Seděla jsem ve třídě a příšerně jsem se nudila. Nebylo divu, neboť bylo páteční odpoledne a venku určitě svítilo sluníčko. Zatoužila jsem umět se přemístit-navštívila bych pobřeží. Mořský příboj mě vždycky fascinoval a asi nikdy fascinovat nepřestane. Jenže o tomhle jsem si mohla nechat jenom zdát-seděla jsem v bradavickém sklepení a znuděně poslouchala profesorův výklad o nějakém děsně důležitém lektvaru.

Slečno Ridevolová, vás můj výklad nezajímá?" zeptal se mě profesor jízlivým hlasem. Můj pohled mu byl asi dostatečnou odpovědí, protože dál se už neptal. Vedle mě sedící kluk se pohrdavě ušklíbl. Sekla jsem po něm pohledem a při té příležitosti jsem zjistila, že ho odněkud znám. Ano, blesklo mi hlavou, tohle je ten kluk, který se včera skácel ze schodů pod náporem bomb hnojůvek.

Ze vzpomínek mě opět vytrhl profesor. "Slečno Ridevolová, budete mít tu jedinečnou možnost poznat můj kabinet-očekávám vás v šest hodin večer." Jeho pohled mě nenechal na pochybách-myslí to vážně. Úuu, zavila jsem v duchu a vyčítala si, že jsem se alespoň nesnažila předstírat zájem. Díky tomu strávím večer v Lavattorově společnosti. Ach, jak se na to těším, ušklíbla jsem se. Bohužel až příliš okatě. Profesor si toho všiml, ale místo, aby mě sjel, obšťastnil mě jedním ze svých jízlivých úsměvů, které nevěstí nic dobrého. No nazdar, to mě teda čeká večer, posteskla jsem si v myšlenkách a raději sklonila hlavu nad učebnicí, abych si letem světem přečetla složení lektvaru a nevysloužila si ke školnímu trestu ještě nedostatečnou z hodiny.

Kluk sedící vedle mě byl zřejmě odborník v tomhle oboru, neboť zručně a metodicky odměřoval přísady, míchal, vařil a následně chladil nám zadaný lektvar. Nikdy jsem si nemyslela, že někdo může být hotový tak rychle. Soudila jsem podle sebe, protože mě to obvykle zabralo fůru času, a to to mohl být lektvar úplně základní. Nebavilo mě to, takže jsem se nesnažila. Možná, kdybychom měli někoho jiného, ne Lavattora, pak bych snad ze sebe nějaký zájem i vymáčkla, ale takhle. Jenže tenhle kluk sedící vedle mě byl lektvary úplně posedlý. Podle mého názoru vytvořil nový rekord. Nemohla jsem se ubránit, abych ho alespoň koutkem oka nepozorovala. Zřejmě si toho všiml, protože se po mě docela nevraživě podíval, jako bych mu snad chtěla jeho lektvar vykoukat. Tahle myšlenka mě pobavila a měla jsem opravdu co dělat, abych se nesmála nahlas. Přesto jsem si nemohla odpustit, abych k němu tiše nepronesla: "Já ti ten lektvar nevypiju." Něco na mě zavrčel, nalil vzorek do zkumavky a hned s ním spěchal za profesorem. "Snaživko," špitla jsem za ním. V lavici za mnou se ozval podezřelý smích. Zvědavě jsem se otočila a uviděla dva skoro stejně vypadající kluky. Oba byli vysocí, oba měli černé vlasy, akorát jeden z nich nosil brýle. "Tos vystihla přesně," okomentoval brejlovec mou poznámku. "Dík, ale nebylo to určeno tvým uším," odvětila jsem. "Trpíš samomluvou?" zeptal se mě ten druhý. "Většinou jenom na lektvarech-můj soused není příliš hovorný," zněla má, poněkud strohá, odpověď. Oba byli z Nebelvíru a mě někde vzadu vytanulo na mysli varování našeho prefekta, abychom se s nebelvírskými moc nevybavovali. Ještě matněji jsem si vzpomněla na jeho poznámku o chátře, se kterou jsem se však rozhodně nemohla ztotožnit. "Něco tě kouslo?" otázal se mě brejloun, když si všiml změny v mém výrazu. A jeho dvojče se k němu hned přidalo: "Nebo někdo?" "Nuda mě kouše už celou hodinu," sdělila jsem mu s doprovodnou otrávenou grimasou. "To se dá docela pochopit," ušklíbl se brejloun a zakoulel očima. Usoudila jsem z toho, že ani jeho lektvary příliš nenadchly, a tajně jsem tipovala, že to nejspíš bude profesorem. Vůbec jsem se mu nedivila, protože, kdo by měl rád kreaturu, která hned při úvodu sepsuje celou jeho kolej, aniž by se obtěžovala nejprve se seznámit. To já bych teoreticky měla mít výhodu, neb jsem patřila do koleje, které byl ředitelem. Schválně říkám teoreticky, protože jsem byla patrně první studentkou ze Zmijozelu, kterou profesor Lavattor téměř k smrti nesnášel. Mohla jsem se pyšnit tím, že mě měl asi tak stejně rád, jako studenty z Nebelvíru. Toto poznání mě však vůbec nenaplňovalo pýchou, bylo spíš na obtíž. Marně jsem však pátrala po důvodu, který ho k tomu vedl.

