Když se Harry ráno probudil, cítil se podivně otupělý. Asi 10 minut jen bezcílně civěl do stropu. Po již zmíněných 10-ti minutách si uvědomil, co se vlastně včera večer dověděl. Až teď mu opravdu naplno došlo včerejší zjištění. LILY JE JEHO SESTRA!!! ON JE VOLDEMORTŮV SYN!! Jeho myšlenky se rozběhly šílenou rychlostí. Musel to zarazit.
„Dost, dost, dost. Tak přebereme si to klidně a racionálně. Takže, Lily je moje sestra? Blbost. Petunie je taky moje sestra? Taky blbost. Voldemort je teoreticky můj otec? KRAVINA!!! To je blbost. HA! TEORETICKY!! Takže prakticky Ne!!!“ ani si neuvědomil, že přemýšlí nahlas. Náhle se ozval nenáviděný hlas.
„Asi tě zklamu, ale ten rodokmen je pravý.“
„MALFOY!!! Co tu děláš? Proč nejsi v ložnici? Co chceš zrovna tady??“ vyjel na něj prudce Harry
„Tak za 1. Co tu dělám?? Je to komnata nejvyšší potřeby, může tu být kdo chce.
Za 2. V ložnici nejsem, protože Goyle tak strašně chrápal, že se tam nedalo spát a Crabbe mu s radostí přizvukoval.
Za 3. Už jsem ti odpověděl. Jo a ten rodokmen je pravý.“ dodal jen tak mimochodem.
„Jak si na to přišel??“ vyštěkl Harry.
„Popros, a já ti to pak řeknu!“ prohlásil Malfoy doufaje, že ho Harry začne prosit.
„Tak to si trhni nohou! Já si to zjistím někde jinde!!“ vykřikl Harry naštvaně.
Malfoy se otočil a vyrazil k odchodu. Ještě se ale zastavil a řekl.
„Víš o tom, že se podobáš otci víc, než si myslíš??“ a s tím chtěl odejít.
„Počkej!!“ vykřikl Harry. Malfoy se zarazil a pomalu se s vítězným výrazem otočil.
„Říkal si něco??“ zeptal se s úsměvem.
„Počkej….“ začal. „Prosím“ dodal.
„Tak co chceš vědět??“ zeptal se s nejširším úsměvem Malfoy, věděl, že vyhrál.
„Jak si to myslel? To s tou podobností a s tím rodokmenem.“ odpověděl šeptem Harry.
„Jsi podobný tvému otci v tom smyslu, že on se taky nikoho neprosí. Jen v krajním případě, a to pouze tehdy, když nemá jinou možnost. A ten rodokmen je pravý, protože nejde zničit. Zkoušel jsem to, když si spal. Takže neexistuje žádná možnost, kterou by se dal tvrdit opak o tom, kdo jsou tví rodiče.“ dodal a otočil se k odchodu. Ve dveřích se ještě zastavil a řekl:
„Nemusíš mít starost, nikomu to neřeknu. Bude to naše velké tajemství.“ s tímhle se otočil a odešel.
Harry těžce dosedl na postel. Cítil se tak unavený, jako kdyby předešlou noc nespal. Až teď si uvědomil v jaké sladké nevědomosti žil uplynulých 15 let. Ale s tím je konec.
„Co udělám?? Skočím z mostu. Počkat, to ne. To by bolelo. Zajdu za Snapem. Ten mně zabije za to, že ho budím a to bude rychlé a bezbolestné. Tak a je to!!“ s tímhle závěrem vyrazil za Snapem.
Procházel zadumaně hradem a aniž by si to uvědomil, tak už asi dvě minuty stál před Snapeovou ložnicí. Nepřemýšlel nad tím, jak vejde a prostě vyrazil dveře.
Snape se zděšeně posadil na posteli. Harry se podíval na hodiny a zjistil, že je 5.36 hod.
