Stál před nejhorším černokněžníkem všech dob. Před očima se mu míjely vzpomínky na ty, které ztratil a na ty, kteří za něj obětovali život. Nejdříve rodiče, pak Sírius, Brumbál, Ron, Remus, Hermiona, Hagrid, Minerva McGonagallová, všichni Weaslyovi, kteří zemřeli Ginninou rukou, která se postavila na stranu zla. Ano, dívka, které bezmezně důvěřoval se přidala k Voldemortovi. A dnes ji viděl umírat. Bylo toho na něj moc… A teď stojí před Tomem Radllem a přemýšlí, co bude dál…
„ Konečně to skončíme, Pottere! Už mě to nebaví.“ Říkal Voldemort tím svým ledovým hlasem.
„ Moc rád, Tome. Ale já nebudu poražený. Vzal si mi všechny, které jsem miloval… Už nemám co ztratit.“ Chodili kolem sebe v kruhu.
„ Víš, já neměl jediný viteál.“ Ušklíbl se Pán zla.
„ Hm… já jsem další.“ Navrhl Harry, i když si myslel, že to není pravda.
„ Přesně tak. Takže pokud nezabiješ sám sebe a nenajdeš další viteály, tak budu stále žít.“ rozesmál se. Harry tu zmínku o tom, že je viteál jenom plácl, ale teď na něj dolehla pravdivá skutečnost. Byla to pravda, on je viteál… Jinak by neměl hadí jazyk a nebyl by Tomovi tak podobný… I Brumbál shledal mezi nimi určitou podobnost. V očích se mu objevily slzy. Konečně bude moct být se svými přáteli a nikdo mu to nebude vyčítat… Ale prvně musí zničit tu zrůdu. Začal boj. Z jedné hůlky létaly kletby pouze z černé magie, nejčastěji kletba smrti a z té druhé bílá magie, která ovšem mohla taky zabít.
„ Nebuď směšný Pottere, tohle stejně nevyhraješ.“ Ušklíbl se tom, i když věděl, že bojuje proti silnému soupeři. „ Pověz mi, jaké to bylo vidět umírat své blízké?“ Zajímalo ho. Podařilo se mu Harryho vytočit a snadno prošel jeho obranou. Harry po pár minutách klečel těžce oddychující na zemi. Z úst mu tekl pramínek krve, měl pár zlomených žeber a krvácel mu bok… Voldemort na něj seslal kletbu, kterou neznal. Myslel jen na jedno: Zklamal!
Propadal se pořád do větší tmy. Cítil, jak z něj pomalu vyprchává život… to byl konec chlapce, který bojoval…
Otevřel oči. Všude kolem něj byla zářivě bílá barva. Na mysl mu přišlo jediné slovo – ošetřovna. Ne, nikde nebyly závěsy, všude prostě jenom zářila bílá barva. Zvedl se a porozhlédl. Teprve teď si všiml muže v černých kalhotách a bílé košili, který stal kousek od něj a pozoroval ho. Kdo to sakra je? A kde jsem? Zajímalo Harryho.
„ Ahoj Harry, konečně ses probudil. Jmenuji se Leon a jsem Strážce osudu. Možná víš, kdo jsem.“
Takže strážce není jen výmysl? Když jsem tady se Strážcem, tak jsem mrtvý? Prolétla mladíkovi hlavou myšlenka.
„Takže já jsem mrtvý?“ Zeptal se tiše. Leon pomalu zavrtěl hlavou.
„ Ne, ne tak docela.Víš, všichni mají napsaný svůj osud a já je pošlu do nebe a nebo do pekla. Ale ty jsi tady příliš brzo, měl jsi ještě žít. Voldemort tě v podstatě nezabil, zemřel jsi pouze vyčerpáním. Nepoužil na tebe smrtící kletbu. Tom je teď v jiné realitě a tebe všichni považují za mrtvého. Teď ti dám na výběr: Můžeš zůstat tady a nebo jít za Tomem a pokusit se to znovu zabít. V realitě, kde teď je, ho neznají, nikdy se tam neobjevil někdo tak zlý jako je on. Oni neznají ani mozkomory, kteří tam nebyli tisíce let. Umíš si představit, co je to pro ně za katastrofu? V té realitě žije Brumbál, Sírius, Remus i tví rodiče a přátelé, máš dokonce sourozence. Ale ty tam jsi už skoro deset let mrtvý. Nemáš moc času, rozhodni se rychle. Za chvíli přijdu pro odpověď. A mimochodem, už nejsi viteál.“ Usmál se a zmizel. Harry měl v hlavě zmatek. Vrátit se a nebo zůstat? Nesplnil svůj úkol. Rozhodl se, že se vrátí a pomůže jim. Svým způsobem on může za to, že se tam Voldemort objevil… Kdyby ho dokázal zabít, kdyby se více učil, tak by třeba všechno bylo jinak. Leon se znovu objevil.
