S tím klukem byly problémy odjakživa. Už v den, když se narodil. Jeho máma to zaplatila životem. Jasně, že jsem tehdy neměl ani tušení, co si uvazuji na krk, když jsem se jí ujal. Tehdy před dvaceti lety mi vpadla v noci do domu, celá uplakaná, zničená. No, vyžeň ji do tmy. Tak jsem ji spíš zavlekl než zavedl dál a uložil do své vlastní postele. Chudák holka na tom byla dost bledě. Když se trochu vzpamatovala, svěřila se, že je těhotná a jestli prý bych ji tu nemohl nechat než se děcko narodí. Těch dalších několik měsíců jsem ji opečovával jako bych jí to břímě obstaral sám. Ale hezká byla, na člověka. Věčná škoda, že umřela. V poslední chvíli mě popadla za ruku a řekla mi jak děcko pojmenovat, teda toho syna, co porodila. Pak jen jemně přivřela oči. Oheň mé výhně se v nich odrážel. Její dlaň mi neuvěřitelně ztěžkla v rukou a dítě se rozkřičelo. „No, aspoň jsi mi uvolnila postel,“ řekl jsem chabě, ale měl jsem sucho v krku, oči plné slz a hlava mě bolela. Nikdy nezapomenu na to, jak bojovala.

         Té postele jsem si ale moc neužil. Spálil jsem ji. A pak ten kluk zatracená řval v noci jak o život a měnit mu plínky a to všechno, é, jen to tušit, nepřekročila by mi jeho máma práh, ani kdyby to byla samotná Freia. Na druhý den jsem ji zanesl do lesa a pochoval ji pod břízou. Lidi si na těchhle věcech hodně zakládají. Byla lehounká jako pírko. Dobrá, asi bych jí otevřel dveře znova, ale musela by mi slíbit, že to přežije. Už kvůli těm neskutečným problémům s kojením. Jo, a ještě něco mi tu nechala, pro kluka pochopitelně - zlomený meč. Když jsem ho poprvé uviděl, úplně ve mně hrklo. Páni, to byla prácička! Před tím, kdo ho vykoval, bych padl na kolena, jako že jsem nejlepší kovář ze všech Nibelungů. A jako že jsem nejlepší kovář ze všech Nibelungů, nebesky mě štve, že ten skvostnej zmetek nejde skovat. V tom musí bejt nějakej čarodějnej podvod a mně to nedá pokoj.

         ...a ten kluk taky ne. Já jsem se fakt snažil nahradit mu aspoň tátu (co to mohlo být zač, Loge suď), jenže on mi v tomhle směru asi stejně asi nikdy moc nevěřil. Snažil jsem se ho zaučit do řemesla, ale sotva trochu pochopil o co tu jde, začal na práci kašlat. Každou nestřeženou chvíli utekl do lesa sledovat vlčí stezky, hrát si se zajícema a veverkama a ostatní tou havětí. Tak tak že přišel na oběd, milostpán. Jako děcko miloval příběhy plný hrdinů, příšer a mrtvol, který mi ale brzy došly, protože jsem nikdy na takový povídačky nebyl a vymýšlet jsem je teda neuměl. Tak jsem se od synáčka dozvěděl, že nemám představivost a sny. Cha, abys věděl, holoubku, sny já mám. A jaké! Jednou jsem ho přistihl, jak s klackem v ruce podniká výpady proti keři. Okamžitě jsem rozhodl, že ten meč radši odklidím do bezpečí. 

