Oblaka táhnou

Kde se skrývá pravda

Snad na dně poháru

Bohatě tepaného

Snad v úzkých záhybech

Tam ve vnitřnostech ptačích

Pravda se skrývá

To je důležité

„Sedm cibulí, půl bochníku chleba a opravdu malý kousek sýra.“

„Zdá se ti to málo Helgo?“ usmál se.

Jistěže se mi to zdálo málo. Geofreyovo představení bylo dokonalé, jeho balady dojímaly. Jeho žerty rozesmály. Všechno bylo jak má být a přece jsem od přihlížejících vybrala jen těch zatracených sedm cibulí, půl bochníku chleba a malý kousek sýra. Geofrey se zdál být spokojený. V předchozím městě jsme získali spoustu jablek, svrasklých, z loňské sklizně. A to ho taky potěšilo. Tyhle věci, na rozdíl od jiných, bral vždycky z lepší stránky.

„Tahle je plesnivá,“ zamračila jsem se.

On se tomu klidně zasmál. Vzal mi zmiňovanou cibuli z ruky, vyhodil ji do vzduchu a pak ji nechal zmizet.

Těch sedm cibulí nebylo hlavní příčinou mé špatné nálady. Hlavně mi vadila ta místa, která jsme navštívili od posledního úplňku. Geofrey se zásadně vyhýbal větším sídlům. Asi k tomu měl dobré důvody. A vůbec nejradši chodil divočinou. Já ostatně také. Jenže někdy je třeba sejít k lidem, třeba kvůli těm sedmi cibulím.

Ale co mi vadilo. Všechna ta místa se děsivě podobala Mrzimoru. To poslední snad až příliš. Stejné domy. Stejné pastviny. Stejná pole. Stejní lidé. Až jsem se rozhlížela, jestli z nějakého stínu nepozoruji sama sebe. Mrzimor, jak mi to místo ve vzpomínkách zhořklo. Už nikdy jsem se tam skutečně nevrátila. Tedy mé tělo tam už nikdy nebylo. Má mysl tam naopak zalétá často, zvláště dnes.

Tlukot křídel. Z cest s Geofreym si pamatuji hlavně tlukot křídel. Fénix, jeho fénix, kterého jsem při našem prvním setkání zabila, nám tak dával najevo svou přítomnost. Fénix je od přírody ošklivý pták, ale pohled na něj vlévá do žil naději. Bláznivou naději, že svět může být lepší.

Kráčeli jsme vedle sebe.

„Geofrey.“

„Ano?“

„Proč jsi vlastně fénixe neobdařil jménem?“

„On nechtěl, jména – příliš svazují a zavazují. A pak, nepoznal jsem příliš mnoho jiných fénixů, abych byl nucen je od sebe odlišit...“ a pak mám v paměti mezeru. Otvor do kterého nikdy nemohu nahlédnout. Vím jen, že v jednu chvíli jsem šla a v příštím okamžiku jsem ležela na zemi a Goefrey mě opatrně hladil po tváři.

„Jsi v pořádku?“ zazněl jeho vyplašený hlas.

„Já - jistěže jsem v pořádku. Proč, co se stalo?“ zeptala jsem se čistě ze zdvořilosti, protože jsem nechápala, co ho vede k tomu tónu hlasu. Divně se na mě díval.

„Jsi to opravdu ty?“ zatvářil se podezřívavě, odtahoval se ode mě a zároveň se trochu nakláněl, aby si mě blíže prohlédl. Ostře se mi podíval do očí.

„Jistě, že jsem to já. Kdo jiný? Co se stalo?“ zeptala jsem se znovu a zasmála se na něj. Trochu ho to uklidnilo.

„Chvilku,“ těžce polkl, „Malou chvíli jsem se bál, že tě posedl...“

„Ďábel?“ přišlo mi to poměrně směšné. Ale Geofrey ještě neskončil.

„Zvedlas hlavu k nebi a mluvila cizím hlasem. Ta slova byla velmi zvláštní.“

„A co jsem říkala,“ to mě opravdu začalo zajímat, „Totiž, když to nebyl ďábel musela to být...“

„Věštba, to je jasné,“ řekl a tvářil se stejně znechuceně jako tu první noc, kdy jsem mu hůlkou posvítila do obličeje. Geofrey vůbec choval nechuť ke kouzlům a všem jejich projevům. To byl jeden z důvodů, proč jeho fénix musel prohledávat krajinu, proč nám sděloval, kdy se k nám blíží lidé a proč jsme se pokaždé před ostatními poutníky skrývali. Za nebezpečí byl považován kdokoli a cokoli, co se nalézalo na cestě.

Jak mi řekl Geofrey hned první den naší společné pouti: „Většina z těch co potkáš na cestách jsou kouzelníci. Proto jsem si vybral tebe, abych tě požádal o společnost, vypadalas tak příjemně nekouzelně.“ Ošklivě se na mě podíval, ale v té chvíli už to byl žert, ačkoli nepochybuji, že ho zjištění, že i já jsem čarodějka nepříjemně překvapilo.

