Ležela v posteli a tiše plakala. Sama. Každou noc už dlouhou dobu. Byla na to zvyklá. Vyhovovalo jí to. Jedině bez něj mohla být sama sebou. Věděla, kde je její manžel a to jí trhalo duši. Věděla, co dělá po nocích v mudlovských vesnicích. A věděla, co provádí dívkám odtamtud, ale proto nebrečela. Ne. Bylo jí líto těch děvčat, to ano. Vždyť to byly ještě skoro děti. Líto, i když si to nemohla dovolit. Ani jako Blacková, ani jako Malfoyová. Její sestra však byla hodna svého jména. Byla jediná, kdo se mohl zúčastňovat takových akcí. Jediná žena. Také díky ní to všechno věděla. Bella na to měla. Narcissa ne. Ležela a vzpomínala. Na to jaké to bylo. Jaký byl on. Byl jiný. Miloval ji, nebyla pro něj jen ozdobou. Dávala si za vinu všechno, co teď dělal. Nedokázala se s ním milovat, když věděla, kde byl celou noc. Snad proto se tak odcizili? Ale na začátku...

Narcissa ležela ve vaně. Z horké vody jí byly vidět jen kolena a hlava. Bylo to jen chvíli po tom, co byla na své první schůzi s ním, Pánem zla. Bylo to...děsivé. Byla tam jen jednou a už se nikdy nechtěla vrátit. Mučení viděla dost jen za tuhle návštěvu. Z očí jí vyklouzly slzy. Zavřela je a ponořila hlavu pod vodu, takže slzy splynuly s okolní vodou. Už nepřemýšlela nad ničím. Jestli se někdy vynoří. Jestli ji někdo zachrání. Ne z vody...z jejího osudu. Musela být ta krutá? Ano, vždyť tak to bylo určeno. Najednou ucítila silné paže, jak ji objaly a vytáhly z vody. Lucius ještě rychle sebral ručník, zabalil ji do něj a sedl si s ní na podlahu. Snažil se zjistit, zda je jeho láska ještě živá. Tehdy snad ještě láskou byla. Narcissa se najednou rozkašlala. Lucius ji objal a ona se schoulila k němu do náručí. Kašel pozvolna přešel ve vzlyky. Muž ji hladil po vlasech, houpal s ní a těšil ji uklidňujícími slovy.

Tahle vzpomínka vystihovala všechno. Tehdy to všechno začalo a skončilo zároveň. Lucius se stal nejbližším Pána zla, ale Narcissa za ním nechodila nejradši. Snad to byl ten důvod k tomu zoufalství, kterému se kdysi říkalo láska? Zachránil by ji před smrtí ještě dnes? Nejspíš ne.
Uslyšela otevírání dveří. Rychle se otočila a leknutím se zarazila. Skoro si v té tmě myslela, že je její muž už zpátky. Když se však podívala pořádně uviděla svého syna. Chtěla se zeptat, proč nespí, ale on byl rychlejší.
„Mami...mami ty brečíš?“ začal, ale když si všiml slz na tváři své matky, zeptal se na něco jiného. Přešel k posteli a lehl si k ní.
„To víš, že ne...“Usmála se konejšivě Narcissa a utřela si tváře a objala ho. „Co, že ještě nespíš?“ zeptala se a hladila přitom svého syna po vlasech.
„Mami...já se bojím, že budu jednou jako otec.“ Řekl  Draco. Narcissa se na něj podívala. Neviděla dvanáctileté dítě, ale inteligentního chlapce o mnoho staršího. Bál se, že se bude muset stát Smrtijedem? Bál se, že nebude po nocích doma, a co bude místo toho dělat? Viděla v jeho očích tolik strachu a obav z budoucna.
„Ne...toho se nemusíš bát, nebudeš jako on...budeš mít šťastný a spokojený život. Uvidíš.“ Řekla nakonec a objala ho ještě pevněji. Věděla, že to nejspíš není pravda. Lucius bude určitě chtít ze svého syna udělat Smrtijeda. Byla odhodlaná své dítě bránit. Třeba za cenu života.
„Vy nemáte šťastný a spokojený život?“ zamračil se pochvíli Draco.
„Už spi.“ Usmála se Narcissa a políbila ho na čelo.