Harry zůstal zavřený ve svém pokoji až do večera. Snažil se nemyslet na následující den. Přestože se celá léta těšil na chvíli, kdy z domu svých příbuzných bude moci definitivně odejít, děsil se toho. Věděl, že pak už mezi ním a Voldemortem nebude žádná bariéra, která by je oddělovala. Neměl absolutně kam jít. Ani netoužil někoho ohrozit. Cítil se stejně izolovaný a osamělý, jako tehdy, když navštívil v nemocnici svatého Munga pana Weasleyho, kterého uštknul had. Připadal si jako nakažený morem a stranil se ostatních. Teď měl ovšem mnohem vážnější důvod, proč se s nikým nedostat do kontaktu. Věděl, že od zítřejší půlnoci nebude Voldemortovi stát v cestě žádná překážka, aby se ho pokusil znovu zabít. A byl si jist, že se o to dříve či později pokusí.
Celý měsíc se kojil tajnou nadějí, že v domě svých rodičů najde nějaké vodítko, které by ho dovedlo dál. Ale teď přišel i o tuhle naději. Neměl vůbec žádnou představu, kde by měl viteály hledat. A i kdyby nějaký našel, netušil, jak je zničit. Brumbál mu nestihl předat všechno, co potřeboval. Ale kdo měl vědět, že Snape zradí?
Harry vztekle kopl do víka kufru. Podruhé během jediného dne ho zabolel palec u nohy. Copak to netvrdil celá léta, že se Snapeovi nedá věřit? Kde jsou ty slavné důkazy, že se Snape přidal na jejich stranu? Proč ho jednoduše neotrávil některým ze svých nepovedených lektvarů, ze kterých měl Snape vždycky takovou škodolibou radost? Jak je možné, že ho Brumbál nikdy neprokoukl? Nemůže přece být lepší Nitrobranec než Brumbál Nitrozpytec. To prostě nebylo možné. Voldemortovi mohl svou mysl skrýt, ale ne nejlepšímu čaroději všech dob. Ne Brumbálovi.
Takové myšlenky mu proudily hlavou, zatímco si balil svůj kufr. Přestože se nechtěl do Bradavic už nikdy vrátit, zabalil si všechny školní hábity, kotlík i knihy. Nic jiného neměl a nehodlal je tu Dursleyovým nechat, aby je vyhodili. Nacpal mezi ponožky svůj lotroskop, který dostal před lety od Rona, soupravu pro údržbu košťat od Hermiony a všechny dopisy, co během léta od obou dostal. Úplně navrch položil fotografii Ginny. Jakmile prošmejdil všecky kouty, aby se přesvědčil, že opravdu na nic nezapomněl, zavřel kufr (musel si na něj sednout, aby ho zaklapl, tak byl nacpaný), postavil ho ke dveřím a o zeď opřel svoje koště.
Ani si nestihl odpočinout. Uslyšel hlas tety Petunie, která ho volala k večeři. V žaludku už mu kručelo hlady. Ačkoliv neměl valnou chuť vidět se se strýcem Vernonem, který soptil od chvíle, co přišel domů, sešel dolů. Jakmile ho strýc Vernon uviděl, otevřel ústa, jako by si na něm chtěl vylít zlost. Pak je však zavřel, zamumlal cosi nesrozumitelného a mávl rukou.
Večeře proběhla v naprosté tichosti rušené jen cinkáním příborů. Harry čekal, že strýc s tetou mu něco řeknou, avšak pan Dursley byl zřejmě toho názoru, že svému synovci řekl vše, co potřeboval, už před měsícem. Když tedy Harry dojedl, odebral se bez jediného slova nahoru.
Venku už se stmívalo. Končil poslední den, kdy ho přístřeší poskytnuté příbuznými chráni-lo před Voldemortem. Zítra už se bude muset postavit na vlastní nohy. Kam půjde? Co bude dělat? Napadlo ho že by se mohl vypravit do Londýna, koneckonců byl právoplatným majitelem Grimmauldova náměstí číslo dvanáct. Avšak při představě opuštěného domu plného černé magie a skřítčích hlav, zamořeného běhnicemi a kluběnkami, s ječícím portrétem Siriusovy matky a plného vzpomínek na Fénixův řád se otřásl. Ne, v takovém domě by už nechtěl bydlet. Se Siriusem, to by bylo něco jiného. Ale když byl jeho kmotr mrtvý, Grimmauldovo náměstí už mu připadalo skoro odporné.
Proč jen jsem Siriuse nenechal, aby tehdy v Chroptící chýši toho prašivého darebáka zabil? nadával si Harry v duchu. Proč ho nezabil Voldemort? Kdyby byl Červíček po smrti, mohl se zítra vydat do Godricova dolu... Věděl, že z toho domu zbyly trosky. Ale pořád to byl dům jeho rodičů, kde se narodil a kam se chtěl vrátit. Sevřel ruku v pěst. Nejenže je zradil a oni kvůli němu zemřeli. Tím, že ho ustanovili Strážcem svého tajemství, znepřístupnili svému synovi vstup do domu. Harry si umínil, že Červíčka zabije, jestli ho někdy ještě uvidí.
