Althee z vězení
Richard Lovelace
překlad Danae
Zdi, ty netvoří vězení
Klec pruty, co se pnou
Pro tichou mysl nevinnou
Stanou se poustevnou
Mám-li v své lásce svobodu
A duše má ji zná
Pak jak andělé nade mnou
Jsem svobodný i já
Mozkomoři se míhali chodbami, jako kdyby jim vězení patřilo, jako kdyby získali monopol na zlobu a zoufalství a všeobjímající pocit smutku, který prostupoval zdmi Azkabanu. Nezískali. Vězni smutnili, naříkali a zoufali si dlouho předtím, než se první z těch stvoření objevilo za studenými, kamennými zdmi.
Vězení v sobě už dlouho ukrývalo ty nejtemnější emoce lidského srdce, už dlouho vynášelo na světlo nejošklivější a nejsmutnější stránky ubohých a utlačovaných. Uvěznění znamenalo nedostatek svobody, nedostatek možností a ztrátu svobodné vůle. Pro většinu kouzelníků a čarodějek, narozených s výsadou podrobovat zemi a vzduch své vůli, byla ztráta této svobody tak jistá cesta ke smrti jako ztráta vzduchu, který dýchali, nebo vody, kterou pili.
Azkaban pouštěl mozkomory mezi své zdi zprvu neochotně, ale poté ta bezduchá stvoření, jež bezmocným kradla to, co postrádala, objal. Azkaban znal cenu těch stvoření a věděl, že předchozí stráže nebyly tak výkonné jako zlověstná plíživá hrůzy, která teď pobývala v dlouhých kamenných chodbách.
Bylo to místo nezbytné, místo, které existovalo, aby zbytek společnosti mohl jít jako na drátku, a v případě nutnosti se dokázalo jejím potřebám podřídit.
Mozkomoři uměli výborně ničit naději.
Jeden z problémů se zlomením vězňů, jejichž trest byl příliš krátký, byl fakt, že si dokázali udržet pocit naděje, pocit, který je utvrzoval ve vědomí, že peklo, ve kterém jsou lapeni, je jen dočasné.
Ale v péči mozkomorů, kteří vyváděli na světlo netvory číhající v nejstinnějších a nejzvrácenějších částech jejich mysli, byli i vězni, jejichž rozsudky byli mírné, hluboce poznamenáni.
Muž podobný opici, starý a seschlý, se šourá po cele. Syčivě a vztekle kleje v jazyce, kterému málokdo rozumí. A málokdo si přeje mu porozumět. Ve způsobu, jakým obchází celu, je cosi hadovitého, svíjivého a pokřiveného. Nepobude v cele dost dlouho na to, aby se stopy toho pohybu vryly do podlahy, ačkoliv hlouběji v propasti Azkabanu se v průběhu let podobné vzory do kamenů ostatních cel otiskly. Známky přítomnosti předchozích vězňů bledly, až po nich nakonec pro další obyvatele cely nezůstala ani stopa.
Tento muž si nepřipomíná svůj zločin. Neprožívá okamžiky zděšení nebo studu, tak jako mnoho jiných vězňů.
Tento muž si připomíná svá další selhání, selhání, na která neměl vliv, ale selhání, která beztak způsobil. Strach drtící jeho útroby nemá kořeny v bolesti nebo hrůze, ale v myšlenkách na zpřetrhané odkazy a v neschopnosti zplodit ze svých beder nesmrtelnost. Chudoba a špína jsou jediným výsledkem, kterého dosáhl, jedinou věcí, kterou získal ze života vybudovaného na základě krve, která kdysi opanovala kouzelnický svět. A ten stud ho nutí kráčet, rychleji a rychleji, snaží se nevnímat slzy smáčející jeho tváře a bolestivé chvění v čelistech.
Jeho bolest hustě naplňuje vzduch, jako báječná delikatesa, kterou si mozkomoři nešetří. Stud, vědomí jeho vlastních selhání mu stravují duši a nabízejí její rozbité kousky bytostem, které se loudají blízko jeho dveří.
Jeho prohrou není to, že je zamčený mezi chladnými zdmi, jeho prohra spíš spočívá v těch, které nechal doma brodit se v jejich vlastní neschopnosti.
***
Nájemník cely 1044 věřil každým kouskem svého od narození zkrouceného těla, že spáchal vraždu, za kterou byl uvězněn.
Hrbil se ve svém oblíbeném koutě cely, s nadějí rýpal do zanesených trhlin a doufal, že udělá díru dost velkou na to, aby jí něco prolezlo dovnitř a dělalo mu společnost. Nikdy nepřišel na chuť společnosti cizích lidí, ale útěchu nacházel v rodině a ve stvořeních, se kterými se cítil spřízněný. Nic z toho však nebylo přítomné v té malé cele, dost špinavé na to, aby mu připomínala jeho domov, chatrč na nepatrném kousku půdy.
Někdy nacházel útěchu v lhostejných stěnách Azkabanu, dotýkal se jejich chladného povrchu a přemýšlel, že jeho předek mohl mít nějakou úlohu v jejich budování. Azkaban byl stejně tak starý a úctyhodný jako Bradavice; možná to propojení nebylo zas tak zanedbatelné.
