Po 15 letech

Do dívky s dlouhými černými vlasy se vpilo oslnivé červeném světlo a její tělo začalo pomalu klesat do trávy. S tichým žuchnutím dopadlo do zelené svěží trávy. Kolem těla se zničeho nic objevila zlatá záře, která by svou intenzitou donutila přihlížející přivřít oči. Záře vycházela z těla, které se začalo zvedat do vzduchu, kde zůstalo zavěšené. Jak záře najednou začala, tak i přestala a tělo dívky znovu kleslo potichu do vysoké trávy.

Dívka se najednou s trhnutím probudila. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Ležela ve své posteli s nebesy v prostorném pokoji, ze kterého vedly dveře na velký balkon. Celý pokoj se utápěl v tiché tmě. Pomalu se posadila a snažila se uklidnit. Své dlouhé černé vlasy slepené potem si ladným pohybem ruky odhrnula z obličeje. Shodila ze svého zpoceného těla saténovou přikrývku. Rozhlédla se po pokoji a pomalu přešla ke dveřím na balkon. Když je otevřela, ovanul její zpocené tělo jemný větříček. Vyšla do tiché noci. Pořád se snažila uklidnit svůj dech. Opřela se o zábradlí z chladného kamene a zabořila obličej do svých jemných rukou. Chvíli spočívala v této poloze.

„Zase ten sen. Co jenom může znamenat?“ ptala se sama sebe. „Proč se ho jenom nemůžu zbavit?“ zvedla hlavu a zadívala se do temné zahrady, která obklopovala celý dům. Nikde se nehnul ani lístek, ale ona věděla, že v zahradě se skrývají stráže, které mají hlídat celou její rodinu. Od té doby, co znovu povstal lord Voldemort, tu byli neustále. Podívala se na čistou oblohu, kterou ozařoval jasný měsíc v úplňku. Zadívala se na tu jedinou hvězdu v nekonečnosti vesmíru, na tu, která byla její, její jediná hvězda, která vyzařovala celou její osobnost, myšlenky i pocity. Zářila daleko od ostatních a kolem ní byl jen prázdný prostor vesmíru. Tak sama, ale přesto obklopena všemi. Smutně se pousmála a vešla zpátky do svého pokoje. Už nechtěla jít znovu spát, stejně by se jí zdál znovu ten stejný sen a o to nestála. Přešla ke křeslu a unaveně se do něj svezla. Uvelebila se v křesle a opatrně rozsvítila lampičku na stolku. Instinktivně zavřela oči a poslepu se natáhla pro knížku, která ležela kousek od ní. Po několika minutách, co si zvykala na náhlé světlo, si položila knížku do klína a smutnýma očima se na ní zadívala. Byla to učebnice Obrany proti černé magii, která dříve patřila jejímu otci. I když jí už bylo šestnáct let nikdy nechodila do kouzelnické školy. Otec jí stejně jako i jejímu bratrovi pořídil soukromého učitele, který je učil doma. I díky tomu neměla kamarádky. Byla sama uzavřená ve svém vlastním království, jen občas opouštěla bezpečí domu a šla se svým mladším bratrem Petrem do čilého ruchu města, který neznala. Otevřela knížku a nalistovala stránku s teorií, kterou se měla na dnešní hodinu naučit, aby mohli rovnou přejít k praxi. Text na ní vůbec nevnímala, protože její myšlenky se stále vracely ke snu, který ji vzbudil. Nehýbala se a dál se tupě dívala do knížky, aniž by vnímala jediné slovo. Po chvíli se jí začaly klížit víčka, i přes to, že se tomu bránila, začala upadat do hlubokého spánku, naštěstí beze snů.