Ručičky na jeho hodinkách se pomalu sunuly kupředu. Už bylo deset... půl jedenácté... čtvrt na dvanáct... Harry nemohl usnout. Ze všech jeho narozenin tyhle byly nejdůležitější. Byl si dobře vědom toho, že mohou být jeho poslední. Kdyby se Voldemort objevil ještě dnes v noci, Harry by ho neměl šanci zabít, protože dosud nezničil jediný vitál. A naděje, že by sám bez pomoci Brumbála nebo některého ze členů Řádu unikl, byla mizivá.
Za oknem se ve světle pouliční lampy mihl nezřetelný stín. Harry sevřel hůlku pevněji. O dvě vteřiny později si však vydechl, když na sklo okenní tabulky zapleskala křídla šedivé, vypelichané sovy. Harry rychle okno otevřel. Dovnitř vpadl téměř vyčerpaný Errol. Harry mu z nohy odvázal dopis a přemístil ho do prázdné Hedvičiny klece, kde se Errol v bezvědomí zhroutil.
Harry zvědavě roztrhl obálku. Co mu mohli pan a paní Weasleyovi chtít takhle v noci? Hladovým pohledem se zabořil do dopisu, v jehož okrouhlém písmu poznal rukopis pana Weasleyho.
Harry, doufám, že ti tenhle dopis přijde včas. Nemůžu ti toho moc napsat, kdyby si to přečetl někdo nepovolaný. Ať máš v plánu cokoliv, nedělej nic jiného než to, co jsem ti napsal v dopise před dvěma lety.
Artur Weasley
Harry horečně přemýšlel. Co mu pan Weasley před dvěma lety psal? Tehdy ho a Dudleyho napadli mozkomoři a byl oficiálně vyloučen ze školy. Pak mu přišlo několik sov... Jistě, pan Weasley a Sirius ho nabádali, aby neodcházel od tety a strýčka. Ale copak mu strýc Vernon nedal jasně najevo, že si nepřeje, aby zůstával třeba jen o den déle? Co když bude muset odejít?
Načmáral na druhou stranu pergamenu odpověď s omluvou po případ, že jeho požadavek nebude moci dodržet. Doufal, že pana Weasleyho napadne, co by mu mohlo zabránit zůstat v Zobí ulici. Errol však stále vyčerpaně ležel na dně Hedvičiny klece, takže dopis nemohl doručit. Harry ho odložil. Pohled mu sklouzl na budík.
Srdce mu vzrušeně poskočilo. Už deset minut mu je sedmnáct let! Spěšně vykoukl z okna, rozhlížeje se nervózně kolem. Jeho nejčernější představy, že Voldemort úderem půlnoci vtrhne s tlupou Smrtijedů a půltuctem mozkomorů do domu, se nepotvrdily. Trochu ho hlodaly pochybnosti, zda je v Kvikálkově skutečně bezpečno, nakonec ho však přemohla únava. Natáhl se na postel a usnul neklidným spánkem.
Netušil, zda spal pět minut nebo pět hodin. Probudil ho hlasitý křik linoucí se odněkud zezdola. Automaticky hmátl po hůlce a nasadil si brýle. Dvěma skoky se octl u dveří a namířil ke schodišti. Poslední dva schody přeskočil a dopadl hbitě a tiše jako kočka.
Všude byla absolutní tma. Harry se neodvažoval rozsvítit. Vstupní dveře byly dokořán a proudil jimi bledý svit pouliční lampy. Opatrně nahlédl do kuchyně, odkud se ozýval vyděšený jekot.
V mdlém světle, které sem proudilo z ulice, spatřil Harry kulatou postavu bratránka Dudleyho, krčícího se v koutě kuchyně. Nad ním stál vysoký muž v kouzelnickém plášti s hůlkou v ruce. Harryho polilo horko.
„Expelliarmus!“ zavřeštěl vzápětí. Cizí hůlka mu poslušně vlétla do ruky.
„Harry!“ zvolal kouzelník překvapeně.
„Pane Weasley? Já... co tady děláte?“ zeptal se Harry naprosto zmateně a rozsvítil. Chvíli si byl stoprocentně jistý, že je to sám Voldemort.
„Totiž, chtěl jsem...“ začal pan Weasley. Než však stačil Harrymu odpovědět, přiřítil se do kuchyně pan Dursley, následovaný hned v závěsu paní Dursleyovou.
