Když na krajinu padá noc
a slunce je v širé dáli
a měsíc už má veškerou moc,
pak vážně přemýšlíš zdali
vydržíš tuhle temnotu…
Noc už celou krajinu naplnila.
Dostala se všude.
a tím dětské jiskřičky naděje uhasila.
Už to tak jednou provždy bude…
Jednou už se třeba nebudeš báti.
a tvá krásná máti
bude mít klid.
Myslíš, že bez pohádek to půjde líp?
Budeš dospělá.
a tvá komůrka ztemělá
ti už vadit nebude...
A když pak nadchází ráno
a sny minulé noci se už zdáli.
Říkáš si: „ Bylo mi přáno.“
A jestli to tak opravdu býti má-li
jsi ráda…
Dnes oči medvědovi nežhnuli
tys mohla spát.
Dnes slzy nad polštářem nekanuli
Andělé u tebe mohli klidně stát.
*****
Proč malé děti musí se tolik bát,
třesouci se strachy.
Proč žádné hezké sny
nemohou se jim zdát
jen tak…
Proč tolik trápení,
proč tolik křiku
proč tolik vábení
zla v tichu…
„ Máma už je u tebe. Jsi v bezpečí. Neboj“
Náruč matčina chutná tak sladce,
jenže až odejde…
Proč pocit jistoty chutná tak vratce?
Tvůj čas jednou nadejde
Bát se přestaneš…