Když kolem proplachtili mozkomoři, přiblížil se k mřížím, jak jen to bylo možné, a syčel na ně. Už nemluvil anglicky, dokonce ani tehdy, kdy si pro sebe mumlal ve tmě. Mumlání z jeho jazyka vždy sklouzávalo s tichým zasyčením. Dokonce ani Azkaban nedokázal odemknout jeho nejhlubší tajemství, zašifrovaná v řeči, kterou mohli mluvit jen ti, kteří se s tou schopností narodili.
Někdy padal na zem, svíjel se a křičel. Ty výkřiky vycházely z hloubi jeho hrdla jako jek a ryzí strach a bolest v tom řevu přivolávaly mozkomory, kteří bolest hltali jako med.
Stěny poznávaly naříkavé kňourání slabocha, někoho stále chyceného v dětinských mukách z přijetí a odmítnutí z rukou otce, člověka, který hledal, ale sám se nenašel.
A nakonec se v lidských slovech rozprostřel srdcervoucí příběh o sestře vdané za zrůdu, zrůdu, která ji těhotnou opustila a nechala samotnou, a o bratrovi, který se mstil a skončil osamělejší než kdykoliv předtím, sám schoulený v cele, s nikým, s kým by mohl promluvit, s žádným stvořením, kterého by se mohl držet.
Ta nešťastná bytost, pročištěný výsledek generací té nejčistší krve a nejúctyhodnější pokrevní spřízněnosti krčící se v koutě není všechno, co zbylo z jeho rodiny, ale on věří, že tomu tak je.
***
Zdi cely se mírně svažují.
Podlaha se ode dveří téměř neznatelně svažuje a krátká procházka ke dveřím je tak těžší a více vyčerpávající než sestup hlouběji do cely. Cela působí dojmem, že s ní něco není v pořádku, jako by stěny, podlaha a strop mezi sebou válčily a mohly se každou chvíli rozletět a nechat vězně viset v zatuchlém vzduchu předtím než někam, kamkoliv, spadne.
Vězeň, mladý a nejistý, si myslí, že svažující se podlaha a křivé stěny jsou pouze v jeho mysli a přemýšlí, jestli se nezbláznil.
Utrhne si knoflík od kalhot a nechá ho koulet se po kamenné podlaze. Knoflík spadne, když narazí na spáru mezi kameny, a vězeň to chápe jako důkaz, že podlaha je rovná jako kterákoliv jiná.
Ruce vězně jsou stále zakrvácené a rozdrásané z mlácení do stěn a z drápaní na neproniknutelné dveře. Není v cele dlouho, ale už by dal cokoliv za to, aby byl volný. Nezasloužil si pobyt tady, nespáchal žádný zločin, byl zrazen, falešně obviněn a odhozen stranou, jako by neobětoval všechno tomu, aby byl dobrý člověk.
Nespravedlivě uvěznění nejsou pro mozkomory jen nejsladším dárkem, jaký by si mohli přát, ale také nejdřív podlehnou šílenství.
Jejich spravedlnost se příhodně nabízí nenávisti. Vězeň někdy touží po pomstě a skutečně hluboce nenávidí, jenže pocity tu ničeho nedosáhnou.
Jeho cela je blízko ostatních, takže v noci může slyšet křičet známé hlasy, a přemýšlí, jak s nimi mohl skončit na stejném místě jako oni. Když zírá na zvláštní úhel rohu, říká si, že je to příhodné, protože pocházejí ze stejného místa. Stejní se narodili, stejní umírají, je v tom nádherná souměrnost.
Jak jen touží po souměrnosti.
Venku mozkomoři drží stráž, protože tenhle vězeň je jejich nejslavnější a jeho zahořklost a nenávist chutná jejich hladovějícím bratrům jako nejsladší čokoláda. Jejich vliv žene vězně k nejhorším chvílím jeho mladého života, a ačkoliv většina jeho nenávisti spočívá v jeho nynějším stavu, vzpomínky se vynořují ze starších zdrojů.
Mezi křivými stěnami a nahnutou podlahou své místnosti začíná vidět domov svého dětství, všechny ty kombinace tapet a barev, ze kterých bolí oči, ostré úhly a zprohýbaná podlahová prkna, jejichž počet nějak nevycházel.
V měsíčních stínech, které do místnosti v noci vpadají stvořené plynoucími mraky a světlem měsíce (odraz slunečního světla zrcadlícího se zpátky na zemi) vidí obrysy lidí a věcí, o kterých si myslel, že jim před lety unikl.
Ve stínech se schovává jeho matka, nesouhlasící a nesmiřitelná.
Ve stínech vidí svého bratra, kterého nechal samotného čelit osudu. Kterého zklamal.
Vidí svou oblíbenou sestřenici, zmatenou a zrazenou. Vidí její sestry, jednu plnou života a divokou, druhou ledovou a povýšenou. Čistokrevní, kterými pohrdal, tancují v jeho myšlenkách, říkají mu to, co slýchal celý svůj život, a v temných zákoutích Azkabanu zasévají semínka pochybností, které nikdy předtím nezažil.
Křičí a křičí a mozkomoři si na tom zvuku pochutnávají.