          Synáček rostl a s ním i jeho hrdinský a tulácký sklony. Když jsem mu občas vynadal, jak zasloužil, vysmál se mi do očí. Ale musel si kvůli tomu kleknout, všivák. Ten jednou špatně skončí a já se na to rád podívám, pokud mě z něj do té doby netrefí šlak. Zpohlavkovat jsem ho už nemohl, jednak bych si musel vylízt na stůl a pak jsem se bál, že by mi to vrátil. Podobal se mámě, hlavně očima. To mu asi taky nahrálo, že jsem ho nezplodil. V pubertě, kdy se vytáhl až ke stropu mé dílny, se utvrdil v tom, že není moje krev, a byl ještě drzejší. Jednou mi ten prevít přivedl medvěda rovnou do chalupy. Měl jsem z toho málem smrt. Pracuju si u výhně. Najednou se rozletí dveře. Já se ohlídnu a ve dveřích medvědisko. Staví se na zadní, div mi neprorazí hlavou střechu a prackama jde po mně. Mně se podlomila kolena a kam jsem asi spadl, aha. Jasně. Zadkem rovnou do plamenů. Vyletím jak šipka a vtom slyším smích. Za medvědem stojí pan synátor a chechtá se až se za břicho popadá. Ječel jsem na něj, ať zmizí i s tím svým huňatým přítelíčkem. Použil jsem tehdy těch nejhorších výrazů, jaké Nibelungové znají. Padlo i jméno mého zvěčnělého bratra. Ten holomek se jen zašklebil a práskl dveřma. Tehdy jsem z něj poprvé měl opravdový strach. Chvíli jsem dýchal jako uštvaný králík. Tak takhle to dál nejde, chlapečku. Už tak mám dost problémů s vlastní famílií. Mimovolně jsem sevřel pravičku v pěst a pocítil jsem náhlý příval chladu. Zahleděl jsem se směrem, kterým odešel můj chlapeček a tiše jsem za ním pošeptal: „ Já vím, jak tě naučit úctě k autoritě. Znám zvířátko, se kterým si můžeš popovídat o strachu.“

         Stojím tak nad tou spouští, co mi zbyla v domě po odchodu medvěda, zadnice mě pálí a zuřím. Vtom se mi cpe do domu zas nějaký černý chlap s kopím v ruce. Okamžitě mě rozbolel zub jako znamení blížících se problémů. Chlapík mě ihned ujistil, že přichází v míru a že by se rád trochu ohřál u ohně. Jen dva prstíčky tam strčíme..., vzpomněl jsem si na klasickou větu, ale to už se pocestný pozval dál a usedl na stoličku poblíž výhně. Neodložil si ani plášť, ani tmavý klobouk, zaražený až po nos. A že šlo od výhně pořádný horko. Byl mi jaksi povědomý. Když si všiml, jak na něj zírám, sjel ně takovým pohledem, že jsem před ním uskočil jako před medvědem. Naštěstí jsem tentokrát stál od ohniště dál. Zpod okraje klobouku se zeleně zablesklo oko a cizinec si stáhl tu svou hučku ještě hloub do čela. Měl jsem z něj nahnáno, to přiznám. Představil se jako Poutník, překvapivě. Jeho hlas mě nějakou zvláštní důvěrou taky nenaplňoval. Přestože jsem stál u výhně, mrzly mi prsty. Jako tehdy, když podzemní království Nibelungů navštívil Loge, aby mému drahému bratru a vládci šlohnul přílbu a prsten, můj prsten. Prý jako výkupné za úžasnou Freiu pro obry. Přišel s ním tehdy ještě někdo, možná taky nějakej pánbůh, ale ten se skrýval ve tmě. Cítil jsem tehdy to samé zamrazení. Aby řeč nestála, poptal jsem se Poutníka na pár nezávazných mytologických témat. Co trpaslíci? Odešel jsem od svého národa před lety, abych byl nablízku svému nejmilejšímu dítěti... a zbavil se bratrovy tyranie, ale občas se mi zastesklo. No, a co obři? A co nového mezi bohy? Stojí jim... Walhalla? Na můj vtip nereagoval. Hleděl do plamenů a nepřítomně mi odpovídal. Když jsme chvíli rozpačitě konvert - ne - konverzovali, rozhodl jsem se použít záludnou otázku, která by poodhalila Poutníkovy úmysly a tak. Neustále mi totiž vrtalo hlavou, proč je mi povědomý. Už už jsem se chystal otevřít pusu k otázce, když vpadl do ticha bodrou poznámkou: „Kuješ? Kuješ?“ „No, kuju. Je to nakonec jediný můj džob a hobby,“ pokrčil jsem rameny. „ A na čem zrovna pracuješ?“ ptal se. Něco mě napadlo. Byl to konec konců záhadný cizinec a mohl leccos vědět. Třeba zrovna o mečích. Popadl jsem štokrle a přistavil ho do rohu dílny, tak abych mohl zpoza střešního trámu vylovit zlomený meč. Schovával jsem ho tam mimo dosah  synáčkových očí. Seskočil jsem zpátky na zem a podal meč zabalený v hadře Poutníkovi. Ten ho vzrušeně popadl. Vybalil kusy meče. Hadru odhodil na zem. Jasně. Posluž si. Jako doma. Hodná Nibelung to ukliďá, massa. Poutník si dlouho meč prohlížel. Přejížděl prsty po jeho dokonalé lesklé ploše. Připadal mi jako by se mazlil s dítětem.