„ Jak ses rozhodnul?“
„ Vrátím se. Jen ještě nevím, jak ho dokážu zabít, když jsem to nedokázal tehdy.“
„ V tom ti nemůžu poradit, musíš na to přijít sám. Ale ať nepovíš, že jsem sketa, tak mám pro tebe dárek. Budeš mít schopnost metamorfágství a s touto hůlkou získají tvé kouzla větší moc. Je to hůlka vyvoleného, v jádře má pět substancí – elfí vlas, dračí šupinu, žíni Pegase, chlup testrála a péro od fénixe. Dřevo je taktéž vzácné, je od krále stromů. Tuto hůlku vyrobili kdysi dávno elfové, kteří nahlédli do budoucnosti. Ke tvému vzhledu – vyhladím tvé vrásky, ale vlasy ti zůstanou jako památka na prožité utrpení. To je vše, co ti mohu dát. Hodně štěstí.“ Tleskl a Harry se znovu propadal. Všechno se s ním točilo. Byl rád, že nic nejedl, nebyl si jistý, jestli by jídlo v žaludku udržel. Myslel si, že zase omdlí nebo bude v bezvědomí, ale vědomí neztratil ani jednou jedinkrát. Když konečně dopadl a rozhlédl se kolem sebe, tak poznal Příčnou ulici. Vůbec se nelišila od té, kterou znal. Všude bylo rušno, ale neušlo mu, že se všichni snaží držet ve skupinkách. Co teď?No, asi bych měl zajít do banky pro nějaké peníze a pak nakoupit a zajistit si nocleh. Zauvažoval a už šel směrem k bance. Normálně by jste přes celou ulici neprošli aniž by jste do lidí strkali ani za deset minut, ale nyní to bylo jiné. Všichni mu ustupovali a on nechápal proč. Ale ostatní to věděli – měl obrovskou magickou energii, která se prostě nedala přehlédnout. Ty šedé prameny ho dělaly staršího než byl. Nikdo by mu neřekl více než dvacet pět, ale taky ne méně než dvacet.
Harry se snažil ignorovat všechny ty pohledy. V bance si pořádně oddychl – v trezoru byly peníze. Ihned je nechal přesměrovat na nově založený účet na jméno Henry Green. S penězi už mohl něco podniknout. Nejdříve zašel k Madam Malkinové. Ta si změřila snad všechno a upravila na něj pár černých hábitů.
„ Potřeboval bych ještě jeden hábit s kápi, nejlépe bílý nebo stříbrný.“ Prodavačka si ho zamyšleně prohlížela.
„ Přišla mi jedna velmi zvláštní látka. Je zářivě bílá, jemná jako hedvábí a lehká. Ale je dost drahá.“
„ To nevadí, můžete mi z ní ten hábit ušít?“
„ Jistě. Celkem i s těmi druhými hábity vás to bude stát 76 galeonů.“ Kývl a hned jí dal peníze. Madam Malkinová se opravdu snažila, hábit byl úchvatný. Harry těch vyhozených peněz vůbec nelitoval.
Zamířil do Krucánku a Kaňouru, kde si koupil knihy, které ještě nečetl. Nejvíce ho zaujala jedna: Bílá magie v nejčistší podobě … Hned po ní šáhnul, byl si jistý, že by se mu mohla hodit.
K večeru, když již měl všechno co potřeboval nakoupené, tak zašel do Děravého kotle. Zaplatil si pokoj na týden dopředu. Za ten týden přečetl všechny ty knihy a naučil se spoustu nových zajímavých kouzel. Některé určitě nebyly známy ani v jeho realitě. Knihu Bílé magie si nechal až na konec. Když ji četl, tak si uvědomil, že mají pravdu – láska je to největší kouzlo ze všech. Přesto tam bylo spoustu užitečných a složitých štítů a kouzel pro ochranu, ale taky na útok. Našel taky nové kouzla proti mozkomorům – Andělský svit. Toto kouzlo patří mezi nejnáročnější na světě. Zatím se jej odvážilo vyčarovat pouze šest lidí, ale ani jeden nepřežil. Všichni zemřeli vyčerpáním. Proto toto kouzlo nedoporučujeme provádět. Četl Harry. Neodradilo ho to a kouzlo si pořádně zapamatoval.
