Rychle se proplétala mezi stromy. Běžela jako o život a sotva lapala po dechu.

Všude bylo temno a podivně dusno.

Les jakoby žil vlastním tempem. Větve se pohupovaly ve větru a listí s jehličím se povalovalo na zemi.

Byl podzim.

Chladný, ponurý a šedivý.

Plný strachu a obav.

Zvěstující smrt...

Cho se probrala z černých myšlenek a rozhlédla se. Byla už daleko v houštinách. Už jen kousek. Přidala na tempu.

Po chvíli doběhla na mýtinu. Uklidnila se. Už jí nic nehrozí.

Je v bezpečí.

Sedla si na pařez. Tady jí nikdo nenajde.

Zasněně se podívala kolem sebe. Tajné místo. Sem jí vždycky o prázdninách brával Harry. Bylo to krásné. Na mýtinu dopadaly měsíční paprsky a oni se na sebe jen dívali. Leželi v trávě. Měli radost z toho, že můžou být spolu. Ale už je to pryč.

Smutně prohrábne rukou listí. Stromy opadají, láska uvadne. Jako jejich. Neměli šanci.Harry se jí vždycky líbil, ale...

Nejdřív chodila ona s Cedrikem a pak on s Ginny. Konečně loni, dva roky po ukončení studia v Bradavicích si srdce našla cestu jak být spolu. Harry už byl volný a ani Cho s nikým nechodila.

Znovu se setkali až na Ministerstvu. Oba pracovali jako bystrozorové. Měli náročné povolání a každý den mohl být poslední. To je dalo dohromady. Letmé pohledy a pak už to šlo samo. Určitě nejkrásnější období jejího života. Scházeli se po práci. Při práci se navzájem podporovali. Cho Changová a Harry Potter. Pár měsíce. A teď...

Jak se blížila poslední bitva, Harry se stále víc uzavíral do sebe. Nevídali se už tak často. Láska vyhasla.

A dnes...

Měla o něj strach a nakonec viděla jak stojí proti Vy-víte-komu.

On se mu postavil a...

Ona zbaběle utekla...

Neměla na to odvahu. Rychle opustila ostatní a uchýlila se sem...

Tady byla v bezpečí.

Věděla kolika obrannými kouzly Harry toto místo zapečetil. Neměla strach.

Zvedla se a rychle se rozběhla pryč. Uplynula už dost dlouhá doba na to, aby mohla jít dál. Vyšla z mýtiny do lesa.

Něco zašustělo.

Vedle ní se vynořil muž v černém, rozervaném hábitu. Z rukávů mu čouhaly špinavé ruce s dlouhými nehty.

Zahlédla jeho tvář.

„Fen-Fenrir???“

Skočil dopředu a zakousl se jí do krku.

Zabolelo to.

Najednou se odnikud vynořila melodie.

Byla taková zvláštně uklidňující.

Zároveň však přinášela bolest.

Uvědomila si co to znamená.

Hudba bolesti a strachu.

Píseň nenávisti a slz.

Zpěv smrti...