          „Jenže vůbec mi nejde opravit,“ upozornil jsem a dodal jsem, že jsem považován za jednoho z nejschopnějších kovářů na světě, což byla pravda. I můj bratr to věděl, a snad proto mě neumlátil k smrti narozdíl od několika mých dílenských kolegů.

           Poutník se křivě usmál: „Tento meč poutá mocné kouzlo, ale vyvolá ho jedině hrdina, který nepoznal strach. Ten jediný ho může znovu skovat.“

          Díky, řekl jsem si, tím pádem mě škrtáš, co? Pak mě něco napadlo. Zeptal jsem se: „Šlo by s tím mečem zabít třeba...hm, draka.“ 

          Zase ten jeho křivý úsměv. „Draka hlavně,“ přikývl, položil meč na obložení výhně a poroučel se. 

          Když za ním zapadly dveře, neoddychl jsem si. Právě naopak. V hlavě mi ostře ryla myšlenka, co mě pronásledovala po celé ty roky, co jsem opustil doly Nibelungů. Myšlenka, kvůli níž jsem se jako s bláznivou nadějí usadil uprostřed lesa. A jestli je pravda, co říkal ten černý chlápek... Vešel můj nebojácný Gigi. Na můj vlídný úsměv, vykulil udiveně oči. Uvedl jsem svou myšlenku do ohybu.

          „Něco bych tu, synu,  pro tebe měl,“ zahájil jsem laskavě a ignoroval jeho podezíravý výraz. „Jsi už plnoletý, tak ti předávám to, co mi tu pro tebe zanechala tvá matka.“

          S těmito slovy jsem mu ukázal meč. Nadšeně  uchopil  rukojeť, pozvedl ji a oheň zalil ostří krví. Hltal torzo pohledem. „

          Proč jsi ho neopravil?“ vydechl, ale moc mě nevnímal, když jsem si do něj rýpnul, že je to jeho meč a poslání. Už bral do ruky kladivo a já nestačil žasnout. Oči se mu leskly vzrušením. Položil část meče s rukojetí do výhně, pak popadl kleště a přidržel jimi druhou část. Rychle jsem stiskl měch, aby výheň dostala správný žár. Místa zlomu se zbarvila doběla. Položil oba díly na kovadlinu. Beze slova pohyboval rty. Kladivo dopadlo na místo zlomu. A pak jsem na vlastní oči uviděl zázrak. Pustil jsem měch. Kusy meče pod údery kladiva srůstaly! Znovu se samy do sebe vpíjely! Lapal jsem po dechu. Jako by se pod rukou toho kluka celila krvavá rána. Žádná památka po spoji. A on si dál něco mumlá. Pot mu lepí proudy světlých vlasů na čele. Stéká po pramenech po spáncích, tvářích. Oči rozšířené ve vytržení. Sakra! Zase kouzla! Co je to za parchanta?! křičel jsem v duchu. Z úst mi nevyšel hlas.  „Zbav se ho,“ tnulo něco ve mně . Mráz mi přejel po zátylku. Nemohl jsem polknout... Ten, ten kluk-sotva víc než kluk - udělal něco, o čem mně se mohlo jen zdát. Čeho já nikdy nebudu schopný. Sáhl mi na duši. A utrhl z ní nejlepší kus. „... a získej zpět, co ti právem náleží,“ zatrnulo mi zas. Ta myšlenka syčela jako had. Jako voda v kádi, když do ní meč vnořil.

