Dost dlouho už čtu Harryho Pottera a jsem do něj celkem blázen. Šla jsem normálně spát, ale když jsem se probudila, doma jsem nebyla.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo mi to tu nějaké povědomé. Po chvíli přemýšlení jsem zjistila, že jsem v nehelvítské věži v dívčí ložnici, bylo to tu přesně podle knihy. Podívala jsem se na digitální hodinky na svém zápěstí, bylo 2.září, osm ráno. Podle knihy bych měla jít na snídani, velmi rychle jsem uvěřila kde jsem a vůbec mi to nevadilo, ba naopak, tak jsem vstala a oblékla si hábit, který byl označen mojí jmenovkou. Sešla jsem do společenské místnosti a prošla portrétem. Než jsem sešla do Velké síně, zjistila jsem, že to tu znám, bylo to přesně tak, jak to popisovala kniha. Ve Velké síni jsem si sedla k nehelvítskému stolu. Bylo vidět, že mě tu zřejmě nikdo nezná. Několik lidí se mě zeptalo jak se jmenuji. Kolem stolu začal obcházet nehelvítský prefekt a rozdával rozvrhy. Vzala jsem si svůj a podívala se na nadpis.
Rozvrh pro 5.ročník – Katie Remmová (což bylo moje jméno)
„To je super být v pátým ročníku,“ ozvalo se vedle mě.
„No nemysli si Rone, že ti tu budu dávat opsat úkoly,“ podotkl dívčí hlas…..ten tón, to jméno…..to mě donutilo se otočit.
„Harry,Hermiono….Rone!“vyhrkla jsem, protože vedle mě seděla má oblíbená trojice z knihy.
„Ty nás znáš?“ podivila se Hermiona. „Jak se jmenuješ….a z jakého si ročníku?“
„No,“ začala jsem váhavě, „jsem Katie Remmová z pátého ročníku.“
„Hmmm, ještě jsem tě tu neviděl,“ zamyslel se Ron.
„Tos ani nemohl!“ zasmála jsem se, ale v zápětí jsem se plácla přes pusu.
„Hmmm, asi nám budeš muset něco vysvětlit,“ řekla Hermiona, „ostatně máme hoďku volna, tak zajdeme do knihovny.“
Po snídani jsem se všichni vydali do knihovny a já byla hrozně nervózní, jestli mi budou věřit. Harry se po mě pořád díval a prohlížel si mě. V knihovně jsem se posadili k jednomu stolu a já začala vyprávět.
„A jako jak se dostaneš zpátky?“ vyhrkl Ron.
„Myslím,“ předběhla mě v odpovědi Hermiona, „že to asi neví nikdo.“
„Takže vy mi věříte?“ zeptala jsem se překvapeně, ale vděčně.
„Dějou se divný věci a nejen u nás,“ odpověděl Harry.
„Takže vlastně neumíš žádná kouzla?“ zeptal se udiveně Ron. Pokrčila jsem rameny, tohle mě nenapadlo, rychle jsem se přizpůsobila a vůbec mi nepřišlo na mysl odporovat, že jsem v Bradavicích, hůlku jsem sice měla ve svém hábitu, ale o tomhle jsem opravdu neuvažovala.
„Hmmm, teď máme dvouhodinovku lektvarů,“ zamyslela se Hermiona, „já ale slíbila Ronovi, že si s nim sednu. Tak si budeš muset sednout s Harry, ale tomu to jde, takže nemusíš mít obavy.“
„No,ehm, ehm,“ ozval se Harry, „ne že by mi to šlo. Ale rád si s tebou sednu.“ Dořekl a usmál se, mě srdíčko přetékalo štěstím.
Potom jsme se vydali do sklepení k učebně lektvarů. Připojili jsme se ke skupince, která už před učebnou postávala. Očima jsem přejížděla své spolužáky a i ty ze Zmijozelu, většinu jsem jich znala.
„Uhni ty mudlovská šmejdko!“ ozval se jízlivý hlas. Věděla jsem kdo to je – Draco Malfoy.
„Víš kam můžeš jít Malfoyi!“vyjekla jsem, najednou se na mě otočila spousta očí, nikdo mě tu neznal, asi proto je to překvapilo.
„A ty seš kdo nebelvírskej spratku?!“obořil se na mě Draco, ale v očích se mu zrcadlil opravdový zájem.
„Že tě to tak zajímá, Draco,“ řekla jsem kousavě, „zrovna tebe, slavného zmijozeláka s čistou krví, otcem kterej podlejzá ministrovi a s matkou, která se věčně tváří jako by měla pod nosem lejno, vlastně to budeš asi ty, viď ?“řekla jsem a otočila se k němu zády. Něco mě zastavilo, divný pocit, rychle jsem se otočila mávla hůlkou a vykřikla jsem „Protego!“ přesně včas. Malfoyova kletba se od mého štítu nečinně odrazila.
„Jó,“ řekla jsem jako bych si na to právě vzpomněla, „jsem Katie.“
„Strhávám Nebelvíru deset bodů za napadení Zmijozelského studenta,“ vykřikl do chodby ledový hlas Severuse Snapea.
„Moc se omlouvám, pane profesore, ale obranným kouzlem se špatně útočí,“ podotkla jsem a podívala se Snapeovi do tváře, jeho oči se sevřely zlostí.
„A dalších deset bodů za drzost,“ řekl Snape medovým hlasem, „a k tomu si u mě vysloužíte školní trest. V osm večer v Pamětní síni.“
No nazdar, pomyslela jsem si, dvacet bodů a školní trest.
Na hodině jsme dělali Snový lektvar. Udělali jsme ho s Harry úplně správně. Po téhle dvouhodinovce jsem měli přeměňování, potom oběd a pak jsme měli jít na kouzelné formule. Harry s Ronem a Hermionou si potřebovali ještě něco zařídit a tak jsem se na kouzelné formule vydala sama. Cestou jsem zaslechla rozzlobený hlas profesorky McGonagallové.
„…no tohle jsem ještě neviděla, uděluji vám školní trest, pane Malfoyi,“ křičela profesorka, „profesor Snape říkal, že už má někdo z mé koleje školní trest, tak si ho odpykáte s ním. V osm hodin večer v Pamětní síni.“
No nazdar, odpykávat si školní trest s Malfoyem, to mi ještě tak scházelo!!
Profesorka odkráčela rychle pryč, Malfoy se vydal přímo na druhou stranu, tudíž ke mně. Málem do mě vrazil. Podíval se na mě a vykulil oči.
„Ty?“vyjeveně řekl a už z jeho hlasu nebyla znát ani trocha jeho nenávisti. „To spolu budeme leštit ty pitomý poháry?“
Mlčky jsem přikývla.
„Alespoň něco,“ povzdychl si a odešel.
Pořádně jsem to nechápala, ale nakonec jsem usoudila, že se mám na co těšit, když po mě bude Malfoy neustále vrhat kletby.