Trénink nebelvírského famfrpálového družstva končil. Šest hráčů odcházelo do hradu, akorát chytač ještě udělal ve vzduchu několik vývrtek a loopingů, jenom tak pro radost. Přistál na trávníku, hodil si koště na rameno a vykročil za ostatními.
Vtom se přiřítil veliký černý pes, opřel se Jamesovi o ramena a povalil ho, vrtě ocasem a nadšeně štěkaje.
„Jestli mě olízneš, ty cvoku, dostaneš přes čenich složenýma novinama."
Maxipes se skulil stranou a proměnil. „Odkdy čteš noviny?"
„Nečtu, ale kvůli tvým blbinám bych si je předplatil."
„Není nad to mít kamaráda jako jsi ty," vytahoval si Sirius stéblo z vlasů.
„Viď!" oplatil mu James. „Takže tobě se ta proměna už úplně a dočista povedla," dodal. „No to jsem z toho jelen."
„Jestli něco neuděláš s tím parožím, tak ne. To jseš u mě maximálně srnec."
„Ty..." hledal James vhodnou nadávku a naznačoval, že Siria přetáhne koštětem.
„Tak kde to vázne?" volala na ně od hradu pomenší postavička. „Čeká se na vás!"
„Jo, už jdem!"
James zastrčil koště pod postel a seběhl po schodech do společenské místnosti.
„Plášť s sebou nebereš?" podivil se Sirius.
„Pět se nás pod něj stejně nevejde."
„Jak to pět?"
Lily vstala z křesla. „Takže můžeme jít?"
Cestou po školních chodbách nikoho nepotkali, jen Protivu slyšeli rachtat brněním o dvě patra níž. Jinak bylo všude ticho a kromě posledního srpečku couvajícího Měsíce, nakukujícího okny, i tma.
„Co je to vlastně za skupinu?" zeptala se Lily, když už byli všichni v tajné chodbě v bezpečné vzdálenosti od školy. „James říká, že jsou skvělí."
„Sirius říká, že jsou skvělí," odpověděl James.
„Říkají si Havjeď," vykládal Sirius, „a hrajou hlavně rock'n'roll. Mají v repertoáru spoustu mudlovských písniček, takže si kdekdo myslí, že jsou jejich, ale ve skutečnosti si nejspíš nic nenapsali. Aspoň o ničem nevím," pokrčil rameny, „ale je mně to jedno, hlavně že hrajou dobře."
„A hrajou taky Elvise?" zajímala se ještě Lily.
„Určitě. Já sice přesně nevím, který šlágry jsou zrovna jeho, ale moc bych se divil, kdyby tam nic neměli."
„Teda – ještě že nejsme ve Francii," prohlásil James.
„Proč to?" podivil se Remus.
„Protože Voldemort se tam jmenuje Elvis. Tom Elvis Jesudor."
„Jakto?"
„Asi jako přesmyčka Je suis Voldemort, ne?"
„A jak se vlastně jmenuje u nás?" vyptával se Peter.
„Tom Marvolo Riddle."
„Myslel jsem, že Tom Rojvol Raddle," řekl Remus, ale Sirius už se naštval.
„Nejsme v Československu, a dejte s tím černokněžníkem pokoj."
„Tam je to snad Tom Marvoloso Riddle." Sirius zavrčel.
„Nejdeme pozdě?" napadlo Lily.
„Možná o čtvrt hodinky. Ale jestli se nepřestanete dohadovat o Voldemortovi a nepřidáte do kroku, tak to bude víc. Pojďte, nechci o to přijít."
Na dveřích hostince U tří košťat visel veliký plakát
v 10 hodin
KONCERT
skupiny
HAVJEĎ
„To je ale divný pravopis."
„Beatles se taky nepsali podle pravidel," namítla Lily a strčila do dveří.
Uvnitř chybělo několik stolů, u jedné stěny stálo podium a před ním prázdný parket. U zbylých stolů bylo nabito, až na jeden v rohu, ke kterému Sirius suverénně zamířil. Koncert už měl začít, ale jeden z kytaristů ještě natahoval strunu – zřejmě mu praskla.
