Sendviče by neměly dělat bů
To ráno dostal Black dopis od matky, a tak si Potter a Pettigrew dali noční partičku Urážkového binga, zatímco jim Black dopis předčítal, což byl jeho oblíbený způsob, jak se vypořádat s poštou takového typu.
I když Potter solidně zabodoval s termínem, který si vybral – “ostudo celé rodiny!” – Pettigrewovi se dařilo daleko lépe s překvapivě populárním výrazem – “zvrhlý plode mých beder!”.
A Black je bavil tím, že imitoval svou matku tak pisklavým hlasem, že se Remus málem začal znepokojovat tím, jak na tom bude Blackův krk na konci představení.
“Tvá drzost snad nemá hranic! Krátura mi sdělil, že zmizely tři lžičky ze servisu ze skřetího stříbra a k tomu navíc zapalovač tvého otce a jehlice z mého klobouku, posázená granáty. To, že se opovažuješ nás okrádat a celou dobu se opovržlivě vyjadřuješ vůči dědictví, které ti poskytuje takový luxus, jen dokazuje, že jsi nestydatý nedvěč...”
“‘Nestydatého nevděčníka‘ si napříště zamlouvám já!” vpadl mu do řeči Pettigrew, který si zaznamenával celou dobu skóre na zadní straně svých prořídlých poznámek z Dějin kouzel.
“Takže si ještě nevšimla, že jsou v čudu i ty zlatý cibule tvýho dědy?” zeptal se Potter.
“Vypadá to, že ne,” prohlásil Black ochraptěle. “A to jsem je střelil v zastavárně za pětapadesát galeonů. O příštích prázdninách si zajedu pro nějaký svícny.”
“A to ji nenapadne prohledat ti kufr?” zajímal se Remus. Ležel u sebe na posteli, trochu mimo jejich kroužek a opisoval tabulku přísad do lektvarů a jejich předpokládaných účinků v roztocích. Zvedl hlavu a zjistil, že se na něj celá trojka dívá, jako by úplně zapomněli, že tam je.
”Jo,” odpověděl nakonec Black, “ale příště se mnou pojede zpátky do Bradavic můj brácha, Regulus, a tomu kufry neprošmejdí, protože je malý podlízavý spratek.”
Remus se podíval zpátky na svůj úkol a otráveně zjistil, že tu zatracenou tabulku vyplnil špatně. Rulík zlomocný v tom, kdo ho vypije, nevzbuzuje nepotlačitelné kleptomanské sklony. Netušil, kde na tohle přišel. Opatrně odstranil chybu a pečlivě zapsal správnou odpověď.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ticho trvá příliš dlouho.
Pozvedl hlavu a zachytil konec nějaké nenápadné komunikace mezi těmi třemi. Black se na něj zlehka usmál, zatímco si Pettigrew a Potter vyměňovali významné pohledy. Black zase začal předčítat.
“Zatímco se tvůj otec i nadále domnívá, že jde pouze o mladickou vzpouru, mně je jasné, že se vydáváš stejně ničemnou cestou jako tvůj strýc Al-”
“Mám hlad,” oznámil Pettigrew. “Kdo má ještě hlad? Nemá ještě někdo hlad? Dá si ještě někdo něco k jídlu? Něco dobrého k jídlu?”
Remus si byl jistý, že se mu to nezdálo a že Potter vážně nakopl Pettigrewa do holeně, ale to už Black okatě souhlasil, že ano, on taky z ničeho nic dostal hlad. Tohle divadýlko už samo o sobě bilo do očí.
“Tak jo, tak já taky,” přidal se Potter.
Tři obličeje se s očekáváním obrátily k Remusovi. Tomu nikdy v životě nebylo jasnější, že nemá v Nebelvíru co pohledávat, a nikdy si tolik nepřipadal jako vlk – než pod náporem jejich skoro predátorských pohledů.
”Co, dáš si něco k snědku, Lupine?” zeptal se ho Black.
“No, ano, to by bylo od vás hezké. Díky,” přikývl Remus.
