Pouze jedna dvojice ještě bojovala, protože si nově příchozího zjevně nevšimla. Harry sledoval, jak se Sirius vyhýbá Belatrixinu paprsku rudého světla a vysmívá se jí.
„No tak, snad se zmůžeš na něco lepšího!“ dráždil ji a jeho hlas se ozvěnou nesl rozlehlým sálem.Druhý světelný paprsek ho vzápětí udeřil přímo do prsou.
Siriusova ústa zůstávala ještě roztažena v posměšném úsměvu, ale oči se mu rozšířily ohromením.
Harry pustil Nevilla, a přestože si sám nebyl vědom toho, co dělá, seběhl po kamenných stupních zpět dolů a vytáhl hůlku v okamžiku, kdy se k pódiu otočil i Brumbál.
Vypadalo to, jako by Sirius padal celou věčnost – jeho tělo opsalo elegantní křivku, když po zádech klesal k roztřepenému závoji, visícímu z kamenného oblouku.
Harry ve vyzáblém a kdysi pohledném obličeji svého kmotra spatřil výraz, v němž se mísil strach s překvapením. Pak Sirius propadl prastarým obloukem a zmizel za závojem, jenž se na okamžik rozechvěl jako v prudkém větru a pak znovu zůstal nehybně viset.
Harry slyšel, jak Belatrix Lestrangeová vítězoslavně vřískla, on ale věděl, že to nic neznamená – Sirius tím obloukem jen propad, každou vteřinou se zas objeví na druhé straně…
Ucítil prudký náraz, jak dopadl na podlahu. Vlastně to ani podlaha nebyla, Tichošlápek se tím však nehodlal zabývat. Zmateně a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Kde to jsem? Napadalo jej. Místo, na němž se ocitl bylo těžko popsatelné. Žádné zdi, strop, nic. Bez hranic. Kolem něj se do nedozírna táhly kotouče mlhy nebo čehosi na stejné bázi. Bylo zde prázdno. Sirius se zmateně postavil. Cítil se zvláštně. Vlastně nic necítil. Teda alespoň fyzicky ne. Nevěděl zda je mu zima či teplo, když pročísl „vzduch“ rukou necítil nic. A ke svému zděšení si ani nemohl nahmatat tep! Znovu a znovu zmateně otáčel hlavu na všechny strany.
„Kde to jsem?“ vykřikl zoufale. Věděl, že mu nikdo neodpoví… Ale jakoby místo čekalo až se zeptá, začala se mlha rozestupovat. K Tichošlápkovi kdosi přicházel. Dle siluety to odhadl na člověka.„Na Rozcestí,“ odpověděl mu krásný, překrásný hlas bezpochyby patřící bytosti blížícímu se k Blackovi z mlhy. A opravdu. Netrvalo to dlouho a před Siriem Blackem stanula lidská bytost z masa a kostí. Siriusovi se zatajil dech. Byla to žena. Ke všemu ta nejkrásnější co kdy viděl. Byla vysoké štíhlé postavy, oděna ve splývavém rouchu. Rusé hladké vlasy jí spadaly až na zem. Ačkoliv byla tajemná a cizí, v modrých očích se zračilo cosi co budilo důvěru. Sirius z ní nemohl spustit oči.
„Vítám vás, pane Blacku,“ pravila svým medovým hlasem.
„Vy mě znáte? Kdo jste?“ vypadlo z něj zvědavě.
„Já jsem Smrt,“ představila se. Z hlasu ji zazníval klid a přívětivost. Sirius se zachvěl. Smrt! Já věděl, že na ní něco nehraje! Blesklo mu hlavou.
„Nebojte. Nejsem konec, jsem vykoupení.“ Tichošlápek ji pořád nedůvěřivě pozoroval.
„Kde jsem?“ ptal se již podruhé.
„Na Rozcestí,“ odvětila opět. Na tváři se ji rýsoval přívětivý úsměv.
„Já vím, to už jste říkala… Nemůžete to ale upřesnit?“
„Jistěže. Rozcestí je určeno zbloudilým duším. Je to místo na kterém se právě nacházíme. Je to, dalo by se říci, brána světů,“ upřesnila. Siriusovi to ovšem moc nepomohlo.
„Takže…“ nadechoval se k další otázce, na kterou raději nechtěl znát odpověď, „ jsem mrtvý?“
„Ne,“ zavrtěla Smrt hlavou, oči přitom zavřené.
„Žiju?“ ujišťoval se radostně. Přece jen se mu ještě nechtělo zemřít.
„Ne,“ dostalo se mu stejné odpovědi. Siriusovi poklesla čelist. Co to má znamenat? Když Smrt viděla jeho výraz vysvětlila.
„Právě se nacházíte na pokraji života a smrti. Nejste živý, ani mrtvý. Propadl jste kamenným obloukem. To je brána světů. Není mnoho lidí, kterým se to povedlo. Každopádně máte taktéž jako jeden z mála na výběr. Můžete si vybrat zda pokračujete na své cestě, se mnou, nebo zda se vrátíte…“ Sirius Black vstřebával informace. Není mrtvý. Sice ani živý, ale hlavně není mrtvý. Má na výběr.