„No ale na tenhle stůl je reservé."
„Jistě, pro nás. Ale je jenom pro čtyři – s tebou jsem, Lily, bohužel nepočítal."
Mladá barmanka s dlouhým silným copem se k nim propletla mezi lidmi, přičemž několik zákazníků obsloužila. „Už jsem myslela, že nedorazíte. Ještě chvilku a byla bych tu cedulku sundala. Takže vstupné je šest srpců, vás je pět – a dáte si něco k pití?"
„Pětkrát červené víno – a myslíte, že by se sem vešla ještě jedna židle?"
„To ano – ale musíš si ji přinést sám. Pojď se mnou."
Lily, James, Remus a Peter se zatím usadili a zvědavě se zadívali na muzikanty. Zrzavý kytarista natáhl strunu a teď s druhým kytaristou, světlovlasým a podsaditým, ladili. Basák, snědý brýlatý čahoun, dřepěl na okraji podia a upíjel z velké sklenice. Za bubny seděl úplně blonďatý nosáč a o něčem se dohadoval s kudrnatým vlasatcem s knírem a kotletami, ke kterému zjevně nepatřil žádný nástroj, takže to musel být zpěvák. Oblečeni byli ponejvíce v černém, a krom toho –
„Co je, Reme?"
„Stříbro."
- měli všichni stříbrné prsteny, náhrdelníky nebo ozdoby na oblečení.
„Házet to po nás snad nebudou, kulky taky neodlévají, a samotný pohled na stříbro ti neubližuje?"
„To ne, ale... nepřipadám si dobře. Jsem z toho nervózní."
„Jasně, já to chápu. Prostě se uklidni, to bude dobrý."
Objevila se Rosmerta s tácem plných sklenic a za ní Sirius, nesoucí nad hlavou židli. Rosmerta před ně postavila sklenky s vínem, připsala něco na účet a se slovy „dobře se bavte" zmizela, zatímco Sirius postavil židli na zem a přisedl si.
„Tak na školní řád, ať máme co porušovat – děje se něco?"
„Remus je na nervy z těch jejich ozdob."
„Jejda – to mi nedošlo, promiň. Hodně?"
„Ne, moc ne," usmál se Remus. To bude v pohodě."
C dur.
„Dobrý večer, ahoj, všecky vás tu vítáme a jsme moc rádi, že jste si nás přišli poslechnout. Prosíme vás, abyste během našeho vystoupení nerozbíjeli nádobí, nešustili pytlíky od brambůrků, nepouštěli sirény a netvářili se smutně. Díky. Jo a první skladba bude Magical Mystery Tour."
James se naklonil k Siriovi, aby se slyšeli, aniž by museli překřikovat zpěvákovo „Roll up – roll up for the mystery tour".
„Takže ty sis myslel, že Lily nepozvu, nebo co?"
„Co nebo co? Takhle jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Ani mě nenapadlo, že by chtěla jít."
„To ji moc neznáš."
„No a? Od toho jseš tu přece ty. Já nehárám."
„Chceš říct, že hárám, jo? No tak pojď ven a vyřídíme si to."
„Ne, chci říct, že jseš v říji. A stejně bych tě přepral," odložil Sirius prázdnou sklenici a zamířil k barpultu.
James ho sledoval, jak se prodírá mezi lidmi. Říkal něco Rosmertě. Má snad v úmyslu se dneska večer opít? Ale ne, nic mu nenalévala. Nebo si barmance vylévá srdce? Rozhodně to tak vypadalo – jenže pak se usmála, obešla pult a Sirius jí nabídl rámě. Z podia se zatím linuly první tóny písně Shake Rattle & Roll.
O dvacet vteřin později vyletěla Rosmerta poprvé ke stropu.