Hodina se pomalu chýlila ke svému konci, a tak jsem raději upustila od žvatlání s nebelvírčany a věnovala se svému lektvaru. Jelikož se Lavattor rozhodl poctít mě svým dohledem, musela jsem se opravdu snažit. „No vidíte, slečno Ridevolová, když se snažíte, docela vám to i jde,“ pronesl a já se už, už začala radovat. Samozřejmě předčasně. Profesor koukl na hodinky a úlisně se usmál. „Zvonilo již před pěti minutami, takže kdo mi doposud neodevzdal vzorek, má nedostatečnou,“ oznámil nejen mě, ale i celé třídě. V duchu jsem mu nadával do těch nejhorších jmen, jaká jsem znala, a balila si věci. „Nezapomeňte, slečno Ridevolová, v šest večer vás očekávám,“ sklonil se nade mnou a zašeptal mi do ucha. Pokusila jsem se o vzdorný pohled, ale při střetu s jeho chladnýma očima jsem si to rychle rozmyslela. Zdá se, přemítala jsem v duchu, že učitelé lektvarů byli a jsou vždycky ti nejhorší prevíti z celého sboru. Moc dobře jsem si pamatovala na mamčino líčení jejího profesora lektvarů-od Lavattora se lišil pouze tím, že byl zhruba o deset centimetrů menší a o pár let starší. A taky kulhal. Musela to být přímo smrtící kombinace Dodnes netuším, jak mamka vůbec mohla dostudovat.

„Děláš naší koleji ostudu,“ obvinil mě kluk, jenž seděl v lavici vedle mě a byl tudíž svědkem mé přestřelky s profesorem. Vzdorně jsem trhla rameny, a když se otočil vyplázla jsem na něj jazyk. „Dobře děláš, nic jiného si nezaslouží, srágora,“ ozvalo se za mnou. Hlas patřil brýlatému klukovi z Nebelvíru. „Jo, jenže tenhle srágora, má patrně lektvary v malíčku,“ komentoval to jeho kamarád, kterého jsem si při hodině nevšimla-zřejmě seděl někde stranou. Byl pobledlý a vůbec celkově vypadal nezdravě. „Ale proto se ještě nemusí na nikoho povyšovat,“ nechal se slyšet kluk podobný brejlounovi. S tím jsem souhlasila. „Možná by nezaškodilo dát mu malou lekci,“ uculil se brejloun. „Jen ne bomby hnojůvky,“ zaprosila jsem, „ve společenské to pak hrozně smrdělo.“ „To si dovedu představit,“ ušklíbl se černovlasý kamarád brejlouna a v očích se mu podivně zablesklo. „Já tě odněkud znám,“ uvědomila jsem si. Kluk se trochu zarazil a zkoumavě mě sjel pohledem, jako by se snažil upamatovat, kde jsme se mohli potkat. „Nepamatuju se,“ odvětil po chvíli a pokrčil rameny. „Možná, když mi prozradíš jméno, vzpomenu si já,“ zkusila jsem to. „Jsem Sirius,“ představil se černovlasý kluk. „To mi moc nepomohlo,“ opáčila jsem. „Ale stejně dík,“ dodala jsem a obrátila se k odchodu. Chtěla jsem si ještě před večeří zaskočit do knihovny a přečíst si něco o účincích měsíčního kamene. Narazil na něj profesor Binns při svém výkladu trolích válek s kouzelníky a mě to docela zaujalo. „Počkej,“ zarazil mě Sirius, „a co tvoje jméno.“ „Nesnáším ho,“ sdělila jsem mu místo odpovědi a odešla jsem.