„Není to jednoduché, to mi věřte. Máte pouze dvě možnosti. Buď se rozhodnete pro život či smrt. Ukáži vám z čeho můžete vybírat,“ ozvala se Smrt. Mávla rukou. Po obou stranách Tichošlápka se objevily mohutná zrcadla, převyšující jej svou velikostí. Na jednom stálo Mors na druhém Vita. Smrt a Život. Sirius se prve podíval do zrcadla Smrti. A co v něm neviděl! Jamese a Lily! Nadšeně vyjekl. Sledoval ten obraz a přál si být v něm…jenže to by znamenalo smrt. Nerad odtrhl oči od přátel, které ani nedoufal znovu spatřit. Zrcadlo Života bylo jiného rázu. Viděl kouzelnický svět utopen ve zkáze, strachu a bolesti. Mozkomorové, Smrtijedi vraždící celé rodiny,… Viděl členy Fénixova řádu zdrceně sedět v jeho domě. Trápící se Harry. Remus, Nymfadora, Brumbál, Weasleyovi..ti všichni vypadali zoufale a sklesle. V srdci se mu usadil smutek a lítost. Nepřál si je takto vidět. Odvrátil od zrcadla pohled. Když zase spatřil v dalším zrcadle své přátele, šťastné a „živé“ měl chuť se k nim přidat. Těkal očima od zrcadla k zrcadlu. Na Vita zrcadle právě viděl Tonksovou v prudké hádce s Remusem, vzápětí je vystřídal obraz Harryho jak smutně vysedává na okně svého pokoje u mudlů… Tolik si přál ho rozveselit, jenže představa, že se znovu setká s mrtvými přáteli jej nesmírně lákala.
„Smrt přináší klid a vytoužené, ztracené štěstí. Nacházíme v ní to co v životě postrádáme,“ ozvala se dlouhém mlčení Smrt.
„Musí to být krása,“ zamumlal Tichošlápek a hleděl na Jamese, který mu byl bratrem. A mohl být znovu…
„Život je nevyzpytatelný. Plný strachu z budoucnosti, zármutku nad minulostí a utrpením přítomnosti. Čas běží a stejně přijdu já. Život je jen krátký boj před vytouženým klidem,“ dodala Smrt a čekala na Siriovu reakci. Zavadil pohledem o zrcadlo Života. Měla pravdu. Byla tam jen plno bolesti, strachu a krutosti. Nebylo o co stát. Se zájmem právě pozoroval jakési přepadení. Nechtělo se mu žít ve světě, ve kterém každou nanosekundu může přijít o život někdo z jeho blízkých nebo on sám. Jenže Sirius Black zase nebyl žádný usedlík. Miloval dobrodružství a nebezpečí jej lákalo. A když v zrcadle Života spatřil Znamení zla vznášející se nad Bradavicemi definitivně se rozhodl. Ještě věnoval jeden pohled zesnulým přátelům v druhém zrcadle a prohlásil.
„Už jsem se rozhodl,“ pravil neochvějně. Smrt přikývla.
„Co jste si vybral, pane Blacku?“
„Život,“ odvětil Sirius. Smrt znovu přikývla a odkudsi za svými zády vytáhla meč. Byl dlouhý a skvostně zdobený. Celou rukojeť tvořili drahokamy.
„Budu vás tudíž muset zabít,“ konstatovala Smrt. Sirius na ni vyděšeně pohlédl.
„Zabít? Vždyť jsem řekl – “
„Já vím,“ přerušila jej nevzrušeným hlasem žena. „Jenže momentálně nejste ani živý ani mrtvý. Chcete-li se vrátit do svého světa jako živý, musíte nejdříve zemřít. Protože až po smrti následuje život.“ Siriusovi se stáhlo hrdlo. Nebyli to zrovna veselé vyhlídky.
„Do svého světa se vrátíte jako byste nikdy přes závoj Smrti nezapadl. Ovšem čas letí jinak tady, jinak tam. Tudíž se nesmíte divit, když budete v jiné době než jste umřel,“ dodala Smrt. Tichošlápek se zmohl na pouhé přikývnutí.
„Hodně štěstí v životě, pane Blacku!“ popřála mu mírně ironicky ještě než pozvedla paže nad hlavu. V dlaních nelítostně svírala meč. Sirius se ani nestačil vzpamatovat a už se mu meč zakousl přímo do srdce. Smrt jej z rány vytáhla. Sirius Black zaklopýtal a spadnul rovnou do zrcadla Života. Jeho skleněný povrch se ponenáhlu rozčeřil jako hladina jezera a Tichošlápka pohltil. Smrt to lhostejně pozorovala. Když se zrcadlo vrátilo do stavu původního otočila se. Odcházela, vláčíc přitom meč po zemi. Ten za sebou nechával dlouhou krvavou stopu…