Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Harry Potter a Černé zrcadlo od Arlondia
[Komentáře - 51] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Husté provazce deště vytrvale bubnovaly do oken. Obloha byla potažená kalnými šedivými mraky, které nepropouštěly skoro žádné paprsky vycházejícího slunce. Nepřirozené dusno svíralo celou Anglii, a přestože léto bylo teplejší než to loňské, slunce se na obloze objevovalo jen výjimečně. Lidé toužebně naslouchali hlasatelkám večerních zpráv o počasí v zoufalé naději, že se dočkají konce průtrže mračen, ale přestože moderátorky předpovídaly brzkou změnu počasí, doposud se nic neměnilo.

Domky s udržovanými zahrádkami v Zobí ulici vytrvale čelily dešti, které trvaly od začátku prázdnin. Přestože srpen již klepal na dveře, na ulici nebýval nikdo, což ovšem vůbec nevadilo Dudleymu a jeho bandě chlapců ze sousedství, se kterými trávil většinu času a mnohdy ani nespal doma. Pierre Pollkis, s nímž byl Harry tenkrát v zoo, když přišel na svou schopnost mluvit s hady, často zval své přátelé k sobě domů, jelikož jeho rodiče bývali poslední dobou velmi často pryč a jeho nechávali doma samotného. Harrymu to absolutně nevadilo. Byl rád za každou hodinu, kterou nemusel trávit v bratránkově přítomnosti.

Za celé léto nedošlo k jediné podezřelé vraždě. Harry, který si už na konci školního roku předplatil Denního věštce, pročítal pozorně každý den všechny články. Trpce vzpomínal na chvíli, kdy mu Hermiona pověděla o všech nechutnostech, které o něm redaktoři Věštce přesně před rokem rozhlašovali. Líčili ho jako nemožného lháře a vejtahu, co si hraje na důležitého a mimořádného. Byl pevně rozhodnutý nenechat si něco takového propříště líbit, ovšem jak se zdálo, nikdo v téhle kampani nepokračoval. Noviny byly plné nudných článků od dalších případů chrlících toalet až po nové metody ochrany před Smrtijedy.

Ti se ovšem také neobjevovali. Od chvíle, kdy zmizeli z Bradavic, jako by se po nich slehla zem. Kouzelnická veřejnost žila v neustálém strachu, že se nad jejich domovy jednoho dne objeví Znamení zla. Ale ten den stále nepřicházel a Harry začínal mít vážné obavy, že se Voldemort chystá k nějakému velkému útoku. Nepochyboval, že v něj s největší pravděpodobností bude hrát hlavní roli. Byl si však stoprocentně jistý, že k tomu nedojde dříve jak na jeho narozeniny, a ty měl mít až zítra. Během volných chvil si proto v duchu opakoval všechna kouzla a zaklínadla, která by se mu při případném střetu mohla hodit. Hůlku nosil, k velké nelibosti strýce Vernona, kterému vždy při pohledu na něj cukal knír, neustále v kapse, připraven ji tasit jako meč, kdyby Smrtijedi brousili kolem domu. Často se budil brzy ráno a vyhlížel ospale z okna opřen o Hedvičinu klec, stejně jako dnes. Jeho sněžná sova byla právě na cestě s dopisem, který večer předtím poslal své kamarádce Hermioně. Doufal, že mu odpověď doručí brzy.

Kvikálkov tonul v ospalém tichu, které přerušovalo jen občasné zarachocení motoru právě nastartovaného auta, jehož majitel spěchal posledního dne v týdnu časně ráno do práce. Pan Dursley, který pracoval ve firmě Grunnings vyrábějící vrtačky, toho dne vyrazil velmi brzy. Harry tomu byl rád. Strýc s tetou ho sice neplísnili jako obvykle, popravdě si ho skoro nevšímali, ale už ho začínalo rozčilovat, jak sebou strýček Vernon vždycky škubl, když ho spatřil. Kromě toho jediného rozhovoru na začátku prázdnin s ním nepromluvil ani slovo.

„Harry!“ zavolal na něj dřív, než si ve svém pokoji stačil vybalit kufr. Harry spěšně vypustil Hedviku ven oknem a seběhl ze schodů. Strýc na něj čekal v kuchyni. Teta Petunie právě krájela velký šlehačkový dort, který koupila Dudleymu na uvítanou, a odcupitala s jedním kouskem na malém talířku do obývacího pokoje, kde Dudley sledoval svůj oblíbený televizní pořad. Harryho bratránek přes rok ještě zesílil. Pořád byl dvakrát tak těžší a přinejmenším třikrát tak širší než Harry, ale ustavičná cvičení, tréninky a přebory se na něm silně podepsaly, jak se přesvědčilo mnoho mladších chlapců ze sousedství.

