Během dopoledne zašli Harry a Ron na kopec za domem, aby se procvičili ve famfrpálu. Ron přes léto vytrvale trénoval a jeho výkon byl mnohem lepší než obvykle, což Harry jako stávající kapitán nebelvírského famfrpálového mužstva ocenil. Když se dostatečně unavili a vyhládli, slétli dolů. Z kuchyně se linula příjemná vůně. Pan Weasley se ukázal jako obstojný kuchař.
„Rone, až půjdete nahoru, vezmi tam tyhle dvě deky," ukázal pan Weasley na koš ležící u dveří. „Nějak jsem se přepočítal, je jich tam málo."
„Málo?" nechápal Harry.
„Ty to ještě nevíš?" podivil se Ron. „Nemohl jsem ti to napsat. Bill a Šišla mají zítra svatbu! A Lupin s Tonksovou taky!"
„Páni," hvízdl Harry překvapeně. „Počítám, že vaše mamka z toho moc velkou radost nemá."
„Moc nadšená není," připustil Ron. „Ale bránit jim nemohla. Zato z Tonksové má radost. Říkala, že nic lepšího ji potkat nemohlo."
„Kde se vlastně budou brát?"
„Kvůli mudlům musejí na radnici," vysvětlil pan Weasley. „Když jste v kontaktu s mudly, je lepší mít potvrzení o sňatku i podle jejich zákonů. Pak se přesunou do hostince U slepého testrála, kde na ně bude čekat zástupce ministerstva, aby je oddal normálně. Tam se taky dostavíme my," dodal.
„Nemůžeme přece přijít o hostinu," zašklebil se Ron vesele. „Bude prý velká. Mamka dokonce hrozila, že dva dny nebude vařit."
„Oni se vrátí?" zajásal Harry.
„Přesně tak. Hermiona přijede dnes večer, ostatní dorazí až na slavnost."
„Doufám, že do té doby odtrpaslíkuješ zahradu. Víš, jak na tom mamka lpí," připomněl mu pan Weasley.
„Pomůžu ti," slíbil Harry.
Odtrpaslíkovat zahradu jim zabralo značnou část odpoledne. Pořádně utahaní a s bolavýma rukama se šourali domů. Tam na Harryho čekala jeho sova Hedvika s odpovědí od Hermiony. V dopise se ani slovem nezmínila o svém příjezdu. Trvalo to však jen dvě hodiny, než se objevila sama. S přemístěním měla mnohem menší problémy než Harry, který ještě nesložil zkoušku.
„Harry! Rone! Jsem tak ráda, že vás konečně vidím!" vykřikla, když vešla dovnitř. S oběma se objala, ačkoliv s Ronem jí to trvalo mnohem déle. Harryho bodl nepatrný osten závisti. Oni budou spolu celý rok...
Po večeři se odebrali do Ronova pokoje, kde si Hermiona vyslechla novinky od Harryho. Na jeho nespokojené nadávání na Červíčkovu adresu vážně zavrtěla hlavou.
„Ta ochrana Fideliovým zaklínadlem se vztahovala i na tebe. Ty jsi v tom domě taky bydlel. To, že jsi šestnáct let žil jinde, kouzlo nemění," prohlásila rezolutně. Harrymu tím poněkud zvedla náladu, přesto ho pochybnosti hlodaly dál.
„Nejsem si tím jistý. Navíc ani nevím, kde Godricův důl hledat. Teta se strýčkem mi nikdy neřekli, kde moji rodiče bydleli."
„To nemohli, ani kdyby to věděli. A dost pochybuju, že by jim to Pettigrew prozradil."
„Teta Petunie mi dala tohle, než jsem odešel," vytáhl Harry z kapsy zlatý klíček. Podal ho Hermioně, která si ho dlouho mlčky prohlížela.
„To je zvláštní," zamračil se Ron. „Kouzelnické domy se klíčem nezamykají. Aspoň jsem o tom zatím neslyšel. Na to jsou lepší kouzla. Jseš si jistý, že je od Godricova dolu?"
„Teta mi řekla, že je," pokrčil Harry rameny. „Ale jestli není, jak zjistím kouzlo, kterým je dům chráněný?"
„Jsou dvě možnosti. Buď se ti sám otevře, což je pravděpodobnější, nebo se můžeš zeptat Lupina. Jestli někdo někdy věděl to zaklínadlo, bude to on."
„Možná by mohl něco vědět i o viteálech." Harry si povzdychl.