Každý den ráno posiloval, poté se učil a trénoval svou novou schopnost. Prvně co udělal, bylo, že si nechal zmizet jizvu – již nebyla tak zřetelná, ale přesto tam byla. Změnil si barvu vlasů (šedé prameny mu ale zůstaly stále) a zakulatil si obličej. Oči si změnil na tmavě hnědé. Teď by ho nikdo nepoznal, i kdyby ho znal od narození. Ušklíbl se. Všechno mu připadalo tak absurdní…
Harry se vydal do Obrtlé. Chtěl zjistit něco o tom, co Tom chystá. Byl tady měsíc, ale už získal hromadu přívrženců. Harry si pomalu myslel, že je snad tahá z pytle. V Obrtlé se potulovali zvláštní lidé. Zastavil se až před malou hospůdkou.
Byla to malá, tmavá putyka. U baru sedělo pár zakuklenců, ale jinak tam nikdo nebyl. Voledmort nezměnil styl. Má pořád stejně ubohá vkus. Pomyslel si. Harry ihned vyvolal pozornost, když si sedl na jednu stoličku.
„ Kdo jsi a co tady chceš? Tohle místo patří Temnému pánu.“ Promluvil jeden ze Smrtijedů.
„ Jdu za vámi. Nabízím vám obchod.“
„ Opravdu? Co chceš?“
„ Řeknete mi, kde se váš pan nachází a co chystá a já vás nechám žít.“ Teď se Smrtijedi již bavili zcela otevřeně.
„ My jsme tři a ty jeden. Myslíš, že máš šanci.“
„ Jo a dost velkou. Protože Voldemort si nikdy nevybírá nikoho kromě tupců, kteří si neumí zavázat ani tkaničky.“
„ Tos přehnal. Jak se opovažuješ vyslovit jeho jméno?“ Zasyčel jeden z nich. Podle hlasu poznal Malfoye seniora. Ušklíbl se. zakuklenci již měli vytažené hůlky.
„ Pertefikus otalus, Expeliarmus maxima, Mdloby na vás,“ poslal na ně Harry několik kleteb za sebou. Již při druhé měl všechny hůlky, ale jeden smrtijed ještě byl na nohou.
„ Takže? Co chystá?“ Ptal se jednoho z nich, kterému uvolnil ústa.
„ Myslíš, že ti to povím?“ Byl to Malfoy.
„ Jo, protože i já dokážu být zlý. Impedimenta,“ mrštil z ním o zeď.
„ Tak?“
„ Útok na Příčnou.“ Sykl a vykašlal trochu krve.
„ Kdy? Kdo vede útok?“ Mlčel. Harry s ním zase trošku praštil.
„ Asi za deset minut. Útok vede sám Voldemort a s ním potomci temnoty. Tyhle nezastavíš.“ Ušklíbl se.
„ Potomci temnoty? Kdo je to? Mluv, nebo chceš okusit další stěnu?“
„ Démoni.“ Zašeptal. Harry kývl a úderem hlavy o zeď ho poslal do bezvědomí.
Uvědomoval si, že nemá moc času a tady nejdou lidi zvyklí na démony a další havěť. Doufal, že na démony bude platit to samé co na mozkomory.. v jeho světě alespoň platilo…
Spěchal z Obrtlé. Když dorazil na Příčnou, tak tam zatím nikdo z Voldemortových poskoků nebyl. Cítil přicházející chlad a pocit stísněnosti. Rozhlédl se kolem sebe. Od Gringottovy banky se k nim blížili démoni a padesát smrtijedů v čele s Tomem. Lidé panikařili a přemisťovali se pryč. On zůstal. Vyvolal patrona, který ihned zaútočil. Překvapilo ho, že tady není jeho patronem jelen, ale gryf. Voldemort byl jeho útokem taktéž překvapený. Zvláště potom, co patron démony zabíjel, neodháněl je. Rychlým krokem šel k němu blíže.
„ Kdo jsi?“ Zajímal se. Harry se pouze ušklíbl.
„ To tě nemusí zajímat.“ Voldemortovi se rozšířily zorničky rozčílením.
„ Crucio,“ seslal na něj zakázanou kletbu. Harry se jí vyhnul. „ Víš kdo já jsem? Se mnou takhle mluvit nebudeš! Crucio,“ Zkusil to znovu. Harry se kletbě vyhnul i tentokrát a seslal na něj kletbu impedimenta.