A v nejtemnějších okamžicích na sebe tma bere podobu jeho nejlepšího přítele, příliš mladé zavražděné matky a osiřelého kmotřence zanechaného, aby sám čelil nevyzpytatelnému zlu už v kolébce. V takových chvílích výkřiky odmítají opustit jeho hrdlo. Dusí se silou tiché bolesti a jen v takových chvílích se zlomí a pláče.
Slzy mozkomorům chutnají víc než nejvyděšenější křik.
Když konečně objeví únik do jednodušší formy, zdi Azkabanu se narovnají. Vězeň porazil mozkomory, našel útěchu od jejich vše prostupujícího vlivu a kamenné stěny téhle malé vzpouře odmítají klást odpor.
Už se unavily posloucháním lidí, kteří odhalovali hrůzy včerejška. Přály si, aby srdce vězňů naplnily nové hrůzy, ne aby se staré a nehybné úzkosti opakovaly ad infinitum.
***
Muž podobný kryse měl návštěvu.
Vězni, hlavně tací, kteří byli odsouzeni za tak strašný a politický zločin, za který byl uvězněný i tento, obvykle mívali povoleno jen pár návštěv z venkovního světa. Vidět živé a zdravé lidi znepokojené zdejším prostředím rušilo kletbu, kterou Azkaban vytvářel ze zoufalství, otupělosti a odtrženosti.
Když návštěvníci přišli, vězeň vysypal jména, místa a činy, odsoudil ty, kteří kráčeli na svobodě, zatímco on tady uhníval. Slíbili mu milost, když jim dá dostatek informací.
Když návštěva odešla, vězeň tu zůstal zimomřivější a nejistější než jindy. Mumlal si pro sebe drsným jazykem severu, jazykem, kterému se naučil od svého otce. Ve vězeňském hábitu vždycky vypadal nesvůj, jako by byl nahý bez ochranných vrstev kožešiny a vlny, kterými odvracel živly.
Slíbil mužům, kteří přišli, že když ho nechají jít, odejde někam daleko, slíbil jim, že už nikdy zákony nepřekročí.
Ale ve tmě, když se zdálo, že se stěny rýsují ještě blíž a svět vypadal ještě menší než obvykle, vězeň přemýšlel o lidech, které odsoudil nerozvážnými, sobeckými slovy.
O půlnoci, v mlčícím stisku věčnosti cítil na své hrudi váhu životů ostatních a kvůli jejich tlaku nemohl dýchat. Jeho hlas lapal po dechu, snažil se vykřiknout, ale zjistil, že oněměl.
Když první záblesk ranního světla ozářil jeho celu, vyskočil z postele, bdělý stál u dveří a čekal na chvíli, která mu byla slíbena.
Čekal na svobodu vykoupenou životy lidí, kteří mu věřili.
***
Když chlapec poprvé dorazil, nenesl přechod ze svobody dobře.
Jeho příchod byl přehlušen dalšími, kteří byli přivedeni s ním, smyslnou ženou a tmavými bratry, kteří byli odsouzeni za stejný zločin.
Honba za senzací dodala otcem odsouzenému synovi trochu slávy, ale ani zdaleka ne dostatek. Ne dost, aby byl jeho osud důležitý nebo aby mu poskytl ten druh slávy, který ho dohnal na stranu toho, který sliboval modré z nebe, ale rozdával jen tresty a smrt.
Cela, do které byl umístěn, byla o něco menší než průměrná. Jen na jedné ze čtyř stěn byly hladké čisté řady kamenů přerušeny dveřmi a úzké zavřené okénko na dveřích byl přesně tak vysoko, že si chlapec musel stoupnout na špičky, aby viděl ven.
Všechno, co mu výhled nabízel, byla další řada kamenů, nedotčených a neušpiněných znaky života.
Nepřítomnost okna v téhle cele byla neobvyklá. Většina cel vězňům poskytovala letmý pohled na oblohu, světlo a věci, které už nikdy nemohli bezprostředně okusit. Dovolovaly studené, slané vůni oceánu vklouznout do místnosti, aby přivolala vzpomínky na slunné dny na pláži nebo na půlnoční procházky s jejich nejmilejšími, vzpomínky, které byly skoro okamžitě zastíněny jinými, mnohem hrůznějšími vzpomínkami, které mozkomoři zanechávali na své pouti.
Ale vězni tak mladému, vězni, který věřil, že díky rodinným známostem si celu nikdy neprohlédne zevnitř, by náznak svobody nabízené oknem spíš poskytl naději, než aby ho uvrhl hlouběji do zoufalství.
Vypadala tak záměrně, tahle cela bez prostoru pro naději. Chlapec se zlomil rychleji než většina ostatních, vzlykal, křičel a upadal do naprosto nepochopitelného šílenství.
Když ho jeho vlivný otec konečně navštíví, nezbývá z dítěte, které odsoudil, nic.
***
Před návštěvou svých rodičů ještě chlapec tak blízko smrti nebyl.