V knihovně bylo při pátku nezvykle narváno. Jediné volné místo bylo vedle toho snaživce z lektvarů. „Můžu?“ zeptala jsem se ho s povytaženým obočím a těžkou knihou v ruce. Pochybuju, že by se byl nade mnou ustrnul, spíš za to mohl můj napůl výhružný pohled, ale nakonec souhlasně kývl. Ještě pár vteřin a seklo by to se mnou, pomyslela jsem si v duchu. Knížka byla obzvlášť těžká-co taky chcete na knihu o historii. Nalistovala jsem příslušnou stránku a začetla se. Bylo to velmi zajímavé počtení a byla bych v něm určitě pokračovala, kdyby mě náhle nevyrušila ostrá slova od vedlejšího stolu. „Jsi snad úplný pako,“ rozčiloval se středně vysoký kluk v nebelvírské uniformě. Na prváka rozhodně nevypadal. Trochu jsem se povytáhla a uviděla krčící se zrzavou holku asi tak v mém věku. Vypadala opravdu roztřeseně a nebylo se čemu divit. Kluk ji převyšoval bezmála o hlavu a nyní, když se nad ní ještě postavil a ona seděla, byl rozdíl o to markatnější. „Nechtěl bys sklapnout, jsi v knihovně,“ doporučila jsem mu ani ne tak ze soucitu nad tou holkou, jako spíš ze sobecké touhy po tichu. Kluk se na mě podíval, sjel mě pohrdavým pohledem a řekl: „Na nic jsem se tě neptal, prťavko ze Zmijozelu.“ Normálně bych se tomu zasmála a opáčila, že Nebelvír taky není zrovna výhra, ale něco mě na tom klukovi štvalo. Možná to bylo to, jak křičel na tu ubohou zrzku, možná za to mohl jeho podivně hákovitý nos, ale určitě za to mohlo to okázalé pohrdání v jeho hlase. Shodou okolností jsme se před pár dny učili vznášecí kouzlo. Na člověka jsem ho sice ještě nepoužila, ale proč to nezkusit. Bleskově jsem vytáhla hůlku, udělala příslušný pohyb a zamumlala: „Wingardium leviosa.“ Nevím jak, ale ono se mi to povedlo. Udivený kluk se začal vznášet vzduchem a po dalším mávnutí mé hůlky směrem ke dveřím, odplachtil pryč. Ostatní se mohli potrhat smíchy. Tím ostatní jsem myslela pouze studenty, madam Pinocetová-knihovnice-už se tak nesmála. „Nahlásím tě profesorce McGonagallové,“ pohrozila mi, „z knihovny mi nikdo nebude dělat cirkus.“ Hlasitě jsem si povzdechla-takže mě čeká krom trestu s Lavattorem ještě jeden u McGonagallové. No, to bude opravdu pěkný večer.