Vzbudilo jí až jasné sluneční paprsky, prorážející mezerou mezi zataženými závěsy. Polekaně sebou trhla v nepohodlné pozici v křesle. Pomalu si začala uvědomovat, co se v noci stalo, že se ocitla v křesla. Ospale se rozhlédla po pokoji, zvedla se z křesla a přešla k oknu, kde rychlým pohybem ruky roztáhla závěsy. Najednou do pokoje vniklo oslnivé světlo, které zaplnilo celý pokoj. Přivřela oči a popaměti se vrátila ke křeslu, kde zhasla lampičku. Ticho přerušilo až slabé zaklepání na dveře.

„Kdo to může být? Vždyť je hodně brzy,“ přemýšlela v duchu. „Dále,“ řekla unaveným hlasem už nahlas. Dveře se pomalu otevřely a do dveří vešla malá postavička domácí skřítky.

„Slečno Isabel, pán se chtěl ujistit, jestli jste v pořádku,“ řekla svým pisklavým hláskem skřítka. Isabel se na ní podívala a nepřítomně potřásla hlavou.

„Můžeš mu vyřídit, Elín, že jsem v naprostém pořádku,“ a popošla několik kroků zpět k oknu a

podívala se do zahrady.

„Opravdu vám nic není? Nevypadáte moc dobře,“ pípla Elín.

„Ne. Jsem v pořádku, jen trochu unavená nic víc,“a na důkaz toho pořádně zívla.

„Jistě slečno,“ odpověděla skřítka. „Jestli nic nepotřebujete slečno, tak půjdu připravit snídani.“ „Můžeš jít, Elín,“ řekla jí unaveně Isabel a prohrábla si dlouhé vlasy.

„Omluvte mě slečno,“ otočila se Elín ke dveřím a potichu z nich vyšla ven na chodbu.

Isabel znovu osaměla v pokoji. Protáhla se a přešla od okna ke skříni v rohu místnosti. Vytáhla z ní lehké letní šaty černé barvy. „Tahle barva ke mně poslední dobou sedne,“ uchechtla se ironicky v duchu. Do druhé ruky popadla další části oblečení a odploužila se do koupelny. „Doufám, že mě aspoň ta studená voda probere, abych neusnula u snídaně,“ řekla si. Shodila ze sebe saténovou noční košilku a vstoupila do sprchy. Studená voda po jejím těle stékala v mohutných proudech. Pár minut v ledové vodě ji dostatečně probraly a už jí začínala být i zima, což se uprostřed parného léta moc nestává. Rychle vylezla ven a zabalila se do měkkého ručníku připraveného na poličce. Rozčesala si vlasy a zadívala se na sebe do zrcadla. Její obličej už tolik nevyzařoval únavou a v tmavých očích zářily malé jiskřičky. Usmála se na sebe do zrcadla, ale moc upřímně to nevypadalo. Otočila se a vešla zpátky do pokoje. Přešla k nočnímu stolku, na kterém spočívala její kouzelnická hůlka. „Kašlu na zákony, stejně nezjistí, kdo v domě kouzlil,“ řekla si a s úsměvem si přiložila hůlku k vlasům, ze kterých padaly kapky vody na koberec. Zašeptala zaklínadlo „Sicco“ a už cítila, jak z hůlky vyzařuje teplo a suší jí vlasy. Po chvíli odložila hůlku a odešla se obléknout. Když byla hotová znovu se zadívala do zrcadla, aby zhodnotila svůj vzhled. Musela uznat, že přestože se poslední dny moc nevyspala vypadá skvěle. Havraní vlasy jí spadaly v kaskádách do poloviny zad. Její pleť byla světlá a jemná a v obličeji jí zářily dvě tmavé oči, jako dva uhlíky, štíhlou postavu zdůrazňovaly černé letní šaty se splývavé látky. „No vidíš, že to jde,“ pochválila se v duchu a pohodila vlasy, které se zavlnily jako vodní hladina. Pohlédla na hodinky na svém levém zápěstí a překvapením vypískla. Byl už čas snídaně, a tak rychle vyběhla z koupelny, v pokoji si ještě nazula černé sandály a už uháněla do jídelny. Seběhla do přízemí a vyrazila směrem k jídelně. Z kouzelných obrazů se na ni usmívali kouzelníci a přáli jí dobrý den. Isabel jim jen s úsměvem pozdravy oplácela. Do kuchyně přišla právě včas. Elín nalévala jejímu otci kávu a ten, když uslyšel zavrzání podlahy, ihned zvedl hlavu od čerstvého vydání Denního věštce a usmál se na dceru.