Teda ten má výdrž, říkal si Remus čtvrt hodiny před půlnocí a balil si cigaretu, zatímco Peter se potýkal už s třetím džbánkem – přinejmenším o přestávkách Rosmerta na svoje povolání nezapomínala. V tuhle chvíli se ovšem nacházela kdesi mezi nebem a – totiž mezi stropem a zemí. Remus se jí nedivil. Ne kvůli těm instrukcím - „don't you step on my blue suede shoes" – ale protože jemu to taky cukalo s nohou. Zato Lily se opírala o Jamesovo rameno a zdálo by se, že usnula, kdyby ho jednou rukou necuchala – činnost, která v těch potterovských vlasech nezanechávala žádný viditelný výsledek. Odvrátil od nich pohled člověka, který ví, že skutečnost, že se nikdy nebude procházet s dívkou při úplňku, je ten nejmenší z jeho problémů.
„Shalalalala la la la la, happy birthday sweet sixteen..."
„Hele, tohle je písnička pro tebe," ozval se Peter s poněkud zamlženou artikulací.
„Co?" Rema to aspoň vytrhlo z neradostného přemítání.
„No bylo ti přece nedávno šestnáct."
„Jo, to jo. You've turned into the prettiest girl I've ever seen, happy birthday sweet sixteen, vážně, písnička pro mě."
„Máš problém? Hele, na, zavdej si."
„Nechci."
„Ne, vážně, to je na depku nejlepší."
„Chceš se stát večeří?"
„Už mlčim."
Píseň dozněla a Sirius se přihrnul k jejich stolu.
„Co vy tady pořád sedíte jako čtyři švestkový pecky?"
„Ty se radši starej, aby ti slečna Rosmerta nespadla na zem."
„Á, pan Pettigrew má šťouravou – kolik jsi vypil?"
„Kde ses proboha naučil takhle trsat?" přerušil je radši Remus.
„To mě naučila Andy. Naši to samozřejmě nesměli vědět."
„Andy?"
„Andromeda. Moje sestřenice, kupodivu docela fajn holka. Miluje tuhle muziku a tancuje jak uragán."
„Tak tady to je," zhmotnila se za nimi Rosmerta.
„Kdo objednával?" zeptal se nejistě Remus a ostatní se po sobě podívali.
„Pozornost podniku, kluci. Nebude vám vadit, když si tu na chvilku sednu?" přitáhla si od vedlejšího stolu volnou židli. „Uf, nohy mě skoro nenesou. Už léta jsem si takhle nezatrsala. Nečekala jsem, že se ve vaší generaci ještě najde někdo, kdo bude tancovat na tyhle vykopávky."
„Vykopávky?"
Rosmerta se zasmála. „Na téhle muzice jsem vyrostla, a to už nějaký ten pátek bude. To tenkrát bývali hudebníci... Hi McKinley... nebo Frankie Villain... Oliver Twist..."
„Teď vzpomínáte jako moje prababička. Málem by vám člověk uvěřil, že jste stará."
„To víš, patnáct už mi není..."
„Další vám zahrajem Only You."
Lily a James si spolu povídali tak tiše, že nikdo u stolu neslyšel, co teď James řekl Lily. Jisté je jen to, že vstali a šli tančit. Když zazněla Roll Over Beethoven, zvedli se i Sirius s Rosmertou a znova předváděli tu svou akrobacii, zatímco James a Lily se stejně jako většina ostatních spokojili s jivem. Remus si od chvíle, co ho přešla jeho vlkodlačí deprese, zase začal do rytmu podupávat a pleskat rukou o stůl, nezaměnitelné znamení dobré nálady. Vždyť ta ženská má přinejmenším pětašedesát kilo, říkal si, když viděl kamaráda přehazovat si Rosmertu kolem krku ve figuře zvané šála. Používá snad levitaci nebo co? (Na tomto místě čtenáře klamu. Angličan by si v životě nepomyslel pětašedesát kilo, ale takhle je to zase srozumitelnější. Nemám zrovna při ruce kalkulačku, pouze dodávám pro zájemce a šťouraly, že jedna libra je 454 gramů.) Sledovat muzikanty a tančící páry bylo docela fajn, ale lepším nápadem by se bylo ukázalo sledovat, co dělá Peter.
