Své nadání jsem poprvé zaznamenala asi v osmi letech. Hrozně jsem se tenkrát naštvala na jednu svou kamarádku a nechtěně jsem ze vzduchu vytvořila celkem solidní vír, jenž ji unášel pryč. Její zděšení rodiče si pro ni okamžitě běželi a já musela absolvovat přednášku na téma slušného chování. Nicméně tatínek byl rád, že jsem po něm. Jak pyšně poznamenal v průběhu dalších let, zdědila jsem jeho mimořádný talent na černou magii. „Mnoho takových dětí se už dnes nerodí,“ oznámil mi při mých desátých narozeninách. Při té příležitosti se rovněž zmínil o Bradavicích. „Je to nejslavnější kouzelnická škola v celé Anglii,“ pronesl s pýchou člověka, jenž ji s úspěchem absolvoval. Později, když jsem zjistila, že Bradavice jsou jediná kouzelnická škola v Anglii, váha jeho slov poněkud opadla. V té chvíli jsem to však ještě netušila a hltala jsem každé jeho slovo, neboť to bylo poprvé, co se o tomto tématu zmínil. Do té doby jsem si naivně myslela, že všechno se s maminkou naučili sami a že to, až budu starší, budou učit mě. „To už se dávno nedělá,“ sdělil mi otec, když jsem se mu svěřila se svými představami, a začal mi sáhodlouze popisovat, jak to ve škole chodí. „Doufám, že budeš ve Zmijozelu, jako jsem byl já,“ zakončil své vyprávění a povzbudivě se na mě usmál. Byla jsem z toho poněkud zmatená, protože některé jeho zážitky mě ani zdaleka nepřipadali tak veselé a chování některých jeho spolužáků a spolužaček mě téměř děsilo, ale bylo mi teprve deset, tím se to dalo omluvit. Až později, když jsem domů posílala sovu se svými prvními dojmy, jsem se dozvěděla, že si maminka přála, aby mi Moudrý klobouk přisoudil jinou kolej. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že ona sama chodila do Havraspáru a že si tajně přála, abych tam mohla chodit rovněž. Bála se, že ve Zmijozelu, jež byl černou magií téměř posedlý, by mě snadno mohl někdo svést na scestí, což se později málem skutečně stalo. Ale bylo to právě moje nadání pro černou magii spolu s jistou neúctou k řádu, jež rozhodlo o mém zařazení. Vlastně měl Moudrý klobouk pravdu – byla jsem sice velmi chytrá dívka, ale svou inteligenci jsem místo na učení směřovala na vymýšlení legrácek. Díky tomu jsem si tak výborně rozuměla s Jamesem a Siriusem.

Na první překážku zapříčiněnou mým talentem pro kouzla, jež normální čarodějky a kouzelníci nepoužívají, jsem natrefila hned v prvním ročníku. Jmenovala se obrana proti černé magii. Zatímco různá kouzla, proti kterým jsme se měli naučit bránit jsem zvládala s přehledem, kýžená obrana proti nim už mi tak lehce nešla. „Musíte se více snažit,“ nabádala mě profesorka a já měla neodolatelnou chuť nechat ji odvát do dáli, jako tenkrát v osmi letech svou kamarádku. Na té samé hodině mi bylo sděleno, že moje nadání není jaksi patřičné a že bych se měla snažit potlačovat ho. To mě rozvzteklilo ještě víc, takže jsem měla nutkání před hodinou obrany zmizet a vrátit se až bude po všem.

Naštěstí jsme hned v druháku dostali nového profesora, jenž si mě oblíbil natolik, že mě často využíval k demonstrativním ukázkám-já vysílala kouzlo a on se demonstroval obranu. Byli jsme celkem sehraní a díky tomu mi sem tam odpustil i nějaký ten prohřešek. Jeho zásluhou mě dokonce tenhle předmět začal i bavit-dokonce jsem se naučila i bránit proti složitějším uřknutím nebo bojovým kouzlům. To se mi velmi hodilo v pozdějších letech, neboť k moci se dostal ten, jehož jméno většina kouzelnického světa nevyslovovala, a nastolil opravdovou hrůzovládu.

