Ach slunce odvrátilo svoji tvář
A větry bít se v moje tělo jaly
Jak dávno ztratili jsme svatozář
A pak se lidmi stali
Kdo může říci kam ta cesta vede
Jen stále výše stále výš
Až pod oblaka srdce bledé
Před smrtí jednou vystoupíš
Můj pohled upoutal muž. Ten, který v onom letním dni sebevědomě kráčel zástupem. Neproplétal se, neprodíral, prostě kráčel. Ostatní lidé mu sami ustupovali z cesty. Byl až nepřirozeně bledý, ale rysy jeho tváře vzbuzovaly respekt. Ty černé vlasy, které se leskly ve slunci, ty oči, temné jako nejtemnější noc. A on se díval, on se díval na mne. Geofrey zrovna končil s představením. Chystala jsem se začít vybírat a pak se ozval tlumený úder. Do prachu u mých nohou dopadla zlatá mince. Ta mince, již před okamžikem svírala ruka toho uhrančivého muže. Okolostojící to ohromilo. Mne ostatně také.
Nedokázala jsem se pro tu minci sehnout. Hleděla jsem do těch očí a ztrácela se v jejich hlubinách. Stíny se krátily.
„Seber si odměnu, kejklíři,“ řekl ten tajemný neznámý, ale stále hleděl na mne. Doslova jsem slyšela jak Geofrey za mými zády rudne. Musela jsem předejít jeho výbuchu. Pomalu, nespouštějíc svůj pohled z cizincových očí, jsem poklesla v kolenou, zvedla minci z prachu a znovu jsem se postavila. Ta scéna musela působit podivně. Nádherný, bohatý muž hledí do očí ženě, která je sice zjevně prosáklá prachem cest, ale v ruce svírá zlatou minci a tyto dva pozoruje kejklíř střídavě svírající a otevírající pěsti.
„Za moc to představení nestálo, ale možná by mi tvoje přítelkyně poskytla nějaký přídavek v soukromí,“ s těmito slovy přistoupil ke mně. Uchopil mě a přitáhl blíž k sobě.
„Ne.“
Muž zúžil oči. Má odpověď se mu asi nelíbila. Odstrčila jsem ho a tu minci, tu zlatou minci, kterou mi dal najevo pohrdání mnou, jsem teď naopak já hodila před něj.
„Takže ne,“ bleskovým pohybem vytáhl nůž, skočil ke mně, uchopil mě za vlasy a řízl. Mé vlasy, mé krásné vlasy, má pýcha. Ty vlasy, které jsem pravidelně koupávala v odvarech z kopřiv a březového listí, se snesly k zemi. Půvabné kadeře se válely v prachu.
Ledově na mne pohlédl, vyhodil vlasy, které mu ještě zůstávaly v ruce, do vzduchu a zasyčel: „Mám dnes dobrou náladu, ale až mě příště odmítneš, bude to tvá hlava.“ A odkráčel zpět zástupem, který se znovu rozestupoval dle jeho přání.
Sahala jsem po hůlce a v hlavě mi probíhaly všechny kletby, které bych mohla použít, ale něčí ruka mě chytila za zápěstí. Chtěla jsem se vytrhnout, otočila jsem se a...
„Ne,“ řekl tiše, ale důrazně Geofrey a očima poukázal na okolostojící dav. Trucovitě jsem se odvrátila, ale hůlku jsem nechala ukrytou.
Opustili jsme město chvatně. Oba jsme se museli přemáhat, abychom se stále neohlíželi.
„A příště už to nedělej.“
„Co?“
„Vytahovat hůlku na veřejnosti. Nikdy se nesnaž používat kouzla, pokud nemáš volnou únikovou cestu.“
„Ten – parchant, co si dovolil dávat mi takové návrhy. Nic jiného by si nezasloužil, než aby mu upadla nějaká část těla,“ to jsem dodala obzvlášť pomstychtivě.
„Ach panebože Helgo, ty si hodně vysoko ceníš svého panenství.“
„Cože?“
„Poštvat si kvůli němu proti sobě takového protivníka, to chce odvahu.“
„Nevím o čem mluvíš. Já - nejsem panna a pokud se na mě odváží zaútočit, tak - tam, kde nejsou lidé, ho vyřídím kouzly.“
„Kouzly?“ řekl Geofrey překvapeně, „Helgo, copak jsi necítila tu sílu, která ho obklopovala? Jeho moc dalece převyšuje tvojí. A mojí také, když už o tom mluvíme.“
„Kdyby měl takovou moc, zbavil by se nás hned. A navíc, jsme pro něj nedůležití. Jako hmyz. Určitě už zapomněl, že existujeme.“
„Ne nutně. A ti opravdu mocní svou sílu tají. Dává jim to zvláštní pocit výjimečnosti. A také platí své dluhy. Vždycky.“
Ohlédla jsem se, ale žádné mračno prachu na obzoru nezvěstovalo, že se blíží pronásledovatelé. Snažila jsem se to zlehčit, ale stejně jsem věděla, že má Geofrey pravdu. A cítila jsem v sobě neskutečně zvrácenou touhu toho muže znovu vidět.
„Měli bychom se pohybovat rychleji. Jestli nás nechal jít jen proto, aby nás mohl později překvapit...“
„Ale jak?“ tázavě se na mě obrátil Geofrey. „Nevím v okolí o žádném drakovi, hipogryfovi, ani o jiném rychle se pohybujícím tvoru, který by byl ochoten vzít nás na svých bedrech z tohoto bohy zatraceného místa.“
„Vzduch, letět vzduchem, ano, to je to správné řešení.“
„Necháme si snad narůst křídla? Nevím jak ty, ale já se v ptáka proměnit neumím.“
„Já také ne, přeměňuji se v jezevce, ale ten let bych nezavrhovala,“ už když jsem to říkala, začal se mi v hlavě rodit nápad. Prohlížela jsem si svou dubovou poutnickou hůl. Ano, ano, je dost dlouhá, stačilo by jen... ale Geofreyho hlas mě vytrhl z myšlenek.