Strýc Vernon po očku střelil na všechny strany, aby se ujistil, že se mu nedostane nečekaného vyrušení. „Poslouchej mě dobře, Harry. Za měsíc ti bude sedmnáct. Ten... ten člověk, co tu loni byl, povídal, že už budeš ve... ehm... vašem světě plnoletý.“

„To budu,“ ujistil ho Harry bez mrknutí oka.

„A... ehm... tím vyprší ta ochrana, kterou ti... dal.“

„Ano,“ přikývl bez výrazu Harry.

„Nepřeju si, aby se do té doby cokoliv stalo,“ vztyčil strýc Vernon výhružně ukazováček. „A v žádném případě nechci, aby mi kdokoliv,“ zdůraznil pan Dursley a udělal dramatickou pauzu, „překročil práh domu. Obzvlášť to platí pro toho... Bramborála.“

Harryho žaludek udělal kotrmelec. Vzpomínka na bradavického ředitele se mu vracela sama i bez neustálého připomínání v Denním věštci. Před očima měl stále jeho vlídnou, letitou tvář, z níž čišel mír a klid, která ho i v těch nejkrušnějších chvílích dokázala podržet. Brumbál vždycky vybruslil z každého problému, ať Harry vyvedl cokoliv. Tenkrát ve třetím ročníku zachránil jeho kmotra Siriuse před polibkem mozkomora, ke kterému ho odsoudil tehdejší ministr kouzel Kornelius Popletal. Ve čtvrtém zachránil jeho samého před Smrtijedem, který nepřímo zabil Cedrika a dopomohl ke znovuzrození Pána zla. O rok později s ním svedl souboj, ze kterého ředitel vyšel jako vítěz. Nebýt jeho, Voldemort by Harryho tehdy určitě zabil. A přesto celou tu dobu pevně věřil, že Snape je na jeho straně. Harry zaťal ruku v pěst, jako vždycky, když si na někdejšího učitele lektvarů vzpomněl. V duchu se mu promítl zelený záblesk letící na překvapeného Brumbála, následovaný Hagridovou uslzenou tváří, když kráčel s jeho tělem k bílé hrobce. V uších mu zazněl fénixův pláč... Nejradši by se v tu chvíli na strýce Vernona rozkřičel. Opanoval však svůj vztek. Zhluboka se nadechl a promluvil tím nejklidnějším hlasem, jakého byl schopen:

„To se nestane.“ Pan Dursley si odfrkl.

„To doufám. Nestojím o další vybourané zdi a prasečí ocásky.“ Harry na to neřekl nic. S pevně zaťatými zuby se zvedl k odchodu. „To není všechno!“ prskl strýc. Harry se dost neochotně znovu posadil. Zabodl do strýce ostrý pohled. „Jakmile ti bude sedmnáct, chci, abys odešel. Nemíním tě tady schovávat a klepat se, kdy si pro tebe přijdou. Nebudu riskovat život svojí rodiny. Zmizíš mi z očí a už se u našich dveří nikdy neobjevíš, je to jasné?“

„Měl jsem sto chutí to udělat nejmíň tisíckrát,“ vystřelil Harry vztekle a už se nestihl zarazit. Bylo mu to jedno. Všechno to v něm vřelo. Už ho nebavilo dusit v sobě vztek, který si pak vyléval na těch, které měl rád. Věděl, že ať řekne cokoliv, strýc Vernon si nedovolí porušit slib, který dal Brumbálovi. „Nikdy jste mě tu neměli rádi. Myslíte, že jsem slepý? Kolikrát jsem si říkal, že by i sirotčinec byl lepší než to, co jsem dostával tady! Jediné, co mě tu drželo, byl Brumbál. On chtěl, abych se sem vracel! Ale teď je mrtvý a já udělám, co uznám za vhodné! Nemůžete mě vyhodit, dokud mi nebude sedmnáct, ale pak se seberu a vypadnu. Udělám vám tu radost, už se v životě neuvidíme. Možná mě Voldemort zabije a vy budete konečně šťastní, to je mi fuk. Ale už nikdy si na mě nebudete vybíjet svoji zlost a já budu mít konečně pokoj!“