Azkaban ještě nikdy nikdo neoklamal, ne přes všechna ta století, kdy stál a dohlížel na nejničemnější kouzelníky a čarodějky, které ostrovní společnost dokázala zplodit, ale na tom chlapci cítil něco divného. Kromě vzhledu byl úplně jiný: od nemotorného způsobu, jakým se hrbil na lůžku, až po namáhavý, skřehotavý dech, který vycházel z plic, které ještě před hodinami volně dýchaly.
V cele teď bylo pašované zboží, lahvička, ze které chlapec usrkával s překvapující pravidelností. Většina lidí ztratila pod vlivem Azkabanu a mozkomorů pojem o čase, ale chlapec znovuzískal schopnost sledovat stopu ubíhajících hodin.
Když chlapec o pár dní později zemřel, jeho tělo v cele leželo jen pár minut po smrti, než ho stráže, varované vzrušenými orgiemi krmení mozkomorů, odnesly pryč.
Ještě před soumrakem bylo pod zemí.
***
Cela nenese žádné známky životů, které jí prošly. Zpočátku to vězni, kteří raději nepřemýšlí o těch, kteří sem přišli před nimi, chápou jako milosrdenství. Cela je jen jejich, aby si dělali, co chtějí.
Ale po dlouhé době samoty a přemítání vyjde v myslích vězňů najevo opravdová hrůza nepoznamenaných stěn.
Když zemřou, všechno, co udělali, zmizí. Památka na jejich pobyt vybledne a vrchol jejich života nebude mít větší význam než západ slunce.
Stanou se jen další dočasnou značkou na pobřežním hřbitově, dokud čas nerozloží i je.
Trestanec si to uvědomuje po sedmi letech věznění.
Tuší, že tohle byl jeho osud, že doživotní trest v Azkabanu uplyne pomalou smrtí v obklopení duši vysávajících bytostí a nejbídnějšího utrpení, jaké si jen čarodějové mohou sami způsobit.
Mozkomoři nenavštěvují jeho celu tak často jako ostatní, buď proto, že jeho utrpení je dost lehké na to, aby byl spíš jen svačinkou než pořádným jídlem, anebo proto, že ti další v jeho chodbě nabízejí sladší ovoce neštěstí, šťavnaté a hořké.
Tenhle kdysi pohledný vězeň o hořkosti něco ví. Přemýšlí o hořkosti jako o krásné vášnivé ženě s přimhouřenýma očima zapletené s mužem, který mu je hodně podobný, ale je pouze jeho bratr. Starší bratr, kterému bylo nabídnuto bohatství, krása a čest zplodit další generaci jejich čistokrevné rodiny, generaci, která si vezme bohatství, které mu dávalo jídlo do úst, šaty na jeho tělo a šperky kolem šíjí dívek, které zbožňoval.
Ví, že hořkost nemá za kamennými zdmi Azkabanu žádné místo, ví, že jeho bratr a bratrova žena jsou oba dole v chodbě, ví, že nezplodí děti, neužijí si rodinného majetku.
Ví to stejně jistě, jako ví, že znamení na jeho paži ho dovedlo k tomuto osudu, že muž, který vypálil svou čest do jemného bledého masa jeho ruky, neměl nejmenší úmysl splnit sladké sliby, které mu šeptal do ucha. Nikdy mu nebyla souzena velikost nebo dosažení cílů, kterých nedosáhl jeho bratr.
Až do konce byl loutkou a teď je sám a bezejmenný v neurčité cele, která nenese žádný důkaz, že tu kdy žil. A neponese ho ani, až zemře.
Byl jen přízrak minulosti, dokonce i když dýchal ledový vzduch. Byl jen pochybný zatrpklý pozůstatek čaroděje, který ničeho nedosáhl a ničeho nedosáhne.
A pro zlomeného mladšího syna byla myšlenka na jeho anonymní osud horší než všechny vzpomínky, které mozkomoři vytáhli z jeho pochybné minulosti, daleko silnější než výkřiky nevinných a prázdné oči zešílevších.
***
Azkaban nikdy nehostil mnoho vězenkyň.
Ne že by snad čarodějky byly mírnějšího založení než čarodějové, jen se zdálo, že se nenechaly tak často chytit, nebo byly méně náchylné k užívání zakázaných kleteb tam, kde postačila mírnější zaklínadla.
Ta temná bývalá kráska, která se smála a křičela se stejnou záští, byla výjimkou. Těch několik málo lidských strážců, kteří se v Azkabanu starali o administrativu, se klikaté chodbě, kde byla její cela, vyhýbali, protože je tolik znervózňovala.
Krásné ženy se mohly vykroutit z vraždy, ale ona ne. Vysloužila si doživotní uvěznění s mozkomory pro používání kleteb, které se nepromíjejí, a pohled na krásu chátrající pod takovou péčí vyvolával v lidských strážích neobvyklý záblesk sympatií.
Její bláznivý smích a horlivé provolávání oddanosti připisovali působení desítek mozkomorů, předpokládali, že takový vliv musel její mysl už dávno zlomit.
Nikdy nevzali v úvahu, že tohle je její skutečná osobnost, osvobozená od omezení slušné společnosti.
Nikdy nepřemýšleli, že ty vpadlé oči, šíleně žhnoucí z jejího vyzáblého obličeje, by mohly být oknem do její duše.
