Harryho sedmý ročník 1.část (velmi zkrácená verze)

Bylo po pohřbu od nejslavnějšího a nejmocnějšího kouzelníka doby, Albuse Brumbála. S ním zemřelo i něco více – naděje a také škola… Harry věřil, že profesorka McGonagallová bude skvělá, ale taky věděl, že Brumbál byl nejlepší ředitel, kterého si Bradavice mohly přát. Bude velmi těžké zastoupit ho v jeho funkci. Jedno věděl jistě: nikdy se nikomu nepodaří nahradit místo tohoto moudrého muže v jeho srdci… Za ten šestý ročník si k němu vytvořil vztah, který byl jiný než měl Brumbál k ostatním žákům… Někdy jej Harry považoval za svého dědečka, kterého nikdy nepoznal…

Harry, Ron a plačící Hermiona seděli v kupé Bradavického expresu. Všude panovalo truchlivé ticho. Harry se díval z okna a přemýšlel. Občas se podíval na své přátelé. Ron utěšoval Hermionu, pravděpodobně se konečně odhodlal ukázat jí, co k ní cítí. Harry jim to přál, nikdo jiný než oni dva si nezasloužili lásku. Doufal, že budou spolu šťastní.

„ Harry, máš už plán, jak najít ty-víš-co?“ Vyrušila ho Hermiona, když se uklidnila. Kývl.

„ Ano, mám. Když teď budu u Dursleyů, tak bych se měl začít učit a zdokonalovat se. Také bych měl přečíst co nejvíce o zakladatelích a zjistit, co by dále mohlo být ty-víš-co.“ Usmál se. „ A ještě něco. Opravdu se mnou míníte jít k Dursleyovým?“

„ Jasně, Harry. My to neřekli jen tak,“ ozval se Ron. Jeho přítel vděčně přikývl.

„ Dobře. Předem se omlouvám za jejich chování, určitě nebudou příliš nadšení, že se vrátím o měsíc dřív.“ Ušklíbl se. Tušil, jak zareagují… Určitě mu praští dveřmi před nosem a minimálně týden bude bez večeře.

„ I proto jdeme s tebou. My už máme sedmnáct, takže jim můžeme pohrozit zakletím.“ V Hermioniných očích se objevily šibalské jiskřičky, které tam Harry ještě neviděl. To ona je vždycky tahala z průšvihů a snažila se, aby nedělali nic proti pravidlům… Ale tahle nová Hermiona se mu líbila.

Dursleyovi je opravdu nepřijali příliš vřele. Nejprve jim třískli dveřmi před obličeji, jak Harry předpokládal a poté jim začali nadávat. Mia vytáhla hůlku, Dursleyovi rázem ztichli… Byli zděšení a naprosto vyvedení z míry. Tohle si ještě nikdo nedovolil.

„ Buďte už konečně zticha. Harry sice ještě nemůže kouzlit, ale já a Ron ano. A teď si pár věcí ujasníme. Já a Ron tady budeme až do Harryho narozenin a poté odejdeme. Nemějte strach, o jídlo se postaráme sami. Nebudete o nás ani vědět.“

„ Dob..dobře,“ vykoktala zděšeně teta Petúnie a nervózně se dívala kolem, jestli je náhodou nevidí někdo ze sousedů.

Hermiona byla spokojená. Její přátelé na ni hleděli s otevřenou pusou. Tohle by od ní opravdu nečekali… Harry je vedl do pokoje  a ještě mu to stále nešlo do hlavy. Hrmiona se zděsila tak malého prostoru.

„ To je horší, než jsem myslela. Použijeme tady pár kouzel, abychom zvětšili prostor a trochu to tady zkulturnili. Jinak to opravdu nepůjde.“

„ Je tu háček… I když kouzla budeš provádět ty, tak si budou myslet, že jsem to já, protože jsem tady jediný kouzelník v okolí.“ Ron vykulil oč.