Vychrlil to jedním dechem bez sebemenšího přerušení. Po jeho zlostném projevu zůstalo v kuchyni nezvyklé ticho. Harry si jen stěží uvědomoval, že i televize umlkla. Dudley a jeho matka museli napjatě poslouchat. Harry civěl zkoprnělému strýci Vernonoci do očí. Viděl, jak se žíla na jeho krku dostává do nebezpečných obrátek. Pan Dursley by však nebyl schopen ze sebe vypravit ani slovo, i kdyby si dokázal vybrat z toho množství otázek, které mu vybuchly v hlavě. Místo toho jen tupě zíral na Harryho, jehož ruka pevně tiskla hůlku zastrčenou (alespoň zatím) v kapse kalhot.

„Brumbál je mrtvý?“ ozval se po chvíli od obývacího pokoje tichý, vyděšený hlas. Teta Petunie, pozorně naslouchající celému rozhovoru, tiše vklouzla do kuchyně, pohled upřený na Harryho. Oči měla rozšířené strachem. Harry se do nich zabodl pohledem. Podruhé ve svém životě si uvědomil, že teta Petunie je sestrou jeho matky. Viděl v jejích hnědých očích nejen obavu, ale i lítost, jakou mu nikdy předtím nedala najevo. Uvědomil si, že zpráva o jeho smrti musela jeho tetu také zasáhnout, ačkoliv ve srovnání se ztrátou pro kouzelnický svět se nedal její soucit vůbec srovnat.

„Ano,“ odvětil těžce. „Zemřel před týdnem.“

„Zabil ho... on?“ vydechla teta Petunie a nevšímala si, že se strýc Vernon pokouší opět promluvit, ačkoliv zatím jen němě hýbal rty.

„Ne, Voldemort ho nezabil. Poslal do Bradavic svoje Smrtijedy.“

„Jak se to stalo?“ zeptala se ho teta. Harry se na ni překvapeně podíval. Teta Petunie se ho ještě nikdy nezeptala na dění v kouzelnickém světě, proto mu bylo podezřelé, když s tím chtěla začít právě teď. Nicméně si musel přiznat, že její sestra byla součástí toho světa a ona s ním měla, byť jen malý a nevýrazný, kontakt. Zasloužila si vysvětlit, jak zemřel člověk, který jí vnutil do opatrovnictví jejího synovce a způsobil tak v jejím spořádaném životě tolik zmatků.

„Byl jsem s Brumbálem na jedné výpravě,“ začal Harry zdráhavě. „Když jsme se vraceli, uviděli jsme nad hradem Znamení zla.“

„Co je tohle zase za bláznivinu?“ ozval se strýc Vernon, který konečně našel řeč.

„Je to jeho znamení, Voldemortovo,“ upřesnil Harry. „Lebka ze zelených hvězd, které z pusy leze had. Vysílají ho na oblohu jeho stoupenci, když někoho zavraždí.“

„Ale ty jsi před chvílí říkal, že Brumbál byl s tebou!“ zarazila ho teta Petunie.

„To byl,“ potvrdil Harry. „Znamení nás mělo jen vlákat co nejrychleji dovnitř. Přistáli jsme s košťaty na věži. Tam Smrtijedi Brumbála odzbrojili. Nemohl jsem mu pomoct, zastavil mě Zmrazovacím kouzlem,“ vysvětloval Harry dál a nevšímal si strýcových protestů. Pan Dursley totiž nesl velice nelibě každou jen nepatrnou zmínku o Harryho světě. Proto musel při jeho vyprávění úplně trpět. „V posední chvíli vběhl na věž Snape,“ pokračoval Harry a snažil se potlačit vztek, který se mu dral z hrdla. „Zabil ho Kletbou, která se nepromíjí. Brumbál spadl z věže. Smrtijedi pak vzali nohy na ramena. A tak se to stalo,“ zakončil dosti neobratně.

„Jste přece... no... kouzelníci,“ pronesl strýc Vernon štítivě, jako by to slovo bylo nakažlivé. „Můžete ho přece oživit, ne?“

Harry zavrtěl hlavou. „Žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé. Brumbál mi to řekl už dávno. Kdyby to šlo, žili by i moji rodiče. A nemusel bych bydlet tady,“ dodal s jistou dávkou zatrpklosti v hlase.