Nikdy jim nepřišlo na mysl, že by se mozkomoři její cele vyhýbali kvůli čemukoliv jinému než jen z ohleduplnosti k jejímu pohlaví. Nikdy je nenapadlo, že skutečný důvod byl, že poskytovala jen chatrné jídlo, protože v bolesti a beznaději svého stavu nacházela potěšení.
Byla jedním z mála vězňů, kteří se smáli, a její radost vyháněla mozkomory daleko od její cely.
***
Někdy mohl slyšet smích své ženy.
Umístili je v celách daleko od sebe, naposledy tu nádhernou a vášnivou ženu, která si ho vzala, zahlédl před nějakými deseti lety, když je odváděli jinými chodbami v labyrintu cel a tunelů, ze kterých se Azkaban skládal.
Ale někdy… Někdy ten známý chraptivý smích zněl jeho celou a on nedovedl pochopit, jak je to možné.
Nemohlo to být kvůli dlouho trvající přítomnosti mozkomorů, protože divoká radost rostoucí v jeho hrudi při tom nespoutaném zvuku neměla nic společného s beznadějí. A nemohl to být ani klam větru, protože prvních několik měsíců strávil voláním jejího jména a zoufalým čekáním na odpověď.
Ve svých méně jasných chvílích si myslel, že ten zvuk je dar od samotného vězení, něco, co mu dává naději a důvod k modlitbám a dovoluje mu vydržet roky bolesti a ponížení. Domníval se, že je to odměna za to, že mozkomorům dává tak bohaté porce své duše bez ohledu na to, co to dělá s jeho rozumem. Nijak netoužil po většině vzpomínek, které mu mozkomoři ukradli, protože štěstí nebylo něco, co by mu tady mohlo pomoci.
Většina vzpomínek na jeho ženu byla vykovaná v bolesti a vzteku a mozkomoři neudělali nic, aby je zlikvidovali.
Myslí si, že je šílený, ale ví, že tohle vězení, že sám Azkaban, uznává někoho, kdo porazí mozkomory v jejich vlastní hře. A on to dokázal, ach, on v téhle hře zvítězil, protože jeho láska je bolest, násilí a nenávist a to mozkomoři nedokáží ukrást.
A tak čeká, nečinný v náručí šílenství, čeká na zvuk smíchu své nejdražší.
***
Nespravedlivě uvěznění strojili mozkomorům ty nejšťavnatější hostiny.
V rohu cely seděl obrovský muž s rameny svěšenými věky, po které byl mnohem větší než jeho okolí. Obří slzy se mu pomalu koulely po tvářích, stékaly do jeho rozježených vousů a odněkud z hloubek jeho hrdla vycházelo hlasité skučení. Jeho nářek pramenil z čistého zoufalství, nezkažený temnějšími stránkami lidského srdce, a mozkomoři se prali a shlukovali před jeho celou, aby se napili toho pocitu, tak sladkého díky nedostatku zkaženosti.
Ani se nevejde do postele, která kvůli němu byla kouzlem upravena. Jakkoliv se zkroutí, jeho nohy stejně visí přes okraj postele a nechávají holé prsty napospas propasti temnoty, která v noci útočí na celu.
Mozkomoři nevědí, jak si přesně mají pochutnat na dětinském strachu, který v muži tenhle pocit vyvolává. Azkaban ho vstřebává jako sluneční světlo a ví, jakou trvalou škodu tohle nepatrné zranění způsobí něžnému obrovi ležícímu v posteli.
Upřeně zírá do tmy, jestli tam nečíhá nějaká neznámá příšera. Vždycky vítal divoká stvoření, která mnozí považují za ty skutečné netvory, zatímco se obával nevinných tváří a otrávených slovních pastí, které na něj chystali chytřejší a hamižnější lidé.
Ale ve tmě, s chlupatými prsty visícími nad neznámem se k němu znovu přikrádají netvoři z dětství, neočekávaní a děsiví.
Mezi neznámými zdmi Azkabanu mu první noc připadala nejstrašnější.
Něžný obr v noci vzlykal, zatímco jeho prostornou mysl naplňovaly děsivé vzpomínky. Byl si jistý, že to nepřežije, že ho jeho zoufalý konec potká tady, v příliš malé posteli, zajatého ve strašlivých spárech mozkomorů.
Ale ve světle rozbřesku prvního nového dne v Azkabanu si začal být o něco jistější, že tu hrůzu, beznaděj a prázdnotu dokáže zvládnout. A ve světle následujících dní si připomínal, že tam venku má zachránce, který ho vysvobodí a postará se, aby jeho zvířata zůstala nezraněná.
A ve chvíli, kdy sám sebe oddělil od strachu, který mozkomoři vzbuzují, udeří Azkaban.
Postel je o trochu menší. Tma je o tolik víc temná. A mozkomoři kloužou jinými chodbami a nechávají muže požehnaně samotného, aby ucítil, jak do něj prosakuje zpátky ta nejslabší vzpomínka na štěstí.
A s ní přicházejí vzpomínky temnější, zákeřnější a neoddělitelně svázané s radostmi dětství, vzpomínky, které mizí pod stálým dohledem mozkomorů, kteří pracují s okázalejšímu cestami do beznaděje.