         Pozvedl teď už dokonalou zbraň. Díval se zasněně na její ostří. "Notung!" zašeptal. Uchopil rukojeť oběma rukama. Švih. Idiote! hrklo ve mně. Zničíš ho! Ale meč dopadl se zazvoněním na kovadlinu. Zajel do kovové hlavy jako do kusu masa. Má kovadlina se rozpadla na dva kusy. Oba jsme mlčky stáli, já v neuvěřitelné hrůze, úžasu a on zahleděný na meč. Konečně dostal hračku, po jaké toužil. „Zigi?“ vyjekl jsem roztřeseně. Nevnímal. Co jsi začal, musíš dohrát do konce, řekl jsem si. Přistoupil jsem k němu a zatřásl s ním svou silnou paží. Snad se konečně probral. Věnoval mi pohled vyorané myši. Vypadal, jako by mě nepoznával. „Takhle vyzbrojený bys mohl vykonat lecjaký hrdinský čin,“řekl jsem se staženým hrdlem. Zoufale jsem se vypadat klidně. Moc to nešlo. „Hrdina,“ zašeptal nepřítomně. „Hrdina,“potvrdil jsem naléhavě. Jak tam tak stál, skoro jsem tomu už začínal věřit. Jako správný kovář jsem kul železo, dokud bylo žhavé. Přiblížil jsem mu problematiku nedaleké jeskyně, v níž žije drak, vlastně proměněný obr, Fafner, který se zmocnil pokladu Nibelungů, vlastně ho dostal od bohů jako výkupné za Freiu a její mladící jabka. Bozi pro změnu poklad čórli mému bratrovi a ten ho ukradl rýnským pannám, vyprávěl jsem zajíkavě,... Fafner je teď majitelem obrovské kupy zlatých skvostů a válí se v nich jako sele v hnojišti. Svou příšernou podobu si udržuje pomocí kouzelné přílby Tarnhelm, mého nejlepšího výtvoru.

          Naslouchal mi jako za časů svého dětství. Své skutečně nejlepší dílo jsem mu ale zamlčel. Divná bolest při náhlé vzpomínce mi stiskla srdce. Sevřel jsem naprázdno dlaň. Můj prsten. Najednou jsem po něm zatoužil jako po ničem na světě. Můj prsten. Vyvstal mi před očima dokonalý, zářící. Mé nejskvostnější dílo, klenot, s kterým jsem se mazlil a věděl při tom, co všechno mi bere. Už nikdy nebudu schopný vytvořit něco krásnějšího. Už nikdy nebudu schopný vidět krásu jiných věcí, protože se mému veledílu nebude moci vyrovnat nic na zemi, ani na nebi. Nejčistší zlato vytržené z lůna řeky. Plakal jsem, když jsem ho poprvé uchopil do dlaně. Ještě žhnul. Vyryl si znamení do kůže mé ruky. Stal se mou součástí. Pak mi ho bratr sebral. Ta prokletá krysa. Minulost se mi jasně vracela. Já jsem prsten stvořil, porodil a on mě zranil jako právě narozené dítě matku. Tohle mě vrátilo k synáčkovi. Dospěl. Vypadal tak, asi mu v tom pomohla zbraň. Svíral pevně jílec meče. Oči rozšířené. Hrdina, ušklíbl jsem se. Vyčkával jsem. Obrátil se na mě: „Veď mě.“ Pak nadšeně zamával mečem pro efekt a vyrazili jsme k Fafnerově jeskyni.

