James spadnul na podlahu. Ve vlaku byla tma a vypadalo to, jako by se nehýbal.

„Zatracený Srabus,“ zaklel Potter a zvedal se ze země. Kde jsou kluci? Rozhlížel se zmateně. Rozsvítil hůlku. Byl na chodbě sám. Co to? Kam zmizeli? Proč je tu taková tma? A taková zima? Opravdu tu byla nesnesitelná zima. Začal se chvět. Ohlédl se a zjistil, kdo je původcem toho chladu a tmy. Asi deset metrů napravo od něj se ve vzduchu vznášela postava s kápí přes hlavu.

Mozkomor! napadlo Jamese. O těch jsme se učili, uvědomil si. Škoda, že se neučili je i zahnat. Mozkomor. Co tu sakra dělá? prolétlo mu hlavou. Uskočil, protože původce jeho otázek doslova odplachtil z vlaku. Najednou se rozsvítilo světlo a vlak se dal znovu do pohybu. No hurá, pomyslel si. Přešel k jejich kupé... Ale byli v něm úplně cizí lidé. Že bych se spletl? Přešel tedy celý vlak. Najednou kolem něj někdo prošel. On si Jamese nevšiml, Potter jeho ano. Byl to kouzelník ve středních letech, velmi otrhaný a zjevně chudý. Jamesovi připadal povědomý. Ty modré oči, ustaraná tvář…Božínku! Remus! Proboha, jak to udělal? To je šílený! Vydal se jeho směrem. Došel až ke strojvedoucímu. Jenže Remus tam nebyl. Seděla tam jen paní prodávající občerstvení.

„Hmm. Promiňte?“ oslovil ji James.

„Přeješ si?“ otočila se na něj s úsměvem.

„No, když já... nemůžu najít kamarády,“ vypadlo z něj. Vlastně se chtěl zeptat na Remuse, ale ten se mezi ně počítal, tak co...

„Aha, to ti asi nepomůžu. Jak se jmenuješ?“

„James Potter,“ odtušil sebejistě. Poberty znal na škole každý.

„Jéminánku,  neuhodil ses náhodou?“ vyjekla žena. James nechápavě přisvědčil, ale ujistil ji, že je v pořádku.

„Chlapče, chlapče. Máš to v hlavě nějak zpřeházené,“ řekla lítostivě a zavrtěla hlavou.

„Proč jako?“ vypálil James naštvaně.

„Vždyť James Potter je dvanáct let po smrti!“

„Co – co- cože?“ vykoktal zděšeně James. Ta ženská se zbláznila.

„Kte – který je rok?“ vzpamatoval se Dvanácterák.

„1993 přece,“ odpověděla nechápavě prodavačka.

„1993?“ vyjekl zděšeně Potter. Zmateně dosedl na stoličku.

„Je ti něco?“

„Omluvte mě!“ vyhrkl James a vystřelil z kupé. Doběhl na konec chodby. Zalezl do tmavého rožku, aby jej nebylo vidět, a sesunul se k zemi. On je mrtvý… Je v budoucnosti, ve které je mrtvý… dvanáct let. Musel tedy zemřít 1981. Proč, co se stalo? Co tu dělá? Je v budoucnosti a mrtvý. Jak se vrátí, co se s ním stalo? Kde jsou Peter se Siriusem? Jsou taky mrtví? Nebyl schopen se se zprávami vyrovnat. Dobrá, jsem v budoucnosti. Zde jsem mrtvý. Nebylo by tedy dobré tvrdit, kdo jsem doopravdy. Asi jedu do Bradavic. Měl bych jít za Brumbálem. Já jsem mrtvý! Mrtvý, mrtvý, mrtvý… Tak dost! Zatím žiješ. Teď žiješ. Mrtvý ještě nejsi. Až se vrátím můžu tomu zabránit. Ale vrátím se? Jsem v budoucnosti…Těžko tomu mohu uvěřit. A co je s Lily? Tok jeho myšlenek přerušilo zastavení. Nikdo mě nesmí vidět. Zvláště ne Remus, poznal by mě. Už tak je to průšvih. Počkal tedy, až všichni studenti zmizeli. Než se vlak zavřel, vyskočil z něj. Venku už nikdo nestál, všechny kočáry se rozjely. Co takhle použít nějakou tajnou chodbu? Tu za zrcadlem… Nebo chodbu jednooké čarodějnice? Nakonec se rozhodl pro tuhle. Naštěstí. Kdyby použil tu za zrcadlem, daleko by nedošel. Nemohl tušit, že je zasypaná. Medový ráj naštěstí neměl zavřeno. Vešel dovnitř. Skoro nikdo tu nebyl. Kéž bych měl svůj neviditelný plášť a Pobertův plánek! napadlo ho. Opatrně se dostal do sklepa a otevřel padací dveře. Skvělé, ještě na to nepřišli. Rozsvítil hůlku a vydal se temnou chodbou do hradu.

Když došel do hradu, ještě víc zalitoval, že nemá Pobertův plánek. Ještě, že teď všichni jsou na hostině, pomyslel si. Vzhledem k tomu, že znal Bradavický hrad lépe nežli vlastní domov, bez problémů se zanedlouho dostal k Brumbálově pracovně. No, já ale neznám heslo. Jestli je ředitel ještě na hostině, nezbyde mi nic jiného, než počkat. Usadil se tedy na podlahu a čekal. Po chvíli začal dřímat. Probudil ho až lehký stisk něčí ruky na jeho rameni. Rozespale zvedl oči a zjistil, že se dívá přímo na Albuse Brumbála.

„Harry, co tu děláš?“ zeptal se klidně.

„Já nejsem Harry,“ odvětil Potter. Brumbál se na něj zahleděl. Usmál se, protože mu to došlo.

„Asi bychom si měli promluvit, co říkáš, Jamesi?“ on jen přikývl a následoval jej do jeho pracovny.