„Moment strpení." Zpěvák se vrátil na podium s hůlkou v jedné a ošatkou vajec v druhé ruce. „Naše poslední bude tak trochu show. Píseň se jmenuje I Am the Walrus. Doufáme, že se vám v naší úpravě bude líbit."
Sirius se uchechtl a řekl něco Jamesovi, který jen vytřeštil oči. Pak si zaťukal na čelo a Sirius pokrčil rameny.
„I am he as you are he as you are me and we are all together..."
Remus nechápal, co má být na téhle písničce zvláštního. Refrén mu vše osvětlil.
„I am the eggman," ukázal zpěvák hůlkou do ošatky. Tři vajíčka se vznesla a začala mu kroužit kolem hlavy.
„They are the eggmen," a ostatní vejce zaujala místa na oběžných drahách kolem hlav celé skupiny.
„I am the walrus," a o podium pleskly dvě mroží ploutve, zatímco „goo goo goo joob" ostatních muzikantů taniklo v obdivných výkřicích obecenstva.
Lily vypadala ohromně nadšeně. Skladbu samozřejmě znala, ale ne v takovém podání. Zato James se tvářil málem žárlivě.
„Na basovku brnkal – Étoil Spider!" avisoval zpěvák. „Doprovodnou kytaru rozezvučel – Daniel McCartney! Na sólech si málem zlámal prsty – Mercurus O'Rat! Ten maník, co tu celý večer tříská do bubnů, to je Perun Snake! A za zpěv a doprovodné efekty jsem zodpovědný já – Teiresias Worm. Loučí se s vámi skupina Havjeď – goo goo goo joob!"
Publikum si ještě vydupalo čtyři přídavky a pak se začalo pomalu rozcházet. Pět povedených kvítek, vykradnuvších se v noci ze školy, chtělo odejít taky, vyskytla se však překážka.
„Teda ten vypadá," zhodnotil to Sirius. „Tos ho nemohl trochu pohlídat?"
„A proč jsi ho nepohlídal ty?" odsekl Remus. Má snad někomu dělat chůvu?
„Teda, Sirie, když hráli Rock Around the Clock, tak jsem fakticky myslel, že to bereš vážně –" procpal se k nim James.
„Co se stalo Peterovi?" přerušila ho Lily, která si toho všimla dřív.
„Je nadrátovanej jako dělo."
„Já tsjsem dto afsi troššišku nevod-škyt-hadnul..."
„No jo, ale co teď s ním? Do hradu v tomhle stavu nedojde."
„Necháme ho tady." Sirius vždycky gordické uzly spíš roztínal než rozvazoval. „On se ráno probere."
„To nejde, víš co by z toho bylo za průšvih?"
„Přestaňte mudrovat a pusťte mě k němu," věděl si rady James. „Sobrius esto!"
„Auvajs, moje hlava, to jsi nemusel – cos mi to proved?"
„Moc si nestěžuj, opil ses sám, a ta kocovina k tomu prostě patří. Jenom jsem tě vystřízlivěl. Jdeme, lidi."
„Mě bolej nohy," postěžoval si Sirius venku poté, co se rozloučili s Rosmertou a zaplatili útratu.
„Když někdo celej večer protancuje, musí s tím počítat. A trochu pohodlnější boty by ti taky neuškodily."
„Víš co, Reme? Trhni si."
„Počká to čtrnáct dní?"
„Klidně. Rozdáme si to a uvidíme."
„Ty to myslíš vážně, co?"
„No jasně."
„Radši ne. Docela nerad bych potom ráno zjistil, že jsem tě zabil."
„Vždyť já vím. Toho se neboj."
„You ain't nothing but a Hound Dog, crouching all the time," zpíval si James jednu z písní, které dneska slyšeli. „You ain't nothing but a Hound Dog, crouching all the time, you ain't never caught a rabbit and you ain't no friend of mine."