„ Takže já jsem klidně mohl kouzlit mimo školu a nikdo by na to nepřišel?“

„ Přesně tak, Rone.“

„ Počítala jsem s tím a zaříkala si hůlku, aby mé kouzla nemohly být odhalené. Takže se můžeme dát do práce. Ještě upravím vaše hůlky, ať můžeme pracovat všichni.“ Usmála se. Oba chlapci jí rádi podali své hůlky. Zamumlala nad nimi pár latinských slov a podala jim je zpět. Za ten den se pokoj změnil k nepoznání. Zvětšili ho, přičarovali dvě postele, vymalovali a přidělali knihovnu. Harry měl prvně strach, jestli se kouzlo na utajení povedlo, ale po tom, co nepřišla ani jedna sova, tak se dal s radostí do práce. Když to všechno konečně dokončili, byl večer a oni toho měli za ten den dost. Proto si šli lehnout, zítra začnou s hledáním a učením nových kouzel a zaklínadel. Museli toho zvládnout tolik…

Druhý den šla Hermiona s Ronem do Příčné koupit nějaké knihy, které by se jim mohly hodit. Harry chtěl jít s nimi, ale oba mu to zakázali. Byl příliš nápadný, každý by ho hned poznal. Peníze brali z trezoru od Harryho, který si to nedal vymluvit. Nakoupili hromadu knih, takových čtyřicet určitě. Většinou o bílé magii, ale byly tam i některé o magii černé. Jak řekla Hermiona, je dobré vědět, proti čemu bojuješ. K tomu měli ještě nějaké knihy ze školy o zakladatelích Bradavic a učebnice. Po pohřbu nikdo na knihovnu nedával pozor, takže si je mohli nepozorovaně vypůjčit. V příštích dnech se rozhodně nudit nebudou…

Každé ráno si šli zaběhat a trochu posilovali, dopoledne se učili, po obědě hledali informace o zakladatelích a poté se zase učili. To byl jejich denní režim. Všechny to vyčerpávalo, ale těšili se z každého pokroku, který se jim podařil. Všem šly kouzla celkem dobře, jen Ron měl občas menší problémy. Harry si teprve nyní plně uvědomil, jak velká čarodějka Hermiona je…

Pomalu se blížily Harryho narozeniny a s nimi měla vyprchat i magická ochrana, kterou mu poskytla jeho matka. Ráno mu přišly dopisy z ministerstva, kde bylo i datum zkoušky z přemístění – zítřek, 9:00 v Prasinkách.

„ Kam půjdeme, Harry? Do Síriova domu?“ Zeptala se po snídani Hermiona.

„ Ne, tam by to nebylo příliš vhodné, všichni by chtěli vědět, kde jsem s Brumbálem byl a co jsme dělali. Ještě nevím, ale můžeme zajít do Godricova dolu. Měli bychom jít odpoledne, dokud se to tady nebude hemžit smrtijedy.“ Uvažoval Harry.

„ Tak jo, jdeme balit.“ Zvedl se Ron z postele. Párkrát švihl hůlkou a vše, co potřebovali bylo v jejich kufrech. Zavazadla zmenšili na velikost krabičky od zápalek a schovali do kapsy.

„ Přemístíme se?“

„ Asi ano, to bude nejsnadnější. Mám vás tam přemístit?“ Zajímalo Harryho.

„ Zvládneš to? Nemám totiž ani tušení, kde to je.“ Zapochyboval o jeho schopnostech Ron.

„ Jasně že jo, chytněte se mě.“ Nastavil ruce. chvíli se soustředil a poté se ukázali v malé vesničce,  která byla na první pohled kouzelnická. Vydali se na hřbitov. Pomohli Harrymu najít hrob jeho rodičů a nechali ho tam o samotě. Pozorovali ho z povzdálí a tiše si povídali.

Harry si klekl před hrob, který se zdál být udržovaný. Určitě je v tom kouzlo…

Lily a James Potterovi

Nezemřeli, spí. Mají-li sen je krásný, zdá se jim o těch, které milovali a kteří milovali je....

Četl, ale písmenka se mu rozmazávaly. Na hrobě byla kouzelnická fotografie jeho rodičů. Byli na ni tak šťastní, mladí a bezstarostní. Snímek musel být pořízen ještě za studentských let…

„ Mami, tati,“ šeptal. Hrozně rád by je poznal, řekl jim, že je má rád. Ale to už nemohl a asi ani nebude moct. Nikdy…

Když se trochu vzpamatoval, tak šel za svými přáteli. Vydali se hledat dům. Adresu zjistili ze studentské kroniky ještě v Bradavicích. Godricův dům č.7 …

Dům byl až úplně na kopci. Mezi přáteli bylo ticho.