„ Jistě že vím, kdo jsi. Jsi obyčejný vrah, který vyvraždil mou rodinu a přátelé. Podle mých informací tu jsi krátce, ale už tak jdi zde napáchal dost škod. Jenom zabíjíš a mučíš lidi. Podle mě, na tom není nic k chlubení. Takže raději pomlč.“ Začali po sobě metat kletbu za kletbou. Harry byl zraněný, doufal, že se sem už brzy přemístí pomoc. Smrtijedi zatím rabovali a jejich souboje si nevšímali. Voldemort byl v plné síle, ale jeho soupeř se ještě tak úplně nezbavil svých zranění z minulého setkání. V boku cítil bodavou bolest při každém kroku. Naštěstí se na ulici objevili členové Řádu, asi dostali hlášku. Hned se dal do boje se Smrtijedi, ale byli velmi překvapení soubojem, který probíhal. Brumbál se rozhodl jít tomu mladíkovi na pomoc, viděl, že už nemá moc sil. Také zahlédl, že mu silně krvácí bok. Když si Tom všiml, že už ztratili i početní převahu, zavelel k ústupu. Takže se nestačil v této době seznámit ani s Brumbálem. Harry klesl vyčerpaně na kolena. Byl hrozně unavený. Zamířil hůlkou na bok a zamumlal kouzla na léčení, které se naučil z knihy pro bystrozory.
„ Medico.“ Rána přestala krvácet, zacelila se, ale věděl, že to bude chtít pár lektvarů a alespoň den být v klidu. Brumbál jeho počínání bedlivě sledoval. Když se pokoušel vstát, pomohl mu.
„ Děkuji. Přišli jste právě včas, dlouho bych to už nevydržel.“ Pousmál se.
„ Rádo se stalo. Smím vědět, kdo jste?“ Teď již všichni členové naslouchali. Harry zahlédl i své rodiče, kteří stáli těsně za Brumbálem. Téměř vypadali jako jeho ochranka.
„ Jmenuji se Henry Green. A vy jste?“
„ Albus Brumbál, ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích.“ Harry se zasněně usmál.
„ Bradavice? Už jsem o nich hodně slyšel. Mají velmi dobrou pověst. Bohužel jsem měl soukromého učitele, takže do školy jsem se nikdy nepodíval.“
„ Opravdu? Viděl jsem vás bojovat. Váš učitel musel být výborný. Kdopak to byl?“
„ Tak po různě. Hodně jsem cestoval, takže jak kdy.“ Brumbál usoudil, že z něj asi více nevytáhne.
„ A smím vědět, kolik je vám let?“
„ Jistě, že ano. Za pár dní mi bude osmnáct.“ Všichni z Řádu se na něj překvapeně podívali, ale ve tvářích měli uznání. Brumbál měl v očích také překvapení.
„ Vypadáš na víc,“ podotkl Sírius, který stál úplně vzadu.
„ Hm… Víte, že to vám i věřím?“ Zazubil se. Všichni se rozesmáli.
„ Když mě omluvíte, tak už půjdu. Rád bych si odpočinul a ještě si trochu vyléčil tu nohu.“ Ušklíbl se.
„ Kde bydlíte?“ Vyhrkl další člen, kterého neznal, ale viděl ho na jedné fotografii Řádu.
„ V Děravém kotli. Kdyby něco, tak se tam můžete stavit. Teď už ale opravdu půjdu. Ještě jednou díky a nashle.“ Pajdal ke zdi, kterou se do hospody dostal. Teď všichni viděli, jak moc na pravou nohu napadá.
„ Možná by to chtělo i léčitelé,“ řekla nejistě Lily Potterová. Ten chlapec ji něčím hrozně zaujal. Brumbál zamyšleně kývl.
„ Později se k němu ještě zastavím. Teď bychom to tady měli dát do pořádku.“ Pověděl a sám se dal do náprav škod.
V Děravém kotli sedělo pár kouzelníků, ale nikdo si ho nevšímal. Harry šel přímo do svého pokoje, chtěl si své zranění pořádně prohlédnout. Chůze do schodů mu dělala problémy,takže se do pokoje přemístil. Vyčerpaně dosedl na postel. Ihned prozkoumal své zranění.