         Krásný den. Na umírání. S povzdechem jsem se podíval na Ziga, který uháněl na svých dlouhých nohách přede mnou. Ty hnáty teda po mně fakt nemohl zdědit. Prý veď mě! Žene se jako hladový vlk, který zachytil stopu. Přišlo mi ho najednou podivně líto. Měl bych ho varovat. Chvíli jsem už už vykřikl, ať zastaví, ale stejně by na mě nedal. „Počkej!“ vyhrkl jsem po čtvrthodině poskakování mezi stromy. „Musím si vydechnout. Nejsem už nejmladší.“ Padl jsem do mechu. Podrážděně se otočil, ale, když zjistil, že asi vážně nemůžu dál, sedl si na pařez a čekal, až se trochu seberu. Meč položil do trávy.  To bylo vlastně prvně,  co ho pustil z ruky. Natáhl si nohy a zaklonil hlavu. Díval se do korun stromů. Vzpomněl jsem si, jak mě tímhle vytáčel, když byl ještě malý. Dokázal hodiny sedět, zírat do nebe. Pak se zvedl a zmizel v lese jako duch. Ve větvích nad jeho hlavou se zatřepetal pták. Zatrylkoval a poskočil nad Zigovu hlavu. Synáček vytáhl ze záňadří píšťalku a pokoušel se s ptákem sladit notu. Musel jsem se smát. Mladej hrdina si povídá s ptákem! Ha ha ha! Podíval se na mě a utrousil poznámku, které jsem naštěstí nerozuměl. Zvedl se a vykročil osudu vstříc. Já jsem zatím o jeho osudu trochu přemýšlel sám. Až ten osel draka vyprovokuje a ten vyleze ze své skrýše, já budu schovaný u jeskyně. Balvanů je tam dostatek. Takže, až bude Zigi prchat - a pokud má v hlavě mozek, tak to udělá - drak se za ním pustí a já se vkradu do jeskyně. Snad budu mít dost času prsten najít. Musím to risknout. Teď jsem se zarazil - to jsem snad od Ziga chytil, tu odvahu. Brr! Chlupy na zádech se mi zježily. Počkat! Třeba ho drak smrtelně zraní, skloní se nad ním, aby ho dorazil, synáček naposledy bodne a tak se zabijí navzájem. To by bylo skvělý! vydechl jsem. A hrdinský, pohlídl jsem s úšklebkem na vysokou postavu přede mnou. No jo, ale co když Fafner prostě a jednoduše toho otravu sežehne na dálku? Svině dračí, to by se jí podobalo! A mé dítě by bylo pro mě zase ztraceno. V hlavě se mi všechno mate... A co když ho Fafner jen zmrzačí. Kluk mi potom zůstane na krku jako jeho máti. Žádný prsten, žádná přílba. Ne, to by ho už sežral, třeba. Najednou se mi udělalo zle. Každou chvíli budu zvracet. Já jsem o něm už nepřemýšlel jako o dítěti, který mi bylo svěřeno. Já,...já nevím. Asi bych neměl... Zarazil jsem se. Potom ale můj pohled sklouzl na zjizvenou ruku a já jsem pochopil, že musím přinést svému veledílu poslední oběť. Nepříjemný pocit mě přiměl zvednout hlavu. Pocit jako by nás někdo sledoval. Po obloze sklouzl pták a zmizel mezi stromy.