Všichni Harrymu říkali, že z domu zbylo pár trosek. Teď tam viděl překrásný dvoupatrový dům, kolem byla menší zahrádka. Doufal, že tam nikdo nebydlí… Otevřel branku a šel k domovním dveřím, které byly z dubového dřeva. Uprostřed byla napsána okrasným písmem iniciála P, která šla vidět už z dálky.

Jeho přátelé ho následovali. Než ke dveřím došel, tak se samy otevřely a stála v nich domácí skřítka. Úsměv měla od ucha k uchu a vypadala opravdu šťastně.

„ Pán se vrátil,“ vykřikla radostně. Harry se usmál, skřítka mu byla velice sympatická. Připomínala mu skřítky z Bradavic.

„ Věděla jsem, že se jednou vrátíte, pane,“ oči se jí zalily slzami a uklonila se.

„ Ahoj, jak se jmenuješ? A neříkej mi pane, jsem Harry a tykej mi.“ Usmál se na ni povzbudivě.

„ Jsem Dinky, Harry.“ Tykání ani oslovování jménem jí nedělalo problémy. Možná byla zvyklá od rodičů, zesmutněl.

„ V jakém stavu je dům, Dinky?“ Zajímal se.

„ Už je vše v pořádku. Provedlo se zde pár kouzel a vše je zase tak, jak má být. Chcete po domě provést?“

„ Ano, moc rád. Ještě ti představím své přátelé. Tohle je Ron a Hermiona.“ Ukázal za sebe. Skřítka se jim taktéž uklonila.

„ Moc ráda vás poznávám.“ Oni se usmáli.

Dům byl větší, než si Harry myslel. Bylo zvláštní pohybovat se v domě, kde strávil rok života a kde přišla během pár vteřin o život jeho rodina. Nahoře byly ložnice a dalších pár pokojů, zatím co dole jídelna, kuchyně a obývák V jedné místnosti byly portréty jeho rodičů, takže si s nimi mohl povídat. Objevili knihovnu, kde bylo spoustu užitečných knih a pracovnu, kde se Harrymu líbilo a něco ho tam přitahovalo. Na stole ležel dopis.

Milý Harry,

pokud tento dopis čteš, znamená to, že jsme mrtví. Tohle jsme napsali chvíli před tvými narozeninami a začarovali tak, abys ho mohl otevřít jen ty. Tento dopis se z tohoto místa nikdy nehnul. Já a Lily ti chceme říct, že tě máme moc rádi a nikdy si nesmíš vyčítat, co se stalo. Když jsme se dověděli o věštbě, byli jsme zděšení, ale už tehdy, jsme si uvědomili, že raději zemřeme, než abychom tě předali zlu nebo nechali zabít.

Na jaře jsme objevili pár zajímavých věcí, které by rozhodně neměly být u Voldemorta. Jsou to některé artefakty od zakladatelů Bradavic (jeden artefakt nám dal také Regulus Black, který se obrátil od Voldemorta). Nevíme, k čemu je měl, ale vzali jsme mu je. Ukryli jsme je do sklepení, kde je tajná místnost, kterou dokážeš otevřít pouze ty. Je hned za obrazem naší rodiny.

S láskou Lily a James Potterovi (máma a táta)

Harry plakal, ale za chvíli se dal do pořádku. Ihned se vydal do sklepení. Jeho přátelé byli v knihovně a studovali některé knihy, které je zaujaly. Ve sklepení, hned za laboratoří se opravdu nacházel obraz jeho rodiny. I s ním… On tam byl ještě jako nemluvně. V očích měl zase slzy.

„ Ahoj mami a tati,“ zašeptal. Obraz byl kouzelný, takže na něj promluvili.

„ Ahoj Harry, synku. Konečně jsi tady,“ usmál se na něj otec. Lily tekly z očí slzy.

„ Mám vás rád,“ řekl jim.

„ My tě taky,“ teď měl slzy v očích i James. Ještě chvíli se na sebe dívali a povídali si. Harry si vzpomněl, proč tady vlastně je. Rodiče jej vpustili do tajné místnosti. Na stěnách byly knihy s černou magii a přímo před ním na stolečku byl Zmijozelův medailon, pohár Helgy z Mrzimoru, šálek Roweny z Hravraspáru, pečeť Godrica Nebelvíra a taky jeho meč. Harry na to vykuleně zíral, nemyslel si, že by mohl mít takové štěstí. Tohle bylo něco. Chvíli listoval v knihách, které byly v policích, dokud nenašel něco o viteláech.

