„Je tak krásný,“ řekla mladá žena skloněná nad kolébkou. Její manžel se usmál a přikývl. Jejich prvorozený syn k nim vztáhl ruku, a když se mu podařilo zachytit otcův prst, zasmál se svými bezzubými ústy. Otec se rozesmál a podal dítěti hadrovou panenku, kterou ušila jeho matka.
„Jmenuje se Merlin,“ prozradila matka dítěti a pošimrala svého syna po tváři. Chlapec hadrovou loutku sevřel a zabořil bradu do mohutného plnovousu své nové hračky. Rodiče si podali ruce a usmáli se na sebe. V jejich očích se odrážely jiskry kouzel.
*
„Je tak nadšený,“ povzdechla si žena s unavenou tváří. Její manžel zvedl pohled od novin a přikývl. Jejich prvorozenému synovi bylo před měsícem pět let. Měl spoustu nevyčerpatelné energie a neskutečné množství dotazů. Občas to bylo únavné.
Řekli mu, aby si šel hrát ven, kde nemohl vzbudit své mladší bratry. Právě se proháněl po zahradě a šlehal kolem sebe proutkem, který utrhl z lísky pod kuchyňským oknem. Šišlavě vyslovoval kouzelná slova, která při různých příležitostech zaslechl od rodičů.
„Ačío baba,“ zavolal ve chvíli, kdy kolem jejich plotu procházela jejich mudlovská sousedka.
„Zase si hraješ na kouzelníka?“ zeptala se hlasitě ta dobrá žena, která byla naštěstí trochu nahluchlá a tak docela neslyšela, jak ji ten maličký nazval. Usmála se na něj, sáhla do kapsy a vytáhla několik karamel. Chlapec se potěšeně usmál a hned si jednu vzal.
„Já ši nehraju,“ zamumlal s pusou plnou karamelu, „Já šem kouzelník.“ Sousedka mu vysypala zbytek karamel do napřažených rukou a pohladila ho po hlavě.
„To víš, že ano,“ řekla konejšivě a dodala, „A pozdravuj rodiče.“
*
„Je tak netrpělivý,“ prohlásila žena s šedivějícími skráněmi. Její manžel na chvíli přerušil krmení jejich nejmladšího a přikývl. Jejich prvorozenému synovi už bylo jedenáct let. Začaly mu prázdniny, ale místo her s kamarády, nebo se svými mladšími bratry pořád jenom seděl u okna a vyhlížel sovu.
Sova však nepřilétla. Nepřestal ji vyhlížet až do konce srpna. V září nastoupil do místní mudlovské školy. Provzdychal celý podzim a jeho oblíbená hračka – hadrová panenka s podobou velkého kouzelníka Merlina, byla promočená hořkými slzami, které proléval, když ji k sobě před usnutím teskně tiskl.
*
„Je tak zdrcený,“ zamumlala žena s nepatrným záchvěvem lítosti v hlase. Její manžel přestal mávat za mizejícím Bradavickým expresem, obrátil se ke svojí ženě a přikývl. Jejich prvorozený syn stál u přepážky a dával až nápadně najevo, že je mu to úplně jedno.
Jeho bratři právě odjížděli do Bradavic a on pořád ještě seděl doma. Loutku Merlina už dávno neměl na polštáři. Schoval ji do krabice starých hraček pod svou postelí ve chvíli, kdy první z jeho bratrů dostal svůj dopis z Bradavic.
*
„Je tak zahořklý,“ povzdechla si žena, když zahlédla jedinou zamračenou tvář v rozjásaném davu svatebčanů. Její manžel se neohlédl, ale věděl, o kom mluví a jen bezmocně přikývl. Jejich prvorozený syn se nechal přesvědčit jen s největším úsilím, aby svatbu svého mladšího bratra navštívil.
Nevěsta nesla kytici modrých květů. Jeden z nich měl v klopě zastrčený i ženich. Ta modrá byla barvou Havraspáru, jejich společné koleje. Nevěsta a ženich měli oči jen jeden pro druhého. Když jejich přátelé o půlnoci pořádali ohňostroj, byli ti dva už dávno ve své ložnici a užívali si svého manželství.
