Ať už to byla náhoda nebo v tom byl úmysl, někdo tehdy nezavřel pořádně dveře, a tak se do nich Klofan opřel hlavou a otevřel si. Pak seběhl dolů a hledal “svého člověka” (toho menšího, protože toho většího neviděl tak dlouho, že už na něj skoro zapomněl). Pátral, ale nikde ho nezahlédl ani neucítil.
Zato našel malé, hlučné stvoření, které na něj ukazovalo a něco drmolilo.
Klofan zachytil slovo “Sirius”, o kterém věděl, že má cosi společného s “jeho člověkem”.
“Jeho člověk” tam nebyl a tohle odporné stvoření (které se mu navíc nepoklonilo) z toho mělo radost.
Klofan ho snědl.