„Well they said you was high-classed, but that was just a lie," navázal Sirius druhou slokou. „Well they said you was high-classed, but that was just a lie, you ain't never caught a rabbit and you ain't no friend of mine."
„Teďs mě naštval. Už s tebou nikdy v životě nepromluvím. Jo a típni to, než vlezem do chodby."
„Ty, Sirie."
„To ti dlouho vydrželo se mnou nemluvit. No co je?"
„Jak se ti to povedlo?"
„Normálně, prostě ji zvedneš do vzduchu – samozřejmě ona se musí co nejvíc odrazit –"
„Myslím ta proměna."
„Jo tohle. Meditace."
„Nekecej. Ty a meditace?"
„Tak jo, ne tak docela. Ale je to v tom, že se do toho zvířete musíš úplně vcítit, chápeš?"
„To přece děláme celou dobu."
„Omyl, to se snažíme udělat celou dobu. Tak chceš to slyšet nebo ne?"
„Jasně že chci."
„Večer jsem vlezl do učebny dějepisu, že si to párkrát zkusím."
„Sám?"
„Jo. Hele, proměnu zpátky máme přece všichni dávno zmáknutou, ne? A jak jsem to zkoušel, nějak se tam přichomejtla školníkova kočka, Mazlíček. Jindy bych ji nejradši nakopnul, ale jak jsem se už hodinu snažil proměnit v psa, tak jsem ji chtěl zakousnout a zblajznout k svačině."
„Kdyby to Filch slyšel, trefí ho šlak."
„A pak byla kočka na skříni a mně došlo, že bych neměl štěkat tak nahlas."
„Počkej tady, já skočím pro plášť."
„Přinesu ho, než dáš Lily dobrou noc."
„Kam ještě jdete?"
„Soukromá věc, Reme."
„To snad není pravda! Pět studentů se mi vrátí v půl třetí ráno a dva z nich se honem zase hrnou na couračku! Nepočítejte s tím, že vás ještě pustím dovnitř!"
„Nepočítáme, krásná paní. Dneska už spát nejdem. Dobrou!"
„Galantní jako vždycky."
„Mohu být galantní ke všem paním a pannám, neboť nejsem zasnouben, pane z Potterů."
„Kam půjdem?"
„Do formulárny. Tak hoď to přes sebe."
Začínalo svítat. James skoro litoval, že nešel radši spát, zíval a jeho parohy stále připomínaly spíš srnčí než jelení. Sirius si po osmačtyřicáté odhrnul vlasy z očí.
„Přestaň myslet na to, že ti to nejde, nebo ti to nepůjde nikdy! Co je za oknem?"
„Palouk."
„A na tom palouku?"
„Hřiště na famfrpál."
„Já ti dám hřiště! Na tom palouku je šťavnatá, zelená, křehoučká travička, netvrď mi, že by sis nedal snídani."
„Trávu?"
„Jseš jelen nebo nejseš? A na té travičce za chvíli začne hodovat jedna obzvlášť půvabná laňka –"
„Necháš toho!"
„- laňka se zelenýma očima jménem Lily."
„Ta se bude ve Velké síni ládovat míchanými vajíčky."
„Já vážně nechápu, jak se můžeš proměňovat aspoň částečně. Mysli na tu trávu jako na jídlo, a ne jako na žíněnku, která ztlumí tvoje pády s koštěte."
Následovalo několik dalších pokusů o proměnu.
„Už vidím jenom jeden způsob, jak z tebe udělat jelena."
„Jakej?" James si bohužel nevšiml těch malých plamínků v kamarádových očích.
„Ty parohy ti musí nasadit Lily," prohlásil potměšile Sirius a vzápětí už couval před korunou krále lesa, sice překrásnou, leč nebezpečně skloněnou.
„Uklidni se, Jamesi, tou zdí neprosublimuju!"
Jelen však nevypadal, že by to bral na vědomí. Černý pes zakňučel.