„Tak jak ses vyspala, princezničko?“ zeptal se jí a zahleděl se starostlivě do jejího obličeje.

Isabel se na něj zamračila a odpověděla: „Moc dobře víš, že jsem měla zase ten sen. Stráže mě určitě musely vidět na balkoně.....a neříkej mi “princezničko“ už nejsem malá!“ probodla otce zlostným pohledem.

Otec pokýval hlavou a jeho tvář zesmutněla. „Máš pravdu, už dlouho nejsi malá. Pořád tě vidím jako holčičku, která mi chtěla vzít hůlku,“ povzdechl si, „ale ty už budeš za rok dospělá!“

„Ale tati...já pořád budu tvoje holčička ať se stane cokoliv!“ řekla tiše Isabel a objala svého otce, který ji sám čtrnáct let vychovával. Otec jí jemně stiskl ruku a smutně se zadíval na noviny. Isabel si všimla otcova pohledu a sedla si vedle něho na židli.

„Je něco nového?“

„Pořád to stejné! Samé vraždy a záhadná zmizení.“ řekl a zadíval se smutně na dceru.

„Někdo koho známe?“ zeptala se ho přiškrceným hlasem. Otec jen unaveně zakroutil hlavou. „Naštěstí ne, ale nebude to dlouho trvat. Dneska ještě budu muset jít do práce. Na ministerstvu je teď plno práce a všichni bystrozoři mají pohotovost. Vždyť teprve před měsícem Popletal konečně uvěřil, že je Ty-víš-kdo zpátky....Tak a teď něco veselejšího, smutku už bylo dost! Co dnes chceš podniknout?“ zeptal se se zaujetím Isabel.

„Pořádně ještě nevím, ale po snídani bych chtěla jít do města a koupit Petrovi dárek, když už bude mít pozítří ty narozeniny.“ prohlásila Isabel.

„Dobře, ale musíš na sebe dávat pozor!“ řekl rozhodně otec a podíval se vážně na dceru. Ta se na něj jen usmála a pustila se do ovesných vloček, které jí přinesla Elín.

„Petr ještě spí?“ zeptala se mezi sousty.

„Jak znám našeho Petra, tak bude spát až do oběda.“ usmál se otec. Isabel dojedla snídani a zvedla

se k odchodu.

„Tak já půjdu a měj se hezky v práci!“ řekla s ironií v hlase. Otec se na ni zašklebil a pozoroval svoji jedinou dceru, jak vychází ze dveří jídelny do prostorné haly.

Isabel vyběhla znovu schody do svého pokoje, popadla hůlku, kterou nechala na nočním stolku, a nějaké peníze. Naposledy se podívala na sebe do zrcadla a vyrazila do města. Se zamyšleným výrazem prošla kolem záhonů růží a pomalým krokem šla směrem k bráně, která stála na okraji jejich pozemku.

„Kam jdete, slečno?“ vytrhl ji chraplavý hlas ze zamyšlení.

„Já věděla, že mě nenecháte odejít jen tak!“ podívala se na jednoho ze strážných..

„Víte, že je to nebezpečné!“ zabručel, „může se Vám něco stát. My vás máme chránit, ale takhle to nejde..“

„Dokážu se o sebe postarat sama!“ odsekla Isabel, „a když vás to tak zajímá, jdu do města koupit dárek bratrovi k narozeninám.“

„Už se s tím nebezpečím opakujete.“ nabroušeně poznamenala, „a navíc mi to otec dovolil, tak nevím proč bych měla zrovna vás poslouchat...“ prohlásila naštvaně a s vlajícími vlasy se vydala pryč.