          „Tady počkám,“ řekl jsem u jeskyně a opřel se o balvan. Ten kluk mi zas dal. „Kdybys potřeboval pomoc, zavolej,“ nabídl jsem mu, aby se neřeklo. Nevěnoval mi ani pohled a odešel. Fajn! Hodně štěstí, chlapečku. Opřel jsem se zády o kámen. Přede mnou se zvedala zadní část Fafnerovy jeskyně. Až se pustí do sebe, můžu vyšplhat nahoru a fandit. Siegfried křičí. Ptá se, jestli ho Fafner naučí strachu. Musel jsem se usmát: Nezklamal. Drak se pohnul. Věděl jsem to. Cítil jsem, jak v útrobách skály něco ožilo. Něco, co svou silou rozvibrovalo vzduch. Svezl jsem se za balvan.
         „Zdravím, malý brácho.“
         Ghh!
         „Pozoruji tě už delší dobu a rozhodl jsem se přidat.“
         Ááá! Vyletěl jsem do pozoru. Alberich, můj bratr a nejvyšší bos, z nějaké kruté pohnutky osudu. Dal mi už tolik ran, že by stačily na průměrně vzrostlého draka. To on to všechno začal. A mě do toho zatáhl. Ukradl posvátné rýnské zlato. Zřekl se lásky, aby získal kouzlo prstenu. Prstenu, který jsem já vytvořil ze zlata Rýnských víl. Prstenu, kvůli kterýmu přišel lstivý rudohlav Loge, Wotanův kamarádíček ( nebo něco v tom smyslu) do mé dílny a nabídl mi, že Albericha usměrní. Kdybych tušil, že mu při tom sebere Přílbu strachu a můj skvostný kroužek, vyženu ho bůh nebůh, přítel nepřítel. Alberich nečekal na pozvání a posadil se vedle mě. Pošoupl jsem se trochu stranou. Vytáhl cigáro. Čichl k němu, zašklebil se a vstrčil ho mezi pysky. Siegfried a Fafner zatím nijak výrazně svou konverzaci nerozvinuli. Obrátil jsem se nesměle na bráchu: „Chceš zapálit?“ Na znamení dobré vůle jsem začal hledat zapalovač (Loge - svit, žár, triky, ohňostroje - věrný pomocník každého mistra kovářského). „Od jisté doby otevřený oheň nesnáším,“ ucedil.
         „Myslím, že tvůj schovanec má určité šance,“ nadhodil. „Doufám, žes mu dal dobrou školu.“
         „Těžko, věčně se coural mimo dům.“
         „To mě uklidnilo. Jeho šance tím pochopitelně narůstají.“
         To jsem nechal bez odpovědi. Nelezlo mi do hlavy jeho uhlazený chování. Obvykle by se mnou tak nóbl nemluvil, namísto řečí by kopal. Nesnášel mě, ale potřeboval mě. Hrál si na boha. Na Wotana ve zmenšený verzi. Jenže Wotan si vážil vlastního národa o trochu víc. My jsme pro Albericha byli „tupý svině“.  Měl jsem zlý tušení.
         „Proč si myslíš, že by mohl Fafnera zabít? Nikdy nic podobnýho nedělal,“ ptal jsem se.
         „Protože,“ protahoval Velevládce Nibelungů odpověď, „ je to Wotanův bastardí vnouček.“ Jo jo, dobře jsem si všiml, jak mu to jméno leze vztekle z huby, bratříčkovi. Ale potměšilá radost mě hned přešla. "C-cože?! Jak to víš?!“
         „Mám jako vládce Nibelheimu své zdroje.“
          „Aha.“
         Já nejsem zrovna ten nejbystřejší pod sluncem, ale najednou jsem pochopil, proč slavný Alberich opustil svůj národ a vydal se do tohohle bohy zapomenutýho kraje. Vždyť on chce to samý co já! Možná by mi nechal všechny poklady jeskyně, ale on by si ponechal přílbu Tarnhelm a prsten. S tímhle kapitálem by získal svou vládu nad Nibelungy zpět a zlato by si z nich už vymlátil. Dotkl jsem se rukou váčku pod košilí. Přichystal jsem si ho pro každý případ. Takže teď ten případ nesl jméno Alberich. 