Viteály jsou předměty nebo bytosti, které slouží k uchovávání části duše. Aby jste mohli viteál vyrobit, musíte spáchat vraždu, čímž se vaše duše rozpoltí. Poté její část stačí kouzlem dostat do předmětu. Každý viteál je velký zákrok do duše, čím více viteálu máte, tím méně se podobáte člověku fyzicky i psychicky. Kouzlo pro odhalení takového předmětu: Vitea columpus (pokud předmět viteál je, modře se rozzáří), kouzlo pro zničení viteálu: Viteal demolius,pokud jde o živého tvora, musíte použit kletbu Avada Kedavra! Kouzlo pro přenesení duše do viteálu:Corepulis in viteal

Harry si pro sebe kývl. To by šlo. Měl by zavolat Rona a Hermionu, aby mu s tím pomohli. Zašel pro ně do knihovny.

„ Pojďte se mnou, mám viteál.“

„ Cože?“ Vykřikl Ron. Nechápal, kde by se tady viteál vzal…

„ Ano, je tady. Pojďte,“ sešli do tané místnosti. Ron si chvíli prohlížel zmijozelův medailon.

„ Mám pocit, že stejný jsem viděl v domě Síriuse, když jsme uklízeli,“ pověděl zamyšleně. Hermiona si ho pořádně prohlédla.

„ Máš pravdu. Musíme zjistit, který medailon je pravý. A je možné, že další artefakty taky nebudou pravé.“ Tohle Harryho nenapadlo.

„ Fajn, musíme to zjistit. Našel jsem kouzlo na odhalení viteálů.“ Harry zamířil hůlkou postupně na všechny předměty a pronesl zaklínadlo. Rozzářil se pouze šálek a pečeť. Takže museli hledat dále… Měli zničený deník a prsten, teď musí zničit šálek a pečeť. Zbývá jim medailon, Naginny a meč. Pak už jen samotný Voldemort.

„ Zničíme to hned teď. Pak se domluvíme co dále… Alespoň víme, co jsou viteály,“ řekl tiše Harry.

„ U opravdového zničení by měl být nejlépe jeden, ale maximálně pět lidí. Když dojde k porušení viteálu, tak předmět může vzdorovat  a sršit okolo sebe černou magii nebo tlakovou vlnu.“ Řekla Mia, která si právě přečetla něco dalšího o viteálech.

„ Dobře… V tom případě bychom to měli zničit jinde, než tady. Mělo by to být zabezpečené místo, kde nelze odhalit velké množství černé magie. Někde, kde okolní magie pohltí tu černou.“ Přemýšlel Harry.

„ Máš na mysli něco konkrétního?“ Zajímalo Rona.

„ Ano, Bradavice by měly být postačující.“ Usmál se. Hermiona kývla.

„ Máš pravdu. Komnata nejvyšší potřeby?“ Zajímalo ji.

„ No… myslel jsem spíše Tajemnou komnatu. O KNP už ví všichni, myslím si, že ji ministerstvo určitě zapečetilo, možná dokonce zničilo. Určitě chtěli udělat nějaký krok, aby rodiče přesvědčili o bezpečnosti školy.“

„ Dobře… Jak se tam dostaneme? Zase přes záchodky?“ Zajímalo Rona.

„ Ne, myslím, že vede i jiná cesta.  Podle mě, Zmijozel komnatu nezajistil proti přemístění, aby se tam mohl kdykoliv nepozorovaně dostat a vypustit ven baziliška. Takže kdybychom se plně soustředili jen na komnatu, tak bychom se tam měli dostat.“ V očích měl jiskřičky, protože tušil, že jeho teorie je správná a za chvíli zničí dva kousky duše Pána zla.