A tak se velký vězeň, mozkomory nezlomený, chvěje a třese tichým strachem v marné snaze udržet své zranitelné palce z dosahu příšer číhajících v propasti. A příšera pod postelí, nevzpomenutá od nebezpečných dní raného dětství, se zdá strašnější než kdy předtím.
Muž tráví dny vzlykáním v koutě a strojením hostin pro mozkomory, kteří stále ještě nevědí, že za tohle jejich síla není odpovědná.
***
Azkabanské vězení je navržené tak, aby trestalo. Schody vedoucí ke vstupní bráně jsou trochu moc vysoké a trochu moc úzké, takže nově příchozí vězni a návštěvníci bezdechu supí, jakmile překonají křivolaký výstup od přístaviště ke zlověstným, starobylým a nejasně se rýsujícím vstupním dveřím.
K otevření těžkých dveří, které je možné z obou stran zavřít na závoru, je potřeba víc než jednoho člověka, ačkoliv kouzlem se dají otevřít s minimálním úsilím. Uvnitř pak Azkaban spolkne každého, kdo vstoupí, až má pocit, že se usadil v břiše obludy.
Azkaban byl postaven na malém skalnatém ostrově, složeném spíš než z půdy ze zubatých útesů. Proto bylo vězení vybudováno v podzemí, jen s vyčnívajícím nejvyšším patrem, postaveným nad zemí a určeným pro nejlehčí rozsudky. Čím hlouběji byla cela umístěna, vyhloubená do země a lemovaná kameny, tím delší byl trest. Umisťovat blíž k povrchu ty, jež si vysloužili doživotí, nemělo žádný smysl.
Azkaban měl svůj vlastní hřbitov, umístěný v zátoce s měkkou půdou pod západní stěnou útesu. Hřbitov mohl být položen výš a na méně vratkém kousku ostrova, víc chráněný před mořem burácejícím při nejdrsnějších bouřích, ale tahle poloha ukazovala vězňům jejich nejpravděpodobnější osud, jen prozatímní značku na žalostném proužku půdy.
Když přišel vězeň odsouzený k šestiměsíčnímu pobytu, na schodech několikrát klopýtl a více než jednou upadl, jen aby byl pokaždé postaven na nohy nespolečenskými kouzelníky, kteří řídili azkabanské vězení.
Vězeň nepřestával blábolit o své nevině, o úloze, kterou má na straně dobra, o tom, že ví, kdo si opravdu zaslouží tenhle osud.
Byl umístěn v jedné z mála nadzemních cel, ze které měl výhled na vnitřní dvůr Azkabanu, kterým se sem tam mihli mozkomoři.
„Jsem dobrý člověk,“ mumlal muž s vlasy barvy slámy trčícími z hlavy v divných úhlech od toho, jak cestoval drsným mořským větrem. „Nejsem jeden z nich.“
Nikdo se nenamáhal s odpovědí.
***
V nejtmavších zákoutích cely zírá do stěny osamělý muž.
Stěny jeho cely se nehýbají a ani trochu se nemění, i když je pečlivě pozoruje a doufá v nějakou změnu. Den za dnem, měsíc za měsícem se dívá pořád na ty stejné čtyři stěny, na nehybný vzorek kamenů. Stráže s ním nemluví; křik ostatních vězňů po pozornosti je v téhle osamělé cele potlačený a nezřetelný.
Jeho vlasy během pobytu utrpěly nejvíc. Bez kouzel a kartáčů jsou konečky stále víc slepené, spíš než hebkou hřívou aristokrata jsou teď špinavou změtí šílence, ale vězeň proti téhle nevyhnutelnosti bojuje. Opatrně si je prsty pročesává a ve vlasech tak zanechává cestičky, takže prameny vypadají hladce. Dělá to proto, aby si svou obchodní značku nemusel po svém (v jeho fantazii nepochybně nevyhnutelném) propuštění ostříhat.
Nepodvolí se takovému ponížení, aby ukázal zjevný důkaz, že ho tohle období změnilo. Je silnější, je lepší než systém a nemá pochybnosti o své převaze.
Ale den za dnem, když zírá na vážné řady kouzelně jednotných kamenů, beze změny, bez odchylky, bez jakéhokoli jiného podnětu než jsou otravné myšlenky jeho pokřivené mysli…
Po takovém měsíci se jeho rozum začíná uzavírat do sebe.
Nejsou tu žádné knihy, které by zaměstnaly jeho myšlenky, nic, co by se naučil od čtyř chladných zdí z šedivých kamenů. Vězni není dovoleno přijímat poštu a od svého zatčení neslyšel o své ženě a synovi.
Trpkost nemůže zakořenit v jeho už tak dost černém srdci a skomírající pocity viny a pochybností z odsouzení, už dávno ze svého svědomí oddělil a vykázal do hlubin nejvzdálenější propasti v bludišti své mysli.
Ale tenhle vězeň je jeden z netvorů, kteří cítí lásku, jemu na lidech za zdmi jeho cely záleží natolik, aby se mu myšlenka na to, co jim jeho činy způsobily, vnutila do nevyzpytatelných a nepoddajných částí mysli a pro nedostatek rozptýlení dokonce začíná zastiňovat i představy plánů, které uskuteční po svém budoucím útěku.