„Sakra, to jsem moc dlouho nespal.“ poznamenal Harry. Pak se vzpamatoval a zabouchl za sebou dveře.
„Takže,“ začal, „laskavě mu vyřiďte, že mně má nechat na pokoji, že o něj nestojím. Ať je to můj otec, nebo vrah mých nevlastních rodičů, tak má prostě smůlu.“ Chrlil ze sebe.
„Co…Cože? Pottere, co tu děláte?!?“ začal Snape, ale Harry ho přerušil.
„Nepřerušujte mně!! Já ještě nedomluvil!“ vykřikl v naprostém amoku Harry.
„Takže doufám, že jste slyšel. Jo, a ještě abych nezapomněl, už mi lezete krkem s tím vašim chováním vůči mě. Já nemůžu za to, že jste se nenáviděli s mým otcem. I když třeba nevlastním.“ dokončil a otočil se, jako že odejde. Snape ho ovšem zarazil.
„Pottere!! Počkejte!! Co jste myslel tím I když třeba nevlastním???“ zavolal na něj.
Harry ztuhl. Vůbec si neuvědomil, že něco takového řekl.
„N—Nic. Jo, a abych nezapomněl, nemám úkol do lektvarů, nestihl jsem ho včera dodělat.“ s touhle větou odešel. Nevšiml si ovšem, že mu z kapsy vypadl ten rodokmen. K jeho smůle si toho ovšem všiml Snape. Přečetl si titulek:
RODOKMEN ZMIJOZELOVA RODU.
Začal pročítat. Jakmile se dostal až k Voldemortovým dětem, ztuhl. Nevěřil svým očím. Jasně tam totiž mezi asi 7-mi jmény stálo: Lily, Petunie a Harry James Potter. Chvíli na pergamen bez jakéhokoliv pohybu civěl a pak přes sebe přehodil župan a vyrazil za „Potterem“.
Našel ho asi tak po deseti minutách podle naštvaných slov Minervy McGonagallové.
„Jak si to můžete dovolit, Pottere!! Potulovat se po hradě v 5.45?? To je krutý čas. Nejen že jste vzbuzen Vy, ale budíte i ostatní.“ peskovala ho.
„Já, omlouvám se, opravdu jsem nechtěl, já….. nevšiml jsem si toho brnění, nechtě jsem do něj vrazil. Je mi to líto, vážně…“ omlouval se jak nejlépe dokázal a vymýšlel si nějakou pořádnou výmluvu. Zachránil ho ovšem ten nejnepravděpodobnější člověk. Snape.
„Pan Potter usnul v mém kabinetu, když si včera odpykával trest. Nepodařilo se mi ho vzbudit, tak zůstal tam. Jakmile se ráno probudil, zapomněl, že nějaký trest včera měl. Nestihl jsem ho zastavit.“ překvapil všechny přítomné Snape.
„Severusi??“ na nic víc se McGonagallová nezmohla.
„Ano??“ optal se Snape zástupkyně ředitele s nic neříkajícím výrazem.
„To jste ho tam nechal celou noc?? Vždyť je určitě nevyspalý, nepřipravený na výuku!!! Jak jste mohl. To bych od Vás opravdu nečekala. Takové nezodpovědné chování. To snad není pravda!!!!“ prskala vzteky McGonagallová.
„Paní profesorko! Já, nevím co se včera stalo, ale jak jsem dělal revizi lektvarů, tak na mně jeden spadl. Nejsem si jistý, zda to nebyl uspávací lektvar, protože si pak už nic nepamatuju.“ rozhodl se přispět svou vymyšlenou verzí do mlýna Harry.
„Vy si snad ze mě děláte srandu!! To je tak nepravděpodobné! Jste ochotni to říci i panu řediteli?“ nevěřícně skoro řvala McGonagallová.