„ Dobře… Pokud vím, tak v komnatě jsi byl jen ty… Dokážeš nás tam všechny tři přemístit? Bude to pravděpodobně namáhavější, protože je to hluboko v podzemí pod dobře zabezpečenými pozemky.“

„ myslím, že to zvládnu.“ Harry vyčaroval pytel a přenesl do něj oba viteály. Herm vzala do ruky knihu a chytila se Harryho za levou ruku, Ron za pravou. Tentokrát přemístění bylo nepříjemnější než jindy, pro Harryho to bylo taky o dost namáhavější…

„ Jsi v pořádku?“ Zeptal se Ron, když se jeho přítel zapotácel.

„ Ano, jsem v naprostém pořádku. Zničíme to a mizíme odsud. Zajdeme na Ústředí a zničíme medailon.“

Artefakty položily doprostřed komnaty, která vypadala stejně jako ve druhém ročníku. I tělo baziliška tam ještě bylo… Pomalu, ale jistě se rozkládalo…

„ To kouzlo provedu já, vy se hlavně soustřeďte na štíty.“ Herm i Ron souhlasili. Harry se pekelně soustředil a poté namířil na jeden z viteálu a zamumlal: „ Viteal demolius.“ To, co se stalo potom, nečekal.  Nejen, že se předmět velice bránil zničení a všude lítaly kletby, ale když se Voldemortova duše konečně s jekotem dostala z předmětu ven, propadla se do podsvětí. V zemi se objevily vchod do podsvětí, který se poté ihned zavřel. Všichni si přesto všimli, že je to strž, kde je jen oheň a láva. Nechtěli by tam skončit.

„ Ty vole,“ řekl Ron. Všichni byli bledí jako stěny. Hermiona se oklepala…

„ Musíme zničit tu pečeť. Harry, měl by sis odpočinout, takže to kouzlo provedu já. Soustřeď se jen a jen na štíty, ano?“ Hermiona se nedala přemluvit. Pečeť zničila ona. Průběh to byl stejný. Po vykonané práci se nikomu nechtělo odcházet, všichni byli unavení.

„ Další viteály necháme až na zítřek, ano?“ Zívl Ron.

„ Hm… Bude to tak nejlepší, musíme vymyslet plán, jak se na Ústředí nepozorovaně dostat. Pokud tam bude Moody, tak nás ihned odhalí a chytí. On je schopný do mě nalít veritasérum, aby se něco dozvěděl o konci roku.“

„ V tom případě tam půjdu já a Ron, zjistíme, kdo tam je a všechno obhlídneme. Pokud tam nebude Moody, tak ti dáme signál a ty pod neviditelným pláštěm najdeš medailon a zničíš ho.“ Navrhla Mione.

„ A když tam bude?“  Zajímalo Rona.

„ Nejlepší by bylo dát se do potyčky se Smrtijedy, aby byl Řád odvolán. Pak bychom měli celý dům pro sebe a mohli hledat…“

„ Dobře. Půjdeme teď zpět do tvého domu… Měli bychom si odpočinout, zítra to bude náročné.“ Hermioně se pomalu zavíraly oči.

„ Hm… Už bych nás asi nedokázal přemístit přes tolik kouzel, které jsou nad námi. Musíme se dostat pryč jinak. Nějaký nápad?“ Oznámil Harry.

„ Musíme se dostat pryč ze školních pozemků. Takže by bylo dobré, kdybychom se dostali alespoň do umývárny. Ale pochybuji, že se nám to podaří, umyvadlo se stejně otevíralo zvenčí, ne?“ Ptala se Hermiona.

„ Musí tady být i jiný východ. Musíme hledat. Ukaž mi směr.“ Harryho hůlka mířila do jednoho temného kouta. teprve teď si všimli, že tam jsou kované dveře.

„Tak jdeme, chvi už to mít z krku.“ Ron se netvářil nadšeně, když dveře viděl. Nerad chodil někam, kde to neznal nebo nevěděl, kam se dostane. Otevřeli dveře a šli chladnou chodbou několik desítek minut. Téměř usínali, takže jim bylo jedno, že celou tu dobu stoupají.

Viděli, že chodba se začíná rozšiřovat, konečně byli venku… Objevili se až za Zapovězeným lesem. Normálně by jste si vchodu vůbec nevšimli, protože byl tak dobře ukrytý a zarostlý různým svinstvem, kterému se říká rostliny… Potom se konečně přemístili do Godricova dolu. Ani nevěděli, jak se dostali do postelí… Všichni tři spali jako mimina až do rána…