Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Ten vlk v nás od Rael
[Komentáře - 7] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Remus ležel na boku a prstem zlehka přejížděl omítku z pavučin.

Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Zůstal bych stát
Za hradbou mlčení
Nemám právo dál tvou lásku brát
Jsem ten kdo krad
Tvou přízeň v domnění
Že jí hřích
Nezmění

„Moony?“
Oslovený sebou nepatrně trhl. Neotočil se, jen chabě přikývl. Nevěděl.
„Myslel jsem si, že budeš tady.“ Významně se rozhlédl po chroptící chýši. Všechno vrže!
„Vždycky jsi měl postřeh.“ poznamenal sarkasticky Remus. Zavřel oči, bříška prstů přitiskl silněji. Třísky. Usmál se.
„Máš vztek?“ zeptal se Sirius s obavami v hlase a pořád stál ve stínu.
„Ne.“ odtušil dutě moudřejší z chlapců. Rozedřené ruce, krev. Ztrácíme trpělivost.
Váhavé Kroky, někdo mu jemně odtáhl ruku.
„Kecáš!“ Sedl si k němu na postel a významně se rozhlédl. „Nebylo by to tu tak hrozný, stačilo by pár úprav a…“ Omluvně sklopil oči. „Nedokážu tě rozesmát? Já neumím… Chtěl jsem ti říct,“ Sirius se nadechl, „nelituji toho, co se stalo.“ Vypadal, jakoby ho právě nesmírně zaujalo rozviklané prkno v podlaze. „Ale musíš pochopit, že - “
„Na to by jsi si nezvykl!“ utnul Remus nemilosrdně jeho nacvičený projev. Po tváři mu stékala slza. Roztával. Jinovatka v koutcích.
„Moony,“ otočil ho k sobě a donutil podívat se na něj. „Tohle jsem nechtěl. Přísahám bohu,“ vypadal nešťastně,“ radši bych umřel, než abych tě viděl, trápit se.“
„Já se přeci netrápím.“ oponoval Remus a rozkašlal se.
Sirius se ušklíbl: „Tak proto jsi se vytratil a zavřel se tady?“
„Třeba chci být sám.“
„Znám tě,“ zamračil se Tichošlápek, „nenávidíš - býtsám.“ Pohlédl mu do očí, troufale. Zakázané. Strach. Byly ho plné. Tyhle vlčí oči zaplavené prachem a špínou. Výčitka.
„Asi mě neznáš!“ Remus se vytrhl z jeho sevření. „Proč jsi vlastně přišel?“ Vstal a opřel se o protější zeď. Co nejdál, tak je to lepší. Nepochybujeme!
„Bál jsem se o tebe.“ Sirius rozpačitě přešlápl.
„Máš výčitky!“ Nebylo to obvinění, nebo otázka. Jen prosté konstatování.
„Ne! Jsem přítel,“ nadechl se.
„A já vlkodlak!“ doplnil ho Remus.
Sirius vstal a položil mu ruku na rameno: „Já přece vím.“
Remus na něj úkosem pohlédl, ostýchavě, jakoby se bál jeho dotyku.
„Nevíš.“ setřásl jeho ruku.
„Ale -“

Sbohem ti dávám
Co všechno vzdávám vím já sám
Oddanost tvá se peklem pro mě stává
Co může dát ti někdo jako já
Sbohem ti dávám