Zahořklý mladý muž byl tím jediným, kdo je viděl plížit se nahoru po schodech. Chvíli potom se sám odešel rozloučit s rodiči.
Vrátil se do svého smutného bytu. V jednom rohu místnosti stál uschlý fikus a pod ním seděla odřená hadrová loutka v podobě Merlina. V kontrastu s rozjásanou kouzelnickou oslavou, která se odehrávala o pár ulic dál, působily prázdné stěny jeho garsonky ještě bezútěšněji než předtím.
*
„Je tak nešťastný,“ prohlásila žena věcně, když si její prvorozený syn stěžoval svému bratrovi, že nemůže najít práci. Její manžel se podíval na hovořící mladíky a přikývl. Jejich prvorozený syn stále setrvával v dětských snech a nedokázal se odpoutat od přání býti kouzelníkem. Nedokázal si najít svoje místo v mudlovském světě. Rodiče by mu rádi pomohli, ale mudlovský svět nechápali a nevěděli, jak svému synovi pomoci se do něj zařadit.
Naproti tomu kouzelnický svět znali velice dobře.
*
„Je tak rozrušený,“ řekla vděčně žena v modrých šatech. Její manžel ji vzal za ruku, povzbudivě ji stiskl a přikývl. Jejich prvorozený syn právě nastupoval do nového zaměstnání. Byl plný rozechvění a radostného úžasu. Nevěděl, že mu tohle zaměstnání zařídili rodiče, ale když přišel řiditel s nabídkou, přijal ji okamžitě. Nemohl váhat, když uslyšel to vytoužené jméno.
Ve vlaku pro něj bylo rezervováno celé jedno kupé a jak k němu procházel chodbičkami plnými rozesmátých dětí, byl stále rozrušenější. Cesta ubíhala pomalu, byl vlastně už večer, když zůstal osaměle stát na nástupišti.
„H-h-hagrid?“ zakoktal se při pohledu na muže majestátné postavy, který ho na nádraží přišel vyzvednout. Obrovský muž se hřmotně zasmál a přikývl.
„A vy ste ten mládenec, co k nám de jako novej školník? Mám recht?“ zaduněl Hagrid a poplácal nováčka po zádech.
„A-a-argus Filch,“ vykoktal nově příchozí a podal Hagridovi ruku.
Byl to jeho první den a když se ubytoval, začal se spokojeně procházet po chodbách. Splnil se jeho dětský sen. Konečně se dostal do Bradavic, po kterých toužil od chvíle, kdy mu o nich rodiče poprvé vyprávěli. Dětský sen, v jehož vyplnění už ani nedoufal.
Nemohl tu studovat, ale teď věděl, že si to vynahradí. Ty chodby budou jeho, co na tom, že je bude muset uklízet. Budou jeho a on k nim bude neodmyslitelně patřit. Usmíval se na každého, koho potkal. Na studenty i na učitele, bez rozdílu.
Měl plnou hlavu růžových představ o tom, jak se stane dobrým duchem zdejšího hradu. Hradu o kterém věděl všechno, co se vědět dalo. V jeho ložnici na nočním stolku seděla vyčištěná loutka v podobě Merlina. Jeho staré sny se vrátily.
Pak se mu v zátylku usídlil hryzavý pocit. Ohnal se rukou a z jednoho dveřního výklenku uslyšel chichotání. Do očí mu vystoupily slzy.
Ten pocit přece znal, vztekle se rozkřičel na dvojici výrostků, kteří si z něj udělali dobrý den. Nejdřív byl jeho křik neartikulovatelný, ale postupně přešel ke srozumitelným výhružkám a slibům nejhroznějších trestů, jaké si dokázal vymyslet. Ale ti dva studenti se mu prostě ztratili v chodbách, které on znal jenom z vyprávění.
Zůstal stát uprostřed prázdné chodby. Slzy v očích. Sáhl rukou do zátylku. Na dlani mu leželo hryzavé házedlo. Ta malá protivná hračka, kterou ho s oblibou zlobili jeho mladší bratři každé prázdniny. Vždycky až do chvíle, kdy jim na něj rodiče přišli a zabavili ho. Ale každý rok si bratři přivezli ze školy nové. Hryzavé házedlo.
Slzy mu začaly stékat po tvářích. Dětské sny. Někdy bolí, když se splní.