„Ridevolová, Ridevolová! Allegro!“ pořvávala na mě Bellatrix. Jak já ji v té chvíli nesnášela. Nejenom že vykřikovala takhle beztrestně moje nenáviděné jméno, ale dokonce se opovážila budit mě v neděli ráno, kdy jsem si mohla přispat. „Co je?“ hlesla jsem, abych od ní měla pokoj. „Dneska hrajeme famfrpál,“ oznámila mi důležitě. „No a?“ nevzrušovala jsem se tím. „No a?“ zopakovala nevěřícně mou poznámku. „Hrajeme proti Nebelvíru, už ti to docvaklo,“ poučovala mě. Nechápu, že si za ty dva roky, co je se mnou v jedné ložnici, nezvykla na to, že mě famfrpál absolutně neinteresuje. Možná to bylo proto, že jsem zrovna neměla v oblibě létání na koštěti. Ještě jsem si živě pamatovala na svou první hodinu létání-hrůzou přimražená ke koštěti jsem se vznášela pár centimetrů nad zemí, když tu koště náhle prudce vyrazilo vpřed, opsalo se mnou ve vzduchu tři kruhy, a potom mě naprosto nevybíravě shodilo do jezera. Nejenom, že se mi chechtal celý Zmijozel a Nebelvír, se kterým jsme měli hodinu společnou, ale já si pořádně nalokala vody a celý víkend mi pak škrundalo v břiše. Tenhle zážitek mě poučil, že létání nebude věc pro mě, a já se mu začala všemožně vyhýbat. Ovšem poté, co jsem se seznámila s brejlounem a Siriusem, už to tak dobře nešlo. James vypátral můj strach a jako správný kamarád se ho pokoušel zlomit. Vedlo to však jen k dalším nehodám, takže jsem ho nakonec prosila div ne na kolenou, aby toho nechal a dal mi pokoj. A ten prevít Sirius, jenž byl vždycky s náma, aby nepřišel o tu švandu, se mi ještě chechtal. Zkrátka a dobře, létání na koštěti se nestalo mým koníčkem a tudíž jsem ani famfrpál neměla příliš v lásce. Nechápala jsem, co na tom bohapustém honěním se za míčem, střílení gólů a vyhýbání se potloukům ostatní vidí. Bellatrix však byla famfrpálem úplně posedlá. Pravděpodobně to bylo proto, že kapitánem mužstva byl Lucius Malfoy-největší slizoun v koleji-a jedním z útočníků Rodolphus Lestrange-podle mnohých nejvtipnější kluk na škole. V koutku duše jsem mu trochu toho nadání přiznávala-když se fakt snažil, padaly z něj neuvěřitelný seky. A na rozdíl od Luciuse tolik nepohrdal námi „obyčejnými čarodějkami a kouzelníky“,jak se o většině z nás onehdy vyjádřil Lucius. Hřešil na to, že byl starší než mi a tudíž si k němu jen málokdo něco dovolil. K mojí velké smůle se na přímluvu profesora Lavattora stal jedním ze zmijozelských prefektů, takže mohl celkem beztrestně tyranizovat každého, kdo se mu znelíbil. Pro svou nevymáchanou pusu jsem se občas taky zařadila do téhle skupinky „vyvolených“, takže jsem věděla, jaké to je. Nicméně úplně umlčet se mu mě nepodařilo a časem své snahy o mou převýchovu vzdal úplně. „Ridevolová, seš beznadějnej případ,“ říkával mi a já to okamžitě pouštěla z hlavy. Ale zpátky k famfrpálu.

