Kapitola 2- Harryho vzpomínky: Rodinná návštěva!

Probudili se až kolem oběda, který provoněl celý dům. Kdyby je nevzbudila vůně jídla, určitě by ještě spali. Ron se protáhl a ihned se šel umýt a najíst. V jídelně na něj už čekali jeho kamarádi, kteří se již ládovali obědem. Ve včerejším náročném dni jim všem vyhládlo, ale nikdo již nebyl schopen jít do kuchyně a najíst se.... Včera měli dost…

„ V kolik vyrazíme na Základnu?“ Zeptal se Ron, ihned co dojedl.

„ Za chvíli, prvně si to ještě musíme promyslet. Viděli jste na Ústředí tu mapu, která ukazuje kletby z černé magie?“ Zajímalo Harryho.

„ Jo, jednu dobu byla v knihovně a pak ji někam přemístili.“ Ozvala se Herm.

„ Tak přesně takovou mapu si pořídíme a když bude bitva, tak pomůžeme Řádu.“ Usmál se Harry.

„ Toho by se dalo využít, kdyby na Ústředí právě byli všichni. Kdyby někdo začal do země pouštět všechny kletby z černé magie, tak by se tam všichni určitě šli podívat, připraveni na boj.“ Poškrábal se Ron na hlavě.

„ Hm… Uděláme to tak, ale jedině kdyby nebylo jiné východisko. Kdyby tam byl Moody a nebo rada.“ Kývl Harry.

„ Měli bychom se jít přichystat. Za deset minut se potkáme tady dole. A ještě něco, jaká je záminka naší návštěvy?“ Ptala se Hermiona, která musela mít všechno promyšlené do posledního detailu.

„ Co takhle svatba Billa a Fleur? A Billovo zranění? O brášku by měl mít Ron zájem, ne? A ty ho doprovázíš, aby nešel sám. Však víš, jak je to dnes nebezpečné… Ve dvou se ubráníte lépe.“ Usmál se Harry.

„ Tak jo. A kdyby se ptali na tebe?“

„ Tak jste mě neviděli od té doby, co jste se mnou byli pár dnů u Dursleyových. Asi po dvou týdnech jsem se vypařil a nechal vám jen vzkaz, ať mě nehledáte. Aby jste se vyhnuli otázkám, tak jste šli k Hermioně, kde jste byli až do dnes.“ Ron se pobaveně usmál.

„ A co když použiji nitroztyp?“

„ Umíte přece nitrobranu, cvičili jsme ji celý minulý týden. Rozhodně nic neřeknete. Jo a tady máte lektvar, která neutralizuje účinky veritasera.“ Podal jim dva flakónky s tmavě modrou tekutinou.

„ Máš to vymyšlené… Pokud tohle vyjde, tak už všechno. Alespoň k něčemu byla ta včerejší akce dobrá. Vypadáme jako přejetý mrtvoly.“ Zazubil se Ron a šel se převléknout do něčeho, v čem mohl vylézt před svou matku, aniž by z toho měla šok. Hermiona se oblékla celá do černého, ať jejich hra vypadá věrohodně… Oba cestou do svých pokojů vypili lektvar, který byl v rámci možností docela dobrý.

 Za deset minut již všichni stáli pod schodištěm.

„ Dáme ti vědět kozlem, ano? Hlavně si nezapomeň plášť.“ Dávala ještě Hermiona poslední instrukce Harrymu. Ten jen kýval, tohle už měl promyšlené.

„ Jdeme letaxem?“ Ptal se Ron.

„ Dům není napojený na letaxovou síť.“ Zamítl Harry. „ Musíte se přemístit.“ Ron se oklepal, nesnášel přemístění. Herm se plácla do čela.

„ Neměl jsi mít dnes zkoušku?“ Zajímalo ji.

„ Hm… je to možné.“ Zazubil se Harry. „ Teď už tam stejně nikdo nebude. Skočím na ministerstvo zítra.“ Uklidňoval ho.

„ Dobře, ale tentokrát nesmíme zapomenout.“ Pousmála se. Za chvíli se ozvalo hlasité Puf! a Harry zůstal ve svém domě sám. Sedl si na pohovku a čekal na domluvený signál. Tušil, že nepřijde jen tak a proto si vzal knihu.

Na Grimmauldově náměstí 12 seděla v kuchyně Molly Weasleyová, její manžel, Remus, Tonksová a McGonagallová. Právě se dohadovali, kde může být Bradavické trio.