Po její poslední řeči nastalo na pár vteřin ticho. Harry hleděl Snapeovi do očí a ten jeho pohled opětoval. Pak jako kdyby se shodli řekli oba najednou jen:
„ANO!!!“
McGonagallová jen vytřeštila oči. Pak z ní vylezlo jen:
„No, dobrá… Tak ať už se to neopakuje. Severusi, tohle se dozví ředitel. Pane Pottere, půjdete za profesorem Snapem a vezmete si od něj své věci a on osobně vám napíše omluvenku na dnešní den a potvrdí to všem profesorům. Vzhledem k tomu, že jste se pořádně nevyspal, tak se pak půjdete hned vyspat. A víte co? Zůstanete dnes v kabinetu profesora Snapea. A vy, Severusi, si vezmete dnes volno a postaráte se o Pottera!! Tak!!“ dokončila vítězoslavně. Teď to byli pro změnu Harry se Snapem, kdo vytřeštili oči na zástupkyni.
„Jasné??“ zeptala se s úsměvem.
„Jistě!!“ vyprskl Snape. Harry jen vytřeštil oči! Jako kdyby toho nebylo málo za uplynulé dva dny. Ještě musí strávit den se Snapem. Po tom všem co mu ráno řekl. To bude horor.
„Pottere!! Pojďte!“ zavolal na něj Snape. Harry si ani nevšiml že se vydal k odchodu. On jen mezitím civěl na ředitelku nebelvírské koleje.
„Tak Pottere, běžte!! Profesor čeká.“ řekla s úsměvem. Doufala totiž, že by mohl společně strávený den přerušit tu nenávist mezi nimi. Harry se zdrceně otočil a odešel se Snapem do sklepení. Snape ho zvědavě pozoroval. Harry se zatím úspěšně jeho pohledu vyhýbal. Koukal na vše ostatní, jen Snapeovi se vyhýbal. To už ovšem došli do Snapeovy ložnice. Myslel, že půjdou do kabinetu, ale ředitel zmijozelské koleje měl zjevně jiné plány. Profesor mu otevřel dveře a nechal ho vejít. Pak zavřel a vykouzlil jednu postel na druhé straně místnosti. Byla stejná, jako ta profesorova.
„Pottere, vzhledem k tomu, že je šest hodin, si lehněte a ještě se vyspěte. Stejně tu budete celý den, takže je času dost. Diskutovat o Vašem raním výstupu budeme potom.“ Oznámil mu Snape.
„Je zajímavé, že Vás klobouk neposlal do Zmijozelu.“ neodpustil si poznámku.
„Jak to myslíte??“ zeptal se šeptem Harry.
„Říkal jsem snad jasně, že si máte lehnout a debatovat budeme potom.“ Neodpověděl mu Snape na jeho vyslovenou otázku. Když mu ovšem došlo, že Harry ho nemá zjevně v plánu poslechnout, jen na něj ohromeně zíral. Proto ho chytil a jemně ho dostrkal až k posteli, kde ho donutil sednout si. Pak se otočil a vydal se na opačnou stranu.
„Pottere!! Řekl jsem spát, nebo aspoň ležet!! To je rozkaz!! Jsem Váš profesor a vy mně budete poslouchat!!“ vyjel na něj jeho učitel. Harry tedy rezignovaně poslechl. Vyzul si boty a lehl si. Myslel si sice, že neusne. Po pravdě řečeno se rozhodl, že neusne za žádnou cenu. Možná díky tomuto rozhodnutí usnul asi za dvě minuty. Vzbudil se asi až kolem deseti hodin. Nehýbal se a zaposlouchal se. Uslyšel pouze škrábání brku. Snape byl zjevně vzhůru. Profesor přestal psát a pohlédl na svého žáka. Podle frekvence jeho dechu poznal, že nespí. Ovšem nic neřekl, jen ho sledoval. Mladý student cítil jeho pohled. Snape se jen pousmál a pokračoval v psaní svého dopisu. Harry zjistil, že ho zvuk škrábajícího brku uklidňuje a uspává. Při tomhle zjištění se zase úplně probral a posadil se.
