Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 773 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Naděje žije pořád od Colleen
[Komentáře - 2] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Tmavá, zamlžená ulice zela prázdnotou. V dnešních dnech se málokdo pohyboval venku po setmění. Nad celou zemí ležel strach a úzkost. Nevysvětlitelná úmrtí, záhadná zmizení a přírodní katastrofy na lepší náladě nikomu nepřidaly. Ale tahle ulice byla mnohem horší.
Domy, které ji lemovaly, byly ošuntělé a lidé v nich nevrlí a nespolečenští. Dalo by se to pojmenovat jako „odkladiště“ lidí, kterých se ve společnosti ostatní bojí.

Ale dnešek byl jiný. Na ulici se objevila žena. Byla zahalená v černém plášti a na hlavě měla kápi. V jejím postoji se zračilo cosi nerozhodného, jakoby nevěděla, zda má do ulice vejít a nebo se raději otočit a odejít, odkud přišla. Ta žena se jmenovala Narcissa Malfoyová.



Dnes večer už jednou v téhle ulici stála společně se svou sestrou Bellatrix Lestrangeovou. Narcissa netušila, co ji vedlo k tomu, aby se sem ještě dnes vrátila, ale potřebovala si ujasnit několik věcí. Stále jí v hlavě zněla jeho slova:

„Ovšemže ano, Narcisso, zavážu se ti neporušitelným slibem.“

Proč to udělal? Jen protože ho k tomu přinutila? Nebo aby se neprozradil? To určitě nebyl ten důvod. Vždycky dělal jen to, co sám chtěl. Nikdo mu nemohl poroučet. Vždyť ani Pán zla ho neměl zcela pod kontrolou. Ona znala jeho pravdu. Nikdy se k němu opravdu nepřidal. Vždycky cítil, že to není to, co chce.

Zahřmělo. Podívala se na zamračenou oblohu. Měla bych si pospíšit, nebo zmoknu, pomyslela si a konečně se rozešla k domu na konci ulice. Pomalu začalo kapat. Rozběhla se. Nestála o to, aby vypadala jako „zmoklá slepice“. Zastavila se přede dveřmi jeho domu.
Natáhla ruku, ale těsně před zaklepáním ji zastavila. Co to dělám?



Severus mezitím postával u okna a zamračeně hleděl na tmavou oblohu. Doufám, že se dostala domů v pořádku. Nechci, aby se jí něco stalo, říkal si v duchu.
Z jeho rozjímání ho vytrhl zvuk tříštěného skla.

„Co to tady vyvádíš, Červíčku?“ ledově se zeptal malého, skoro holohlavého mužíka, když vyšel ze své pracovny do přijímací haly.

Červíček se tvářil vyplašeně a stříbrnou rukou ukazoval na okno.

„Tam…někdo tam je,“ zašeptal, rychle sklidil rozbité sklo a vyběhl z pokoje.

Severus obrátil oči v sloup. Moula, pomyslel si a vydal se ke dveřím. Cestou vytáhl hůlku. Co kdyby jen měl pravdu a za dveřmi je někdo, kdo není přítelem. Oh, jak ironické; jako bych nějaké přátele měl, ušklíbl se a s trhnutím otevřel dveře.

„Narcisso?“ překvapeně zvolal a sklonil hůlku, „Co tady děláš?“

„Ah, Severusi, já…“ zmateně ze sebe soukala, „Já…chtěla…chtěla jsem…“

„Pojď dál,“ nabídl jí a odstoupil ode dveří. Narcissa vstoupila a zamířila do obývacího pokoje. Severus ji následoval.

„Posaď se. Dáš si něco k pití?“ zeptal se a posadil se do křesla naproti ní.

„Ne, díky,“ zavrtěla hlavou a vyhýbala se jeho pohledu.

„Takže…“

Přerušily ho chvatné kroky.

„Ah, Narcissa! Vy jste ještě neodešla?“ zeptal se úlisným hlasem Červíček.

„Sám dobře víš, že odešla před dvěmi hodinami. A teď si běž po svých,“ odsekl Severus.

„Nemáš mi moc poroučet,“ vypískl.

„Mohl bys nás nechat o samotě, prosím,“ řekla Narcissa tiše.

Vrhl na ně pronikavý pohled, a pak zmizel za stěnou knih.

„Omlouvám se za jeho vyrušení.“

„To je v pořádku.“

„Takže, Narcisso, co tě sem přivádí podruhé za jednu noc?“ zeptal se a nespouštěl z ní oči.

„Já…nemohla jsem to doma vydržet. Ty stěny mě drží jak ve vězení. Užírá mě to. Cítím se jak pták ve zlaté kleci. Už takhle dál nemůžu. Nemohla jsem tam dnes v noci zůstat.“

Severus vstal a sedl si vedle ní. Opatrně ji objal kolem ramen a přitiskl si ji k sobě. Narcissa se opřela a zavřela oči.

Proč jsem jen tak dlouho zůstávala s Luciusem? Jeho jsem přeci nemilovala.

Bála ses ho. Přiznej si to. Měla jsi strach ho opustit. Ale teď je v Azkabanu. Můžeš začít žít nový život.

To nemůžu. Severus je pro mě příliš dobrý a ve mně je příliš mnoho z Blacků.

Ale miluješ ho…

Nechci ho ranit…


Náhle se přerušila. Merline! On ovládá nitrozpyt. Ví, na co myslím! Zachvěla se.

„Co se děje?“ zeptal se tiše.

Vzhlédla. V jejích modrých očích zahlédl polekání.