„Ty jsi zvěromág? Ale to je skutečně... Je toho v tobě víc než se zdá,“ dodal nakonec zamračeným hlasem.
„Ale Geofrey, to teď není důležité. Nech mě chvilku čarovat.“
Opatrně jsem svou hůl položila na zem a začala jsem s kouzly. Slunce jen nepatrně postoupilo ve své pouti a já jsem byla hotová. Má hůl se vznášela dvě stopy nad zemí a jemně se chvěla potlačovanou touhou po rychlosti.
„Prosím, posaď se dozadu, já nás povedu.“
Geofrey, očividně nepřesvědčen o správnosti svého počínání, se opatrně posadil na hůl a pevně se chytil oběma rukama. Sedla jsem si před něj a vydala pokyn k vystoupání do výšky. Někde se asi stala chyba, protože hůl vyrazila neskutečně prudce nahoru a teprve těsně pod mraky se rozhodla k pohybu vpřed. Letěli jsme velice rychle na sever, k horám.
Let byl velice – namáhavým. Po šedesáti úderech srdce jsem se ohlédla na Geofreyho a – jaká hrůza – on tam nebyl. Zastavilo se mi srdce, zatajil se dech, teprve potom jsem nechala zrak sklouznout dolů a – Geofrey visel z hole, drže se jen jednou rukou. Pokusila jsme se ho zachytit a vytáhnout nahoru. A málem jsem sklouzla také. Zděšeně jsem se rychle chytila oběma rukama. Snažila jsem se nemyslet na to, co se stane, když Geofrey povolí ve svém sevření. V mysli mi tepala jediná myšlenka. Na zem. Na zem. A neodbytný pocit, že nejkratší cesta by nebyla příliš příjemná.
Jenže kde byla země? Ztratili jsme se v nízkých mracích. Ztratili jsme se ve strachu. A já jsem ztratila kontrolu, má hůl letěla s poryvy větru. A pak přišla naděje. Nadpozemsky nádherný zpěv a rudá záře z per toho nejošklivějšího fénixe. Letěli jsme za ním. Neměla jsem odvahu znovu se ohlédnout. Sledovala jsem jen to co bylo přede mnou.
A najednou byly kolem stromy. Začala jsem křičet. Mé ruce se odtrhly od dubového dřeva. Pokusila jsem se chránit si jimi hlavu. V šílené rychlosti mě šlehaly větve. A chvíli předtím, než má hůl narazila do toho starého stromu jsem z ní sklouzla a skutálela se do křoví.
Ležela jsem mezi ostrými a pichlavými větvičkami. Ležela jsem a čekala až pomine prvotní šok. Já jsem přežila, a to mě myslím překvapilo nejvíc. Nejednou jsem si vzpomněla na Geofreyho. Pokusila jsem se vstát a povedlo se. Kolena se mi třásla a bolely mě ty části těla, o kterých dáma nehovoří. Nejdříve jsem udělala těch několik kroků ke své holi, která teď neškodně ležela pod stromem. Zvedla jsem ji, neodvážila jsem se ji zavolat kouzlem, a opírajíc se o ni jsem se vydala hledat Geofreyho.
Našli jsme se pod skupinkou bříz. Netvářil se vůbec potěšeně, že mě vidí. Spíše jako by mi chtěl udělat něco ošklivého. Ale ovládl se.
„Už nikdy víc,“ pronesl velice vážně.
„Už nikdy,“ souhlasila jsem s ním docela ráda.
A tak jsme se znovu vydali na cestu. Všechna drobná zranění, kterých jsme oba utrpěli více než dost, jsem vyhojila. Dopadli jsme nakonec mnohem lépe, než jsme si zasloužili. A po několika hodinách cesty jsem si byla celkem jistá, kde jsem v kouzlu udělala chybu. Geofreymu jsem to ovšem říct nemohla. Nevypadal, že by si chtěl ten malý pokus s rychlejším cestováním vyzkoušet znovu. Ale při první zastávce, kdy mě na chvíli nechal samotnou, jsem hůl začarovala znovu, pro jistotu.
Lesy, do kterých jsme spadli, se jevily jako nekonečné. Už jsme putovali několik dní a okraje stále nevidět. Tím více nás překvapil pohled, který se nám otevřel, když jsme se konečně dostali zpod stromů.
Opevněné město s domy z kamene. Ve druhém ochranném kruhu hradeb se tyčil hrad. Byla to ta největší stavba, kterou jsem kdy viděla. Ty strmé zdi, ta výška. Neskutečně nádherné místo. Nepotřebovala jsem vejít do společenství obyvatel toho města, ale ta majestátnost mě přitahovala.
„Zmijozel, jsem si jistý, že je to Zmijozel,“ zamumlal si tiše Geofrey. Tázavě jsem se na něj podívala. „Už jsem tu jednou byl. Vidíš tu věž? Tam tu úplně na východě. Tu bych poznal všude.“
„Půjdeme...?“ započala jsem otázku, ale hlas se mi v hrdle zadrhl a nedokázala jsem ji dopovědět. Geofrey se na chvíli zamyslel, snad na něco vzpomínal.
„Ale ano, myslím, že by to mělo být bezpečné,“ přikývl nakonec.
A tak jsem poprvé vstoupila do skutečného města.