Rudovlasý chlapec ležel na posteli ve své kolejní ložnici. Ležel na zádech se zavřenýma očima a přemýšlel. Naslouchal všem svým vnitřním hlasům a pomalu se rozmýšlel.
´Chtěl bych se zviditelnit, nebaví mě, jak všichni obdivují jenom Harryho a mě ne. Přidám se k nim.´
´Chceš ohrozit svého nejlepšího přítele? Každý ví, že Smrtijedi po něm jdou. Chceš být příčinnou jeho smrti? Jeho konce?´
´Třeba bych ho nemusel zabít. Stejně ho musí zabít sám Voldemort.´
´Tak ty už stojíš na jeho straně? Jistě by jsi musel pomoci s jeho chycením. Chceš zradit? Chceš, aby se minulost opět opakovala? Nejlepší přítel už jednou zradil…´
´Chci se zviditelnit. Navléknu to tak, abych Harrymu nemusel ublížit.´
´A to chceš udělat jak? Jsi jeho nejlepší přítel – použije tě proti němu jako špeha.´
´ Řeknu, že už nejsem jeho nejlepší přítel.´
´Jasně, a Nitrozpytu se taky ubráníš, co?´
Posadil se. Měl tmavé kruhy pod očima z nocí, které probděl. Čekalo jej životní rozhodnutí. To si chce pořádně rozmyslet, na jakou stranu se přidat. Na temnou stranu plnou moci a kariéry – nebo na dobrou stranu plnou chudoby a utrpení?
Není dobro a zlo.
Není bohatství a chudoba.
Není černá a bílá.
Je jen neutrál.
A závisí pouze na tom,
Za jakým účelem jej použijeme.
Vstal. Prohlédl se v naprasklém zrcadle. Zrzavé pihy a vlasy. Jako celá rodina. Ale ta povaha…Od koho asi? Projevuje se jeho utajená část. Ta Malfoyovská. Která to vyhraje? Kdo ví…
Co se stane, když se dobro změní na zlo?
Ubude dobro, přibude zlo.
Strany nejsou nikdy vyrovnané.
Byly někdy? Myslím, že ne.
„Rone? Už je ti dobře?“ Sklopil pohled před Hermioniným ustaraným výrazem. Nestrpěl ani pohled své lásky. Co se to s ním děje?
„Rone?“ Harry si také dělal starosti. Ron ví, že se chová divně.
„Jo, je mi dobře,“ přikývl a přisedl si k nim.
„Právě jsme se s Harrym o tobě bavili,“ začala opatrně Hermiona. „Něco se s tebou děje. Proč nám neřekneš co?“
Podíval se na ni s nechápavým výrazem.
„Se mnou se něco děje?“
„Ano, něco se s tebou děje, Rone. Už nejsi takový jako dřív…“
„Doba je zlá a temná,“ řekl nečekaně. Nechtěl to říci. Jak ho to napadlo?
Harry na něj upřel pohled. V jeho očích vyčetl, že začíná chápat.
„Nikdo neví, komu může věřit a komu ne,“ pokračoval Ron. „Já…začínám ztrácet sílu.“
Harry pochopil. Bylo mu to znát na obličeji. Podíval se na Hermionu. Nechápala.
„Ale Rone, stále ještě můžeš bojovat! Ještě je čas! Máš šanci!“ Jeho hlas zněl zoufale. Opravdu pochopil úmysly svého nejlepšího přítele.
„Ne, Harry, už nemám sílu. Nemůžu. Za chvíli ani nebudu moct,“ zavrtěl hlavou.
„Můžeš! Nesmíš se vzdát! Nemůžeš jim vběhnout přímo do náruče! Nesmíš jim dát jedinou naši zbraň!“ Harry vzlykal.
Hermiona konečně pochopila. Podívala se zděšeně na Rona. Pak jí pohled spočinul na Harrym.
„Ne, Rone, to nemůžeš! Celou dobu jsi to vydržel, proč ne teď? Proč tak najednou?“
„Už nemůžu, Hermino, už ne. Musím. Cítím to. Je čas,“ vstal z křesla.
„Opravdu chceš, Rone? Chceš, aby se opakovala minulost? Opravdu chceš naplnit tu část se zradou?“ zeptala se jej Hermiona pevným hlasem.
„Nechci, ale musím. Už nejsme přátelé. Už nejsme na stejné lodi. Sbohem!“ otočil se a vyšel z místnosti.
„Proč, Hermiono, proč?“ vzlykal Harry. Hermiona se na něj soucitně podívala.
„Nestojí ti za to, Harry. Je to jen další zrádce. Zapomeň na něj.“
„Nemůžu, Hermiono, nemůžu. Proč zrovna on? Ví o mně všechno. Je konec.“
„Každý konec je něčeho začátek,“ prohlásila Hermiona a objala ho.
Běžel. Nevnímal nic kolem sebe. Bral schody po třech. Zastavil se až nahoře. Stál na ochozu na vrcholku astronomické věže. Na inkoustovém nebi nad sebou spatřil hvězdy. Blízko nejjasnější hvězdy na nebi se skvěl měsíc v úplňku.
Popošel až na konec ochozu. Zde si sedl a přehodil nohy do temnoty. Večerní vítr mu cuchal vlasy. Zahleděl se na oblohu.
Z hvězdného nebe se na nás dívají naši předkové. Budou tě provázet na tvé cestě životem a jednou se k nim připojíš i ty.
Noční obloha připomíná temnotu rozprostírající se všude kolem nás. Má všude své kořeny a její úponky dosáhnou všude. Ale hvězdy, ty jsou představitely dobra. Jsou to ti, kteří temnotě ještě nepodlehli. A díky nim je pohled na noční nebe tak krásné – připomínají nám, že i v temnotě se ukrývá světlo. I temnotě se dá vzdorovat.
Když podlehne nějaká menší hvězda, ani to pořádně nepoznáme. Ale kdyby podlehla nejjasnější hvězda a po ní zářivý měsíc…Koho by pohled na nebe s malými hvězdami těšil? Za chvíli by podlehly všechny…
Ron se postavil. Zamyšleně se podíval na hvězdné nebe. Na chvíli si jej představil bez měsíce. Ne – to by nebylo ono. Podíval se dolů na školní pozemky. Rychle zavřel oči. Ne – takhle by to taky nešlo. Odvrátil pohled.
Otočil se na podpatku a seběhl schody. Chvíli zůstal nerozhodně stát, ale poté zamířil do Společenské místnosti. Byli tam oba dva. Když jej spatřili, vrhli na něj pohled plný naděje. Přikývl. Vstali a vrhli se mu do náruče.
„Promiňte,“ omluvil se.
„Není za co. Každý má takovou chvíli, ať říká, co chce,“ odmítla omluvu Hermiona.
„I já ji měl, ale také jsem si vzpomněl na naše přátelství,“ přiznal Harry.
Ať se stane cokoliv,
ať se staneš čímkoli,
vždy tě budou očekávat.
Znají tě, slouží ti, milují tě.
Jejich láska k tobě se v tomto
měnícím světě nezmění.
Jejich láska, milovaný, se nezmění.