„A tím se dostáváme k tomu, o čem jsem mluvil. Chci vědět, kam se vydáš, až od nás odejdeš,“ prohlásil strýc Vernon.

„Co je vám po tom?“ naježil se Harry. „Až budu dospělý, budu dělat, co se mi bude chtít a vám už nebudu muset říkat nic. Nestarali jste se šestnáct let, tak se nestarejte ani teď!“

Teta Petunie v tu chvíli neřekla nic, jen dál Harryho provrtávala pohledem. Harry se během několika vteřin otočil na patě a hlučně vydusal nahoru.

Tento rozhovor se odehrál už před čtyřmi týdny a za tu dobu na něj teta ani strýc jedenkrát nepromluvili. Jediné, co od nich slyšel, bylo „Dobré ráno,“, „Dobrou noc,“ a „Pojď jíst.“ Harry často chodil na dlouhé hodiny mimo domov. Několikrát zabrousil na Šeříkové nároží, ale doposud nezastihl starou paní Figgovou ani jednou doma. Často přemýšlel, kde může být. Nejspíše v novém sídle Fénixova řádu, pokud se nerozpadl. Harry dobře věděl, že Brumbál býval jeho hlavou a Strážcem jeho tajemství. Nebyl si proto zcela jistý, jestli Řád vůbec ještě funguje. Byl přesvědčený, že jeho sova by je našla, ale nechtěl tolik riskovat. Už několikrát jeho sovu odchytli. Tentokrát by to mohlo být osudné.

Kromě Rona a Hermiony nedostal za celé léto jediný dopis. Ron byl s rodiči a sestrou v Rumunsku a jeho dopisy chodily jen výjimečně. Oproti tomu Hermiona psala Harrymu skoro obden. Přestože obsah jejích dopisů byl značně nezajímavý (víceméně jen informace z Denního věštce a Hermioniny pokroky v psaní domácích úkolů), Harry si je všechny schovával. Byl rád, že na něj jeho přátelé nezapomněli.

Odlepil tvář od okenního skla a zašmátral rukou v nočním stolku. Ron mu s posledním dopisem poslal i fotku své sestřičky Ginny. Když ji poprvé vytáhl z dopisní obálky, zabolelo ho srdce. Ginny se na něj usmívala a mávala na něj. Její ohnivě rudé vlasy jí vlály v jemném větru a oči se jí smály. Harry si byl vědom nebezpečí, do kterého ji i Rona zatáhl. Proto jim už na konci školního roku zakázal, aby s ním chodili. Jestli má na konci jeho cesty čekat smrt, pak do ní nezatáhne už nikoho jiného. Jeho vinou zemřel i Sirius. Nesmí dopustit, aby se něco podobného opakovalo.

Z myšlenek ho vytrhly tiché kroky po schodišti. Ihned fotografii schoval zpět a vklouzl do postele, předstíraje spánek. Ozvalo se nesmělé zaklepání. Dovnitř vešla teta Petunie.

„Harry? Až se ustrojíš, chci, abys přišel dolu,“ řekla a aniž by čekala na odpověď, zmizela. Harry přemýšlel, co by mu asi tak mohla chtít. Když na nic kloudného nepřišel, bodl ho neparný osten zvědavosti. Že by mu teta chtěla dát předčasný dárek k narozeninám? V něco takového nedoufal. Opravdový dárek od svých příbuzných nedostal ještě nikdy, pokud za pořádný dárek nepovažujete ramínko na šaty, papírový kapesníček nebo hořčicově žluté strýcovy ponožky.

Rychle se převlékl a ze zvyku si zastrčil svou hůlku do kapsy těch nejvytahanějších džín, jaké kdy po Dudleym zdědil. Bratránek ještě spal, Harry dobře slyšel jeho chrápání už ve svém pokoji. Tiše jako myška proto seběhl ze schodů a vešel do obývacího pokoje, kde na něj už čekala teta Petunie.

„Zítra už ti bude sedmnáct,“ řekla a postavila před něj talíř se snídaní.

„Já vím,“ odtušil Harry.

„Budeš muset odejít. Ta ochrana, kterou jsi tu měl, vyprchá.“ Proč mu to říká? Tohle všechno ví líp, než všichni Dursleovi dohromady! „Už víš, kam půjdeš?“

Harry neodpověděl hned. Žvýkal sousto chleba se sýrem a přemýšlel, co odpovědět. Sám nevěděl, co bude v příštích dnech, měsících a rocích dělat. Ovšem bezpečně věděl, co musí udělat a čím taky začne.