Má ze mě strach? podivil se.

„Narcisso, jsi v bezpečí. Nikdo ti tady nemůže ublížit,“ pohladil ji po vlasech.

Stiskla rty a podívala se mu pevně do jeho černých očí.

Pochopil.

„Nikdy bych proti tobě nevyužil svou schopnost, abych věděl na co myslíš. Nikdy, Narcisso. Na to jsi pro mě až příliš drahá.“

Při své řeči viděl, že strach opadává a v jejím pohledu se začal zračit klid. Není čeho se obávat, napomínala se v duchu, nechce ti ublížit. On je jiný. Není to Lucius.

„Můžeš mi věřit, Narcisso. Ale to ty přece víš. Proč jinak bys za mnou dnes přišla s žádostí o pomoc.“

Slabě se usmála.

„Já vím. Jen…obavy, které jsem měla posledních několik let, se nedají odbourat za noc.“

„Můžeš mi říct cokoliv. Můžu ti pomoci.“

Narcissa se na něj zahleděla. Byl tak jiný než její manžel. V srdci nebyl tak chladný a krutý. Byla to jen maska. A díky ní přežíval. A ona ho milovala.

„Víš, co je ta nejhorší věc na světě?“ zeptala se ho. „Milovat někoho, kdo tě nemiluje.“

„Jsem si jistý, že Lucius tě stále miluje. I přes chyby, které udělal.“

„Ale já nemiluji jeho,“ řekla a sklonila hlavu.

Severus pozvedl její bradu a zahleděl se jí do očí.

„Kdy jsi ho přestala milovat?“

„Netuším. Teď mi přijde, že jsem ho nemilovala nikdy a vždy, když prohlásil, jak Draco půjde v jeho stopách, jsem ho nenáviděla. Nechtěla jsem, aby můj syn byl Smrtijedem. Vždyť je to ještě dítě!“ vykřikla.

„Ale Draco neměl na výběr, Cisso. Musel se k Pánovi zla přidat, jinak by ho zabil a tebe s ním. A nedivil bych se, kdyby si našel způsob, jak zabít i Luciuse. Jeho síla je mocná.“

„Celou dobu jsem žila se strachem, že zjistí, že ho nemiluji. Že jsem se zamilovala do jiného muže. Musela jsem se naučit i nitrobranu. Často zkoumal moji mysl, jestli jsem mu stále věrná. Nenáviděla jsem ho za to. Až teď si plně uvědomuju, jak byl život s ním jen utrpení. Už ho nikdy nechci vidět,“ zašeptala a zabořila se Severusovi do hábitu.

„A ten člověk, kterého miluješ…jsi si jistá, že on tě nemiluje?“

„Já…bylo to tak dávno. Kdysi jsme spolu byli, ale pak…pak jsem se vdala za Luciuse a jemu jsem řekla, ať na mě zapomene. Styděla jsem se za to, ale muselo to tak být. Přitom vzpomínka na něj pronásledovala každý můj sen. Strávila jsem kvůli němu spoustu probdělých nocí.“

Znovu ji pohladil po vlasech.

„Tvá pravá láska na tebe nikdy nezapomněla, Cisso. Nenechala jsi jí zapomenout,“ řekl jemně.

Pozvedla oči. Věděla, že teď už nemůže couvnout.

„Severusi, jsi to ty. Stále tě miluji tak, jako kdysi.“

Opravdu to řekla? Ona ho ještě stále miluje? A to už přestal doufat. Manželství Narcissy a Luciuse vždy vypadalo tak perfektní. Nikdo by si nikdy nepomyslel, že ona v jeho přítomnosti jen trpí a nenávidí ho. Severuse to nikdy ani nenapadlo.

Před lety si byl jistý, že se Narcissa vdává z lásky, a on byl jen „oddechovka“ před svatbou. Někdo, s kým si užívala. Nic víc. A teď mu tu říká, že milovala vždy jen jeho? To se mu musí zdát.

„Já?“ zeptal se opatrně.

„Chápu, že už ke mně nemůžeš nic cítit. Řekla jsem ti, abys na mě zapomněl.“

„To, co jsem řekl, byla pravda. Tvá pravá láska na tebe nikdy nezapomněla.“

„O-opravdu?“

„Ano, stále tě miluji. Nikdy jsem nepřestal,“ zašeptal a sklonil se blíž k ní, „Ochráním tě, Cisso. Před každým…a hlavně před Ním. Nemusíš se už ničeho bát.“

„Já vím. Vždycky jsi mi pomáhal. Mohla jsem se na tebe vždy spolehnout,“ usmála se a
lehce ho políbila. Pak sklonila hlavu a opřela se o jeho hruď. Od nynějška začíná nová etapa mého života. Jen je mi líto, že jsem se k tomuto neodhodlala dřív. Mohla jsem zachránit nevinný život a Draco by nemusel žít tak, jak žije dnes. A já jsem si mohla odpustit mnoho trápení.

Bude to těžké, Narcisso, ale časem se dokážeš vzpamatovat a být stejná jako dřív. Já ti k tomu pomůžu,
slíbil jí v duchu Severus.



Po oknech stékaly kapky deště a uvnitř pokoje spaly dvě postavy. V jejich tvářích se zračil klid a mír. V tu se ale otevřely tajné dveře kryté stěnou z knih. Dovnitř vešla malá postava a chvíli hleděla na muže a ženu, kteří leželi v pevném objetí před dávno vyhaslým krbem. Muž se náhle otočil, vyšel z domu a s prásknutím zmizel.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.