Remus sebou trhl a zašeptal: „J-já nevím. To není nejlepší nápad.“ Sirius ho ale popadl za ruku a zamumlal: „Neboj. Mám svoje zkušenosti.“ Remus zakoulel očima, ale poslechl a Sirius pocítil hřejivý pocit v žaludku. „Věří mi,“ pomyslel si spokojeně. Remus byl strašně napjatý. Pod Siriusovými prsty klouzala jemná látka a pak se dotknul bílé kůže. Byla překvapivě hebká, se zarudlými jizvami, které i přes péči madam Pomfreyové nestihly úplně zmizet. Remus tiše zasténal a sklonil hlavu. Tváře mu zrůžověly, hruď se prudce zvedala a klesala. Nevěděl kam s očima. „Neboj,“ řekl Sirius hlasem, kterým měl být plný sebedůvěry, ale vyzněl dost rozechvěle. „Jen lež a nech to na mně,“ dodal a povzbudivě se usmál. Remus se opřel o polštář a zavřel oči. Sirius se zhluboka nadechl a nervózně si olízl rty. Když si uvědomil, co dělá, rychle toho nechal a vrátil se ke svému nonšalantnímu chování. Ne, že by to na Remuse nějak zapůsobilo. Stále měl zavřené oči a Sirius si všiml, že se mu čelo leskne potem. Podíval se dolů a soustředěně zamrkal. „Možná to bude trochu bolet,“ zašeptal. Remus zlehka přikývl. Hřejivý pocit se jen znásobil. Sirius cítil, jak se mu rozlévá po celém těle. Už se nedivil, že se Remus potí. V místnosti bylo zničehonic pořádné horko. Jeho ruce byly strašně nemotorné a lepkavé, když se konečně dotkly svého cíle. „Takže?“ zachraptěl Remus. „Už to bude,“ uklidňoval ho Sirius a ŠKUBL.
„ÁÚ!“ zařval vlkodlak, popadl polštář a hodil ho překvapivě prudce po prchajícím Siriusovi. „Já tě zabiju! Já tě fakt zabiju!“ křičel za ním vlkodlak. Pak si sedl a prohlížel si předloktí. Opatrně se dotkl zrudlé kůže a zavrčel: „Vydepilovals mi půl ruky, pitomče.“ Madam Pomfreyová, vyděšená bolestivým řevem, vběhla dovnitř. Srazila se se Siriusem. Ten upustil obvaz a náplast, které pořád ještě držel v ruce, a vyřítil se na chodbu do bezpečí.
Trvalo to dva měsíce, než Siriusovi znovu povolili vstup na ošetřovnu.