Inženýr Krátký se ve čtvrtek vrátil z oběda do své kanceláře a sprostě zaklel. Již podeváté za posledních čtrnáct dní mu někdo vypil jeho limonádu, kterou měl na stole. Podivně přesně to korespondovalo s nástupem toho nového technologa, kterému přidělili vedlejší kancelář a který (prý ze zdravotních důvodů) nechodil na obědy.
„No počkej,“ řekl si Krátký, „ať jsi kdo jsi, tohle ti zítra přijde draho. Já se s tím tahám z kantýny přes celou fabriku a ty mi to vypiješ, jako by se nechumelilo. Ale zítra tvoje inkognito skončí.“
Druhý den ráno se Krátký vydal nejkratší cestou do provozní laboratoře, aby vydyndal trochu fenolftaleinu – pár kapek způsobí průjem jako blázen. Oblíbený kanadský žertík ze studií. Laboratoř byla prázdná, laborant právě sbíral po provoze vzorky, inženýr tedy začal systematicky pročesávat stoly. V jednom šuplíku konečně objevil nástroj své pomsty – lahvičku s požadovaným indikátorem.
Oběda se téměř nemohl dočkat, na stůl před odchodem postavil obvyklou sklenici s limonádou a přidal do ní pár kapek fenolftaleinu. Při návratu to vzal přes záchod, jestli tam již pachatel neúpí – kupodivu zela tato místnost prázdnotou.
„Však ono to zabere,“ řekl si a nechal otevřené dveře kanceláře, aby mu neunikla ani myš – na WC musí každý projít kolem.
Místo pachatele se však ve dveřích objevil udýchaný laborant.
„Inženýre, řekli mi, že jste ráno byl v laboratoři, tak se jdu zeptat, jestli jste tam někoho neviděl. Jedu dneska na chalupu, mám tam fůru krys a běžně prodávané prostředky na ně neplatí, a tak jsem si do lahvičky od indikátoru namíchal silný jed a dneska mi ze stolu zmizel. Nevíte, kdo by mohl potřebovat fenolftalein?“
Inženýr Krátký nasucho polkl a v kapse sevřel malou lahvičku. Ve vedlejší kanceláři panovalo ticho, které už nyní bez nadsázky bylo možno nazvat hrobové…