„Co se to tu u všech čertů děje?“ zaburácel. Teta Petunie, vida Dudleyho vzlykat v koutě, se prosmekla kolem manžela a vrhla se k synovi, který upíral vyděšené oči na pana Weasleyho. Teprve v tu chvíli si ho konečně všiml i strýc Vernon.
„Co VY tady chcete? Ven z mého domu! VEN!“ řval jako smyslů zbavený a namířil na něj baseballovou pálkou, kterou Dudley dostal k jedenáctým narozeninám (a která od té doby ležela nepoužitá v papírové krabici). Pan Weasley, kterému Harry prve vzal hůlku, před ním couvl. Harry se mu nedivil; strýc Vernon až příliš věrně připomínal rozzuřeného nosorožce.
„Hned to bude,“ ujistil ho pan Weasley a pokusil se o chabý úsměv, který strýce Vernona neuchlácholil. „Jen co si Harry zabalí.“
„Už mám sbaleno,“ informoval ho Harry, stále ještě zmatený.
„Skvěle,“ štěkl strýc Vernon. „Dojdi si pro věci a zmizte!“
Harry se nenechal dvakrát pobízet. Vrátil panu Weasleymu hůlku a pelášil nahoru. Během minuty byl zpátky, kufr a koště v jedné ruce, klec s Errolem v druhé.
„Přiletěl dnes v noci,“ vysvětlil, když viděl udivený pohled pana Weasleyho. „Ještě se z toho letu nevzpamatoval.“
„Bude v pořádku,“ konstatoval pan Weasley nevzrušeně, když ho zběžně prohlédl. „Harry, složil jsi už zkoušku z přemisťování?“ zeptal se a pohlédl mu zpříma do očí.
„Ne,“ přiznal Harry. „Ještě jsem nedostal ani žádný dopis, kdy budu zkoušku skládat.“
„Hm... to trochu komplikuje situaci. Zvládneš se přemístit do Doupěte?“
„Do Doupěte?“ zajásal Harry. Pak se zarazil. „Moment, Ron mi psal, že jste v Rumunsku!“
„Vysvětlím ti to později. Teď musíme co nejrychleji odtud. Není tady příliš bezpečno,“ dodal. Harry si nebyl jistý, jestli oním nebezpečím myslí Voldemorta nebo pana Dursleyho, který vypadal, že brzy vybuchne, pokud honem rychle nezmizí z jeho dosahu. „Dej mi svůj kufr, vezmu ti ho. Nashledanou,“ otočil se k Dursleyovým, kteří nevypadali, že se chystají mu odpovědět.
„Tak... tedy sbohem,“ řekl Harry. Teta Petunie se do něj zavrtala pohledem, ale neodpověděla. Zřejmě sváděla sama se sebou tuhý zápas, jak v ní bojovala zarytá nechuť vůči kouzelníkům (a vůči Harymu o to víc) a jakási touha rozloučit se s jediným synem své sestry.
„Chyť se mě za ruku,“ nakázal mu pan Weasley. „Na tři... raz, dva, tři!“ Harry neměl ani čas pořádně se soustředit na tři zákony, které se v Bradavicích ještě nedávno učil. Zatočila se mu hlava. Na malý okamžik se octl v absolutní tmě. Hlavou mu bleskla obava, co by se stalo, kdyby přemístění do Doupěte nezvládl. V jediné chvíli pocítil, jako by byl protažen velice úzkou hadicí. Pak se náhle vše kolem poněkud vyjasnilo. Pocítil, jak ho pan Weasley stiskl silněji. Harryho stálo velké úsilí udržet se. Když už si myslel, že se pustí, dopadl tvrdě na zem a ztratil rovnováhu.
Mžoural kolem sebe. Obývací pokoj Dursleyových zmizel. Místo něj se octl před vysokým domem, který pohromadě mohla držet jedině kouzla. Na východě už svítalo. Harry šmátral v blátě kolem sebe, protože při tvrdém dopadu mu spadly brýle. Jakmile je našel, nasadil si je na nos. Neviděl o moc lépe.
„Reparo,“ uslyšel vedle sebe hlas pana Weasleyho. Rozbité sklíčko se ihned scelilo.
„Díky,“ hlesl Harry a chytil se podávané ruky.
„Málem jsi skončil ve Vydrníku svatého Drába,“ zasmál se pan Weasley. Harry se jen pobaveně ušklíbl. Džíny měl zablácené od bahna, do kterého přistál. „Teď honem dovnitř,“ pobídl ho netrpělivě pan Weasley.
V Doupěti bylo příjemně teplo. V krbu hořel oheň a na dřevěném stole ležel Harryho dopis, který před nedávnem poslal Ronovi.
Než se však stačil pana Weasleyho zeptat, jak se sem jeho dopis dostal, seshora se přiřítil Ron. Ohnivě rudé vlasy měl rozcuchané a na sobě měl hnědé pyžamo. Všechno nasvědčovalo tomu, že jseště před chvílí ležel v posteli.
