„Přidej se ke mně, nebo svoji neuváženost zaplatíš svým životem...“ rozléhal se tichý výhružný hlas jeskyní. Všudypřítomný chlad prostupoval celým tělem ženy, která ležela zkroucená v kaluži své vlastní krve na podlaze jeskyně. Žena znaveně z posledních sil zvedla hlavu a podívala se do očí svému vězniteli. Černé vlasy slepené krví jí sklouzávaly po obličeji dolů a zanechávaly za sebou krvavou stopu.

„Nikdy se k tobě nepřidám, Tome!“ řekla tiše a z posledních sil se snažila držet hlavu vzdorovitě vztyčenou. Věděla, že ho tímto oslovením jenom rozčílí. Zabije ji. Zemře rukou nejobávanějšího černokněžníka všech dob. Toho, jehož jméno se kouzelníci v celé Anglii bojí vyslovit.

„Neříkej mi tak!“ zasyčel na ni Voldemort nenávistně, „dal jsem ti možnost, abys ty i tvoje rodina zůstala na živu. Já nepatřím mezi ty, co se ptají dvakrát! Jak chceš... vybrala jsi tedy smrt!!“

Žena se velmi pomalu snažila zvednout ze země. Když má zemřít, tak ne u jeho nohou. Bude vzdorovat do posledního okamžiku. Pomalu, ve velkých bolestech se jí podařilo zvednout z chladného kamene. Krev jí stékala v pramíncích po tváři a kapala na zem. S bolestným usyknutím se jí podařila zvednout i hlava a nenávistně se zadívala Voldemortovi do očí.

„Eileen, byla bys pro mě velkým přínosem, ale když nechceš...“

„Kdybych se k tobě přidala, zradila bych všechno v co věřím... radši zemřu.“ prohlásila Eileen a lehce se zakymácela.

„Jak tedy chceš!“ zamířil na kymácející se ženu hůlku.

Eileen viděla, jak se Voldemort napřahuje ke kouzlu. Připadalo jí to neskutečné. Ještě před pár hodinami seděla se svým mužem na verandě rodinného panství, a teď ji čeká smrt. Jak ráda by ještě někdy slyšela smích své dcery. Viděla ji, jak si hraje na trávníku s hračkami. Pochovala si svého syna. Je tak nevinný... vždyť jsou mu teprve čtyři měsíce. Nikdy je neuvidí vyrůstat. Přijdou o svou matku... Po tváři jí stekla osamělá slza. Voldemortovi se na tváři rozlil škleb jen vzdáleně připomínající úsměv. Chystal se vyslovit ta dvě slova, která už nejdou vzít zpátky. Podíval se na svou oběť a viděl, jak Eileen po tváři stéká slza.

„Pozdě litovat svého rozhodnutí!“ zasyčel ženě do tváře.

„Nemám čeho litovat. Za dobro zemřu ráda. Nikdy nevyhraješ!“

„To bych se divil. Zítra zabiju Potterovi, a pak už tu nebude žádná věštba! Nic co by mě mohlo zastavit! Ale víš co, už mě tohle povídání přestává bavit. Avada Kedavra.“ z jeho hůlky se vynořil zelený paprsek a blížil se k Eileen. Věděla, že je to tady. Viděla, jak k ní letí smrt.

„Odpusťte mi...“ zašeptala ve chvíli, kdy se ji do těla vnořil paprsek světla.

O desítky mil dál, ve velkém domě na kopci připomínající zámek, se s křikem probudil čtyřměsíční chlapeček. Domem se rozlehl usedavý pláč. Muž sedící v křesle vedle postýlky se s trhnutím probudil.

„No tak neplač zlato. Maminka se za chvíli vrátí,“ uklidňoval muž dítě, „pojď k tatínkovi.“opatrně vzal dítě z postýlky a začal se s ním procházet po pokoji, ale dítě plakalo dál. Muž s dítětem v náručí vyšel z pokoje ven do zahrady. Procházka v přírodě ho vždy uklidnila stejně jako jeho. Pomalu procházel zahradou.

„Tati,tati...“ přibíhala k němu dvouletá holčička. Černé copánky se jí pohupovaly kolem hlavičky.

„Copak se stalo, Izi?“ zeptal se holčičky, která právě k němu doběhla.

„V domě je nějaký pán a hledá tě.“ vysvětlila mu holčička a vážně se podívala na svého otce. Muž vzal svou dceru za ruku a zamířil rychlým krokem k domu. Hlas uvnitř mu našeptával, že se stalo něco vážného. Když po boku s dcerou dorazil do haly, uviděl uprostřed stát svého dlouholetého přítele a spolupracovníka své ženy Franka Longbottoma. Stál uprostřed haly s bledým obličejem a bylo na něm vidět, že nedávno brečel. Muž se zlou předtuchou šel k němu. Malý klouček v jeho náručí se už uklidnil, a tak ho dal do náručí chůvy, aby ho znovu uložila.

„Co se stalo, Franku? Kde je Eileen? Proč nepřišla s tebou?“ zeptal se ho se strachem v hlase.

„Marku, ona je...je...je...,“ selhal Frankovi hlas a po tvářích mu začaly stékat slzy, „..je mrtvá...je mi to strašně líto.“ vypravil ze sebe mezi vzlyky.

„Zabil ji osobně...“ Mark se svezl na zem a nevěřícně se díval na parkety.

„To není možné... vždyť tu ještě před pár hodinami byla a smála se. Slíbila Isabel, že jí přečte večer pohádku...“ nepřítomně k sobě přitáhl svoji dceru. „Ona nemůže být mrtvá, prostě nemůže!“ hlas se mu začal třást. „ Nemůže...“ opakoval stále dokola. Začal brečet, objal svoji dceru, která se na něj zvědavě dívala.

„Tati proč jsi smutný?“

„Nemůže...“