„Večeře je na stole!" zavolala teta.
„Už jdu!" křikl Harry, který si nahoře vybaloval kufr po příjezdu z Bradavic. Odhrnul neviditelný plášť, popadl zlatý celofánový pytlík s barevnou mašlí, co ležel pod ním, a seběhl do kuchyně.
Dudley si balíčku v Harryho ruce okamžitě všiml. „Co to máš?" upíral oči na to blýskavé cosi.
„To je pro tebe," usmál se Harry. „K narozkám. Všecko nejlepší."
Dudley držel dárek jako odjištěnou bombu nebo rozzuřeného škorpiona. „Není to nebezpečné?"
„Ale ne! Jsou to bonbóny. Mám je moc rád."
„Takže to není něco jako ty karamely, co měli loni ti tví kamarádi?" ujišťoval se Dudley podezřívavě, ale přitom už jeho prsty chtivě rozdělávaly mašli.
„Jasněže ne. Tohle jsou Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak," vysvětloval Harry. „Mají všecky možné příchutě. Většinou jsou fakt moc dobré."
„Jak jako, většinou?"
„No, víš, chutnají třeba jako sušenky, čokoláda nebo popkorn - jenže taky můžou být špenátové, mrkvové nebo dokonce pohankové. V tom je ale právě ta legrace, že nikdy nevíš, jestli si bereš peprmintku anebo brokolici."
Dudley se tvářil zamyšleně, ale rychle se odhodlal to zkusit. Zalovil v pytlíku, vytáhl jeden podlouhlý bílý bonbónek a strčil si jej do pusy. Vypadal spokojeně.
„Jaká byla?" zajímal se Harry.
„Smetanová," chytil Dudley další lentilku, podivně hnědofialovou, kterou by Harry nepozřel ani za nic. Jeho bratranec ji ale odvážně snědl, a ještě se mu po obličeji rozlil blažený úsměv.
„A tahle?"
„Klobása. Mňam, to je dobrota," pochvaloval si Dudley a nasypal si do pusy plnou hrst různobarevných lentilek. „Mňam, mňam."