„Harry, přes léto jsem o tom dost uvažovala. Něco mě napadlo," ztišila hlas. „Pamatuješ na ten medailon, co jsi s Brumbálem objevil v té jeskyni?"
„Jak bych mohl zapomenout?" zabručel Harry.
„Podobný medailon jsme objevili, když jsme vyklízeli Siriusův... teda tvůj dům. Nemohli jsme ho vůbec otevřít, vzpomínáš?"
„To by mohl být ten viteál, který R.A.B. objevil!" nadchl její objev Rona. „Ne, počkejte... nemohl by to být nějaký jeho příbuzný? Třeba strýc nebo tak." Harry se zamyslel. Snažil se najít v paměti vzpomínku na gobelín, který mu Sirius ukazoval.
„Máš pravdu! Jeho bratr se jmenoval Regulus! Byl to jeho mladší bratr. Přidal se k Smrtijedům, ale zemřel před sedmnácti lety."
„No teda! Určitě to bude on!" tleskl Ron rukama.
„Ale ten medailon jsme přeci vyhodili," klidnila jeho nadšení Hermiona. Harryho její poznámka moc nepotěšila.
„Každou chvíli tam brousil Krátura. Mohl ten medailon ukrást a schovat v tom svém pelechu."
„To nebyl žádný pelech, Harry..." chtěla ho bránit Hermiona, Ron ji však umlčel.
„Zavolej ho. Jestli ho má, bude ti ho muset dát." Harry neměl zrovna radost při pomyšlení, že bude muset mluvit s Kráturou, byla to však nejspíš jediná možnost, jak se k viteálu dostat.
„Kráturo!" zvolal. Nebyl si příliš jistý, jestli ho skřítek vůbec uslyší. Během vteřiny se však s tichým „puf" objevil přímo před ním.
„Pán Kráturu volal?" zaskřehotal a zlomil se v pase.
„Volal. Chci se tě na něco zeptat. Vzpomínáš si, jak jsme vyklízeli dům na Grimmauldově náměstí?"
„Na tu lůzu, co špinila dům mojí paní, by Krátura nemohl zapomenout," zavrčel tiše. Harry si jeho poznámky nevšímal.
„Dost věcí jsi nám odnesl přímo před nosem, abysme je nemohli vyhodit. Chci vědět, jestli mezi nimi byl i malý zlatý medailon."
„Krátura by si nedovolil pánovi nic ukradnout," prohlásil skřítek nakvašeně. „Ti mrňaví mudlovští šmejdi a zrádci vlastní krve Kráturu podezírají z krádeže," mumlal si pro sebe.
„Nech toho!" vyjel po něm Ron vztekle. Hermiona po něm vrhla vyčítavý pohled.
„Schoval jsi ho někam?" zeptal se ho Harry netrpělivě. „A nelži! Chci vědět, jestli o něm něco víš!" Domácí skřítek se ošíval.
„Krátura ten medailon neviděl už dlouho," prohlásil nakonec. Harry rezignovaně pokrčil rameny.
„Dobře. Vrať se teď do Bradavic. A nikomu ani slovo! Zakazuju ti, abys o něm komukoliv říkal! Jestli jen cekneš, že jsem se tě na něj ptal, osobně tě uškvařím!" pohrozil mu. Domácí skřítek se ještě jednou poklonil a zmizel.
„To je konec," povzdychl si Harry. „Teď už ho nemám šanci najít."
„Možná jsme se spletli," konejšila ho Hermiona. „Je to jenom dohad. Vůbec to nemusí být viteál."
„Jestli je, nikdy nemám šanci Voldemorta porazit." Ron se zavrtěl, když uslyšel to jméno.
„Kdy už si konečně zvykneš říkat mu jménem?" probodla ho Hermiona pohledem.
„Pořád ale zbývají další," pokračoval Harry. „Deník je zničený, prsten taky. Od Brumbála vím, že nejspíš použil pohár Helgy z Mrzimoru. A další předmět od Roweny."
„Máš ponětí, co by to mohlo být?"
„Ne," zavrtěl Harry hlavou. „Pokud to není ten medailon. A možná ještě nějaký předmět. Nemám žádnou představu, co to je a kde to je."
„Ten medailon by měl být Zmijozelův, nebo ne?" zeptal se Ron nejistě.
„To je fakt... Stejně jich je aspoň pět."
„Neměl jich mít celkem šest?" zamyslela se Hermiona. „Chtěl přece rozdělit svou duši na sedm dílů, ne?"