Když jsem vcházela do Velké síně, většina nebelvírského stolu po mě nevraživě pokukovala, zatímco víc jak půlka zmijozelského nadšeně aplaudovala. V duchu jsem zauvažovala, jak málo stačí, aby člověka jedni nesnášeli a druzí obdivovali a rychlostí světla jsem zdlábla večeři. Přesně v šest hodin jsem zaklepala na dveře Lavattorovi pracovny. „Jsem rád že jste nezapomněla, slečno Ridevolová,“ přivítal mě profesor s jízlivým úsměvem. Tak copak sis na mě přichystal, pomyslela jsem si neradostně. Chtěla jsem to mít co nejdřív z krku, neb od sedmi jsem měla nastoupit trest u McGonagallové. Madam Pinocetová si samozřejmě můj výstup v knihovně nenechala pro sebe a splnila svou výhružku. „Možná byste se měla posadit,“ nabídl mi profesor židli, „bude to na dlouho.“ Stísněně jsem polkla a potom jsem vyklopila to o trestu u profesorky McGonagallové. Jak jsem předpokládala, profesor lektvarů zuřil. „To snad nemyslíte vážně, nechat si napařit trest za takovou blbost a ještě u Minervy McGonagallové,“ hřímal mi nad hlavou. Z jeho hlasu jsem poznala, že učitelku přeměňování nesnáší, a z jeho dechu jsem zjistila, že měl k večeři tu odporně páchnoucí sýrovou pomazánku. Kdybych věděla, co bude následovat, svou poznámku bych si odpustila, ale jelikož jsem to nevěděla, příliš jsem se nepřemáhala. „Já jsem si ten trest nenechala udělit dobrovolně.“ Profesor na mě nejprve vytřeštil oči, potom vražedně pohlédl a nakonec něco zahřímal. Nerozuměla jsem mu, neboť jsem měla co dělat, abych neupadla pod silou jeho hlasu. „Sednout,“ zařval nakonec a já mlčky poslechla. Hodil přede mě misku s nějakými odřezky. „Nakrájejte to a koukejte sebou hodit,“ poručil mi. Třesoucíma rukama jsem sáhla po nožíku a pustila se do práce. Když jsem po padesáti minutách opouštěla jeho pracovnu, pořádně se mi ulevilo.

Trest u profesorky McGonagallové byl oproti tomu úplná procházka růžovým sadem. Tahle učitelka, ač jsem to u ní nečekala, měla smysl pro humor. Její trest spočíval v tom, že jsem celou hodinu musela trénovat vznášecí zaklínadlo střídavě na pavím brku a na jedné z židlí. „Doufám, že vám ho znechutím natolik, že ho příště již v knihovně nepoužijete,“ oznámila mi. Patrně uměla číst myšlenky – myslela jsem zrovna na to, zda mimo knihovnu mohu – a ona se nepatrně usmála a v očích jí zajiskřilo.

Když jsem se po osmé večer došourala do zmijozelské společenské místnosti, zjistila jsem, že někteří stále probírají „průlet knihovnou“, jak to nazvali. „Že vás to baví,“ poznamenala jsem sotva slyšitelně a uklidila se s knížkou do svého oblíbeného výklenku v okně. Ještě nebyla taková zima, aby mi táhlo na záda, takže jsem se tu mohla docela dobře schovávat před okolím. „Ridevolová, vylez,“ volal na mě prefekt, ale já odmítala poslechnout. Tak přišel až ke mě a zahřímal mi do ucha: „Vstávej!“ Nevěřícně jsem se na něj podívala, protřepala si nejprve pravé a pak i levé ucho a naprosto klidným hlasem jsem se ho otázala, co po mě chce. „Připravilas Zmijozel o dvacet bodů,“ sdělil mi směsicí vyčítavého a výhružného tónu. Nejprve mě napadlo, jak se dozvěděl, že zrovna já, ale potom jsem si uvědomila, že se kamarádíčkuje s ředitelem naší koleje, takže mi to bylo jasné. „Nemůžu za to, zasedli si na mě,“ použila jsem otřepanou výmluvu a doufala, že mu to bude stačit. Ale osud mi nepřál. Nejenže mě sprdnul jako pětileté děcko, navíc mi přede všemi udělal dvacetiminutovou přednášku o „slušném“ chování. Měla jsem dost. Otráveně jsem zavřela knihu, svezla se dolů a odkráčela ven z místnosti.

