V další chvíli měsíc zašel za černý mrak a vítr si začal pohrávat s okenicemi okna ve věžní komnatě. Muž, který ležel přímo pod tímto oknem něco zašeptal a spal dál.

"Okenice, ještě štěstí, že na něj ještě nestačil dopadnout ani paprsek toho zářivého světla," napadlo Severuse, pomalu se zvedl a belhal se k oknu, i když tušil, že to bude k ničemu. Byl si téměř jist, že to okno bude zamčené, stejně, jako dveře. Avšak mýlil se, sáhl na kličku, pootočil jí a zatáhnul. Okno se otevřelo a do komnaty pronikl čistý vzduch. Rychle chytil okenice a přibouchl je. Najednou byl konec té záře, konec světla. Obklopovala ho už jen černočerná tma.

Chlapec se s trhnutím probudil a rozhlédl se kolem sebe, teprve pak si uvědomil, že není co vidět, protože je slepý. Stále byl dezorientovaný, stejně jako poté, co ho sem někdo dotáhnul. Tentokrát už se ale sám sebe neptal na žádné otázky, nevěděl na co by se měl ptát, nevěděl nic, kromě toho, co si pamatoval ze svého snu. Vlastně to nebyl sen, spíše pocity,… a myšlenky. Ale nebyly jeho. Byly někoho, kdo ho nenáviděl. Někoho, kdo jej obviňoval ze své bolesti. Položil hlavu zpět na zem a znovu usnul.

Severus se pomalu přesouval na místo, na kterém donedávna seděl a přemýšlel. Sedl si a mínil se znovu ponořit do vzpomínek, ale zaznamenal pohyb. Harry zasténal a zamumlal: „Záře magie si otevře cestu do tmy, tam si temnota vybírá svoji daň. Pak přítel přítele se pokusí zhubit. Na volání mágovo přijde světlo a pomůže mágovi ubránit se tvoru, po věky temnotou vězněnému.“

Severus chvíli zíral na místo, kde chlapec ležel. Co to mělo znamenat? Jeho vtip? Pochybuju, že by byl schopen teď vtipkovat. Předpověď nebo snad Věštba? Skoro to tak znělo. Severus trochu zneklidněl. Některé věštby se vyplní za několik týdnů, měsíců nebo roků, ale jsou i takové, které se vyplní hned nebo pár hodin po vyřčení.

Plynuly minuta za minutou, hodina za hodinou. Byl klid. Slyšel jen oddechování spícího chlapce vedle sebe a muže pod oknem. Dýchání neměli klidné, bylo zrychlené a chlapec sebou každou chvíli škubnul a zasténal. Severus si vzpomínal, že toho chlapce nemučili jen kletbou Cruciatus, kletbou bolesti – tou, která se nepromíjí. Ale i jinak. Vzpomínal si na světelné záblesky, které chlapci vyrývaly do kůže rány, ze kterých se řinula rudá krev. Na zlatý paprsek, který chlapce bolestně svázal. Na tmavomodrou kletbu, která ho oslepila.

On, na tom byl o hodně lépe. On neměl žádnou otevřenou ránu, tak jako chlapec. Na něj prostě jen použili kletbu Cruciatus.

Severus toho chlapce obvinil ze své bolesti, ale neměl na to právo. Mnozí jiní dospělí kouzelníci by tajemství vyzradili po první kletbě, nebo nanejvýš po třetí, ale Harry se nehodlal jen tak vzdát. Vydržel mnohem víc bolesti než kdokoliv jiný z těch, které lord Voldemort se svými Smrtijedy kdy mučil. A ani po tom všem co si prožil nechtěl říct Voldemortovi to jméno, jeho jméno. Chlapec už ale neměl dost sil, aby uzavřel svoji mysl, proto si mohl Voldemort to jméno najít sám. A našel.

Náhle se ozvaly tři rány. A okenice se znovu rozevřely. K Severusově zděšení se měsíc pohyboval tak, že teď jeho záře dopadala na Remusovu postavu, v tu chvíli se začal Remus přeměňovat ve vlkodlaka. Po pár vteřinách byl vlkodlak na nohou a pomalu se blížil k Severusovi a zatím spícímu Harrymu.