„Na každý pád,“ pokračoval ve zpovědi, „Pokud jsou to čistokrevní kouzelníci dívají se na mne svrchu, když se mě rovnou nepokusí zabít. Mnoho z nich už ošklivě narazilo,“ a teď se zlomyslně zašklebil, „Nemám sice hůlku, ale dovedu být pěkně nepříjemný. Jsou i jiné cesty obrany.“

„Jak to myslíš, čistokrevní? A proč by tě zabíjeli? Co proti tobě mají?“ to jsem řekla a on na mě začal nevěřícně hledět, dokonce se i zastavil v chůzi. Než jsem si toho všimla, předešla jsem ho o pár kroků. Zastavila jsem a obrátila se k němu. „Stalo se zase něco?“

„To tvé otázky, postrádají logiku, vždyť ty musíš patřit mezi čistokrevné. Patříš mezi ně. Máš hůlku.“

„A co s tím má společného hůlka?“

„Přece... Ty to opravdu nevíš?“ Přistoupil ke mně, chytil mě za ramena, jako by mnou chtěl zatřást. „Čistokrevní kouzelníci, ti co pocházejí z nesmíšených rodů, ti nikdy neprozradí tajemství výroby hůlek. Je to jejich privilegium, používat hůlky. Mají dokonce zákon, který zakazuje dát hůlku v držení nečistokrevnému kouzelníkovi.“

„Ale proč?“ Opravdu mě to překvapilo, dát někomu hůlku mi nepřipadalo trestuhodné.

„Protože jen s hůlkou můžeš dělat skutečná kouzla.“

„Ale ty přece také kouzlíš, zhasls světlo mé hůlky, přemístil ses a zkrotils fénixe...“

„Nic z toho není tak těžké. A fénix – ten má vlastní vůli. Přímé čarodějnictví vyžaduje příliš mnoho z tebe. Použilas smrtící kletbu a málem tě to zabilo, pomocí hůlky se dá zabít elegantně, na dálku, aniž by ti to zkazilo chuť k jídlu. Ó ano, s hůlkou se toho dá dokázat mnoho.“

„Ale takové kouzlo já neznám, má matka mi o takovém ani neříkala.“

„Učila tě ona sama?“ Přikývla jsem. „Tedy ho neznala. Kouzla se přece drží v rodinách. A taková kouzla tím spíše. Máš-li mnoho jmění, některý mocný čaroděj tě může, za určitou protihodnotu, vzít do učení. Ale jsou tři kletby, kterým neučí nikdo. Jejich znalost přechází z otce na syna a v rodinách jsou nejpřísněji střeženým tajemstvím. První z nich podmaní mysl každého živého tvora. Druhá působí neskonalou bolest. Třetí zabíjí.“

 „Zabíjí?“

„Jistě, proto se také před poutníky skrýváme. Na cestách se mnoho čarodějů rádo baví, vytáhne hůlku na nevinné cestující a přičaruje jim oslí uši, nebo prasečí rypák, nebo se prostě pobaví - jinak. Když zjistí, že se bráníš, zlikvidují tě nemilosrdně.“

„Proč?“

„Protože míšenci jsou jen zvěř, jen škodná, kterou je třeba zlikvidovat, aby se příliš nepřemnožila.“

„Svět je zlé místo.“

„Ano je,“ ušklíbl se, „A co s tím uděláš?“

„Změním ho.“

Díval se na mě smutně a zároveň výsměšně. Pomalu zakroutil hlavou: „Pořádek světa je pevně dán. Jak bys ho mohla změnit, i kdybys měla prostředky, kdybys měla moc a sílu. Jsi neohrabaná malá čarodějka bez zkušeností, nevíš jak to v životě chodí. Nevíš vůbec nic.“

„Něco vím. Vím, že mám poslání, vím kam směřuji, znám svůj cíl.“

Geofrey nad mými slovy jen smutně pokýval hlavou. Byl starší, zkušenější a nedokázal věřit. Nevěřil v můj cíl.

Můj cíl, to mě vrátilo do současnosti, k Geofreymu, k věštbě a k sedmi cibulím.

„Jak zněla slova mé věštby?“

Geofreymu se očividně nechtělo vracet k tomuto tématu. Když jsem se zamyslela, doufal, že o tom nebudeme dále mluvit, ale mě to vzrušilo. Tušila jsem, že ve mně dřímou skutečné věštecké schopnosti. Matka mé matky byla také věštkyně, ale mnoho jsem toho o ní nevěděla, matka se o ní zmiňovala nerada. Ale Geofrey nechtěl promluvit.

„Nepamatuji se slovo od slova. Bylo to něco o jezeře, o čtyřech mocných, o smrti bezmocného... Samá prázdná slova. Znáš je, vykřikují je falešné vědmy na každém trhu.“

„Myslíš, že já jsem falešná?“ vzedmula se ve mně vlna vášnivého nesouhlasu, vlna odporu vůči komukoli, kdo by mě obvinil ze lži.

„Ne, jen nevěřím proroctvím, jsou hloupá a málokdy se plní.“

„Ty mi tedy neřekneš, jak zněla má věštba?“

„Nepamatuji se,“ zamumlal. Dál jsme šli mlčky a mračili jsme se každý sám pro sebe. My dva a sedm, ne teď už vlastně jen šest cibulí. Nemluvili jsme, jen jsme ukrajovali další kroky z cesty, která nás dělila od dalšího cíle. Jenže jaký cíl to byl, v tom neměl jasno ani jeden z nás.