Přemýšlel nad svým osudem, nad svým úkolem a nad šancí, že tento úkol splní. Harry Potter seděl u stolu pod oknem v svém pokoji a zamyšleně hleděl do dálky.
Na stůl ukápla slza. Nechtěl na to myslet, ale čím víc se snažil vypudit z mysli vzpomínku na smrt Siriuse, kmotra, který mu rozuměl jako nikdo jiný, a ztrátu Brumbála, rádce, jenž nejen že vždy poradil, ale také dodal sebedůvěru a odvahu, tím víc se tato vzpomínka drala na povrch. Nezapomněl ani na své nejlepší přátele – Rona A Hermionu. Jak je jen přimět, aby s ním nikam nešli a zůstali v bezpečí? Nejvíc ale viděl v duchu obličej Ginny, kterou miloval z celého srdce a kterou musel opustit proti své vůli, aby zmenšil nebezpečí, že by jí chtěl někdo cílevědomě ublížit. Jen myšlenka na ni mu rozjasnila tak chmurnou náladu. Kdyby se ve dveřích do pokoje objevil mozkomor, myslel by na ni. Otevřel oči a zjistil, že leží na posteli. Na okně seděl nádherný pták, Brumbálův fénix Fawkes a na noze měl přidělaný dopis. Harry okamžitě vstal a sundal dopis z fénixovy nožky. Rozpečetil obálku, vyndal z ní pergamen a začetl se.
Milý Harry,
tento dopis ti píši pro případ, že bych ti nemohl sdělit vše potřebné k tomu, abys ty sám mohl zničit Voldemorta i s jeho zbývajícími viteály. Fawkes ti ho má donést až po mé smrti – je to jeho poslední úkol ode mne. Tak tedy k věci. V Godrikově dole pod troskami domu tvých rodičů se nachází velká knihovna Tvého rodu. Tam podle mého najdeš vše potřebné pro splnění toho nesnadného úkolu. S tímto tajemstvím se mi svěřil James těsně před svou smrtí.
Mám pro Tebe poslední radu – neodháněj od sebe své přátele!
Hodně štěstí, Harry, věřím ti
Albus Brumbál
PS.: Pokud bude Fawkes chtít, můži ti pomáhat a být ti přítelem, jako býval přítelem mně.
Harry se automaticky podíval na kalendář na stěně, na kterém bylo zvýrazněno datum 29. 7. – pondělí a rozhodl se, že ve čtvrtek vyrazí do svého rodiště.
„Tak co, Fawkesi, zůstaneš se mnou? Budeš mi přítelem?“ Otočil se Harry na fénixe. Odpovědí mu bylo souhlasné zazpívání, které Harrymu vyloudilo na obličeji šťastný úsměv.
Čas plynul tak pomalu, že si černovlasý chlapec myslel, že se čtvrtka nedočká. Dočkal se a ve čtvrtek odpoledne pár bloků od domu na Zobí ulici číslo 4 mával na Záchranný autobus.
„Nazdar Harry,“ zahalekal na chlapce Stan Silnička ze dveří a začal mu pomáhat s nákladem do autobusu.
„Tak kam to bude?“ Zeptal se Stan.
„Do Godrikova dolu,“ řekl Harry a autobus se rozjel.
„To bude zase jízda,“ proletělo Potterovi hlavou, protože autobus akceleroval tak rychle a nečekaně, že se Harry rázem ocitl na druhé straně autobusu.
„Jak si užíváš prázdniny,Harry, nebo ti mám říkat Neville?“ Přišel Stan k němu do jeho kóje s postelí.
„No, abych řek pravdu tak nic moc.“
„Ty to s těma mudlama nemáš moc lehký, co?“
„To teda nemám.“
„Tak jó, Harry“, řekl Stan, „připrav se, za chvíli tam budem,“ a odešel.
Autobus zastavil. Harry vzal do ruky klec s Hedvikou a Kulový blesk a očaroval kufr, aby se vznášel před ním a nejbližšími dveřmi vystoupil.
„A jsem doma,“ pomyslel si, když se podíval na trosky domu před sebou.