Jen jsem vyhlédla z okna a už jsem měla sto chutí Bellatrix přetrhnout. Avšak představa dvou Bellatrix místo jedné mě od toho nakonec odradila. Venku bylo podezřele tmavo a zamlženo. „V tomhle se přece nebude hrát,“ prohodila jsem nadějně. „Mýlíš se, bude,“ opravila mě se škodolibou radostí Jade Luderová. S oblibou jsem ji nazývala mrcha na druhou, neboť když jsem jednoho večera z nudy pátrala v cizojazyčných slovnících, zjistila jsem, že jak její křestní jméno, tak i příjmení znamenají jedno a to samé-mrcha. Nutno podotknout, že co do povahy to rozhodně sedlo. Jade byla závistivá, podlá, sobecká a notně škodolibá osoba bez smyslu pro humor. Navrch ještě byla práskačka a podlézala komu mohla. To Bellatrix aspoň měla úroveň. Vlastně mi přišlo dost zvláštní, že se tyhle dvě skamarádily-Jade patřila k celkem obyčejným kouzelnickým rodinám a ničím nevynikala. Bellatrix naproti tomu patřila k jednomu z nejznámějších rodů, byla chytrá a celkem i pohledná. Lucius si na ni tajně brousil zuby, ale ona se mu navenek smála. Čirou náhodou jsem však jednou zachytila její důvěrný rozhovor s Jade, které se svěřila, že zase tak špatný není. Ovšem až na druhý pohled, konstatovala tenkrát a obě se tomu hrozně smály. Poslední holkou v ložnici byla Pamela Bowfingerová, celkem nenápadná holka, bez vlastního názoru a vůle. Nechala se klidně vláčet Bellatrix a Jade z místa na místo a papouškovala po Jade některé nesmysly, jež vypustila z pusy. Jestli je nějaký bůh, musí nad ní zaplakat, přemítala jsem v duchu kdykoliv jsem se naskytla k nějaké takové příležitosti.

"Tak už pohni," pobízela mě Bellatrix, „hraje se už dopoledne.“ „Brumbál se totiž bojí, že by se to do večera nemuselo stihnout,“ přisadila si Jade. No těpic, zaklela jsem v duchu, to mě čeká krásná neděle. Nakonec jsem však neměla na vybranou a vstávat jsem musela, protože Bellatrix ze mě stáhla peřinu a bez ní mi byla jaksi zima. „Otravo,“ otitulovala jsem ji, neb v té chvíli jsem na nic lepšího nepřipadla. „Lenochu,“ vrátila mi Bellatrix a Jade po mě hodila polštářem. Rozpoutala tak polštářovou bitvu, do které se výjimečně zapojila i Pamela. „Co se to tu děje,“ zahřímala ode dveří prefektka. Byla jen o málo menší než Malfoy a měla celkem robustní postavu, takže prváci z ní měli větší strach než z Luciuse. Všechny jsme předvedly ukázkové stronzo. Jen Pamela nám to po chvíli zkazila, neb se začala třást strachy. „Koukejte to tady uklidit a sypte na snídani,“ přikázala nám. S Bellatrix jsme ji počastovaly odpudivým šklebem, nicméně jsme ji poslechly.

„Nevěděla jsem, že famfrpál je povinný,“ mrmlala jsem cestou zpátky do věže. Venku se totiž mezitím rozpršelo. Severus, jenž šel shodou okolností okolo, mou poznámku zaslechl a pobaveně se ušklíbl. Ani on neměl famfrpál příliš v lásce. Na zápasy chodil jen kvůli svým kamarádům-Malfoyovi a Lestrangeovi. Ale jak jsem ho znala, nejraději by nechodil vůbec. Byl na tom s létáním dost podobně jako já, takže se to dalo pochopit. Navíc ho při jednom z prvních zápasů trefil zatoulaný obličej do nosu a zlomil mu ho. Něco se pokazilo a nos mu už nikdy úplně nesrostl, takže měl tvar skoby. Sirius s Jamesem si proto z něho dělávali legraci. Vlastně skoro kvůli všemu si z něho tyhle dva dělávali legraci, až mi někdy bylo Severuse líto. „Opovaž se nepřijít,“ pohrozil mi Lucius, který šel v těsném závěsu za Severusem. Vlastně to byl div, že se Severus objevil první-obvykle se šoural až za Malfoyem. „Zlomíš mi nos?“ provokovala jsem ho. Bylo to docela trefné, neboť právě on měl na svědomí zbloudilý potlouk, jenž zranil jeho kamaráda. Naštval se totiž na nebelvírského chytače a chtěl ho sundat. Gratzky mu nechtěl půjčit pálku, že to s ní neumí-výjimečně věděl, co dělá. Lucius si to však nechtěl nechat vymluvit a sebral mu ji. Potlouk sice odpálil, ale místo na soupeřova chytače na zmijozelskou tribunu. Severus stál v první řadě, takže to koupil přímo. Teklo mu tehdy spoustu krve, takže studenti v jeho okolí byli celkem solidně zastříkaní. Lucius se napůl pobaveně, napůl naštvaně ušklíbl a mrkl na Bellatrix, aby na mě dohlídla. To zrovna, pitomečku, kvůli tobě se tak budu obtěžovat, pomyslela jsem si v duchu. Nakonec jsem však na zápas přece jen šla. Avšak z důvodu, který by se drahému panu Malfoyovi zamlouval jen stěží.

