Mladý blonďatý chlapec pozoroval přes zamlžené okno kapky deště. Líbilo se mu, jak pomalu stékají po okně.
Když pršelo, měl vždycky pocit, že je někdo smutný, že někdo pláče. Často přemýšlel, kdo to asi je. Kdo je tím, že kvůli němuž prší… Rád déšť pozoroval. Sám byl často smutný, ale nikdy neplakal. Nemohl brečet.
Nevěděl, co je to pláč. Nemohl si dovolit plakat…bylo by to přece pod úroveň Malfoyů.Nebýt Malfoy, nebýt ve Zmijozelu byl by jiný? Choval by se jinak? V mysli se mu vybavoval obraz krásné dívky. Kdyby byl jiný, vyznal by jí lásku? Dokázal by to?
Jeho život mu připomínal prázdnotu. Neměl nic. Jen otce, kterého nenáviděl. Ať se snažil sebe víc, nikdy se mu nezavděčil. Nebyl pro něj dost dobrý.
Draco si v duchu odfrkl. Měl spíš říct dost zlý. Lucius Malfoy z něj chtěl mít budoucího Smrtijeda. Nezáleželo mu na tom, po čem Draco touží.Matka, Smrtijedka , plně oddaná Voldemortovi. Nemá vlastní názor. Dělalo se mu z ní špatně. Udělala by vše, jen aby se mu zavděčila. Přála si být jeho „oblíbenkyně“.
Draco neměl rád svůj život. Litoval dne, kdy se narodil.
Záviděl Potterovi, Weasleyům i té mudlovské šmejdce Grangerové.Všichni měli to, co on postrádal. Měli přátele a hlavně lásku.
Pch. Draco se hořce usmál. Je přece Malfoy. Není hoden lásky a nikdo není hoden jeho lásky. Malfoyové se nesmí zamilovat. Musí zachovat rod.
Pozdě. Stalo se, co nemělo se stát. Láska vkročila do jeho srdce. Miloval a přál si být milován.
Věděl, že ji nemůže mít, věděl, že s ní nemůže být. Pro ni je jen Mafoy, Zmijozelák… prostě vzduch. Ginny pro něj byla nedostupná.
Pršelo čím dál víc, vítr sílil stejně jako Dracův smutek a žal. Otřel zamlžené okno, aby lépe viděl. Bylo mu smutno. Cítil se víc osamělý, než kdy jindy. Věděl, že na světě je ještě někdo, kdo se trápí. Někdo pláče a on to ví. Někomu je smutno… proto padá déšť.
Chlapec si přál vysvobození. Chtěl smrt.
Kapky dopadaly na parapet.
Kap kap kap
Byl na pokraji svých sil.
Kap kap kap
Doufal, že už brzy přijde jeho čas… věděl to. Dřív nebo později ho zabije. Unikal mu až moc dlouho.
Kap kap kap
Dracovi ukápla slza. A hned po ní druhá. Plakal…
V ten moment někdo rozrazil dveře pokoje. Draco už na něj čekal… trvalo mu to dlouho.
„Avada kevadra!“
Draco tenkrát plakal, poprvé a naposled. Zavřel oči a odešel.
***
„Milovala jsme tě.“ Dívka v černém upustila červenou růži na náhrobní kámen. Přes slzy už neviděla.
„Milovala jsme tě, ani nevíš jak. Kdybys otevřel oči, viděl bys to. Ale ignoroval jsi mě, urážel… ale stejně jsem věřila, že mě máš rád… Jednou,“ Ginny se rozplakala na plno… „…jednou,“ vzlykla, „..jednou snad budeme spolu.“