Přemýšlí o svém synovi. Jeho syn ho stále potřebuje, musí mu ukázat ještě tolik věcí. Jeho syn přece nemusí vyrůst tak rychle, nemusí převzít povinnosti, které nechal prodlévat v (upadajícím) světě tam venku.
Myšlenka na jeho ledovou, krásnou ženu, na její světlé vlasy, mrazivé oči, které se výborně hodí k jeho vlastním, mu do strnulého těla rozlévá teplo, kterému bezcitná podstata cely nemůže čelit. Je si jistý, že je zase uvidí, brzo, ale vyhýbá se pomyšlení na to, jak ji tohle změní. Jak uvěznění změní jeho.
A vědomí toho, že nemůže dělat vůbec nic, aby ovlivnil to, co se děje těm, které miluje, to, co se děje v přízračném světě venku za jeho celou z nehostinné reality, je pro někoho, kdo je zvyklý na ovládání, peklo.
Tohle peklo překonává všechno, co dokáží požírači duší. Pro muže, který necítí žádné výčitky, znamená udržet si vzpomínku na lepší časy ve srovnání s hroznými podmínkami okamžiku ten nejhorší trest.
***
Někdy vězeň předstíral, že je mrtvý.
Ležel na lůžku, na přikrývkách, které každý týden kouzlem čistili, s rukama zkříženýma na prsou jako na starém portrétu svého dědečka, který kdysi viděl. Obrázek mrtvého byl podezřele klidný, na věky strnulý ve smrti. Někdo mu vyprávěl, že všechny mudlovské obrázky jsou klidné jako smrt, stejně nehybné jako snímek dědečkova těla. Ta myšlenka ho naplňovala odporem.
Kdo by se chtěl vidět klidný jako smrt, když jeho srdce stále ještě bije životem?
Teď, teď si nemohl pomoci a představoval si sebe sama mrtvého, napůl si přál, aby měl svůj mudlovský obrázek, aby viděl, jak by to vypadalo.
V téhle děsivě klidné cele nebylo jiné naděje než naděje na sladké vysvobození smrtí.
Zadržel dech, ignoroval pomalý tlukot srdce a uvolnil tělo až k malátnosti. Vždycky si překřížil ruce na hrudníku, protože žádná z mrtvol, které měl na svědomí, nikdy nevypadala tak pokojně. Násilná úmrtí, která naplnila jeho mysl, nebyla posly klidu, tak jak si to představoval během dlouhých chvil, kdy byli mozkomoři pryč a roznášeli zoufalství jinde, ale tenhle způsob tiché, spořádané smrti jím byl.
Vítal svůj možný osud a jen si přál, aby ho sevřel v náručí dřív.
Cítil, jak se mu úponky mrazivého vzduchu ovinuly kolem krku, a třes, který přinesly, mu prozradil, že mozkomoři se brzy vrátí. Dědečkovo pokojné tělo mu vyklouzlo z mysli, prchavé jako nebe, a nahradily jej děsivější obrazy.
Nejhorší scéna byla vždy ta, která se objevila jako první, ta, ze které mu ochablé tělo ztuhlo a ruce z hrudi ucukly, aby křečovitě sevřely přikrývky a prsty marně drásaly tenkou matraci.
Všude v místnosti černě oděná těla, zakrvácená a zkroucená. Jednomu z nich spadla bílá maska a odhalila překvapený, tmavý obličej. Vězeň je všechny znal, ale nesnažil se jim pomoci. Vážil si svého života víc než jejich.
Byl to on, kdo ty bratry nakonec oddělal. Ve smrti si byli podobní stejně jako v životě. Jeden ležel zkroucený, s výrazem utrpení vepsaným do tváře a otevřené oči mu zakrývaly rudé vlasy. Druhý bratr padl o několik stop dál; prsty měl křečovitě sevřené kolem hůlky a v ochablém obličeji matný výraz překvapení.
Vězeň si ty chlapce pamatoval ze školy, pamatoval si roztomilý obličej jejich sestry, když se u jídla, nad dýňovou šťávou chichotala jejich žertům, pamatoval si sílu, která proudila jeho hůlkou, když sesílal zaklínadlo, které ho zatratilo k doživotnímu peklu, ze kterého nemohl uniknout.
Ale vždycky, vždycky pamatoval na krvavou scénu, kdy mrtvá těla jeho přátel a protivníků společně ležela na zakrvácené podlaze, a na chabé chvění, které cítil, když utíkal pryč a všechno to nechal za sebou, aby si zachránil kůži.
Když mozkomoři lovili noční můry v jiných chodbách, nikdy si nevzpomínal, že by mu ten den tak drtil nitro, nebo že by mu bylo tak na zvracení a cítil se tak strašně kvůli tomu, co udělal. Pamatoval si jen smích, úlevu a pocit, že je naživu. Pamatoval si radost z tlukotu srdce ve své hrudi, jak se mu barvy zdály jasnější a lidé živější než kdy dřív.