„Chci navštívit dům svých rodičů,“ odpověděl, aniž by se na ni podíval. „Vidět, kde jsem se narodil.“

„Tušila jsem to,“ kývla teta Petunie hlavou. Harry se na ni překvapeně zadíval. „Brumbál mi řekl, že jednou se o to pokusíš.“

„Řekl?“ podivil se Harry.

„Hrozně dávno,“ mávla rukou teta. „Vlastně pár dnů poté, co nám tě přivezl. V tom dopise, co nám nechal na prahu, stálo, že si tě musíme nechat do té doby, než nás přijde navštívit, jinak ten chlapec- tedy ty- zemře. Nechápala jsem to, ale neměla jsem na výběr. Brumbál potom přišel. Tvůj strýc nebyl doma a já jsem mu o tom nikdy neřekla. Brumbál mi vylíčil, jak tvoji rodiče zemřeli a že ten lord... Voldemort, že se tě pokusil zabít. A že to znovu udělá, pokud se vrátí. Přinutil mě odpřísáhnout, že tě nechám u nás, i kdyby se to stalo. Pak chvíli kouzlil,“ (Harry si povšiml, s jakým odporem to řekla), „a odešel. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.“

„Tak proto vám před dvěma lety poslal toho Huláka!“ svitlo Harrymu.

„Ano. Bál se, že bych mohla svou přísahu porušit a vyhnat tě z domu.“ Harry si dobře vzpomínal, jak se tehdy se strýcem pohádal. Málem ho vyloučili z Bradavic a on si ze všeho nejvíc přál, aby se tam mohl vrátit. Teď už ho do hradu nic nelákalo. Nesnesl by pohled na Brumbálovo zlaté křeslo s vysokým opěradlem v čele Velké síně, chrlič, který uskakoval, aby odkryl schody do jeho pracovny, astronomickou věž...

„Vím, že máš narozeniny až zítra, ale nechtěla jsem, aby to Vernon viděl,“ špitla tiše a podala mu malý, umolousaný balíček. V prvním okamžiku si Harry pomyslel, že vypadá jako ten, který Hagrid v den jeho jedenáctých narozenin vyzvedl z trezoru číslo sedm set třináct u Gringottových, ale Kámen mudrců to být nemohl, protože ho Brumbál zničil. Napadlo ho, jestli Nicholas Flamel nemohl před smrtí vyrobit jiný, ale pak tuhle myšlenku pustil z hlavy a soustředil se na balíček.

Byl zavázaný do kusu špinavého papíru, který vypadal, jako by se hodně dlouho válel v prachu. Harry papír roztrhl. Do nastavené dlaně mu vypadl klíč z masivního zlata. Musel mít velkou cenu. Harry se divil, že ho teta Petunie už dávno neprodala.

„Patří tobě,“ řekla na vysvětlenou. „Brumbál ho přiložil k tomu dopisu. Řekl, že ho pro tebe musím schovat, dokud si o něj neřekneš.“

„Já jsem o něm vůbec nevěděl... Ani nevím, co to je za klíč! Jak bych si o něj mohl říct?“ bránil se Harry.

„Je z Godricova dolu,“ prohlásila. Harry ustrnul. Jméno Harryho rodiště znělo z úst tety Petunie podivně cize. „Měla jsem ti ho předat, až se tam budeš chtít vydat. Je to logické. Jinak by ses tam přece ani nedostal.“

Harry ze sebe s námahou vypravil slova díků, než se zvedl k odchodu. Zíral fascinovaně na klíček, jehož hlavice se podobala lví hlavě. Jinak by ses tam nedostal. Ta věta mu vířila v hlavě, než mu došlo, co to pro něj znamená. Teta Petunie mu nevědomky připomněla skutečnost, na kterou ani nepomyslel. Teprve teď si tu hroznou skutečnost uvědomil. Nikdy se do Godricova dolu nedostane, protože Strážce tajemství Potterových doposud žije. A není naděje, jak by z něj to tajemství vymámil.

Vztekle kopl do dveří, které se s rachotem rozlétly. Horečně přehraboval své věci, dokud nenašel v kůži vázanou knihu s fotkami svých rodičů. Začal v ní okamžitě listovat. Jakmile narazil na fotku, kterou hledal, dvě vteřiny se na ni zadíval, než ji zuřivě roztrhal.

Tvář Petra Pettigrewa skončila v několika kusech na podlaze.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.