Stébla měsíčních paprsků škodolibě prosvítala škvírami v záplatovaném stavení. Stříbřité světlo a dva zatracenci.
Sirius se naklonil trochu blíž: „Byla to jen hra,“ omluvně se ušklíbl. „Zase přátelé?“
„To jsme byli vždycky.“ Remus přikývl, oči se mu leskly. Jsem rozumnej kluk… Já ti nevěřím, oponoval vlk.
„Vrátíš se se mnou?“ Sirius si ledabyle zastrčil pramen vlasů za ucho.
„Možná později.“
„Je zima.“ konstatoval Tichošlápek s pohledem upřeným na Removo roztřesené ruce.
„Ne!“ zajíkl se vlkodlak. Oči plakaly.
„Tak, tak já už půjdu. Čeká na mě Laura.“ dodal rozpačitě.
Remus sebou trhl. Mlčel.
Sirius zamířil ke dveřím.
„Tichošlápku?“
Zastavil se.
„Zůstaň!“
„Vždyť jsi právě řekl…“
„Vím, co jsem říkal!“ Vyjel na něj vztekle.
„Myslel jsem, že…“ Sirius nechápavě zavrtěl hlavou. Pak, jakoby něco v hlavě zapadlo na to správné místo. „Víš, že to nejde. Nemělo by budoucnost, myslet si, že -“
„Nesnaž se mě poučovat!“ zavrčel vlkodlak.
„Myslel jsem - “
„Už nemysli.“ Zhluboka se nadechl. V očích měl roztočená slova a kouřovou clonu. A za těmi slovy bylo ještě něco.
Sírius se opřel o dveře.
„Co jsi tu doopravdy dělal?“ Docela zapomněl na svůj prvotní záměr, vrátit se zpět do hradu.
„Přemýšlel.“ Jednoznačná odpověď.
„Opravdu?“
„Nestarej se!“ zasyčel a nehnul se z místa. Bolestivě syknul.
„Jsem kamarád.“ zopakoval rozhodně.
„Nepotřebuju,“ Remus zatínal prsty do dlaní. Teplá krev, prosakující kůží. „Aby mi Black prokazoval milosrdenství.“
Sírius zbledl.
Ublížil mu, věděl to. Moc mu ublížil. Byl to záměr. Pošetilý.Výkřik. Nepotřeboval přítele Tichošlápka. Nechtěl ho. Sám… Rozzlobit Síriuse. Někoho zranit. Sám sebe. Trpěli oba.
„Jsi idiot!“
„Možná.“ připustil Remus. Klid. Pohled na rozzuřeného kamaráda mu dělal dobře.
„Chtěl jsi udělat nějakou pitomost, co?“
Takhle ne!
Nejradši by Remusovi jednu vrazil. Black. Vyčíst mu jeho počínání. Vykašlat se na Moonyho! Neudělal to. Jen stál a polykal hořkost slov.
Remus mlčel.

Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Můj úděl snad
Tě přeci zachrání
Jsi pro mě dál
Není to rouhání
Přiznat své selhání

Siriovi sklouzl pohled na Removu hůlku ležící v prachu na zemi.
„Že jsi nechtěl!“ v hlase mu zaznívalo opovržení a vztek. Nenávidíme se…
„Jsem zbabělec. No a co?“
Sirius si povýšeně odfrkl. Nebyl to rozumnej kluk. Jen zmatenej. Vyděšený štěně s řídkou srstí. připomínal mu známý odraz v zrcadle, který k němu promlouval konejšivými slovy. Nedospělej. Ale Remus už dávno nebyl dítě. Hleděl na něj očekáváním, v očích snad tisíc let. Úzkost. A v uších oslovení: Black!
Hleděli na sebe, dělila je vzájemná zrada. Přes záclonu šedivého prachu. Zvedl se vítr.
Zima. Bylo jim to jedno.
Remusovi zasvítily oči. Šelma zmizela. Vlasy rozcuchané větrem zplihly. Jiskřička zhasla. Zklamání, žádný vzdor. Zapomněl na hůlku v prachu, na stříbřitou záři. Na chlapce s havraními vlasy a vzdorným pohledem. Na příchuť kovového lesku.
„Sbohem, Siriusi!“ přerušil kouzlo očního kontaktu a rozešel se. Udělal několik vratkých kroků. V očích ho pálila zima. Tělo zkřehlo, vlasy zaváté sněhem. Podlomily se mu nohy. Klopýtl, dlaně zazpívaly. Houstnoucí tma - čekal náraz. Nepřišel.

Sbohem ti dávám
Vězněm se stávám
V sobě sám
V každém z tvých slov se rozhřešení skrývá
Některý ví, že ztracen být má
Lásky se vzdávám sbohem ti dávám

"Ty sis vážně myslel, že bych se na tebe vykašlal?“ nahodil s mírnou výčitkou Sírius, který ho zachytil v pádu. Dělilo je snad tisíc otázek. Bylo jim to jedno.
„Napadlo mě to.“ Přes rty mu přelétl chabý úsměv. Na chvíli. Rozkašlal se.
„Vezmu tě na ošetřovnu.“ Sírius si kamaráda starostlivě prohlížel, zatímco ho pevně ho přidržoval, přimáčknutého ke zdi aby neupadl.
„Ne.“ Nebyl to rozkaz. Jen prosba.

Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Zůstal bych stát
Za hradbou mlčení

Věděl, že je to pošetilé. Věděl, že je mu zima. Sírius věděl. Přesto poslechl chlapce s šedou srstí. Sevřel ho silněji, protože cítil, jak se mu podlamují nohy.
Remus stál přimáčknutý mezi zdí a Siriusem.
„Ne.“ zopakoval téměř neslyšně. Roztřásl se.
Sírius zvážněl. Nejsme rozumní! Jejich tváře od sebe dělilo jen několik centimetrů. Tohle se nesmí… Naklonil hlavu, v očích kousek nebe. Přívětivě. Pohladil ho po tváři.
Remus se sípavě nadechl.

Nemám právo dál tvou lásku brát
Jsem ten kdo krad

„Je ti zima? Smetl mu sněhové vločky z ramen. „Asi jo.“ Objal Moonyho a přitiskl ho těsně sobě.
Remuse zaplavil příjemný hřejivý pocit. Chlad chřadnul.
„Lepší?“ Odpovědí mu bylo přikývnutí. Sírius se na něj zamyšleně zahleděl. „Máš smutný oči. Nikdy jsem si nevšiml.“
„Tohle není správný.“ připomněl mu Remus. Dýchal zpomaleně.
„Nejsem hodnej kluk!“ ušklíbl se Black.
„Já vím.“ Nedýchal vůbec. Možná se bál. Třeba ne.
Sírius zaváhal a pak - velice opatrně políbil Remuse do vlasů.
Smutkem proplula jiskra naděje.

Tvou přízeň v domnění
Že jí hřích
Nezmění

Sírius věděl. Ruce svěsil podél těla, polibek na rty.
Jen chvíle. Kouzlo. My… Moony se svezl k zemi, protože ho Sírius přestal přidržovat.
„V pořádku?“ Klekl si k němu a přehodil mu přes ramena svůj plášť.
„Jo.“ usmál se. Oči se mu zavíraly. Tohle byla chyba, víš to. Oba to víme. I když já jsem vlkodlak a ty Black. I když nejsme vůbec rozumní.
Sírius mu přejel prsty po tváři: „Jsi vlkodlak.“ šeptl zmrzačeně.
„A ty Black!“ troufl si on.
Sledovali stoupající obláčky teplého vzduchu, které rozechvívaly tmu.
„Jsme prokletí!“ Zatočila se mu hlava.
„Vždycky jsi byl chytrej kluk!“
„Nikdy ti nešla pravda.“ zkusil to chlapec s odřenými prsty a dlaní plnou zoufalství
„Nikdy jsi neuměl lhát!“ umlčel ho černej pes.

…..

Odsouzenci na smrt, dech mozkomorů. Kápě rozechvívající stín. Já se tě nebojím!
Hlavou zeď neprorazíš, Tichošlápku.
Removi se zvedl žaludek. Příchuť trpkého vína na patře. Opřel se o vlka, nohy mu vypověděly službu. Nejsi zrádce, nemůžeš být. Nechci… Jsi přítel, vzpomínáš?
Ne! Nechceme.

Remus tiše plakal. Slzy zoufalství. Jsi prázdnej! Sníh ve vlasech. Zamrkal - dospělí nepláčou. Ironicky se ušklíbl. Nemáme právo! Vlk a oči z jantaru. Nenáviděl samotu

Sbohem ti dávám
Co všechno vzdávám vím já sám

Sirius celý v černém. Kradl světlo. Tvář kamaráda- přelétl mu po ní stín havran. Remus mlčel. Tichošlápek se tiše se rozesmál, tak jak to dělávají blázni, sami pro své vlastní myšlenky. Tentýž prchlivý smích pomalu přecházel v tiché vzlyky. Nerozliším. Remus mlčel. Vlk utekl, tohle nejde. Utíkal ještě dlouho. Oči z jantaru a popraskané sklo. Černý chlup na zápraží.
Tichošlápek prošel kolem starého kamaráda. V očích snad tisíc let a trochu prachu. Kroky odsouzence rozvířily jarní vzduch. Na zápěstí se mu houpal zlatý přívěšek. Dárek od Jamese. Sirius ještě voněl.