„Smíšku, smíšku,“ chvátal za mnou Sirius a volal na celou halu. „Ále, copak ti chce můj nepovedený bratránek,“ ušklíbla se Bellatrix. „Hoří snad?“ přivítala jsem splašeného nebelvírčana. „Skoro,“ opáčil Sirius a roztáhl pusu od ucha k uchu. „Hádej, co je nového?“ zeptal se mě. „Týká se to famfrpálu,“ napověděl mi. „Zápas se pro nepřízeň počasí nekoná?“ střelila jsem od boku. Sirius udělal otrávený škleb, a potom mi nadšeně sdělil, že James je novým nebelvírským chytačem. „Dozvěděl jsem se to teprv před chvílí,“ vysvětloval mi. „Ten prevít, co si říká kamarád, mi to zatajil.“ „Jdu říct Luciusovi, že dnešní zápas máme v kapse,“ pronesla posměšně Bellatrix a vznešeně odplula. Později mi sdělila, že není tak úplně v pořádku, že se kamarádím s jejím bratrancem a tím Potterovic klukem. „Jsou to pobertové,“ nechala se slyšet. To slovo se mi docela zalíbilo, takže jsem je pak pro sebe začala takhle nazývat. Časem jsem k této přezdívce přiřadila i Remuse a Petera a nakonec jsem jim ji i prozradila. Měli z toho velkou psinu a pojmenovali tak dokonce jeden svůj pozdější výtvor. „Pche,“ udělal za ní Sirius a obrátil se zpět ke mně, aby vyzvěděl, co já na to. Musím přiznat, že pro mě to byla novina naprosto ohromující. Věděla jsem sice už od prváku, že James byl famfrpálem naprosto posedlý, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se mu podaří dostat se do kolejního mužstva. „Viděl jsem ho o prázdninách, když jsem byl u nich, je fakt dobrej,“ chválil pyšně kamaráda. „Musíš se určitě přijít podívat, natrhneme Zmijozelu prdel,“ lákal mě. Potom si však uvědomil, že já jsem ze Zmijozelu a omluvně se zašklebil. „Když zařídíš, aby na mě nepršelo a nemusela jsem přitom držet ten odporně těžký deštník, přijdu,“ slíbila jsem mu. „Půjčím ti svůj nepromokavý hábit s kapucou,“ přislíbil mi a s jásotem odkvačil. „Jen aby nebyl v barvách Nebelvíru,“ zamumlala jsem. Tak bych mezi zmijozelské moc nezapadla a vysloužila bych si tím jen spoustu urážek a pár štulců.

Pláštěnka naštěstí nebyla zlatočervená, měla dokonce mou oblíbenou barvu-černou. „Vypadáš v ní jako strašák,“ zašklebil se Sirius, když jsem se do ní oblékla. „Možná kdybych si ji mohla trochu zmenšit,“ prohodila jsem nesměle. „Když ji pak vrátíš do původního stavu,“ nechal se slyšet Sirius. Byl tak nadšený, že jeho kamarád je novým chytačem, že ostatní ho vůbec nezajímalo. „Pocorgio,“ zamumlala jsem a ukázala hůlkou na hábit. Ten se v mžiku zmenšil do příslušné velikosti. „O mnoho lepší,“ pochvalovala jsem si a následovala proudy kouzelníků a čarodějek mířící na hřiště. Tam už poletovali členové obou týmů. Nebelvír aplaudoval a nadšeně vítal svého nového chytače. Brejloun bude ve své koleji dost oblíbený, napadlo mě. Letos jsme s nimi měli jen dvě společné hodiny-obranu proti černé magii a lektvary-takže jsme se příliš nevídali. O víkendech-hlavně o večerech-jsme však dál pořádali tajné výpravy. Začínala to však být docela nuda, protože většinu Bradavic už jsme měli prozkoumanou.

„Všichni na svá místa,“ vyzvala hráče obou týmů madam Anelliová. „Chci vidět čistou hru podle pravidel,“ oznámila oběma kapitánům. Až do třetí řady jsem cítila, jak se Lucius ušklíbl-on měl svá vlastní pravidla. Vycházela z toho, že se jim podaří natolik zastrašit soupeře a ten jim nebude schopen v ničem zabránit. Většinou se jim to nakonec podařilo-ze všech nejdéle však vždycky vzdoroval právě Nebelvír. Byla jsem zvědavá, jestli je brejloun tak rychlý, jak o něm tvrdil Sirius. Pokud ano, možná se mu podaří chytit zlatonku dřív, než se jejich obrana rozpadne. Přistihla jsem se při myšlence, že bych si to dokonce přála, chtěla jsem, aby Nebelvír vyhrál. Jinak nebude s Luciusem k vydržení, omlouvala jsem v duchu své přání.