Black mu poslal zářivý úsměv a Potter se nahnul přes okraj postele, zalovil v kufru a elegantně přehodil svůj neviditelný plášť přes Pettigrewa, který si už natahoval boty.
Zatímco byl Pettigrew pryč, Remus se snažil opět soustředit na svůj úkol, ale věděl příliš dobře, že ho Potter a Black pořád ještě sledují. A navíc – a ne, to rozhodně nebyl výplod Remusovi paranoidní mysli – vyměňovali si mezi sebou vzkazy.
Musejí chystat nějakou boudu.
Remus si povzdychl. Už se cítil dost mizerně z toho, že nemohli být jeho kamarády. Opravdu si museli vybrat zrovna jeho, aby jim nahrazoval nenáviděné zmijozeláky, když zrovna nebyli po ruce? Proč ho prostě nemůžou nechat na pokoji? Byl tichý, držel se jim z cesty a nedonášel učitelům, i když někdy zaslechl, co plánují.
Proč ho prostě nemůžou nechat na pokoji?
Dusot nohou a vůně pečeného masa a horkých hranolků oznámily Pettigrewův návrat. Plášť sklouzl k zemi a odhalil malého chlapce s náručí plnou talířů s jídlem. Black si nadšeně zamnul ruce, přiskočil k Pettigrewovi, bez mrknutí popadl mísu s hranolky a odnesl si ji k sobě na postel. Podle všeho se nehodlal dělit.
“Tohle všechno máš z kuchyně?” zeptal se Remus.
Pettigrew, očividně pyšný sám na sebe, přikývl a nemotorně přitom posunul talíře s hovězími sendiviči do lepší pozice.
“Domácí skřítkové ti je prostě dají,” vysvětlil mu Potter. “Někdy tě tam zavedeme.”
Byla to bouda. Budeme předstírat, že vedeme Lupina do kuchyně, ale pak... ho někam zavřeme. Nebo něco podobného. Podle Remuse by to byl dost prostoduchý vtípek, ale na druhou stranu se nimi zdaleka nezabýval tolik jako Potter a Black. Ti by určitě přišli s něčím kreativnějším.
Pettigrew zaváhal a prohlížel si zamračeně čtyři talíře. Nakonec jeden Remusovi podal.
“Tenhle je pro tebe.”
Pak rozdělil zbytek a trojka se hltavě pustila do jídla a přátelské hádky ohledně vlastnictví hranolků, která skončila tím, že celou mísu rozsypali Blackovi do postele a na podlahu.
Navzdory tomu, jak ho hlodaly pochybnosti, si Remus málem připadal jako jeden z nich. Jako by k nim patřil.
Black se na něj koukl a znovu mu věnoval ten okouzlující, neupřímný úsměv, při kterém Remus instinktivně znervózněl.
„Dej se do toho, Lupine,“ pobídl ho, “dokud je to teplý.”
Jídlo vonělo hezky a vzhledem k tomu, že měl i hrst hranolků, které po něm Potter hodil v přátelském gestu, jak Remus doufal, zakousl se do sandwiche. A málem se začal dusit.
Maso připomínalo houbu a bylo taky tak mokré.
Remus se zarazil a pomalu skousl. Maso nebylo ani tak uvařené jako strašně vyděšené.
To znamenalo, že právě teď měl v puse kus mrtvé krávy a čekalo se od něj, že ho sní. Skoro se divil, že se mu ta hrozná věc neškube mezi zuby.
“To je... é... to je dost krvavé, že?” zamumlal.
„Chutná?“ zajímal se Potter.
Remus se s nimi chtěl kamarádit. Opravdu to moc moc moc chtěl. Ale ne za cenu otravy z jídla kvůli tomu, že snědl syrové maso. Určitě musel existovat jiný způsob, jak si získat přátele, než strávit zbytek moci zvracením do záchodu.
Ale Potter pozoroval, jak jí, a Black a Pettigrew to samé. Nechali své vlastní sandviče být jen proto, aby ho mohli sledovat při jídle. Znamenalo to, že ho mají rádi?
Nejspíš ne.
Ale... Co když ano?
“Hm, chutná,” souhlasil Remus slabým hlasem.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