„To ano. Ale myslím, že neměl všechny, když tehdy v noci zabil mé rodiče."
„To je možné. Ale co když si už vytvořil jiný?"
„Musel by vytvořit nejmíň dva. Jeden místo toho, o který přišel, když se mě pokusil zabít, a druhý na doplnění počtu sedmi kusů. Podle Brumbála ví, že přišel o deník, ale neví o prstenu. Takže by musel spáchat další tři vraždy, aby ještě nahradil deník. To znamená najít čtyři horcruxy." Harry beznadějně zvedl ruce. „A to ani nevím, kde je hledat."
„Ne, pět," opravil ho Ron. „Pohár, medailon, něco od Roweny, další ten, který plánoval v Godricově dolu, a ten, který má místo deníku. Pokud ty dva už vytvořil."
„Zapomínáš, že o jeden přišel, když si zničil tu část duše, kterou měl v těle tu noc, kdy zmizel," připomněla Hermiona.
„No jo, vlastně..."
„Možná jeden vyrobil, když zabil toho muže v Malém Visánku..." zamyslel se Harry.
„Jakého muže?" nepochopil ho Ron.
„Viděl jsem tu vraždu ve snu," připustil Harry. „Ale vím, že se skutečně stala. To bylo ještě před Turnajem tří kouzelníků."
„To ale neměl tělo," podotkla Hermiona. „Nemyslím, že by byl schopný vyrobit viteál, dokud nemohl kouzlit."
„Stejně ale už spáchal nejmíň dvě vraždy. Emmelina Vanceová, která patřila do Řádu, zemřela před rokem. A pak teta Susan Bonesové."
„To je fakt. A to nemluvíme o těch, kteří zmizeli. Třeba Ollivander."
„Pochybuju, že toho zabil. Spíš se někde schovává. Co by jeho smrtí získal?" zapochyboval Ron.
„Co třeba pátý viteál?" uchechtla se Hermiona. „Ne, asi máš pravdu. Aspoň doufám."
„Takže musím najít a zničit čtyři viteály a pak ještě jeho samotného... To je přece šílenství!" vzdychl Harry zoufale. Hermiona ho mlčky objala.
„My ti pomůžeme."
„Ne!" ohradil se Harry prudce. „Nechci, abyste v honbě za viteály zemřeli i vy!"
„Jsme dospělí. Pokud budeme chtít jít, jak nás chceš zastavit?" zeptal se Ron vzdorovitě.
„To je mi fuk, jestli jste dospělí! Je to můj úkol, jenom já ho můžu dokončit! Zapomněli jste snad už na Brumbála? I sám Voldemort se ho bál a přece zemřel! A to jsme si všichni mysleli, že jeho nikdy nedostanou!"
„Harry..."
„Ne, Hermiono, nedovolím, aby kvůli mně umírali další lidi a už vůbec ne vy dva! Brumbál se spoléhal, že to zvládnu. A jestli ne, pak nechci vzít s sebou i vás!"
„Pokud neuspěješ, stejně nás Voldemort dříve či později zabije," špitla tiše Hermiona. Z očí se jí řinuly slzy. „Čím víc lidí ti bude pomáhat, tím je tvoje šance větší."
„Jestli mám umřít, raději při tom budu vedle tebe, kamaráde," prohlásil Ron. „Lepší se nechat zabít a mít naději, že dokončíš úkol, než čekat v ústraní a umřít o pár dnů nebo měsíců později."
„Ron má pravdu. Když ti budeme pomáhat, spíš se nám podaří uspět. Vzpomínáš, co říkal Brumbál? Vol... Voldemort kolem sebe rozsévá zlobu a nenávist. Můžeme ho porazit, jen když nás spojí stejně silné pouto přátelství a důvěry." Harry nebyl schopen pochopit, jak si něco takového dokáže pamatovat takovou řadu let. „Pokud se sjednotíme, dokážeš ho přemoct."
„Jdeme s tebou," podpořil ji Ron. Harry drahnou chvíli mlčel. Civěl na svoje boty stejně jako tehdy při disciplinárním řízení. Vzpomněl si, jak ho Brumbál tehdy podržel... stejně jako oni teď.
„Jak ale chcete dodělat školu?"
„Na to máme ještě měsíc přemýšlení," zasmál se Ron bezstarostně, ale úplně své obavy z hlasu vytlačit nedokázal.