Hra začala lépe pro Nebelvír. Jeho střelci pronikli zmijozelskou obranou jako blesk a vstřelili hned v úvodu tři rychlé góly. „To nám to teda slavně začíná,“ posteskla si Bellatrix stojící vedle mě. „Vždyť právě,“ špitla jsem. „Nechceš, abysme vyhráli?“ otázala se mě starší ze sester Blackových. „Nechci, aby se Lucius zase naparoval,“ odvětila jsem. „Zchladím ho jedna dvě,“ kasala se Bellatrix, „jen ať vyhrajeme.“ V duchu jsem tušila, že si to přeje hlavně kvůli Rodolphusovi, který pak býval neobyčejně pozorný a milý. Snad se nám Bellatrix nezamilovala, pomyslela jsem si v duchu a nenápadně ji přejela zkoumavým pohledem. Tohle zaváhání mě stálo málem nos. Naštěstí mě něčí ruka strhla včas dolů. „Dávej bacha,“ doporučil mi Severus, jenž dosud svíral mou dlaň ve svojí. Tak mě to vyvedlo z míry, že jsem se zmohla jenom na děkuju.

Jak zápas pokračoval, sílil nejen déšť, ale i potyčky mezi hráči. Zmijozelský odrážeč poslal potlouk přímo na nebelvírského brankáře, který v tu chvíli vůbec nedržel camrál, což bylo proti pravidlům. Brankář to koupil do břicha a málem spadl z koštěte. Jako odplatu sestřelil nebelvírský odrážeč jednoho ze zmijozelských útočníků a druhého-Rodolphuse-minul jen o fous. „Šmejde,“ hulákala na jeho adresu Bellatrix a hrozila mu pěstí. Odrážeč si toho nejspíš vůbec nevšiml, neboť jeho další střela mířila opět na Rodolphuse a tentokrát neminula. Zmijozelský útočník se snášel v pomalých spirálách k zemi. Už, už to vypadalo, že se rozplácne, ale v poslední chvíli to vybral a vrátil se zpět do hry. „Výborně!“ skandoval skoro celý Zmijozel.

Zaměřila jsem se spíš na oba chytače. Zajímalo mě zda jeden z nich už objevil zlatonku. Oba však zatím bezcílně brázdili oblohu a vyhýbaly se bleskům. Vtom James zrychlil. Lucius to okamžitě zaregistroval a hnal se za ním. Měl mnohem lepší koště než James, ale ten na tom svém vyváděl pravé divy. Prudce měnil směr, chvíli letěl kolmo vzhůru, pak se zase prudce stočil stranou. Lucius mu chvílemi sotva stačil, to musel uznat i naprostý laik. Tohle konstatování však neplatilo pro Jade, která později ve společenské místnosti tvrdila naprostý opak. „Jamesi, Jamesi,“ ozývalo se z ostatních tribun a zmijozelské Lucius nemělo nárok. Už to vypadalo, že James zlatonku chytí a Nebelvír, jež už v tu dobu vedl šedesát ku čtyřiceti, vyhraje zápas, když tu se stalo něco naprosto neočekávaného. James zůstal stát ve vzduchu, a pak se náhle prudce snášel k zemi. „Co se stalo?“ zeptala jsem se poplašeně vedle stojící Bellatrix. „To je Luciusova nová finta,“ ušklíbla se moje spolužačka. „Jaká finta?“ nechápala jsem. „Použil na něj omračující kouzlo,“ vysvětlila mi Jade. „Ale to se přece nesmí,“ rozčilovala jsem se celkem hlasitě. „Pst,“ okřikla mě Bellatrix, a pak dodala, že je to přece jedno. „Hlavně, když vyhrajeme, ne.“ V tom jsem s ní nemohla souhlasit. „Je to podvod,“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale marně, nechtěla mě poslouchat.

