Teď se jí ve snech často zjevovali různé tváře. Neznala je. Možná znala. Nevěděla. Nevzpomínala si na to. Jedna tvář je jí ale zjevovala obzvláště často. Tvář muže. Měl černé vlasy, stejně černé oči a bledou pleť. Nemluvil na ní. Jen se díval jak odchází.
***
Byla teplá letní noc, ale pro ní jakoby tím okamžikem skončil život. Přísahala že bude věrná. Že nikdy nezklame. Chtěla bojovat až do konce. Nevěřila že je navždy pryč. On nemohl přeci jen tak zmizet.
Pojď najdeme ho, říkala mu. Ale on nechtěl jít. Jen po všem, říkal. Zmizel. Navždy. Je konec. Ty slova jakoby ji zevnitř ničila. Nevěřila tomu. Nechtěla tomu uvěřit!
Pak uviděla ostré červené světlo přímo před očima. Potom byla tma. Nic. Prázdnota.
Pomalu se pokusila otevřít oči. Seděla v křesle, spoutaná. Kolem ní postávali lidé v černých pláštích. V rukou něco drželi. Nějaký zvláštní předmět. Každý stejný. Mířili na ni tím předmětem a říkali nějaká zvláštní slova, která nedokázala rozeznat. Ale pokaždé, když někdo vykřikl to zvláštní slovo, projela jejím tělem ostrá bolest. Slova takhle bolí? ptala se v duchu.
Hlava jí třeštěla. Vůbec nedokázala na nic myslet. Cítila se tak slabá. Poprvé ve svém životě cítila bolest. Také něco ztratila. Něco, čeho si její rodina velmi cenila. A ona také, předtím. Ale co?
Začala rozeznávat slova, která říkali ti lidé. Zaslechla něco jako "Sirius" a potom také něco, co znělo jako "moji rodiče". Nic z toho co slyšela, nechápala.
"Podívej se mi do očí!" zaslechla náhle překvapivě zřetelně. Pomalu se pokusila otevřít oči.
"Podívej se na mě!" slyšela opět tentýž hlas.
Otevřela oči. Trochu rozmazaně viděla nějakého mladého muže, kterého znala. Ale nevzpomínala si na jméno a ni na to, kde ho už dřív viděla. Ten muž měl něco na čele, ale nedokázala rozeznat, co to je. Měl zelené oči, které se teď dívaly přímo do těch jejích.
"Nejradši bych tě hned zabil!" vykřikl najednou.
"Ne." Uslyšela jiný, klidný hlas. Hlas, který velmi dobře znala. Je tady! Pomůže mi!říkala si.
"Odvedeme ji odtud, tam kam patří,"pokračoval hlas.
Zvedla hlavu a tázavě se na něj podívala.
"Říkal jsem ti, že je po všem. Promiň."
Ne! To není možné! On mě zradil!
***
Zradil mě, říkala si v duchu. Nechal mě odvést sem, do téhle díry. Měl ho radši nechat, aby mě zabil!
Najednou její celu zaplavila oslepující záře bílého světla. Cítila se tak lehká a volná. Cítila, jakoby se měla každou chvíli vznést. Potom ho spatřila! To pro něj tady trávila celé ty roky. Teď i předtím. Je tady s ní. Už ji nikdy neopustí. Byl krásný, přesně takový jakého si pamatovala. Lidský.
Pak se vznesla do vzduchu a rozplynula se do chladu noci.
Čekám na tebe.
Tolik let už tě znám.
Schody do nebe kloužou jak led.
Ruku ti dám.