Mlhy samoty
Na kamenném ostrůvku na severu, obklopen hrůzou, zimou a ohavnými strážci, leží Azkaban. Kamenná pevnost skrytá za mlhou a mrazivým chladem, který zaviňují mozkomoři. Ano, mozkomoři, slyšíš dobře. Ty nestvůry v černých pláštích, které se plíží po chodbách pevnosti a vysávají veškerou radost, která přenechává své místo smutku, lítosti a těm nejnitěrnějším myšlenkám, které navždy měly zůstat ukryty. Ale ony se dostávají na povrch. Lehce, svižně a potichu. Nic je nemůže zastavit. Nic, slyšíš? Nic!
Podívej, jak se ten muž támhle tiskne ke zdi, jako by na tom závisel jeho život. Vidíš jeho slzy a strach ve tváři? To je Azkaban.
A ten muž naproti? Ten ležící na dřevěné pryčně s chladnou lhostejností? Vyčkává smrt, která se neslyšně plíží za mozkomory. Vidí ji jen ti vyvolení. A ti stejně nedostávají možnost o tom někomu povědět. Sám sobě vězněm. Vězněm ve vlastním těle, které tě sžírá a netrpělivě volá o konec, který ze začátku odmítáš, ale poté přivoláváš také…
Pojď dále. Nevydržím déle ten křik odrážející se od dutých kamenných stěn, přestože začíná i končí na stejném místě – v muži, který jej vyvolal. Podívej se do jeho očí, ve kterých se ksrývá celá ceho bytost. Vidí mnohem více než ty jsi schopen vidět. Což je také tvé jediné štěstí.
Tak tady je. Leží nepřítomně na pryčně, ale neočekává konec, jak by se mohlo zdát. Právě naopak. Očekává začátek konce, který nadejde z krve smíchané s prachem věků. Daleké tmavé oči, dlouhé černé vlasy spadající do očí, které kdysi mohly vypadat elegantně. Kdysi. Zarostlé tváře obličeji nevracejí dávný lesk a slávu.
Sirius Black.
Vrah Jamese Pottera a Lily Evansové/Potterové. Vrah Petra Pettigrewa a třinácti členů nekouzelnického obyvatelstva.
Trest: až do konce jeho života.
Proč sebou najednou tak ucukl? Zajímá tě to stejně jako mne? Přistup blíže. Neboj, neuvidí nás, je daleko, velmi daleko. Na Grimmauldově náměstí 12. V jeho jedenácti letech.
„Siriusi?“ Tichý hlas. Zaklepání na dveře. Někdo vešel.
„Hmm?“ Nevraživá otázka pocházející zpod peřiny.
V pokoji byla tma. Byla zima, střechy okolních domů byly pocukrované sněhovým sypáním. Šest hodin večer, v nichž skončil Siriusův den. Neměl sílu dále pokračovat. Alespoň dnes ne.
Měly být Vánoce. Šťastná rodina pohromadě nad vánočním obědem. Jejich syn se vrátil z nové školy na prázdniny domů. Radost? U Potterových možná ano, ale ne u Blackových.„Proč jsi tak ublížil mamince?“ Nevinná otázka mladšího bratra Reguluse.
Slzy mu vhrkly do očí. Podivil se nad tím, ale nezamyslel se nad hlavní otázkou - proč.
„Není to má matka,“ odpověděl lámavým hlasem.
„Proč?“ Další otázka.
Ticho.
„Já ji mám rád.“ Opatrné našlápnutí na tenký led.
„Ale já ne.“ Hrubé odseknutí. „A ona mě taky ne.“
„Proč?“
Ticho přerušované tichými vzlyky do polštáře.
„Ublížil jsi jí.“ Nevinné obvinění.
„Ona ublížila mně.“ Lámavá odpověď.
„To není pravda!“ Obrana.
„Je!“ Obhajování názoru. Slzy.
„Lžeš! Ublížil jsi jí!“ Naštvaný křik. „Nechci abys jí ubližoval! Bolí ji to!“
„Bolí to akorát její čest. Kliď se odtud, Regulusi, a schovej se v maminčině náručí. Jsi stejný jako ona. Dělej! Padej!“ Zoufalý křik.