Za sebou jen zaslechla bystrozora jak říká : „Zvláště ten by měl mít rozum a nikam vás nepouštět..“

Usmála se sama pro sebe a vyběhla z brány ven do světa mudlů.

Půl hodiny se jen tak procházela ulicemi a potom se autobusem vydala do centra města. Po chodnících procházely davy lidí, kteří někam spěchaly. Na takový ruch nebyla zvyklá, protože jejich dům se nacházel na okraji města v jedné z poklidných vilových čtvrtí. Za jejich panstvím se nacházela už jen volná příroda, kam ráda utíkala od všech problémů a hledala tam samotu a klid.

Kroky ji zavedly až do ulice lemované starými domy, které měly v přízemí malé obchůdky mezi nimiž byly schované i některé kouzelnické. Isabel zamířila rychlými kroky k jednomu z nich. Otevřela dveře a vešla dovnitř. V obchůdku bylo přítmí , na které si musela nejdříve zvyknout. Rozhlédla se po obchodě a zamířila k polici s knížkami o famfrpále, Petrovým nejoblíbenějším sportem, jako asi každého kouzelnického dítěte. Začala si prohlížet jednotlivé tituly až se zastavila u jednoho, který upoutal její pozornost. Nesl název Historie famfrpálu a nejslavnějších světových týmů. Tohle by se mu určitě líbilo..blesklo jí hlavou. Vzala knížku do jedné ruky a přešla k dalším policím tentokrát nadepsané Lektvary. asi půl hodiny si procházela police než nenarazila na tu správnou....Lektvary nejmocnější. Už dlouho se chystala, že si půjde tuhle knížku koupit, ale ještě si nenašla čas. Vzala ji do druhé ruky a zamířila k pultu zaplatit.

„Bude to galeon a čtyři srpce.“ usmála se na ni pokladní. Isabel našla potřebné mince a vyšla do slunečného dne.

Po celou tu dobu co byla ve městě si ani neuvědomovala, jak ten čas utíká...brzy měl být čas oběda, a tak zamířila zpět k zastávce autobusu, kterým sem přijela. Na rozdíl od ostatních kouzelníků se uměla bez problémů pohybovat ve světě mudlů, tak aby jim nepřišla podezřelá. I když její rodina patřila k jedněm z nejstarších v celé Evropě, tak ji její otec nikdy ,nezakazoval se stýkat s mudly. Jako menší měla dokonce několik kamarádů z mudlovských rodin, ale ti se před několika roky, odstěhovali pryč ze země.

Na sen, který měla v noci už úplně zapomněla a dokonce i na všechny problémy týkající se Voldemorta a jeho Smrtijedů.

Autobus přijel po chvíli čekání a Isabel jím zamířila k domovu. V květinářství na rohu ulice, ve které bydleli koupila za mudlovské peníze kytici bílých růží.

S kyticí růží v jedné a knížkami v druhé ruce vstoupila na pozemky jejího rodu a bez toho aniž by ji někdo zastavil šla k malé vyvýšenině poblíž jezírka s lekníny. Na pahorku stál bílý mramor otočený , tak aby první sluneční paprsky vždy o něj zavadily. Na náhrobku byl ozdobným písmem vytesán nápis:

Zde navždy odpočívá naše milovaná

Eileen Lorenzová

Kéž jí světlo svítí na cestě v temnotách.

Isabel tiše poklekla u náhrobku a se svěšenou hlavou se zadívala na náhrobek. V očích se jí zaleskly dvě slané slzy a pomalu kanuly na zem k jejím nohám. Kytici růží položila před mramorovou desku. Tiše plakala.