„Kdo vlastně bude teď ředitelem?" zamyslel se Harry.
„Asi McGonagallová, ne? Byla přece zástupkyní ředitele. Spíš by mě zajímalo, kdo obsadí prázdné místo Obrany proti černé magii."
„Doufám, že někdo normální. Za poslední tři roky to byla vysloveně hrůza. Umbridgeová, Skrk, Snape. Skvělá trojka," ušklíbl se zhnuseně Ron. Harry zaťal zuby, když se mu v mysli vybavila vzpomínka na někdejšího učitele lektvarů a Obrany proti černé magii.
„Před Lupinem to taky nebyla žádná sláva." Hermiona si povzdechla. „Quirrel, Lockhart. Horší už to snad ani být nemůže."
„To už tě pustila ta láska k Lockhartovi?" zakřenil se Ron. „Dobře si pamatuju na ty srdíčka, co jsi si nakreslila do rozvrhu k jeho hodinám."
„Nech si toho," ohradila se Hermiona.
„A k Valentýnu jsi mu poslala přáníčko," nedal se Ron. Harry se smál s ním.
„Ty máš co říkat," obořila se Hermiona pro změnu na Harryho, ale taky se uličnicky ušklíbla. „Oči má zelené jak čerstvá žába v láku..."
„Hele, Ginny do toho netahej, nebo tě uřknu," pohrozil jí v žertu.
„Zkus to!"
„Takový blázen, jak o mně rozhlašovali v Denním věštci, ještě nejsem."
„Ale je zvláštní, jak si tě nevšímají," chytla se toho Hermiona. „Čekala jsem, že se do tebe budou zase opírat..."
„To já taky." Harry pokrčil rameny. „Rita se zřejmě poučila." Všichni tři se pobaveně uchechtli.
Vtom se prudce otevřely dveře. V nich stál pan Weasley. Nikdo z nich ho neslyšel přicházet.
„Tak to by stačilo! Honem do postele! Zítra budete ponocovat ažaž!"
„No a? Jsou přece prázdniny!" Ron vrhl na otce pobavený úsměv.
„Jak myslíte," rezignoval pan Weasley. „Ale jestli zaspíte, Molly vás stáhne zaživa z kůže."
„To se neboj," ujistil ho Ron. Harry a Hermiona mu popřáli dobrou noc, než odešel. „Už se na tu oslavu těším. Po několika letech aspoň uvidím celou rodinu pohromadě."
„Percy přijde taky?" divila se Hermiona.
„Tvrdil, že ano. Já tomu osobně moc nevěřím, ale koneckonců je to i jeho bratr. Měl by přijít aspoň mu poblahopřát, když už nic jiného. Nikdo ho tam násilím držet nebude."
„Stejně bude hrozně zajímavé vidět kouzelnickou svatbu," zasnila se Hermiona. „Podle Genealogie kouzelnických rodů se v roce..."
„Hermiono!" okřikli ji Harry s Ronem svorně.
„Na tohle máš ještě dost času," dodal Ron.
„Jak chcete," utrhla se na něj Hermiona. „Vůbec by vám neuškodilo, kdybyste si taky trochu opakovali."
„Říkám, že máme ještě spoustu času!"
„Budeme ale skládat OVCE!" spráskla Hermiona ruce. Harrymu připadalo, že v mnoha směrech čím dál více připomíná paní Weasleyovou. „Copak jste už zapomněli, jak jste se mi dušovali, že nic nenecháte na poslední chvíli?"
„Ta poslední chvíle je ještě daleko," odporoval jí Ron a výborně se při tom bavil.
„Jak myslíš. Ale tentokrát ti nic opsat nedám, to si pamatuj!" Harry s Ronem se na sebe otočili s vševědoucím pohledem. Hermiona takhle vyhrožovala každý rok a nikdy to nemyslela vážně.
Ron s Harrym ještě chvíli tlachali o famfrpálu, Ronovo oblíbené mužstvo, Kudleyští kanonýři, totiž byli v lize druzí a čekal je poslední zápas s Tornády, díky kterému měli šanci vyhrát ligu, pokud by Tornáda porazili s dostatečným náskokem. Rona nikdy neomrzelo vychvalovat jednotlivé hráče a rozebírat donekonečna jejich rozmanité strategie. Hermiona brzy odešla. Podle ní nebyl famfrpál tak zajímavým předmětem k hovoru a protože už bylo skutečně dost pozdě, odebrala se do postele.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