Jelen pomalu, beze spěchu ustoupil. James Potter si kecnul na podlahu pod oknem a smál se na celé kolo.
„A rovnou dvanáct větví." Sirius byl prostě nenapravitelný. „Jseš si jistej, že je ti ta holka věrná?"
„Víš že opakovaný vtip přestává být vtipný, vořechu?"
„Náhodou jsem čistokrevnej." Moc hrdě to ale neznělo.
„Tak čistokrevnej jako ty bych radši nebyl."
„To já taky." Chlad ve třídě nesouvisel jen s tím, že bylo krásné jasné ráno, ani s tím, že se nacházeli v bytelném románském hradě.
„Tak mě napadá – nechtěl bys v létě přijet k nám?"
„Chtěl! Na jak dlouho?"
„No, delší návštěva než dva měsíce by našim už asi nepřipadala vhodná..."
„Došlo, Jime. Díky. Vážně díky."
„Neříkej mi Jime. Myslíš, že se mi to povede ještě jednou?"
„Myslím, že určitě. Zkus to." A v učebně profesora Kratiknota stál už zase do místnosti se poněkud nehodící nádherný exemplář jelena evropského.
„Fajn, tak se zas proměň zpátky, protože je čas na snídani."
„Bellatrix! Neviděla jste Siria?"
„Od minulého pondělka ne a hodlám v tom pokračovat, dokud to půjde."
„Lupine! Nevíte, kde je Black?"
„Naposled jsem ho viděl, než jsme šli spát, paní profesorko."
„Pottere – aha, tady jste, Blacku. Chce s vámi mluvit ředitel, hned po snídani."
„O čem?"
„Netvářil se, že by vám chtěl udělit medaili za chrabrost. Víte přece nejlíp sám, co jste provedl."
„Co jsem proved, to vím," řekl Sirius, jen co se profesorka vzdálila. „Akorát nevím, co z toho prasklo. Omluvíš mě na bylinkách?"
„No jen pojďte dál. Správně se tváříte zkroušeně. Můžete mi povědět, kde jste byl dnes v noci?"
Sirius mlčel.
„Protože jestli jste byl ve své ložnici, pak váš dvojník se výborně bavil v hostinci U tří košťat. Ale já nepředpokládám, že byste měl dvojníka. Rovněž si nevzpomínám, že bych byl dal komukoli ze studentů povolení vzdálit se ze školy. Domnívám se proto, že jste v Prasinkách byl neoprávněně. Je to tak?"
„Ano, pane profesore."
„Takže Nebelvíru strhávám sto bodů a vám uděluji školní trest. Mimochodem, profesorka Sinistrová vyjádřila své zklamání, že jste k tanci nevyzval ji."
„Ona tam byla?"
„Ano, vypravila se tam s kolegyní Vectorovou. Zrušila kvůli tomu dvouhodinovku astronomie pro třetí ročník s odůvodněním, že jí není dobře. Musel jsem jí strhnout z platu sto galeonů a požádat ji o nějakou nehonorovanou práci navíc."
„To je něco jako školní trest?"
„Pálí vám to, Blacku. Přesně tak."
„A pak ještě řekl, že si nemyslí, že bych tam šel sám, ale nikoho z vás tam prý Vectorová a Sinistrová neviděly, protože jste asi nedělali psí kusy –"
„Tak to řekl?"
„Málem jsem mu odpověděl, že psí kusy jsem přece dělal tady, a ne u Košťat..."
Byla sice hodina přeměňování, ale valné pozornosti ze strany studentů, zvlášť některých, se netěšila. Peterovi bylo pořád špatně a Remus zíral na tabuli poněkud ospale. James se Siriem se zato bavili docela dobře.
„Pottere! Blacku! Přestaňte se kočkovat a dávejte pozor!"
„To je ale divnej svět," řekl tiše James, „když nás McGonagallová sepsuje, že se kočkujem."
„Buď rád, že nás nezjelenovala."
„Tak necháte těch kočičin a soustředíte se na transfiguraci, nebo vám mám zadat úkol navíc?"
