Tu letní noc nastalo hrobové ticho.
Pro tebe.
Za vrácení času by jsi dala vše.
Kus sebe.
Nikdy jsi nám o té noci nic neřekla. Co víc přestala jsi mluvit úplně. Prosili jsme tě, aby jsi nám pověděla alespoň něco. Mlčela jsi. A když většina lidí odešla a my zůstali spolu, po tváři se ti skoulela jedna velká slza…
Tolikrát jsem tě utěšoval. Říkal: „Bude lépe!“ Nevěřila jsi mi. Vždy jsi mi věnovala pohled. Byl to smutný pohled. Od velmi smutné dívky.
Jsou lidé, kteří mají i větší pech.
A ty se tváříš,
jako kdyby na černě pomalovaný zdech
bylo jen tvé jméno...
„Proč pláčeš? Řekni co se stalo?“ Tolikrát jsem se ptal… a ty jsi mi zase neodpověděla... Tvé tělo se roztřáslo neovladatelnými vzlyky. Vzal jsem tě do náručí.
„Neboj. My to spolu zvládneme.“
Ani si se na mně nepodívala. Možná, že si mě neslyšela. Možná jsi mě vůbec slyšet nechtěla.
Nemohlo se zase stát tolik,
kdyby zvonu chyběl zvoník,
byl by na tom světě úplně sám.
Ale ty nejsi...
Hodiny a hodiny času jsme spolu strávili. Ty jsi vždy mlčela. A já si připadal čím dál tím víc bezmocnější...
Postupem času tě většina lidí začala považovat za blázna.. Já však věděl, že ty blázen nejsi… Že pro to co děláš, máš svůj, jinými nepochopitelný důvod…
Jako každý den jsem přišel za tebou, abychom byli spolu. Neležela jsi ve své posteli. Spěšně jsem prohledal dům. Nebyla jsi tam . Rychle jsem vyběhl na zahradu a...
Pod starou vrbou viděl jsem ležet tebe,
v tu chvíli padala vyhaslá hvězda z nebe.
Byla jsi mrtvá. Mnoho lidí říkalo, že bláznovi stejně nebylo pomoci. Ale já věděl, že jsem ti pomoci mohl,ale nepodařilo se mi to...
Možná, že tajemství, které jsi si vzala do hrobu bylo větší než jsem si myslel... Ať je to jakkoliv, pravdu už se stejně nikdy nedozvím…
Snad se jednou všechno změní.
Snad smutek upadne v zapomnění.
Snad jednou bude líp
a já zapomenu na hvězdy tvé cíp...
****
Za rady a pomoc děkuji Jixy.