         Seděli jsme a mlčeli. Náhle se z jeskyně ozval zvuk přesýpaných mincí. Drak se vyhrabal ze svého pokladu a vydává se rozmačkat ováda, který mu bzučí kolem uší. „ Snad abychom se tam zašli podívat,“ zvedl se Alberich. To ovšem chtělo vylézt na skálu nad jeskyní, na skálu, která se otřásá pohyby obrovského dravce ve svém nitru. Kolem bubnovalo kamení. Alberich lezl napřed a příležitostně mi dupl na prsty, ale já se držel pevně. Ještě uvidíme kdo z koho. Král nebo kovář. Stanul jsem na vrcholu. Zkoprněl jsem. Pár kroků ode mě se z jeskyně vynořovala rohatá dračí hlava. Nebyla zelená, jak jsem čekal, měla barvu kůže. Stál jsem tak blízko, že jsem mohl rozeznat dračí šupiny. Jako jeden muž jsme s Alberichem zalehli mezi šedé balvany, které vyčnívali z mechu na skále. Alberich se po břiše popotáhl ke kraji. Ticho. Nic. Dodal jsem si odvahy a taky vyhlídl přes okraj. Drak postupuje vpřed. Pod nohama se objevuje dlouhá šíje s řadou ostnů.  Siegfried nikde. Hrdlem proběhne tlumené zabublání. Drak zachrčí a vyplivne sloup ohně. Tráva a stromy před ním se vznítí. V okamžiku všechno lehne popelem. Brácha i já ztuhneme. Hrdina je v kelu. Kousek nalevo je puklý, zčernalý balvan, ještě doutná. On ho zabil! Uškvařil ho na popel! A s ním moji naději... Hej! Tam je! Ten bastard se ukryl do pukliny v zemi! Leží zastíněný dvěma balvany, meč položený na hrudi. Jestli ho Fafner zahlédne, upeče ho na škvarek. Ale Fafner natáčí obrněnou hlavu všemi směry, jenom pod pařáty se nedívá. Ty dravčí spáry byly kdysi ruce a nohy. Teď rozrývají zemi. Jsou v nich zadřené kusy zlata. Rohatý stín padá na tělo v jámě. Drhnu dlaněmi rozčileně o kameny. Napjatý jako struna. Nevnímám bolest, nevnímám bratra. Jenom dračí stín olizující tělo v mělkém hrobě. Rozeklaný jazyk růžově kmitá. Sek sek vzduchem. Cítí nebezpečí. Ale nevidí ho. Uzoučká zornice se zaleskne, když natáčí hlavu do strany. Dvě svalnaté hnáty míjejí ležícího. Meč se pohnul. Odraz světla z čepele se svezl po pevné plazí hrudi. Stříbřitý hrot se zvedá. Srdce! Je přímo nad tebou. Teď! Ruce bodnou proti šupinatému tělu. Napětí světa kolem se protrhlo. Drak vykřikl hlubokým hlasem. Hejna ptáků z celého lesa se poděšeně zvedla k obloze. Řev se odráží v nekonečných smyčkách ozvěny. Vrací se a zasahuje všechno živé. Zaval ho! Pomsti se přece! křičelo to v mé hlavě. Fafner ale padá dozadu. Hází v bolesti hlavou, jako by nemohl uvěřit ráně, která se otvírá mezi žebry a nalévá se ostře rudou krví. Jeho jek se ve skalách nesnesitelně násobí. Zacpávám si uši a vrážím hlavu do mechu. Cítím mrskající se tělo. Derring! Derringderringderring! naříká Fafner. Vzduch sálá spáleninou. Nebo dračí krví? Křičím s ním. Derring! Derring! sliny se mi ženou z koutků úst. Otřásám se rozkoší...