„ Musíme po nich vyhlásit pátrání,“ navrhla Molly, která o ně měla velký strach. Nechtěla ztratit svého nejmladšího syna.

„ Uklidni se, Molly. Určitě se brzy objeví. Nevím, co Harry s Albusem na konci roku dělal, ale určitě to bylo důležitého. Jinak by nezmizeli.“ Snažila se jí uklidnit profesorka přeměňování, teď už vlastně ředitelka Bradavic. Ano, ministr se rozhodl znovu otevřít školu čar  a kouzel. Podniklo se mnoho nových bezpečnostních opatření, komnata nejvyšší potřeby byla zabezpečena – nemohl se tam dostat nikdo ze studentů, kteří tam šli za úmyslem někomu uškodit… Mohl tam vyjít jen člověk s čistým srdcem. Podobné kouzlo použil Brumbál na zrcadlo z Erisedu v prvním ročníku, když se chtěl kamene mudrců zmocnit Voldemort. Naštěstí mu to nevyšlo, lidé byli ušetřeni jeho krutovlády o pár let. Minerva si unaveně protřela oči. Měla všeho dost… Ještě štěstí, že vedení Řádu převzal Brumbálův bratr Aberthof. Byla mu za o vděčná, sama by to nezvládala. V tomhle i jiném směru obdivovala svého předchůdce, který to zvládal a mnoho dalšího… V očích se jí objevily slzy při vzpomínce na Albuse Brumbála. Byli spolu tak krátkou dobu a přesto tak dlouho. S ním čas utíkal jinak… Hrozně jí chyběl… Zahnala vzpomínky, teď na ně nebyla ta správná doba.

„ Nenapsali vzkaz nebo neví o nich něco Ginny?“ Zeptala se ještě Minerva, i když tušila, co řeknou.

„ Ne, nenechali ani řádku. A Ginny nic neví, Harry jí nic nepověděl. Na Brumbálově pohřbu se prý rozešli.“ Pokrčil Rameny Artur.

„ Hm… v tom případě nám nezbývá nic jiného než čekat, až se objeví.“ Usoudila Minerva. Z jejich debaty je vyrušil zvuk přemístění a známe hlasy, které by Molly poznala mezi mnoho dalšími. Všichni zamířili do haly. Bylo štěstí, že nevzbudili obraz paní Blackové.

„ Nemůžeš dávat pozor, Rone?“ Zeptala se rozhořčená Hermiona, když jí Ron šlápl při přemístění na nohu.

„ Promiň, nemohl jsem tušit, že se přemístíš na to samé  místo, kam jsem měl naplánované já.“ Ohradil se rudovlasý mladík. Dívka po něm hodila vraždící pohled.

Dveře z kuchyně se rozletěli a oni putovali s náruče do náruče. Remus byl neklidný, utrápený a nervózní.

„ Kde je Harry?“ Zeptal se hned, co se Ron i Hermiona vyprostili z objetí paní Weasleyové.

„ No…“ Začal nejistě Ron. To už ho poslouchali všichni.

„ Harry zmizel.“ Řekla tiše jeho kamarádka.

„ Cože?“ Zaječel Remus. Tentokrát se už obraz paní Blackové rozkřičel: „ Vy krve zrádci, okamžitě vypadněte z mého domu! Zrádci čisté krve.“ Pokračovala by dál, kdyby ji Hermiona neumlčela silenciem.

„ Tohle mě nenapadlo,“ pochválila její nápad Tonks.

„ Pojďme do kuchyně, všechno nám povíte tam.“ vyzvala je jejich ředitelka. Následovali ji, průvod uzavírala Tonksová, která samozřejmě zakopla, protože zapomněla, že v kuchyni je vyšší práh. Kdyby nebylo před ní jdoucího Remuse, tak by určitě ležela na zemi.

Oba přátelé se usmáli. Tonks mírně zrudla, ale nikdo to nekomentoval, museli řešit důležitější věci, což zmizení Harryho Pottera určitě bylo.

V kuchyni si sedli okolo dřevěného stolu a všichni upíraly své pohledy na dva mladé lidi.

„ Takže kde je Harry?“ Zeptal se znovu Remus. Doufal, že předtím jen špatně slyšel.

„ Zmizel,“ řekl tiše Ron.

„ Jak mohl zmizet? Neměli jste být s ním?“ Zajímalo Tonks.

