„Nicol, dávej přece pozor! Víš, jak je obrana proti černé magii důležitá!“ rozčilovala se asi čtyřicetiletá, avšak stále atraktivní žena na mladou dívku, která seděla u stolu a koukala se z okna.
„Ale mami, vždyť už ji umím lépe než ty,“ odpověděla dívka znuděně.
„Kromě toho se to tu moc kouzelníky, kteří by vyznávali černou magii, nehemží," ironicky nadhodila a mávla svou hůlkou.
„Nemůžu stále pochopit, proč žijeme jako nějací mudlové a neodstěhujeme se někam, kde bych své schopnosti uplatnilam,“ odvrátila se od pohledu své matky a znovu se dívala z okna.Žena si přisedla a se starostí v hlase odpověděla:
„Tohle už jsem ti přeci několikrát vysvětlovala, Nicol. Nemůžeme jít nikam, kde žijí kouzelníci, protože…“
„Protože je můj otec největší padouch na světě, protože by mě ostatní kouzelníci nenáviděli, protože je to pro nás nebezpečné!“ přerušila vztekle matku.„Ale proč? Vždyť už sama dvacet let nevíš nic o jejich světě! Možná už se tam dávno situace změnila a nikdo si na mého otce ani nevzpomene. Kromě toho si mi do dnešního dne ani neřekla jeho jméno a co tak hrozného udělal, že se ho bojíš jak čert kříže.“
„A pokud to bude jen trošku možné, tak ani neřeknu, Nicol!“ dokončila matka pro ni nepříjemný rozhovor a odešla z místnosti.Nicol se za ní jen podívala, rezignovaně si povzdechla a znovu se otočila k oknu. Pozorovala sluneční krajinu francouzských Arden a příjezdovou cestu k jejich pensionu. Tolik si přála odejít někam, kde by ji nerozčiloval ten stereotyp a samota. Přátel neměla nikdy moc, protože již od dětství cítila, že je jiná než ostatní. Naštěstí jí to matka brzy vysvětlila a začala Nicol sama učit. Bohužel za několik málo let uměla Nicol více než matka. Cítila, že má neobyčejnou sílu, a mrzelo ji, že své schopnosti nemůže využít jinak než na uzdravování nemocných zvířat v lese a k opravě rozbitých věcí u nich v pensionu. Každou zimu a léto k nim přijížděla spousta turistů a ona už chtěla ve svém životě poznat i něco jiného. Asi po deseti minutách pozorování západu slunce vstala a odešla se převléknout do svého pokoje. Čekala ji dlouhá a nudná noc v jejich recepci.Oblékla si dlouhou úzkou černou sukni a zelené tričko, které ladilo s jejíma smaragdovýma očima. Musela se sama na sebe do zrcadla usmát, jak moc byla podobná své matce. Stále marně hledala náznak něčeho, co by měla po svém otci. Nebyla moc velká, měřila sotva 158 cm, ale měla hezkou ženskou postavu, dlouhé vlnité tmavě blonďaté vlasy a jemné rysy v obličeji. Tušila, že jediné, co zdědila po svém otci je její síla. Někdy měla pocit, že ji matka dost nepříjemně pozoruje. Ze začátku ten pohled nechápala, ale časem zjistila, že je to pouze strach. Strach z toho, zda se v ní neobjeví stejná touha po využití schopností jako u jejího otce.
Blížila se osmá hodina, urychlila úpravu svého zevnějšku a šla vystřídat Marii v recepci. Usedla za pult a začala si prohlížet nejnovější výtisk časopisu Elle, který tam Marie nechala. Začala se smát, neboť problémy mudlů ji vždy pobavily. Když už Nicol ta spousta módních výstřelků a problémů v komunikaci mezi mužem a ženou začala nudit, odložila časopis a podívala se do knihy objednávek, zda má dnes přijet nějaký nový klient. Na seznamu byla tři jména: Ronald Weasley, Harry Potter a Hermiona Grangerová.
„No super, anglánci. Alespoň si opráším svou angličtinu“ pomyslela si a podívala se po zvuku, který vycházel od příjezdové cesty. Ke vchodu se blížily tři postavy, jejichž podoby nemohla rozeznat, neboť jim do zad svítilo zapadající slunce. Ztratily se jí z dohledu až ve chvíli, kdy došly ke dveřím, otevřely a vstoupily. Konečně si je mohla prohlédnout a usoudila, že můžou být tak v jejím věku. Nejvyšší z nich byl ryšavý chlapec, který se zrovna o něčem dohadoval s hezkou hnědovlasou dívkou a nevypadali, že by chtěli svůj vzrušený rozhovor ukončit i přes protesty třetího z nich, který byl také vysoký, tmavovlasý a zatím stál zády k ní. Jejich rozhovor ukončila až hnědovláska, jež byla o poznání menší než oni, když si všimla pobaveného pohledu, který jim Nicol po celou jejich hádky věnovala. Přistoupila rázně jako první k recepci, v závěsu na ní dva chlapci a důležitě řekla:
„Dobrý večer, jmenuji se Hermiona Grangerová a tohle jsou Ronald Weasley a Harry Potter,“ výmluvným gestem ukázala z ryšavého chlapce na tmavovlasého a pokračovala
„Měli bychom tu mít zamluvené dva pokoje. Jeden dvoulůžkový a jeden samozřejmě jednolůžkový,“
s našpulenými rtíky dokončila svůj proslov.Nicol nemohl uniknout škleb zrzavého chlapce, který věnoval hezké dívce. Ještě jednou a pořádně přejela pohledem jejich tři nové zákazníky a zastavila se na tmavovlasém chlapci. Zarazila se, neboť oči, které Nicol přes brýle pozorovaly, byly stejně smaragdově zelené jako její a přesto si říkala, že hezčí ještě neviděla. Srdce cítila až v krku a nebyla schopná se od nich odtrhnout. Nakonec spojení přerušil chlapec, který s bolestným: „Au.“ přiložil svou pravou ruku k jeho čelu a odvrátil se. Hnědovlasá dívka k němu okamžitě přiskočila a téměř mateřským tónem se zeptala:
„Harry, jsi v pořádku? Co se děje?“
Harry gestem odmítl její starostlivost a odpověděl:
„Ale nic, Hermiono, to bude v pořádku. Jen klasika,“ a usmál se na ni. Hermiona se tedy otočila zpět na Nicol a zeptala se: „Tak co bude s těmi pokoji?“
Nicol zaklepala hlavou, aby se vzpamatovala: „Samozřejmě, omlouvám se. Vítám vás v pensionu Michell Mercier, mé matky. Máte tu objednané dva pokoje na týden. Tady jsou klíče. Dvoulůžkový má čílo 25 a jednolůžkový je hned naproti s číslem 26. Po ubytování můžete zajít na večeři, která je v době od sedmi do devíti večer, snídaně potom od sedmi do devíti ráno a oběd je od dvanácti do dvou. Dveře do jídelny jsou těmito dveřmi rovně a potom vpravo. Své pokoje najdete v druhém patře. Přeji příjemný pobyt.“
Předala jim s úsměvem klíče a naposledy se podívala do očí tmavovlasého chlapce, který se opět chytl za čelo. Pozorovala je celou dobu, co vycházeli společně do schodů a přemýšlela nad tím, v čem se jí zdají tihle tři jiní, než ostatní mudlové…
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