Oddanost tvá se peklem pro mě stává
Co může dát ti někdo jako já
Sbohem ti dávám

Je to tak lepší. Domlouval Moonymu Remus.
„Odpustil bych ti celý svět!“ Tichošlápek zavrtěl ocasem.
Já nechci!
Remus se zhroutil na zem.
Dveře cvakly. Řetězy za sebou nechaly vypálenou dráhu v písku. Naposled. Nesnáším oceán!

Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Můj útěk snad
Tě přeci zachrání

Remus se zvedl oči. Jsme bez emocí. Byla mu zima. Snad čekal, že někdo přijde a vytáhne ho zpět na nohy. Hodiny. Noc se přehoupla v den. Nikdo nepřišel. Já nechci! vlk se usmál a podal mu ruku.
Remus vstal.
Šedivá srst, vlasy propletené stříbrem.

Sbohem ti dávám
Vězněm se stávám
V sobě sám

Už nechci! Zapřísáhl se.

Sirius Black hladil bříšky prstů němý kámen. Zábl.
Dny tály.
„Jsme prokletí.“ zašeptal. Černý pes tiše zavyl. Viděl jsem smrtonoše!

Sbohem ti dávám
Vězněm se stávám
V sobě sám

….

Nevinný… Sirius Black na svobodě!

Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Můj útěk snad
Tě přeci zachrání

Moony byl starší než jak si ho Sírius pamatoval. Jeho vina. Výčitka.
„Můžeme vrátit čas.“ Známé jiskry v očích. Pořád jsi to ty. Kousek nebe.
„Dobře víš, že to nejde!“ Bolestivě stáhl tvář. Moudřejší, zodpovědnější. Už věděl. Malej kluk odešel. Jsme dospělí.
„Ty nechceš?“ zklamaně sklopil oči.
Remus se pobaveně usmál.
„Chtěl bych spoustu věcí, Tichošlápku.“ Zvážněl. „Prostě nejde!“
„Proč?“
„Pořád jsi to zatvrzelý dítě!“
„A ty zase přehnaně dospělej! vyčetl mu.
„Možná jsem neměl na vybranou.“ Udělal krok zpět.

Sbohem ti dávám
Co všechno vzdávám vím já sám

„Počkej, nechovej se jako hlupák! Zůstaň,“ domlouval mu Remus. „Na ministerstvo nesmíš!“
„Neříkej mi, co mám dělat!“ vyštěkl Sirius. Tohle se mu líbilo.
„Nechovej se jako Black!“ Přitáhl si ho za hábit.
Hněvivě na sebe zahlíželi. Vztek vyprchal. Nejistota.
Remus se chabě usmál: „Ty jsi vážně paličák!“ Sklopil hlavu.

…..

Vzala si nás smrt. Že jsem vlkodlak? Je mi to jedno. Proč jsi byl tichošlápek,
proč jsi byl Black? Vlk zavrtěl ocasem a stočil se do klubíčka. Proč jsem tě nezachránil?

Jsi pro mě dál
Není to rouhání
Přiznat své selhání

Remus pohladil šedý kámen. Proč jsi mě nechal samotného? Já přece nevím!
Rozhlédl se. Žádná ruka. Opatrně vstal.
Bylo jaro. Známá vůně. Sníh roztál. Vítr mu na ramena zavál květ pelyňku.

V každém z tvých slov se rozhřešení skrývá
Některý ví že zatracen být má
Lásky se vzdávám sbohem ti dávám

Seděl v trávě a vítr mu cuchal vlasy. Šedá a bílá, země zežloutla. Šachovnice vesele zablikala. Setřel si krev z tváře a natáhl ruku. Vlasy mu spadaly do očí.
Někdo mu jemně stiskl rameno.
„ Jsi na tahu…“
Nebe zeskelnatělo, právě svítalo.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.