„Takže už jste se rozhodl vstát??“ poznamenal Snape.
„Jak???“ nechápal Harry.
„Poznal jsem, že nespíte asi už před hodinou. Vlastně jsem si myslel, že mi tu zase usnete. Poznal jsem to podle toho, že se vaše dechová frekvence vrátila do normálu. Možná jste si ještě nevšiml, ale když spíte, tak dýcháte pomaleji.“ Dokončil profesor.
„Před hodinou??“ zeptal se překvapeně Harry.
„Ano. Bylo asi 10 hodin. Teď je 10.55. Takže téměř před hodinou.“ Odpověděl klidně Snape.
Harry se postavil. Snape si ho zaujatě prohlížel. Harry si jeho pohledu všiml.
„Co se tak díváte??“ vyjel prudce Harry.
„Asi se Vám nespalo dobře, co??“ zeptal se s úšklebkem, „Jen mně zajímalo, jak se zachováte po zjištění, že jste nejmladší syn Pána zla.“ dokončil a sledoval, jak se zachová.
„Jak to víte?? On to ví??“ vyděšeně ze sebe po pár vteřinách dostal.
„Ne, neví to. Ovšem já jsem si přečetl tohle.“ a ukázal na zmijozelský rodokmen.
„Vypadl Vám, když jste odcházel z mé ložnice. Nemohl jsem si ho nevšimnout. Proto jsem se vydal za vámi. Ten „trest“ co nám oběma uložila ředitelka vaší koleje se nám velice hodí. Popovídáme si o Vaší situaci.“ poznamenal.
„Není o čem si povídat. Nikdo kromě Vás, Malfoye a mně to neví. A tak to taky zůstane. Nepřipustím, aby to někdo zjistil. Udělám pro zachování tajemství vše, rozumíte??“ nenápadně začal vyhrožovat profesorovi Harry.
„Podobáte se otci víc, než si myslíte.“ poznamenal s úsměvem Snape.
„Blbost!!“ odsekl Harry.
„Není, protože Váš otec taky rád využívá vydírání, když něco chce. Je v tom velice nadaný. Vy jste mladý, teprve se učíte, ale pak vám to možná půjde docela dobře.“ s tímhle vstal a zamířil k mladému chlapci, který skryl tvář do dlaní. Opatrně se ho dotkl a zašeptal:
„Ale nemusí to tak být. Pokud si dáte pozor, tak nemusíte být nutně jako Váš otec. Po pravdě jsem slyšel, jaký byl ve škole.“
„Jaký byl??“ Harry neudržel zvědavost. Zajímal ho jeho otec.
„Nějak Vás zajímá, ne?? Ale to chápu. Je to Váš otec. Zájem je na místě.“
„Byl prudší. Hodně prudší. Vy jste zdědil základní charakterové vlastnosti po Vaší matce, která taktéž chodila do Nebelvíru. Vaše matka je jemná duše. Po pravdě nechápu, co ji u Vašeho otce drží. Možná láska vůči němu, nebo vůči Vašim sourozencům. I když Vaši sourozenci jsou různé povahy. Váš bratr Alex je jemně rozmazlen, neboť se vyhřívá v postavení zatím nejmladšího syna pána zla. Kristin je Alexovo dvojče. Ale je úplně jiná. Je to milá a příjemná mladá dáma. Rika je trochu tvrdšího ražení. Hodně trpěla ztrátou otce. Bratr Thomas je zvláštní typ. Je proměnlivý. Někdy je přátelský, jindy je tvrdý. Podle situace. Ovšem nejmladšímu bratrovi by neublížil. Tudíž se ho nemusíte obávat. Ale musím Vás varovat. Harrymu Potterovi by bez váhání ublížil. Petunie byla taky jemná jako matka. Lily byla taky jemná duše, stejně jako Vaše matka a nejstarší sestra.“ Dokončil vyprávění o chlapcově rodině.
pokračování příště
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