Zmijozel nakonec vyhrál sto devadesát ku šedesáti. „Doufám, že Luciuse patřičně zchladíš hned na začátku,“ připomněla jsem Bellatrix, „já ho poslouchat nebudu.“ Spolužačka však byla v takové euforii, že mě vůbec nevnímala. „Jako bys mluvila do dubu,“ nechal se slyšet Severus, jenž pozoroval mé bezúspěšné snažení. „Spíš jako kdybych se snažila přesvědčit krávu, že umí lítat,“ odsekla jsem naštvaně a odpochodovala pryč. Cestou jsem se zastavila za Siriusem a předala mu, již opět zvětšený, nepromokavý hábit. „Mrzí mě, že jste nevyhráli,“ šeptla jsem, ale raději jsem se odtamtud klidila. Nebelvírští studenti právě vcházeli do haly a mohli by si na mě chtít vylít vztek.

Už z dálky jsem slyšela oslavující spolužáky a spolužačky. U vchodu jsem se dokonce střetla s profesorem Lavattorem, který přišel mužstvu osobně popřát až do věže. Sjel měl zničujícím pohledem a pokračoval ve své cestě. Díky bohu, ulevilo se mi, protože zůstávat ve společenské místnosti v jeho společnosti by bylo už opravdu nad moje síly. „Kde ses toulala,“ přitáhl si mě bodře Rodolphus a vlepil mi pusu na tvář. Jeho dech byl cítit kořalkou. Bezpochyby z Luciusových tajných zásob, pomyslela jsem si a jemně jsem ho od sebe odstrčila. Prodírala jsem se dál veselícími se kouzelníky a čarodějkami a snažila se najít nějaké alespoň trochu klidné místečko a konečně si sednout. Po tom bezmála šestihodinovém stání mě pořádně bolely nohy. Taky mně už začínalo kručet v břiše, ale Pamela mi oznámila, že žádný pozdní oběd se nekoná. Večeře byla až od pěti, což bylo až za dvě hodiny. „Úuu, do tý doby umřu hlady,“ postěžovala jsem si obrazu na zdi. Vymítač na něm na mě opovržlivě pohlédl a dál se věnoval svým elixírům. „Na, cvakni si taky,“ podával mi rozjařený Lucius sklenici pálenky. „Díky, ale radši ne,“ odmítla jsem ho. „Ty si se mnou nepřipiješ na vítězství?“ podivil se a trochu se zakymácel-patrně si na vítězství už připíjel s více než jedním studentem. „Myslím si, že další sklenici už bys nezvládl,“ předložila jsem mu jeden z důvodů, proč ne. „Třesky plesky,“ zamumlal a znovu mi podával sklenici. Byla ulepená a tekutina v ní mě vůbec nelákala. „Radši si s ním připij,“ nabádala mě Pamela. Sama už přípitek absolvovala, jen aby si nevysloužila Luciusův hněv. Neboť horší než naštvaný Lucius byl jen opilý naštvaný Lucius. I přesto jsem odmítla. Nebyla jsem žádný abstinent ani silně zásadová osoba a za normálních okolností bych se i napila. Jenže tohle nebyly normální okolnosti. „Vyhráli jste podvodem,“ vmetla jsem mu neohroženě do tváře. Lucius chvíli mlčky vrávoral, než mu došlo, co jsem řekla. I potom se však raději zeptal, jestli opravdu slyšel dobře. „Cos to řekla?“ „Slyšels,“ odvětila jsem. „Ty malá drzá čubko,“ otituloval měl a námahou mu vypadla sklenička z ruky. „Vysoký sprostý podvodníku,“ přilévala jsem oleje do ohně. „Rodolphusi, slyšels to,“ přivolala si na pomoc kamaráda. „Ta malá šmejdka tvrdí, že jsme vyhráli podvodem,“ sdělil mu. Rodolphus se na mě škaredě podíval, a pak se otočil zpátky na Luciuse. „Co jí pro provedem, aby abyssme ji odnaučili lhát?“ zeptal se ho značně lámaně, neboť i on už měl dost upito. Lucius se podíval nejprve na mě, pak na něho, pak zase na mě a znovu na něho. Očima si dávali nějaké signály. „Zmiz odsud,“ sykl vedle mě stojící Severus. A jelikož jsem se nehnula z místa, strčil do mě a nahlas vykřikl: „Vypadni!“ „Severusi, kamaráde, neměls ji posílat pryč,“ vyčítal mu Lucius. Jeho odpověď už jsem neslyšela, neboť jsem právě prolezla portrétem alchymisty a utíkala chodbou.