Ale každý kousek radosti z té vzpomínky mozkomoři vysávali a nechávali mu jen drsnou realitu a věci, které se neodvažoval ještě předtím, než ho přivedli sem, zkoumat ani v tom nejjasnějším světle.
A teď, teď toužil po smrti, aby unikl téhle neznámé bodavé bolesti z viny a výčitek.
***
Poprvé vešel do zlověstných chodeb Azkabanu s takovou dávkou důstojnosti, jakou jen dokázal dát dohromady.
Když utekl, klopýtal na nepoužívaných nohách, zalykal se pocitem, že může běžet, že může cítit tohle kolísavé vzrušení z radosti sílící v jeho srdci.
Teď bojoval proti mužům, kteří ho vedli, kopal, bil se a křičel. Nakonec ho zkrotili kouzlem. Vyděšenýma očima se díval kolem sebe, na bledé kůži byly jasně vidět žíly. Když spatřil známé dveře a v nich známou úzkou štěrbinu, sebral každý kousek své síly, kterou znovuzískal po svém útěku, ale kouzlo zlomit nedokázal.
Hodili ho dovnitř a dveře se zavřely s rachotem, který mu pronikl až do morku kostí.
Kouzlo mu neumožňovalo pohyb, ale nepotřeboval se po cele rozhlížet. Tucet let mu do paměti vypálilo každičký detail téhle malé místnosti. Dokonce i nános prachu v rozích a způsob, jakým se přikrývky krabatily na neforemné matraci, zůstal stejný.
Nejdřív nevěřil, že by ho chytili. Pracoval pro to zatracené ministerstvo, samozřejmě, že byl mimo podezření. Dokonce i mozkomorům trvalo dlouho, než ho přesvědčili, že se nikdy nevymaní z dusícího obětí Azkabanu.
Ale teď… teď se zdálo, jako by jeho útěk byl jen sen. Ty podivuhodné měsíce naplněné vzrušením a obnovováním života byly pryč. Přitom tu nebylo nic, co by z něj vzpomínku vysálo, nic kromě setrvalých pocitů, které v něm celá vyvolávala.
A pocity stačily. Mozkomorům trvalo roky, než ho zlomili, azkabanské zdi bez mozkomorů na to potřebovaly méně jak hodinu a jeho tělo už bojovalo za schopnost vzlykat, jeho krk se toužil sevřít, ale nemohl, protože kouzlo ho učinilo bezmocným.
***
Vždycky, když zavřel oči, cela se pohnula.
Vězeň nebyl ani zdaleka ten nejchytřejší čaroděj, co kdy poctil chodby Azkabanu svou přítomností, a stejně jako další zabedněné duše nacházel útěchu v neměnnosti světa kolem sebe. Změna byla špatná, protože vyžadovala přehodnocení a nové zvážení situace. A on nechtěl nic přehodnocovat nebo znovu zvažovat, protože byl spokojený s věcmi tak, jak byly.
Počítal řady kamenů, začínal v rohu levé stěny, u nejhořejšího kamene a razil si cestu na druhou stranu. Dostal se přes jednu nebo dvě řady a pak mrkl a kameny se pohnuly. Nebylo to žádné velké posunutí, ale dostatečné na to, aby věděl, že k němu došlo a že čísla se změnila.
A tak začal znova, tentokrát rozhodnutý nechat oči otevřené. Když nezamrká, kameny se určitě nepohnou.
Jednou se dostal přes půlku zdi, ale pak mu oči začaly slzet tak, že je na chvíli blažené úlevy musel zavřít.
Když je násilím otevřel dokořán, stěna se zase změnila, mnohem víc než kdy předtím.
Potom s hrozným londýnským přízvukem hlasitě zaklel a jeho hlas se s ozvěnou nesl prázdnými chodbami. Nebyli tam žádní mozkomoři, kteří by ho strašili, a tak jeho vztek trval, dokud mu stačil hlas, nepřerušovaný výbuchy děsu a žalu.
Nakonec ale jeho hlas začal přeskakovat a slábnout, a tak se kolem sebe rozhlédl po poháru vody, který mu ještě nepřinesli. Posadil se na své malé lůžko a těkavé oči zaměřil na stěnu, znuděný a připravený znovu začít se školáckou zábavou – počítáním kamenů ve zdi, nebo vymýšlením obrazců z prasklin na stropě, dokud neustálých změn jeho maličkého světa už nebylo příliš.
Nezasvěcení vždycky považovali za zdroj šílenství, které zlomilo většinu těch, kteří vstoupili do Azkabanu, mozkomory.
Teď, v nepřítomnosti přízraků smutku, byl skutečný zdroj šílenství odhalen.
Azkaban sám.
***
Klíč k postavám:
Marvolo Gaunt - 1926
Morfin Gaunt - 1944
Sirius Black - 1981
Igor Karkarov - 1981
Barty Skrk Jr. - 1981
Paní Skrková - 1982
Rabastan Lestrange - 1988
Bellatrix Lestrangeová - 1991
Rodolphus Lestrange - 1991
Rubeus Hagrid - 1992
Sturgis Tobolka - 1995
Lucius Malfoy - 1996
Antonin Dolohov - 1996
Augustus Rookwood - 1996
Stan Silnička - 1996