Tím si profesorka ovšem příliš nepomohla.
„To nejsou kočičiny," svíjel se smíchy James.
„Ale psina je to děsná," doplnil Sirius.
Remus nechápavě koukal a Peter jen zakňoural, ať jsou zticha, zatímco James a Sirius se začínali dusit.
„Takže vážení, opište si téma domácího úkolu. Budou to tři svitky, jenom Potter a Black napíšou práce na pět svitků, a ne že budou zase obě totožné. Tím končíme."
„Co vy jste to včera při přeměňování měli za hlášky?"
„Dneska večer tě zasvětíme, Péťo. Tebe ne, Reme."
„Proč mi to nechcete říct?"
„Chceme, ale až ve správnou chvíli."
Měsíc už dorostl daleko za první čtvrť a vousky pořád nebyly, co by měly být. A ocas nebyl vůbec.
„Prostě se soustřeď. Všechny ostatní myšlenky musíš vyhnat z hlavy."
Lákali ho na špek, strašili kočkami, občas se na něho tvářil hladově i Sirius – co pes, jak jinak – pořád nic. Ani školní sova pálená, kterou si půjčili ze sovince, jim nebyla nic platná.
„To zvládneš. Jsi krysa a máš dlouhý holý ocásek. A pozor na sovy, ony rády krysy."
„Urval se hippogryf! Všici pryč!"
Něco kolem nich produsalo, pak zasvištěla křídla a černá skvrna zmizela na černé obloze.
„Jste celí?"
„Já jo."
„Kde je Peter? Lumos!"
Sirius zvedl z trávy vyděšenou krysu a kriticky si ji prohlížel.
„Řekl bych, že má ocas jak se patří, co ty na to?"
„Reme, pojď na chvilku do lesa."
„Nemůžu, za půl hodiny vyjde Měsíc, to už nestihnu."
„Stihneš. Tak pojď."
„Co jste mi chtěli?"
„Máme pro tebe dárek k narozeninám."
„Ten jste mi přece už dali. Půl tuctu stříbrných lžiček."
„Neblázni, to byl jenom vtip."
„Hrozná legrace. Přímo k popukání."
„Koho by napadlo, že to budeš brát do rukou."
„Koho by napadlo, že mi dáte stříbro. Kde jste je vůbec vzali?"
„Šlohnul jsem je doma v kuchyni."
„Že jsem si to hnedka nemyslel. Takže nakonec jsem měl štěstí, že to bylo jenom stříbro, žejo?"
„Dobře jsme je zkontrolovali."
„Tak už toho nech. Ten opravdický dárek pro tebe máme teď, a dělali jsme na tom tři roky."
„Vždyť nic nenesete."
„To je trochu jiný dárek. Ty první, Péťo."
„Kam zmizel?"
„Tady je," zvedl James krysu za ocas.
„To přece... to nemyslíte vážně."
„Myslíme. Podrž ho, Sirie." Jelen nemůže držet krysu.
„To snad –"
„Vem si ho." Ani psi rukama nedisponují.
„To je neskutečný."
„Tak už ho polož, ať se může taky proměnit zpátky."
„Asi tak za hodinu za tebou přijdeme."
„Nevíte, jak se dostanete –"
„Zapomínáš na elegantní plášť pana Pottera, Moony. O tom suku moc dobře víme. Odzkoušeli jsme ho."
„Vy jste tam vlezli?"
„Samozřejmě za novu, padlí na hlavu ještě nejsme. Takže dneska čekej návštěvu. Asi bys měl jít. Tak zatím."
Zápas Havraspáru s Nebelvírem skončil – jako obvykle – triumfem nebelvírského chytače. Spoluhráči a kamarádi ho poplácávali po ramenou, jenom jednoho –
„Kde se tu vzal ten čokl?"
Tichošlápek rozrazil shluk a skočil na Jamese.
„Jestli mě olízneš, ty cvoku, tak tě naberu na parohy."