„ Byli jsme s ním, ale jednoho rána zmizel a nechal nám jen vzkaz, ať ho nehledáme. Šel asi dokončit to, co dělal s profesorem Brumbálem.“ Pokrčila bledá Hermiona rameny.

„ Vy víte, co dělali,“ soudila ředitelka.

„ Ne, Harry nám to nikdy neřekl. Jen víme, že ho profesor Brumbál seznamoval se životem Voldemorta, aby ho pochopil a našel jeho slabiny.“ Ihned to zamítl Ron. Ani si neuvědomil, že řekl JEHO jméno, které nikdy nevyslovoval.

„ To vám máme věřit?“ Zajímalo pana Weaslyho.

„ Ano, klidně nám dejte veritasérum,“ ozvala se rozhodně Hermiona. Starší generace se na sebe nerozhodně podívala. Nevěděli, jestli lektvar použít nebo ne. Ale kdyby ho použili, tak by se mohli dozvědět spoustu věcí… Harry by svým přátelům něco velmi důležitého přeci nezatajil nebo snad ano? Jim přeci věří, zná je a říká jim všechno. Remus kývl, po něm nejistě i Artur, Tonks a Minerva. Molly byla proti, ale byla přehlasována. Minerva jednoduchým kouzlem lektvar přivolala ze zásob Řádu.

„ Jeden lok bude stačit,“ podala jim lahvičku. Nejdříve se trošku napila Hermiona  a pak flakónek podala svém příteli. Jeho maminka vše pozorovala s jasným nesouhlasem vepsaným ve tváři.

„ Jak se jmenujete?“ Zeptala se Tonks. Musela ověřit, jestli lektvar funguje.

„ Hermiona Charlotte Grangerová.“ Herm si vzpomněla, že musí říct celé jméno, jak se u lektvaru vyžaduje.

„ Ronald Arthur Weasley.“

„ Funguje to,“ usoudil Remus.

„ Kde je Harry?“ Ptala se ředitelka.

„ Nevím, zmizel,“ řekli tiše.

„ Hm… Asi přece jenom říkají pravdu,“ usoudila Tonks.

„ Co dělal Harry na hodinách s profesorem Brumbálem?“ Ptala se ředitelka dále, nechtěla se vzdát.

„ Neřekl nám asi všechno, ale prý si povídali o Voldemortovi,“ usoudila Herm. Ron kývl.

„ Občas měl Harry přečíst nějakou knihu o Bílé magii, myslím teda. Alespoň ji četl.“ Všichni se podivili. Harry a číst dobrovolně knihu? Zvláštní, velmi zvláštní. Hermionaa myslela, že Rona kopne. Vždyť Harry nikdy nic nečte! Tohle byla chyba, která se jim může vymstít! Hermiona nenápadně poslala pomocí hůlky vzkaz, že tam není Moody, ale ostatní ano.

„ Proč jste přišli?“ Zajímala se paní Weasleyová, která jim nevědomky pomohla.

„ Zeptat se, jak se má Bill a kdy bude svatba.“ Usoudili oba. Hermiona usoudila, že lektvar by už mohl přestat působit a mírně se oklepala.

„ Tak co? Už nám konečně věříte?“ Zaironizovala. Všichni tak trochu provinile přitakali. Ron se už taky vzpamatoval.

„ Tak kdy bude svatba?“ Zajímal se.

„ Přesně za týden, přijede celá Fleuřina rodina. V Doupěti už jsou přípravy v plném proudu, takže nám můžete jet pomoct.“ Ihned se chytila Molly. Nejistě se na sebe podívali.

„ Chtěli jsme zůstat u nás a dát pozor na mé rodiče, kdyby se Smrtijedi chtěli mstít kvůli Harrymu, jsem jeho kamarádka.“ Řekla nejistě.

„ Dobře, ale na tu oslavu určitě přijď, ano? Rone, ty půjdeš domů a pomůžeš své sestře s přípravami!“ Přikázala mu ihned.

„ Já jsem myslela, že by tam se mnou byl Ron. Dva kouzelníci jsou více než jeden.“ Řekla Mia rychle a začervenala se, protože to mohlo vyznít jinak, než jí bylo příjemné. Ale rozhodně nemínila Rona poslat do Doupěte, dokud se nedomluví s Harrym… Všichni se na ni překvapeně zahleděli.

„ Dobře tedy, Ron půjde s tebou, ale na svatbu určitě přijďte.“ Usmála se znenadání paní Weasleyová, od které by to všichni čekali nejméně… Artur se na ni překvapeně podíval, ale pak se usmál.

