Zpátky v Bradavicích

„Ahoj Draco!“
„Nazdar,“ procedil Draco mezi zuby.
Jeho věrné gorily Crabbe a Goyle vpadli celí udýchaní do prefektského kupé.
„Přišli jsme tě pozdravit, určitě se za náma potom stavíš, že jo?“ ptal se Crabbe.
„Hm…“ odvětil Draco.
Byl rád, když se za nimi zavřely dveře. Chvíli jen tak seděl, a pak vyšel ven. Ulička byla prázdná. Otevřel okno a vyklonil se z něj. Měl jsem na matku víc naléhat. Určitě by mi všechno řekla. Kdybych tak jen měl víc času. Musím zjistit, o jakou věštbu jde, a jak se mě týká.

Náhle se otevřely dveře od druhého prefektského kupé. Ani se neotočil, bylo mu jedno, kdo to je. Byla to Hermiona. Když si ho všimla, zarazila se.
Ale ne, Malfoy. A co tu dělá? Vypadá nějak přepadle. A kde má své gorily?
V tu chvíli se Draco otočil.
„Nic mi není, Grangerová. Prostě jsem chtěl být chvíli sám!“ okřikl ji a chystal se k odchodu.
„Stůj!“
„Co zas, Grangerová?“
„Jak jsi mi mohl odpovědět, když jsem se tě na nic neptala?“ zeptala se Hermiona s úžasem.
Draco se zarazil. Chvíli váhal, co jí řekne.
„Jsi hrozně předvídatelná. Dalo se čekat, že se na něco takového zeptáš!“ řekl posměšně, a než se Hermiona stihla nadechnout k další otázce, vydal se do vagónu prvních ročníků.
Když se ještě naposledy otočil, viděl Hermionu, jak stojí opřená o dveře se zmateným, a zároveň soustředěným výrazem ve tváři.

Co to má sakra znamenat? Jak je možný, že dokážu slyšet, co si ostatní myslí, aniž bych použil Legilimens? Nikdo přece neumí číst myšlenky. To je nemožné.
Z jeho úvah ho probral malý prvňák, který utíkal uličkou před Crabbem a Goylem. Ti dva se na něj koukali s mlsným pohledem. Ten pohled moc dobře znal. Právě si vybrali svou první oběť k šikanování.
„NECHTE HO!“ okřikl je Draco, když ho chytili.
Crabbe a Goyle se zarazili a nevěřícně se na něj dívali.
„Ale Draco…“
„Vy jste mě neslyšeli? Nechte ho na pokoji a padejte do kupé, jinak si to s vámi vyřídím!“
Obě gorily na něj ještě jednou nevěřícně pohlédly, a když zjistily, že to myslí vážně, beze slova se otočily a odešly. Draco se podíval na malého chlapce, který seděl na zemi a držel se za zraněnou paži. Vystrašeně se na Draca díval. Ten chvíli stál bez hnutí a pak podal chlapci ruku a pomohl mu vstát. Tentokrát to byl on, kdo na Draca nevěřícně zíral.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Draco.
„D-d-dalton Bellows, koktal chlapec, nervózní z Dracova upřeného pohledu.
Ten najednou pozvedl proti němu hůlku, ze které vzápětí vyšlehl zlatý paprsek a zasáhl chlapce do zraněné paže. Dalton se za ni rychle chytil a zjistil, že všechna bolest je najednou pryč.
„D-d-děkuju! Moc děkuju!“ řekl rozechvěle.
„Vůbec nejsi takový, jak se o tobě vypráví. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že jsi zlý. Řeknu každému, koho potkám, co jsi pro mě dnes udělal!“
Všechna stydlivost byla najednou pryč, a chlapec se vrhl Dracovi do náruče. Hned zas ustoupil, usmál se na něj a odešel. Draco se pomalu vzpamatovával a sledoval odcházejícího chlapce, který vypadal jako jeho jedenáctiletá kopie. Ani si nevšiml, že za ním někdo stojí.

Nebude jediný, kdo to bude všem vyprávět. Draco Malfoy, zachránce malého prvňáčka, no to je teda gól!
„Sklapni, Grangerová!“ zařval nepříčetně Draco a otočil se.
Hermiona se mu podívala do očí a sladce se na něj usmála.
„Já nic neřekla, Malfoyi!“

O dvě hodiny později seděl Draco u zmijozelského stolu, a nezúčastněně sledoval zařazování. Zmijozelští ho probodávali nevěřícími pohledy.
„Julius Bane – ZMIJOZEL!“
„Cate Bellová – HAVRASPÁR!“
„Dalton Bellows – NEBELVÍR!“
No výborně, dneska jsem pomohl prvňákovi z Nebelvíru! Může školní rok začít ještě hůř?