Na chodbě jsem se však po pár krocích zarazila, neboť jsem neměla ani ponětí, kam se až do dvanácti, kdy už většina spí, zašiju. „To je teda fakt den,“ posteskla jsem si polohlasně. „Ještě pořád je čas, nějak ho vylepšit,“ ozvalo se vedle mě a z ničeho nic se přede mnou zjevili Sirus a brejloun. „Kde jste se tu vyloupli?“ podivila jsem se. „Jsme na průzkumu hradu,“ oznámil mi s úsměvem brejloun. „A to jen tak?“ povytáhla jsem obočí. „Ne, máme s sebou tohle,“ odvětil brejloun a ukázal mi ošuntělý plášť. „To má být co,“ opáčila jsem nedůvěřivě, „nějaká nová móda?“ „Prej nová móda, já se z ní pominu,“ zasmál se Sirius. „Tohle,“ ukázal důležitě na hábit, „je neviditelný plášť.“ „Kecáš,“ vydechla jsem ohromeně. „Čestně,“ zvedl prsty k přísaze. „Teda pokud víš, co to znamená,“ dodal trochu tišeji. Ušklíbla jsem se a doporučila mu, že by neměl soudit všechny podle jednoho červivého jablka. Sirius to kvitoval mrknutím na brejlouna, a ten se pak zeptal, zda chci jít s nimi. „Do dvanácti zbývá spousta času, takže proč ne,“ souhlasila jsem a ani mi nevadilo, že je vlastně skoro neznám. „Proč do dvanácti?“ zeptal se šeptem brejloun, když jsme chodbou proplouvali pod neviditelným pláštěm. „Protože ve dvanáct už většina mé koleje spí,“ odvětila jsem. Zadíval se dost nechápavě, takže jsem dodala: „Náš prefekt mi udělal přednášku kvůli tomu, že jsem připravila Zmijozel o dvacet bodů, tak jsem vzala roha.“ „Dobřes udělala,“ poplácal mě po rameni Sirius. „Jenom doufám, že mě to nebude stát mou postel,“ poznamenala jsem tiše. „Proč to?“ zajímal se brejloun. „Holky v ložnici ho totiž děsně žerou,“ svěřila jsem jim. Oba ve stejnou chvíli protočili panenky a já se zakuckala smíchy. „Pst,“ napomenul mě brejloun „právě procházíme kolem Brumbálovy pracovny.“ „U toho jsem trest ještě neměla,“ prohodila jsem a kdo ví proč mi to přišlo k smíchu. „Ta holka je postrach, neměli jsme ji s sebou brát,“ nechal se slyšet Sirius. „Klidně ji můžeme vyhodit,“ odpověděl mu brejloun. „Už budu ticho, slibuju,“ zaprosila jsem-vidina tří hodin o samotě mě k tomu donutila. „Tak jo,“ souhlasil nakonec brejloun a pomalu jsme se sunuli dál. „Kam vlastně jdeme?“ zajímala jsem se. „Neříkalas, že budeš zticha,“ připomněl mi Sirius, ale jeho kamarád mi ochotně vysvětlil: „Minulý týden jsme tuhle se Siriem objevili jednu tajnou chodbu, tak chceme zjistit, kam vede.“ Napětím jsem ani nedutala. Tohle vypadá na senza dobrodrůžo, pomyslela jsem si a v duchu jsem děkovala osudu, že mě nechal vyběhnout ze společenské místnosti a natrefit zrovínka na tyhle dva.

„Tady už by to někde mělo být,“ prohodil brejloun a zkusmo se opřel o sochu čarodějnice. Ta se otočila a my propadli do prázdna. „Uááá,“ zaječela jsem, když jsem dopadla na studenou zem a na mě se svalil Sirius. „Neřvi,“ napomenul mě brejloun a vymotával nás z pláště. „Nevidím si ani na špičku brejlí,“ postěžoval si. „Od toho ti lehce pomůžu,“ nabídla jsem se a vyslovila příslušné zaklínadlo. Konec mojí hůlky se na pár vteřin rozzářil, pak světýlko zmizelo, ale vzápětí se objevilo znovu a jasnější. „Dík,“ prohodil brejloun a sbalil plášť do rance. „Jdeme,“ zavelel Sirius a naše skupinka se dala do pohybu.