„ A co Bill? Co jeho zranění?“ Ptala se Hermiona.

„ Zdá se, že vlkodlak není. O úplňku se nepřeměnil. Je reálná možnost jeho vyléčení, kdyby se sehnalo trochu krve od Šedohřbeta, který měl určitě nějaké obranné látky.“ Vzdychl pan Weasley.

„ Aha… A našli jste ho?“

„ Ne, jako by se po něm slehla zem. Asi se schovává někde u Voldemorta.“ V kuchyni zavládlo ticho. Všichni přemýšleli, kdy to skončí…

Harry si v klidu četl, když mu přišel vzkaz od Mione, kdo je na základně. Vzkaz očekával až za chvíli, ale byl rád, že už je tady. Bude to mít za sebou. Přemístil se na náměstí, ale do domu zašel po svých, aby na něj nikdo nepřišel. V duchu si řekl adresu domu a vešel dovnitř. Srdce se mu sevřelo při vzpomínce, kdy tam byl naposled. Tehdy žil ještě Sírius. Hrozně mu chyběl, ale už to nebolelo tak jako před rokem. Harry se vydal ihned do pracovny, o ní se zmiňoval Ron. Snad tam medailon ještě bude. Když ne tam, tak možná ve sklepení, tam je hodně starých a neužitečných krámů. Možná tam najde to, co hledá… Harry měl štěstí, nic neshodil a ani nešlápl na vrzající schod. Z kuchyně slyšel hlasy, asi ještě probírali svatbu… Všiml si, že obraz pan Blackové je odkrytý, ale nějakým způsobem umlčený. Paní Blacková vypadala pořádně naštvaně. Chtěl by ji slyšet, kdyby neměla umlčenou pusu. Určitě by pěkně vyváděla. Harry se ušklíbl, ty její kecy mu ani nechyběly… Ale třeba by se přiučil vulgárnímu slovníku, ten neměl moc rozšířený, v Bradavicích to nebylo ani pořádně možné…

Pracovna byla pečlivě uklizená. Všechno bylo tak, jak si pamatoval, ale nikde nebyl prach ani špína. Kousek po kousíčku si prohlédl místnost. Očima přelétl gobelín, který chtěl Sírius vyhodit, ale nakonec to neudělal. Na polici bylo ještě pár cenností. Od dveří o pravé straně byla příruční knihovna, kde byly knihy hlavně o kouzelnickém právu, obchodu apod. Na psacím stole bylo pár čistých pergamenů, brk a inkoust. Harryho zajímalo, kdo tady tráví čas.

Nechtěl se v domě dlouho zdržovat, kdyby náhodou přišel Moody nebo někdo, kdo by sem šel. Nerad by byl odhalen, tak by vyšla najevo i pravda o tom, že Ron a Mia lhali. Ronovi rodiče by jim to nikdy neodpustili a ředitelka s Remusem by byli pěkně naštvaní a měli spoustu nepříjemných otázek, na které by nebylo snadné odpovědět. Ne, teď rozhodně nebyl vhodný čas, aby se jim ukázal. Rychle přešel místnost a začal prohledávat šuplíky stolu. V prvním byly pergameny, některé i popsané. Na prvním stálo něco o ztrátách, které Řád postihl minulý rok. V další přihrádce bylo několik dopisů z ministerstva a další listiny. Ve třetí byly dva pergameny. Na obou poznal Brumbálovo písmo. Pergameny nebyly určeny jeho očím, ale Brumbálovu bratrovi Aberthofi. Úcta k Brumbálovi ho donutila, aby žádný z dopisů nečetl dále. Tohle bylo jejich soukromí a on neměl právo do něj vstupovat. Pod pergameny leželo ještě něco. Na první pohled nebylo znát, že by pod nimi něco bylo, ale po pohledu zblízka jste si mohli všimnout menší vybouleniny. Harry opatrně nadzvedl pergameny. Zatajil se mu dech, protože konečně našel to, co hledal. To, kvůli čemu zemřel největší kouzelník doby. Ano, našel Zmijizelův dědic. Na první pohled bylo znát, že tohle viteál není, ale pravděpodobně byl. Medailon byl z ušlechtilého kovu, uprostřed byl hádek, jehož oči zdobily diamanty. Ano, tenhle medailon byl ten pravý. Podle rýhy přes celý medailon poznal, že viteál je již zničený. Mohl to udělat tajemný Regulus Black a nebo Brumbálův bratr. Obě možnosti byly reálné, obě pochopitelné… Harry se rozhodl, že medailon vrátí na místo, odkud jej vzal. Teď už ho nebude k ničemu potřebovat, tady bude v bezpečí. Na základně Fénixova řádu by nikdo nehledal pozůstatek Voldemortovy duše, i když už zničené. Harry v srdci cítil bolest. Brumbál zemřel úplně zbytečně…