„Mami, chybíš nám, ani nevíš jak moc...a hlavně tátovi. Byla bych hrozně šťastná, kdybys tu mohla být ….viděla nás vyrůstat. Víš, že Petrovi už bude čtrnáct? Ten čas ale utíká..a nedá se nijak zastavit.“ další slzy ukáply na svěže zelenou trávu. Tiše klečela před hrobem a uslzenýma očima se dívala kamsi do dálky, jako kdyby chtěla nahlédnout do jiného světa...světa mrtvých a vidět svoji matku, jak se na ni usmívá. Okolo ní panovalo naprosté ticho, které jak blesk z čistého nebe protnul bolestný výkřik ozývající se z domu. Rychle vyskočila na nohy a zadívala se směrem k domu. Stačila zahlédnout nějakou postavu v černém, jak mizí v domě. Rukou si otřela slzy. Vytáhla hůlku a se smrtelným strachem se rozběhla k domu. Před domovními dveřmi našla stráže. Vyděšeně se zastavila a se smutkem se dívala na toho, s kterým ještě ráno mluvila. Říkal, že je nebezpečné jít ven a zatím....

Všichni leželi na zádech se smrtelným pohledem v očích. Museli být přepadeni nečekaně zezadu, protože nikde nebyly vidět žádné stopy boje. Zabila je kletba, která se nepromíjí, ta která ukončila životy už tolika lidí v této znovuotevřené válce. Isabel s těží zadržovala pláč. Teď musím být silná a nesmím ukázat žádnou slabost, jinak se to otočí proti mně. Probíhalo jí hlavou. Ozval se další výkřik a nad domem se objevilo Znamení. Jeho znamení...Znamení zla. Smaragdová lebka s hadem vylézajícím z jejích úst.

Isabel pochopila, že je pozdě....už nemůže nic udělat, všichni, které měla ráda jsou mrtví. Slzy jí začaly v mohutných proudech stékat po tvářích. Už je nemohla zadržovat...už ne. S beznadějí v očích vběhla do domu.

Uvnitř panovalo mrtvolné ticho. Vstupní hala byla prázdná. Rozhlédla se kolem. Její pozornost upoutaly sežehnuté dveře do jídelny. Nohy, které se jí začaly podlamovat, ji nejistě nesly do jídelny. Bála se co uvidí. Připravovala se na nejhorší, ale na to co uviděla se připravit nedalo.....Stůl, u kterého ještě ráno snídala, byl rozbitý na třísky. Isabel jako v transu vstoupila dovnitř, v ruce nepřítomně tiskla tašku s knížkou pro jejího bratra, kterou už teď nebude potřebovat. Petr ležel zkroucený v rohu místnosti. Obličej zkřivený v posmrtné masce plné bolesti a utrpení. S bouchnutím narazily knížky na podlahu jídelny, za chvíli následovány hůlkou. Isabel nevěřícně přistoupila k bratrovi. Klekla si k jeho vychládajícímu tělu a jemně vzala jeho ruku do svých roztřesených. V hlavě jí vířily tisíce otázek mezi nimi i ta nejdůležitější. Proč? Proč oni? Proč se tohle stalo? Vždyť byl ještě dítě...Její ovládání padlo a ona se nahlas rozplakala. Slzy jí nezadržitelně vstupovaly do očí. Ze vstupní haly se začaly ozývat kroky a hlasy. Isabel ale nevnímala okolí. Pro ni se právě zhroutil celý svět. Prožívala největší smutek ve svém životě....stalo se jí to nejhorší co se stát mohlo... v jednom okamžiku přišla o celou rodinu. Už nemá nikoho. Brečela dál bez zábran a k sobě tiskla bratrovo tělo. Návštěvníci se přesunuli do jídelny za plačící dívkou.

„Bože. Odvěťte ji někdo odtud!“

Čísi ruce ji jemně zvedly ze země. Slzy jí už došly a ona jako v transu se dívala na bratra. I přes její chabé pokusy ji odváděly ven. Neměla sílu, aby se víc bránila, jen se dál dívala nepřítomně před sebe. její doprovod se s ní přemístil pryč.