Téma

Severus Snape, oděný v černém hábitu, zvolna vyšel z Bradavického hradu. Bez povšimnutí prošel kolem skupinky havraspárských studentek, které právě probíraly specifické rysy nočních tvorů. Severus pokračuje po stezce směrem k jezeru. Jarní vítr mu cuchá vlasy. Objeví se zčeřená hladina jezera. Severus se rozhlédne a vydá se vlevo. Konečně dorazí na své oblíbené místo pod vrbou. Sedne do trávy, vytáhne z batohu svůj deník. Skloní se nad stránkou a začne psát.

Severus Snape osaměle kráčí branou majestátního Bradavického hradu. Jeho temné roucho jen zdůrazňuje bledost jeho tváře. Severus si nevšímá havraspárských studentek, které se baví a tvorech noci a chichotají se, když mlčenlivý mladík projde kolem. Severus je pohroužený do svých myšlenek a v těch je daleko. U ní. Na jediném místě na světě, kde nachází mír a klid a kde prožívá ten nejhlubší cit, lásku. Severus si povzdechne a jeho kroky se stočí k jezeru. Jarní vánek si pohrává s jeho havraními vlasy a vnáší mu do srdce teplo a naději. Když zahlédne elegantní vlnky tančící po hladině, je ten pocit tak silný, že se Severus ohlédne. Ne! Byl tak naivní. Jak by tu mohla být s ním? Potřebuje být sám. Touží po tom téměř stejně jako po Ní. Zabočí vlevo a konečně nalezne kýženou samotu. Je to jejich místo pod kmenem mladé vrby. Severus něžně pohladí jemnou trávu a posadí se. Musí se vyzpovídat. Ale komu? Vytáhne z batohu svůj deník, zabalený v lesklém sametu. Severusovy tajemné, hluboké oči se upřou na stránku a jeho ruka se rozbíhá po papíře. Za Ní.

Dívčí hlasy a

zpěv vln jsou stenem větru

v jeho deníku.

Severus Snape, tajemný a chladný jako vždy, právě prošel kolem mě, aniž by vzal mou přítomnost na vědomí, a namířil si to ven z hradu. Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči. S potěšením jsem sledoval pohyb svalů, které jeho střízlivý černý hábit nedokázal skrýt. Severus v černé připomínal novice nějakého mudlovského řádu. Ovšem i tento strohý úbor dodával jeho zjevu na pikantnosti. Severus prošel kolem dívek bez jediného pohledu na jejich pučící ženské tvary a mně se rozbušilo srdce. Tohoto mladíka by spíš zaujalo téma jejich hovoru než svůdné obliny. Musel jsem za ním k jezeru. Závan větru, který čeřil vodní hladinu, mu čechral vlasy a při některém obzvlášť vydařeném poryvu jsem pod napnutou látkou mohl zahlédnout nesmírně zajímavé obrysy. Severus se rozhlédl, téměř jako by vytušil mé myšlenky. Nezahlédl mě, a tak pokračoval vlevo podél břehu. Na odlehlém místě, které mi připomnělo dějiště mých nočních fantazií, se Severus posadil do stínu vrby. Napjatě jsem čekal, co se bude dít. Má představivost mi nabídla pár lákavých scénářů, ale Severus pouze vytáhl z batohu nějakou knížku a sklonil se nad ní. Ten profil! Zatajil se mi z něj dech. A pak mi to došlo. Při Morganě! To je jeho deník. Dal bych cokoliv za možnost nahlédnout do něj!

Dialekt (aneb šifrovaná zpráva zaslaná do ČR studentkou, která byla v Bradavicích v rámci výměnného pobytu)

Tož, teďka zrovna vešel ze dveří takové mastné konópek. Celé v černym jak nějaké gotýk. Ani negdák’ na te děcka z Havraspáro, co tam stojijó jak svati za dědinó a plkajó o strašedlách, a furt pryč. Větr mu fuči do palece, až mo černy vlase litajó všode po paštěce. Na jezero vlne jak na babě, kdež donde od kadeřnice. Tož, a pak ten gotýk začuní doleva doprava a de teda do leva, až donde na takové osamělé plac pod vrbó s pěknéma kočečkama. A sedne. Z batoho vetáhne nějaké bloček a s čuňó skoro v něm začne psat jak divé.

Poezie

Cesta, jenž skrývá samé jinotaje.

Černý háv ve větru vlaje.

Pak dívčí hlasy a neposedné vlasy.

Tančící vodní hladina

šeptá vrbě, svému služebníku,

a Severus, tichý jak samo jezero,

to všechno zapsal do deníku.

Ztěžka prošel branou ven. Uvítalo ho jarní slunce, ale jeho zář, zpěv ptáků nebo švitoření dívek s modře lemovanými uniformami, to vše jako by patřilo do jiného světa. V jeho nitru však panovala bezútěšná noc, do jejíž barvy se halil. „Pach smrti je pro ně neodolatelný,“ dolehlo k němu jako ve snu. Ironické, jak pravdivé to bylo nejen u dětí noci. Noc, ta věčná, nepochopitelná paní nočních můr, ho nehodlala pustit ze svých nelítostných spárů. Ledový vítr mu pronikal až do morku kostí a vyzval jeho černé vlasy na tanec smrti. Severus cítil, jak se mu ostré krystaly zarývají do srdce. Stiskl zoufale ruce v pěst. Tak silně, že mu zpod nehtů vytryskly potůčky krve. Rozhlédl se. Ne! Nebyla tu! Krutá, zlá, nelítostná. A nádherná. To ona byla jeho paní noci. Její temné, sametové vlasy, oči, ocelově šedé jako hladina zrcadla, její krvavě rudé rty – to vše byly heraldické barvy onoho osudného dne, kdy ho stáhla hloub, než by tušil, že může klesnout. Jako smyslů zbavený se vydal vlevo. Vůle ho zcela opustila. Jeho krev potřísnila listy a květy, které míjel. Ale on už necítil ani to. Na místě, kde se v ledových vodách jezera zrcadlila smuteční vrba, usedl. Sevřel v dlaních jedinou věc, která mu zbyla, která ještě dávala smysl – jeho nejtajnější myšlenky a touhy, obraz nevinného chlapce, kterým kdysi dávno byl – jeho deník. Vzal do ruky pero a začal psát poslední řádky svého života. Krvavé skvrny se rozpíjely na papíře a pohlcovaly jeho rozechvělé písmo.