„ Accio,“ ukázal na svůj batoh, kde měl pár lektvarů, mastí a obvazů. Nevěděl přesně, co by měl použít za lektvary. Ale dokrvovacím, utišujícím a zacelujícím nic nezkazí. Ránu ještě namazal hojivou mastí a překryl ji gázou. Všechno poté stáhl obvazy a rozhodl se pro odpočinek. Oči se mu zavíraly únavou…
Harry se po dlouhé době pořádně vyspal, vlivem lektvarů ho dnes v noci netrápily žádné noční můry. Byl za to vděčný. Přes to všechno se ale cítil jako přejetý parním válcem, bolelo ho celé tělo, hlavně bok. Ještě nebyl zcela vyléčený. Harry to nechápal. Vždyť se mu to stalo už dávno, tak proč se to neuzdravilo? Rozhodl se, že ještě dnes bude odpočívat… Rozhodně by se neměl zaplést do další potyčky s Voldemortem. Dnes ještě ne. Prvně si musí ověřit, že zde nemá žádný jiný viteál. Tentokrát nesmí zklamat své blízké. V očích měl stále vepsanou hlubokou bolest. Tušil, že tam bude už napořád. Viděl a ztratil už příliš mnoho, aby mohl být jako dříve.
Sešel dolů, kde již chystal snídani Tom.
„ Budete dnes snídat, pane?“ Zajímalo ho.
„ Ano, dnes ano. Můžu požádat o soukromí?“ Tom přisvědčil. Harry si jako obvykle sedl do nejtemnějšího kouta, kde měl přehled o všem, co se v Kotli děje. Když někdo přišel nebo odešel, věděl to. Zase se ponořil do svých myšlenek. Přemýšlel, co bude dál. Jaké by měly být jeho další kroky. Asi by měl zase začít posilovat a zdokonalovat se. Vždycky může být lepší, zvláště potom, co poznal, jak dobrý kouzelník Tom je. Chtělo by to mít nějaký trumf v rukávě.
„ Smím si přisednout,“ ozval se nad ním Brumbálův hlas. Harry si nevšiml, že přišel, ale ihned zareagoval a kývl. Nabídl mu čaj a ihned mu přičaroval hrníček a nalil mu do něj.
„ Co vás sem přivádí?“ Zajímal se.
„ Hodně nezodpovězených otázek. Co tvé zranění? Lily Potterová o tebe měla starost.“ Za brýlemi mu opět hrály ty veselé jiskřičky, které mu tak moc chyběly.
„ Snad to bude v pořádku, vzal jsem si lektvary. Ale zabírají pomalu. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.“
„ Jistě, to ukáže až čas. Vím, že mi mnoho tajíš a asi mi to nepovíš, ale pamatuj si, že pokud požádáš o pomoc, rád ti pomůžu.“ Harry se pousmál.
„ Rád bych vám pověděl všechno, ale tady nemůžu. Šel bych někam, kde je bezpečno a nikdo nás nebude rušit a poslouchat. Tohle není nic moc k chlubení.“ Ušklíbl se. „ A slovem nikdo, myslím i Fénixův řád,“ ztišil hlas. Brumbál překvapeně zamrkal.
„ Jak..?“
„ Jak to vím?“ skočil mu do řeči. „ Vím toho mnoho. Vysvětlím vám to, ale jak říkám, ne tady.“ Brumbál přitakal.
„ V tom případě, mohl bych tě poprosit o návštěvu Bradavic, Henry?“ Harry sebou při oslovení mírně trhl, neuvědomil si, že je tady někdo jiný. Ještě si ta to nezvykl a nevěděl, jestli někdy zvykne.
„ Jistě, můžeme jít třeba hned.“ Oba vstali a Brumbál vyčaroval přenášedlo, které je dostalo přímo do ředitelny. Byla stejná jako v jeho době. Většina obrazů spala, někteří ředitelé hlasitě pochrupovali. Fawkes seděl na svém bidýlku u dveří a měl přivřené víčka. Nic se nezměnilo, bylo to tady jak mělo.
„ Posaď se, prosím,“ nabídl Harrymu ředitel místo naproti stolu, kde on sám již seděl.
„ Děkuji. Je to tady stejné, jako tam odkud pocházím.“ Usmál se. Brumbál mu pokynul, ať pokračuje.
„ Jmenuji se Harry James Potter a pocházím z jiné reality, než jsem nyní. Jsem tady, abych dokončil své poslání a zabil Voldemorta. Vlastně díky mně je tady. Kdybych ho dokázal zabít v mém světě, nikdy by se sem nedostal.“ Sklonil hlavu.
„ Pokračuj, pověz mi prosím všechno, co víš. Také o tobě samém a svém životě.“ Povzbudivě se na něj podíval. Jeho pohled ho uklidnil a tak začal pomalu vyprávět. Nejdříve dětství a poté vše až do šestého ročníku. před sedmým ročníkem už pomalu ztrácel hlas a v očích se mu objevily slzy. Bylo pro něj těžké o tom všem mluvit a znovu to prožívat – veškerou bolest ze ztrát. Přesto pokračoval…