KAPITOLA PRVNÍ:
ANABELA BLACK
Narodila jsem se 28. 2. 1979 v Americe v čistokrevné kouzelnické rodině a vyrůstala jsem v harmonii pod jménem Anabela Hooperová. Měla jsem 2 starší bratry a mí rodiče Emily a Dean mi často říkali, že jsem jejich požehnání, protože oba když jsem se narodila, tak byli Mathew a Michael skoro dospělí. Moji dva starší bratři nastoupili na školu čar a kouzel v Chicagu a já jsem tam ve věku svých 11 let nastoupila též. Byla to skvělá škola, k učení se zde přistupovalo formou hry a učitelé oplývaly novodobými myšlenkami. Měla jsem mnoho přátel, dá se říct, že jsem byla oblíbená....Trošku k tomu přispíval můj podle mě celkem atraktivní vzhled a sebevědomé chování. Jsem na celkem vysoká, a mám sice štíhlou, ale pěkně tvarovanou postavu. Dlouhé platinové vlasy mi sahají až po pás. Mě oči trošku připomínají bouřkové mraky. Má nejlepší kamarádka Anya mi vždy říkala, že když se mi něco, nebo někdo nelíbí, tak můj pohled studí jako led....Byla jsem šťastná jako každé jiné děvče. Prožívala jsem na škole lásky, zklamání, nová přátelství, občas ale i nějaké ty průšvihy a tresty. Moje NKÚ jsem zvládla na výbornou, ale bylo to spíš štěstím a dobrou pamětí, než učením. Nejsem moc pilný student, spíš se radši tak poflakuji, než abych byla celý den zalezlá v knížkách.
Rozhodla jsem se pro dráhu bystrozora, která je prý jedním z nejobtížnějších zaměstnání. Po prázdninách jsem měla nastoupit do posledního ročníku akademie a proto jsem si je chtěla náležitě užít.
To jsem však ještě netušila, že mě potká něco, co mi dokonale změní život.
Když jsem se 31.6. vracela domů, strašně jsem se těšila na setkání s rodiči a bratry. Když jsem po použití letaxové sítě vyšla z krbu v chodbě, zarazila jsem se, protože jsem slyšela cizí hlasy.
Opatrně jsem přešla do obývacího pokoje a uvědomila jsem si, že lidi, které vidím, jsem ještě nikdy nespatřila. I když jsem měla zvláštní pocit, že je znám. V obýváku seděl na pohovce proti mým rodičům muž, kterému mohlo být kolem 37 - 40 a žena přibližně stejného věku. Když mě spatřili stát ve dveřích, oba dva vstali a prohlíželi si mě.
Nebyli si ani trošku podobní, snad jen hrdě vztyčená hlava a arogantní chování, je trošku sbližovalo. Muž měl dlouhé lesklé platinové vlasy svázané na temeni do uzlu, možná tak o číslo světlejší než mám já. Studené světlé modré oči a aristokratické rysy. Žena naproti tomu měla vlasy černé jako uhel, šedé přimhouřené oči a hrdé držení těla. Jako by mi oba někoho připomínali, byli mi zvláštně povědomí.
Muž promluvil první: " Panebože Belo, ona vypadá vážně skoro jako tvůj klon. V jejích letech si vypadala úplně stejně!" Žena si mě pečlivě prohlédla a odpověděla: " Máš pravdu, tedy až na ty vlasy a některé rysy. Těmi nezapře své Malfoyské předky." Ušklíbla se.
"Můžu se vás zeptat o čem to tady mluvíte?" zeptala jsem se poněkud rozladěně. " O tom holčičko, že si tě bereme s sebou do Anglie." Opověděl mi ten cizí muž. " A nechtěli by jste mi jako říct proč, nebo se mě zeptat? Já s vámi tedy rozhodně nikam nepojedu!" Ale ano, pojedeš", odpověděla mi žena jménem Bela, " jsi moje dcera a tak mě budeš poslouchat!" Řekla to tvrdě a bylo vidět, že pomalu ztrácí trpělivost. "Cože? Nezbláznili jste se náhodou?" Otočila jsem se na Hooperovi, které jsem dosud považovala za své rodiče. " To není pravda, že ne. Řekněte mi, že to není pravda!" "Je nám to líto holčičko, chtěli jsme ti to říct, ale víš my, no když se k tobě nikdo nehlásil a tak, mysleli jsme, že tu s námi budeš už pořád a no..." Tak to je skvělé, nejsem vaše,ale celých 17 let jste neměli čas mi to říct!" Skočila jsem jim do řeči." A kdo jste tedy k sakru vy?" otočila jsem se na návštěvníky a zamračila jsem se. " Já jsem Lucius Malfoy, jeden z nejváženějších členů Anglické kouzelnické populace, a toto je má švagrová a zároveň tvá matka Belatrix Lestrangová." Jinak jsem také tvým otcem a jsem rád, že tě konečně poznávám!" Podal mi ruku, kterou jsem v šoku potřásla. Má matka, tedy ta která teď měla být mou matkou se na mě jen pořád pozorně dívala. "Byl bych rád, kdyby sis teď došla sbalit všechny své věci a přišla s nimi za námi. Ihned se s námi přestěhuješ do Anglie, na mé sídlo!" řekl můj nový otec. " Děláte si ze mě legraci, to si myslíte, že se tady po tolika letech objevíte a začnete mi diktovat, co mám a nemám dělat. Kde jste byli těch zatracených 17 let!" zařvala jsem. " Dávej si pozor na jazyk, holčičko, to, že si má dcera neznamená, že tě nemohu potrestat" zasyčel Lucius. "Táhněte oba dva, odkud jste přišli!" Zařvala jsem, vyběhla jsem z pokoje a třískla dveřmi.
Néééé, to není možné. To nemůže být pravda, jak se mi tohle mohlo stát a proč zrovna mě. Prosím, prosím, ať usnu, probudím se a ať je všechno zase v pořádku a normální. Chtělo se mi křičet a brečet zároveň. Necítila jsem ani tak vztek, ale spíš zklamání a lítost, nad tím, že své rodiče s největší pravděpodobností neuvidím. Nemusím ty lidi poslouchat. Jsem dospělá, 17 už mi bylo a tak se teď sbalím a odejdu odtud. Hned jsem začala házet všechny své věci do kufrů.
Když jsem vytahovala svoje koště NIMBUS 2000, uslyšela jsem slabé klepání.
"Dále": řekla jsem tiše a spolkla jsem slzy. Ale ve dveřích nestál nikdo z rodiny Hooperových, které jsem čekala, ale Belatrix Lestrangová.
Podívala se na mě a zeptala se: " Mohu se posadit?" "Ano, posaď se, prosím" vzdychla jsem a posadila jsem se naproti ní do křesla: "Chci ti říct teď úplně všechno, od toho za jakých okolností jsi byla počata a také proč jsem se tě musela vzdát, tak mě prosím poslouchej a nepřerušuj!"