Hodiny obrany jsem však vítala především z důvodu, že jsem mohla beztrestně používat černou magii. Souboje mezi jednotlivými studenty byly nezbytnou součástí hodin a já si v nich doslova libovala. Byla jsem jediná, kdo dokázal nachytat Jamese Pottera na švestkách a položit ho na lopatky. Dost se na mě tehdy naštval-dokonce se mnou zbytek dne nepromluvil. Ale potom jsem mu zřejmě začala chybět, a tak jsme se zase udobřili. Díky svému zážitku, jež byl dokonce zapsán do kroniky zmijozelské koleje, jsem si uvědomila, že fakt, že máme obranu proti černé magii právě s Nebelvírem, není náhodný. Vlastně nám tak dovolovali, abychom vyventilovali napětí, které mezi našimi kolejemi panovalo. Vše pod dohledem zkušeného pedagoga, který mohl zasáhnout kdykoliv si myslel, že zacházíme příliš daleko. Za tímto účelem jsme si za své partnery dobrovolně vybírali nebelvírské, neboť touha porazit je ve většině z nás podnítila vyšší úsilí. Profesor Gavrilskij to kvitoval s lehkým pousmáním a liboval si, jak nám to všem pěkně jde.

Co se mě týkalo, bylo mi absolutně putna, zda jsem bojovala s někým z Nebelvíru, nebo s někým ze své koleje. Většinu svých spolužáků jsem neměla ráda, takže motivace mi rozhodně nechyběla. Nakonec se mým nejčastějším soupeřem stal Severus-on jediný se mnou byl totiž schopen udržet krok. Jak jsem později zjistila, i on zdědil své nadání po otci, jenž byl jistou dobu velmi obávaným místopředsedou Nejvyšší rady. Jejím předsedou byl otec Malfoye, snad proto se Lucius tolik naparoval, se kterým se Severusův otec velmi úzce přátelil. Nebylo proto divu, že i Severus s Luciusem spolu museli přinejmenším vycházet. To býval občas dost problém, neboť Lucius pro citlivou duši svého kamaráda nemíval moc pochopení. Jak jsem měla možnost pozorovat, Lucius byl spíše akčnější typ se sklony k jednoduchosti a agresivitě. Naproti tomu Severus byl výjimečně chytrý a to i v oblastech, které nebyly zrovna zmijozelskou doménou-jako například bylinkářství. Později mě napadlo, že to možná bylo díky jeho nezničitelné posedlosti lektvary, v nichž dosahoval přímo virtuózních výsledků a nebyla snad hodina, kdy by ho Lavattor přede všemi nechválil. Tato veřejná chvála však měla ten následek, že zejména Sirius s Jamesem ho nesnášeli a vymýšleli, jak se mu pomstít, což vedlo k oboustranné nevraživosti.

V pátém ročníku bylo moje nadání příčinou toho, že se o mě začal více zajímat Lucius Malfoy. Školu už sice dokončil, ale přesto se občas přijel podívat na svého kamaráda Severuse. Bylo to už v době, kdy nejmenovaný byl u moci a o Luciusovi se proslýchalo, že je jeho věrným stoupencem. „Ridevolová,“ poplácal mě zase jednou po zádech, až jsem málem přeletěla místnost, „máš obrovský talent, kterým bys neměla plýtvat.“ Ušklíbla jsem se na něho, neboť jsem tušila, že bude následovat nějaká z jeho ód na muže, kterému se upsal. O jeho aktivitách jsem věděla poměrně mnoho, neboť rodiče mě průběžně informovali a při mých prázdninových návštěvách domova jsme o dění kolem nejmenovaného hodně diskutovali. Otec byl v zásadě ochotný ho podporovat a nebýt maminky, už dávno by se k němu byl přidal. Později, když prohlédl, jakých zvěrstev je jeho někdejší oblíbenec schopen, byl rád, že tak neučinil. „Voldemort potřebuje do svých řad schopné čarodějky,“ vemlouval mi úlisně Lucius. „Potom nevím, proč si vybral právě tebe,“ zakončila jsem naši rozmluvu a klidila se mu z očí. Večer toho dne za mnou přišel Severus-na jeho ruce pomalu bledlo čerstvé tetování.