Vrznutí dveří. Pruh světla. Tma. Vzlyky. Hořké slzy. Samota. Věčné zatracení. Odsouzení k zániku. Jako Black.
Zavřel oči. Myslíš, že chce uniknout realitě? Nebo špatným vzpomínkám? Ale to se mu nepodaří. Slyším další zašustění černé kápě azkabanského strážného…
„Víš, co se mohlo stát? Kdybych se to včas nedozvěděl, Remus by ho roztrhal! Čím myslíš, Siriusi?“
„Je to jenom Srabus…Prokázal bych všem dobrou službu, Jamesi.“
„Opravdu? Tak proč se nepodíváš Removi do očí? Tak proč?!“
Sklopení očí. Ucítění pravdy. Krutá bolest poznání.
„Promiň, Jamesi.“ Pokorná omluva.
„Mohl jsem přijít o život i já, chápeš to?“
Souhlasné přikývnutí.
„Ne, nechápeš. Jsi Black, Siriusi. Hrdost a neuznání své chyby je vždy na prvním místě.“
Bolest sžírající útroby. Plamínek vzteku. Lítost. Bezmocnost. Dotek pravdy.
Otočil se a běžel pryč. Neuvědomoval si směr, nevěděl kam běží,dokud neskončil na začátku schodiště v astronomické věži. Vykašlal se na školní řád. Běžel nahoru.
Soumrak. První hvězdy. Utonutí v temnotě. Však je Black, temnota přece k němu patří! Proč? Snape se dá pochopit, ale James? Proč on?
Z hvězdného nebe se na nás dívají naši předkové. Budou tě provázet na tvé cestě životem a jednou se k nim připojíš i ty. ..
Podíval se dolů. Proč se k nim nepřipojit teď? Volný pád pár metrů zastavený rozdrcením kostí o dlažbu dnes není k zahození. Dnes ne. Jindy třeba nebude příležitost. Nahnul se přes zábradlí…
„Siriusi?“ Jamesův hlas…
Není místo pro šťastné pointy. Ty už dávno vzali mozkomorové bloudící po chodbách. Jejich černé pláště věstí hrozbu skrývající se všude. Jejich chrčivý dech připomíná smrt. A jejich samotná přítomnost peklo.
Ne, je tady zase! Utíkej! Zachraň se! Alespoň ty, když on utéci nemůže…Nebo snad chceš být také naplněn ohněm, smutkem, slzami, lítostí, zoufalstvím a nenávistí? Tak nestůj a utíkej! Honem, už je tady! Už mu zatmívá smysly…
Dům v plamenech. A nad ním…Vidí dobře? Znamení zla?
Rychle seskočil z motorky naplněn nepříjemným pocitem svírajícím mu útroby. Utíkal do domu. Dveře byly vyražené. Kouzlo. Vběhl dovnitř. A zakopl o Jamesovo tělo.
„J – jamesi?“ Hlas se mu třásl. Snad není...
Nic. Jamesovo tělo leželo bezvládně na zemi. Ani se nepohnulo. Byl mrtvý.
„Lily? Lily!“ Zoufalý hlas.
Běžel do prvního patra. Zápach hořících trámů byl všude kolem něho. Lily...aspoň ona se musela zachránit...Prosím, jestli tam nahoře někdo je, ať mě vyslyší...
„Lily?“ Vrazil do ložnice, ve které přebýval Harry.
Ležela na zemi, ruce i nohy rozhozené do strany. Stejně jako James se nehýbala.
„Ne…,“ vzdech, který přešel do vzlyku. „Ne…Petře, jak jsi mohl? Jak?!“
Padl na kolena, slzy mu tekly z očí. Jeho nejlepší přítel…V rukou dalšího nejlepšího přítele…Zrádce...Byl to...zrádce.
„Nééé…“
Pojď, necháme ho samotného se svým zármutkem. Ty se celý třeseš! Podej mi ruku, ať všichni vidí, že láska a naděje se skrývá všude…i v tom nejtemnějším vězení. Pojď, neotáčej se. Zvedni hlavu, ať všichni vidí, že odchází hrdina…