Po pár minutách poslal vzkaz Hermioně a přemístil se přímo domů, kde čekal na své přátelé. Ti dorazili až dlouho po něm, ostatní je asi zdrželi. Když viděli Harryho sedět na pohovce a popíjet víno, zarazili se. Vyměnili si neklidné pohledy a posadili se k němu. Mysleli si, že se bude snažit zničit viteál a on si místo toho tady popíjí vínko. Musel se něcos stát.

„ Co ten medailon? Našel jsi ho?“ Ptal se nedočkavě Ron.

„ Ano, ale už byl zničený. Brumbál zemřel zbytečně,“ zavrčel. V očích měl bolest a vztek, všechno na něj dolehlo teprve nyní. Nikdy nad tím neměl čas přemýšlet, ale se skleničkou v ruce se mu všechno vracelo a všechno mu připomínalo, že určitě mohl něco dělat, měl se nějak pokusit zničit to kouzlo, které na něj seslal Brumbál. Měl více bojovat, třeba by to dokázal… Hemriona tušila, co se mu honí hlavou. V první řadě mu odebrala skleničku s vínem a sama jej vypila na eks. Tomu se podivili sami mladíci, tohle od Herm nečekali.

„ Pitím nic nevyřešíš,“ podívala se na svého přítele, který vypadal jako hromádka neštěstí.

„ Brumbál by si nikdy nepřál, aby sis dával vinu za něco, za co nemůžeš. Přemýšlel jsi někdy o tom, že to mohlo být naplánované?“ Zajímalo ji. Harry zakroutil hlavou. nechtěl tomu věřit, pro něj to bylo příliš nepochopitelné…

„ Kdyby Draco nezabil Brumbála, tak by zemřel. Ale kdyby to udělal, tak by si zajistil cestu do Azkabanu. Tak to udělal Snape, stal se nejvěrnějším služebníkem Voldemorta a může dodávat věrohodné informace, ke kterým by se nikdy nedostal. Draco je v podstatě čistý, zatím nezabil, i když má na ruce vypálené Znamení. Takže se může s klidným svědomím přidat na naši stranu a donášet informace. A oba můžou zabránit mnoha vraždám, mučením a únosům… Nebo si snad myslíš, že byl Brumbál tak hloupý a nechal by Snapea, aby donášel Voldemortovi?“ Harry nejistě zakroutil hlavou.

„ Ne, to si nemyslím.“ Pověděl tiše. Ron promluvil:

„ Ale proč? Proč se nechal zabít? Musel tušit, co se stane… Že jeho smrt způsobí to, co způsobila… Musel tušit, že všude nastane panika, strach a na Harryho bude vyvíjen ještě větší tlak.“

„ Jednou mi řekl, že smrt je jen dalším dobrodružstvím. A měl asi pravdu. Byl už starým zažil toho hodně. Umřelo mu spoustu přátel a teď má možnost je vidět. Musíme se snažit promluvit se Snapem a Malfoyem. Musím vědět, jak to doopravdy bylo.“ Hermiona zavrtěla hlavou.

„ To nemůžeme, Harry. Nemůžeme jim poslat sovu. Poštu by mohl někdo zadržet a Brumbálova smrt by BYLA zbytečná. Budeme muset počkat, dokud se sám neozve a dokud nám to nevysvětlí.“

„ Máš pravdu. Jako vždy.“ Usmál se. „ Co Bill?“ Přešel na jiné téma.

„ Jo, v pohodě. Má šanci se z toho dostat úplně, pokud se najde krev Šedohřbeta a vyrobí se nějaký lektvar. Příští týden je svatba, všichni jsou na ni srdečně zváni.“ Usmál se Ron. Už se těšil, až uvidí celou rodinu.

„ Fajn. Tak tam zajdeme, jo? Ale prvně se ještě naučíme pár kouzel a budeme pátrat, kde by mohly být ukryty další viteály.  Nejraději bych to měl už z krku.“

„ To já taky,“ řekl tiše Ron.