„Harry! Už jsem si říkal, kde jste se... Co se ti stalo?“ přestal se usmívat, když pohlédl na Harryho ušpiněné oblečení.
„Málem jsem se přemístil do vašeho kurníku,“ ušklíbl se Harry. „Co ty tady děláš? Neměl jsi být v Rumunsku?“
„Tam je jenom mamka s Ginny. Promiň, musel jsem ti psát, že tam jsem. Mamka šílela, když jsem jí řekl, že tu zůstávám. Slíbil jsem, že v žádném dopise neprozradím, že tu jsem.“
„Ale proč?“ divil se Harry.
„Jsme si skoro jistí, že přívrženci Ty-víš-koho kontrolují každou poštu, která ti chodila,“ ozval se pan Weasley. „Molly měla strach, aby se u nás jednoho dne neobjevili a nepovraždili nás, kdyby zjistili, že Ron zůstal tady. Mají za to, že jsme všichni v Rumunsku a já bydlím u Perkinse,“ usmál se nevesele pan Weasley.
„A co tedy Voldemort dělá? Kde je?“ zeptal se Harry horlivě, zatímco před něj a Rona pokládal pan Weasely talíř s obloženými chleby.
„Nemám ponětí. Už měsíc o sobě on a jeho Smrtijedi nedali vědět. Zatím ani žádného z nich nechytili, ačkoliv se o to snažíme.“
„Fénixův Řád se tedy nerozpadl?“ vyzvídal Harry.
„Lidé, kteří před Brumbálovým pádem bojovali proti Ty-víš-komu, proti němu budou bojovat vždycky. Ale teď, když nemáme ani Hlavní štáb ani hlavu Řádu, je to mnohem obtížnější.“
„Vždyť dům na Grimmauldově náměstí je prázdný a já jsem Brumbálovi nabídl, aby si ho Řád nechal!“
„Ale Brumbál byl Strážcem tajemství Fénixova řádu. Teď je kouzlo zrušené a vsadím se s tebou o co chceš, že Smrtijedi budou ten dům hlídat. Zvlášť když měl patřit Siriusově sestřenici. I tebe určitě hlídali, ale dokud jsi byl u tety a strýčka, nemohli na tebe. Jakmile zjistí, že jsi pryč, budou tě hledat.“
„Už se bojím,“ ucedil Harry skrz zaťaté zuby.
„To bys měl,“ pronesl pan Weasley nečekaně vážně. „Brumbál nám vždycky vštěpoval, že jsi na jejich seznamu na prvním místě.“
„Teď už ano.“ Harry se zabodl panu Weasleymu do očí. „Co všechno o Smrtijedech víte?“
„Proč to chceš vědět?“ povytáhl pan Weasley obočí.
„Napadlo mě, že když oni vědí všechno o mně, můžu i já vědět všechno o nich. Nemyslíte?“
„Máš pravdu. Ale já v současné chvíli nejsem skoro s nikým v kontaktu. Kingsleyho Pastorka přeložili a Tonksová už dva týdny nechodí do práce. S ostatními se skoro nemám šanci vidět. Ale kdyby se stalo něco důležitého, dozvěděl bych se to, tím si buď jist.“
Harry vrhl nenápadný pohled na Rona.
„Myslím, že si půjdu lehnout. Smrtijedi budou muset počkat,“ zašklebil se vzápětí na otce. „Pojď, Harry, pomůžu ti s věcmi...“
Vytáhnout těžký kufr na druhé odpočívadlo nebylo nic jednoduchého. Pot se z Harryho jen řinul, když ho dovláčel do pokoje, který svého času patřil dvojčatům. Hedvičinu klec postavili k otevřenému oknu (Errola si nechal pan Weasley dole, aby se ho pokusil probrat k životu).
„Tak co, už víš, kde jsou další viteály?“ vychrlil na něj Ron, jen co byli z doslechu.
„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou a sedl si na Ronovu postel. „Napřed musím najt Červíčka a vymámit z něj, kde je Godricův důl..“
„Proč?“ nechápal Ron. Harry zaťal zuby.
„Je Strážcem tajemství Potterových a dokud mi to tajemství neprozradí, nikdy ten dům nenajdu...“
„Ale ty jsi přece Potter,“ zakřenil se Ron. „Na tebe se to kouzlo nevztahuje!“
„Tím si nejsem tak jistý. Vždyť ani nevím, kde Godricův důl je!“
„To nebude těžké zjistit,“ prohlásil Ron. „Vždyť tvoji rodiče byli v Řádu, musí to vědět všichni, co v něm tehdy byli!“
„Myslíš?“ pochyboval Harry.
„Určitě,“ ujistil ho Ron. Oba kamarádi na sebe spiklenecky mrkli.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