Nevěděli jsem, jak dlouho jdeme-nepočítali jsme kroky ani nezkoumali čas-když tu náhle začala cesta prudce klesat. „To vypadá na nějaký sklepení,“ nechal se slyšet Sirius. „Třeba se probouráme Lavattorovi do pracovny,“ poznamenal sarkasticky brejloun. „Tam už jsem dneska jednou byla, tam nechci,“ prohlásila jsem. „Copak, dal ti trest?“ dobíral si mě Sirius jako by nevěděl. „Jak jsi to uhodl?“ hrála jsem si na překvapenou. „Dobrovolně by tam nikdo nešel,“ odvětil. „Teda, aspoň koho znám,“ dodal. „Vím o jednom, který je tam pečený vařený,“ sdělila jsem mu. „Myslíš srágoru?“ otázal se brejloun. „Ne, našeho prefekta,“ poopravila jsem ho. „Slyšel jsem, že se s ním jeho rodiče znají,“ hlesl Sirius. „Tomu se ani nedivím,“ poznamenala jsem. „Co já jsem slyšela, jsou ještě větší parchanti než Lavattor,“ nechala jsem se poněkud unést. „Nesmýšlíš zrovna dobře o svých spolustudentech a jejich rodičích,“ uchechtl se brejloun. „Já si je nevybrala, tak co mám dělat,“ pokrčila jsem rameny. „Dokážu si to představit,“ přidal se na mou stranu Sirius. „Nechybělo moc a moh sem tam být taky.“ „Škoda, ve dvou by to bylo snesitelnější,“ zalitovala jsem. A pak mě napadlo: „Jak to, moc nechybělo?“ „Pohádal jsem se s kloboukem-chtěl mě nejdřív poslat taky do Zmijozelu,“ sdělil mi Sirius, „máme to totiž v rodině.“ Náhle mi svitlo: „Ty jsi Black, že jo.“ „Jo,“ procedil mezi zuby a neměl daleko něčím mě praštit. Naštěstí pro mě, nebylo nic vhodného po ruce. „Babička má fotku vaší rodiny vystavenou nad krbem, proto seš mi povědomej,“ vysvětlila jsem mu. „Copak, babička je zatížená na čistokrevný rodiny?“ otázal se brejloun, jež už celkem dlouho nepromluvil a patrně mu to chybělo. „Ne tak úplně,“ lezlo ze mě jak z chlupatý deky. „Tak co?“ vyzvídal brejloun. „Můj děda seděl za vraždu jeho prastrýce v Azkabanu,“ vyklopila jsem a stísněně jsem se po Siriusovi podívala. Chvíli bylo ticho, ale pak Sirius pronesl: „Ten parchant si stejně nic jinýho nezasloužil.“ Dost se mi ulevilo-celkem oprávněně jsem se bála, že po mě skočí. To jsem však neznala jeho nenávist k rodině. Tu jsem zaregistrovala až časem. Trochu mi v tom pomohla Bellatrix, která chodila se mnou do ročníku a občas se o svém bratranci dost opovržlivě vyjadřovala.

Toho večera jsme objevili tu úplně nejlepší ze všech později objevených tajných chodeb. Vedla do Medového ráje, což bylo cukrářství v nedaleké kouzelnické vesnici. Díky tomu jsme si mohli pro cukroví zaskočit skoro kdykoliv jsme měli chuť a nejednou jsme si užili spoustu legrace. Občas se k nám přidal i Remus-pobledlý kamarád Siriuse a Jamese, kterého jsem stejně nepřestala nazývat brejlounem, i když jsem  se později dozvěděla jeho jméno, a Peter – baculatý kluk s krysím pohledem. Toho jsem měla ráda ze všech svých nebelvírských kamarádů nejméně. Možná jsem už tehdy předvídala budoucí události.