější kulaťoučká čarodějka se zrzavými vlasy, paní Weasleyová. „Všichni už jsou zde, čekáme jen na vás.“ Pokynul jí na pozdrav a představil Tiffany, jako novou členku řádu. Paní Weasleyová ji sjela letmým pohledem a nepatrně se pousmála. Situace byla patrně velmi vážná, neboť jinak by se jistě oddala mnohem pečlivějšímu zkoumání.
„Dobrý večer,“ pozdravil Brumbál všechny přítomné a představil jim Tiffany, která se rozhodla spojit svůj budoucí osud s bojem proti Voldemortovi a jeho přívržencům. Při vyslovení jeho jména sebou všichni poplašeně trhli a i Tiffany se nepatrně otřásla. Věděla sice, že existují hrůzy daleko větší, avšak to, že se objevil jeden z nich ve spojitosti s Pettigrewem a chránil ho, ji přeci jen nahlodalo a Voldemortovo jméno v ní znovu začalo budit obavy.
„Dobrý večer,“ ozvalo se ode dveří a ona spatřila svého bývalého profesora lektvarů. Srdce se jí zastavilo a napětím ani nedýchala. I on byl překvapen, že jí tu vidí, avšak zdaleka ne tolik, jako ona. „Snape je naším špehem v jeho řadách,“ vysvětlil jí šeptem Lupin, se kterým se před chvílí velmi radostně přivítala a který seděl po jejím boku. Ulevilo se jí poněkud, ale stále ještě ne natolik, aby se mohla účastnit debaty, která se rozproudila. Hryzaly v ní jisté pochybnosti a ani tvrzení, že Brumbál mu věří a tudíž by ona měla taky, nemělo pro ni takovou váhu, jakou tomu přisuzovali ostatní.
Příliš toho nevěděla o stavu věcí, jen sem tam si něco přečetla v Denním věštci, což však byly články většinou urážlivé a obsahovaly pramálo informací. Avšak to, s jakou vehemencí se ministerstvo snažilo všechno popřít a četná nevysvětlená úmrtí, jí dávalo jistotu, že Voldemort se opravdu vrátil a jeho někdejší stoupenci se k němu opět postupně přidávají.
Schůze zrovna končila , když se konečně objevil ten, jemuž vlastně dům patřil. Tiffany se Brumbála chtěla zeptat už při jejich druhém setkání, když jí přinesl hůlku, zda ví o Siriusovi něco bližšího, ale nebyl na to jaksi čas. Takže nyní, když ho tu viděla, bylo to pro ní opravdové překvapení. Zdálo se, že i pro něho, a tak oba zůstali chvíli rozpačitě stát a nevydali ani hlásku. Nakonec to byla Tiffany, kdo první prolomil ledy, ale nikoliv slovy. Vyťala Siriusovi pořádný políček. „Tohle jsem měla udělat už dávno a kdybych k tomu měla příležitost, udělala bych to,“ sdělila mu když si třel tvář, kde byl znatelný otisk její dlaně. Ti, kteří ještě neodešli, sledovali její počínání stejně nechápavě jako samotný Sirius, než mu došlo, za co to bylo. „Myslím si, žes mi však už odpustila, když jsi neváhala obětovat tolik času, abys našla toho mizeru, který si říkal kamarád,“ ušklíbl se. „Tohle jsem si ale odpustit nemohla,“ opáčila a usmívala se přitom.
„Jak je na tom Harry?“ otázala se starostlivě paní Weasleyová. „Když jsem odcházel, usínal,“ sdělil jí Sirius a tím se také omluvil Brumbálovi i všem ostatním, že se nezúčastnil schůze. Lupin mu spěšně sdělil o čem se hovořilo a všichni společně potom zasedli k velmi pozdní večeři. Jen profesor Brumbál se omluvil, že má ještě nějaké neodkladné události a rozloučil se. „Doufám, že se brzy uvidíme,“ pronesla Tiffany, když se s ní loučil. „Na zítřejší poradě,“ ubezpečil ji Brumbál. Potom ještě požádal Molly, aby pro Tiffany spolu se Siriusem vybrali nějaký pokoj, neboť bude bezpečnější, aby se nějaký čas u sebe doma příliš neukazovala. Vzbudil tím samozřejmě zvědavost všech přítomných, a tak musela Tiffany popsat své setkání s Peterem Pettigrewem. Zamlčela však, kdo se tam znenadání objevil a znemožnil jí Petera předvést na ministerstvo a vše svedla na nešťastnou náhodu a svou chvilkovou nepozornost. Sirius, který na ni celou dobu velmi pozorně hleděl, ji ani na okamžik neuvěřil, čím se jí podařilo obalamutit ostatní a umínil si, že se jí na to při nejbližší možné příležitosti vyptá. Ještě jeden člověk u stolu pochyboval, že jim neříká celou pravdu, avšak na rozdíl od Siriuse tušil, co to mohlo způsobit.