          Rozhostí se ticho. Pomalu se probírám. Těžce dýchám. Čekám. Někdo mluví. Nejdřív nerozeznávám slova. Ten sípavý hluboký hlas nepatří Alberichovi, i když mi ho připomněl. Roztřeseně se plazím kupředu. Alberich dřepí na pokraji. Zatínám prsty do spár ve skále. Otupěle zvedám hlavu. Alberich mi věnuje úšklebek. Taky ale ztratil dost ze své ležérnosti. Mnu si poraněné čelo. Bratr vytáhl další žváro. Na to zajdeš, popřál jsem mu v duchu. Udusíš se cigárem, ale jiné varianty taky vítám. Nebezpečí minulo. Teď jen zjistit počet usmrcených, vykláním se otupěle. Fafner bezmocně leží na boku, hlavu vyvrácenou. Rýhy v zemi prozrazují křečovité záchvěvy jeho spárů. Z rozšklebené rány vytéká krev. Slévá se nitkami do tmavé kaluže. Siegfried stojí kousek od drakova těla. Meč drží ve svěšené ruce. Ostří zalité krví a Siegfried sám je rudou břečkou postříkaný od hlavy k patě. Pozorně naslouchá slábnoucímu hlasu. Fafner lapá naprázdno a cosi mumlá. Mátožně nachyluje těžkou lebku. Snaží se prohlédnout mlhu, která mu zastírá podobu jeho vraha. Tělem prokmitne poslední křeč. Konec. Drak leží s vyvrácenou hlavou a chladnoucíma očima rozevřenýma do prázdna. Siegfried zaklání hlavu. Přivírá oči a levačkou odhrnuje krví zbarvené vlasy z čela.  Jako ve snu olizuje krev ze rtů.  

         Zvedám se ztěžka na nohy a chystám se slézt po skále. Vzpomenu si na bratra. Otočím se. Zamyšleně stojí na vršku osiřelé jeskyně. Oplácí můj pohled. V očích se mu náhle potměšile zableskne: „Jdi a měj si svůj prsten.“ Mávne neurčitě rukou, že mě jako milostivě propouští. Odchází. Navěky? zadoufám. Ovšem ne způsobem, jakým bych mu přál. Trochu nejistě se obracím. Prsten! vyděšeně vyhrknu. Musím ho najít dřív než ten parchant. Sjíždím skálu po zadku. Dopadnu na zem a ženu se kolem skály. Před vchodem do jeskyně se srazím se Siegfriedem. Na hlavě má Tarnhelm. Svezu pohled k jeho ruce. Na okamžik se nemůžu hnout ani myslet. Hltám tu úžasnou prokletou věc na jeho prsteníku. Jak chceš, polknu. Rozhodls to sám. Obejmu ho kolem pasu. „Gigi, Gigi, dokázals to!“ vyblekotám. Chvíli ho poplácávám.  „Musíš být šíleně vyčerpaný. Chceš pít?“ Nečekám na odpověď. „Počkej tady. Kousek odtud je pramen. Přinesu ti vodu.“ Běžím k vodě. Odvazuju si čutoru od pasu. Ponořím ji do pramene. Dotyk chladné vody mě uklidnil. Správně. Hlavně musím být klidný. Vytáhnu váček. Pro všechny případy. Sypu prášek do čutory. Raději ještě přidám. Tak.  Pro jistotu. Pro mé pravé dítě. Tisknu čutoru k sobě a běžím zpět. Blížím se k Siegfriedovi. Sedí na kameni s mečem na klíně. Dívá se na větev, kde trylkuje pták. Není to ten sám, co ho Siegfried lákal flétnou? Eh, blbnu. Co je mi do ptáků? Vykročím na palouk před jeskyní. Pták frnk pryč. Siegfried se ohlédne. Zůstává nehnutě sedět. Blížím se k němu. Sáhl mi na duši. Dívá se mi klidně do očí. Musím ho zabít. Musím. Krok, dva. Podávám mu čutoru. Usměj se, říkám si. Siegfried vstává. Jeho oči se zužují. Špička meče mi vyráží flašku z ruky. Pryč! Řezavá bolest v prsou. Odhodilo mě to stranou. Sladkost. Piju sladké...
         
 ...   Zde se končí Vyprávění Nibelunga Mimeho.

         Příběh dále pokračuje konfrontací hrdiny Siegfrieda s nejvyšším bohem Wotanem a (prozatím) končí probuzením Valkýry za hradbou plamenů.  

P.S.: S odvoláním na spolehlivé zdroje mohu potvrdit, že příběh skončí tragicky a že všichni zúčastnění budou žít velmi nešťastně až do smrti, která se dostaví záhy.